Historie
Deváté největší město České republiky, Ústí nad Labem, jehož historie sahá až do poloviny 11. století, leží nedaleko německých hranic, asi 100 km severně od Prahy, v překrásném údolí řeky Labe, která zde protéká Českým Středohořím. Na sever od města se nacházejí Krušné hory a Labské pískovce s turisticky vyhledávanou oblastí Česko-Saského Švýcarska. Město je proslulé převážně svým průmyslovým charakterem se zaměřením na chemii a těžbu hnědého uhlí. Jeho historický vývoj je úzce spjat jak s významnou říční cestou, tak i s členitostí krásného okolí. Turistického návštěvníka může v první řadě zaujmout nakloněná kostelní věž. Vychýlení v její špici představuje téměř dva metry.
Se svými téměř 100 000 obyvateli plní dnes toto průmyslové centrum úlohu současného administrativního střediska regionální správy Severních Čech. V současné době je sídlem správního magistrátu a obvodních úřadů, dále okresního i dalších úřadů (pozemkového, živnostenského, finančního) jako prvé instance státní správy.
Oblastí s nejstarší historickou tradicí je okolí nedaleké obce Stadice ležící v roman-tickém údolí řeky Bíliny. Český kronikář Kosmas sem přisuzuje děj pověsti o zalo-žení české královské dynastie, rodu Přemyslovců. Dle jeho tvrzení byl právě zde bájný Přemysl oráč vyzván, aby opustil svůj pluh, oženil se s kněžnou Libuší a usedl na knížecí stolec. Přemyslovci Čechám a některým sousedícím zemím vládli přibližně od roku 800 až do roku 1306. Vládce Přemyslovské dynastie byl obvykle označován jako kníže, a to až do roku 1198, kdy Přemysl Otakar I. získal pro Čechy u Svaté Říše Římské statut dědičného království.
Upravená hradní zřícenina na sto metrů vysoké znělcové skále na pravém břehu Labe tvoří na jihu města výraznou dominantu. Do hradního interiéru byla instalována expozice seznamující návštěvníky s historií hradu a jeho okolí. V jeho spodní části se nachází restaurace s vinárnou "Kovárna", v časti střední pak bufet s terasou, která skýtá překrásný výhled na město a do labského údolí.
Je to také doba pozoruhodného rozkvětu zdejšího kulturního života. V Ústí tehdy působila celá plejáda humanistických básníků, volně navazujících na starší tradici literátského bratrstva z roku 1498. Z nich vynikli zejména Johannes Augustin Tichtenbaum (1586 - 1634) a Christian Theodor Schosser (1576 až asi 1648).
Od druhé poloviny 16. století dochází v Ústí především v důsledku imigrace obyvatelstva k značnému posílení německého živlu, který postupně převládl.
Třicetiletá válka, během níž se Ústí stalo sedmkrát obětí nejrůznějších tažení, přinesla městu velký úpadek. Ten byl také příčinou vleklé populační krize trvající déle než dvě století. V následujících letech zůstalo Ústí nad Labem po dlouhou dobu jen malým zemědělským střediskem s počtem obyvatel nepřesahujícím 2 000 a to až do roku 1830, kdy v důsledku bouřlivého průmyslového rozvoje začala populace neobvykle narůstat. Navzdory této skutečnosti zaznamenal vývoj v této oblasti několik důležitých změn. Objevilo se několik kostelů, kaplí a mnoho jiných významných staveb. V sousedních Chabařovicích byla roku 1606 postavena renesanční budova radnice a barokní kostel Narození Panny Marie s oltářními malbami Petra Brandla signovanými v roce 1701 a pozdně gotickou plastikou Madony signovanou rokem 1525.
V okolí obcí Chlumec, Přestanov, Stradov, Žandov a Telnice zuřila v létě roku 1813 po Slavkovu druhá největší bitva napoleonských válek svedená na rakouském území. 29. - 30. srpna proběhla bitva u Přestanova a Chlumce, následovaná celou řadou místních potyček, které vyvrcholily 16. - 17. září téhož roku Větší bitvou u Varvažova. Tyto události připomíná několik pomníků spojených s naučnou bitvy u Chlumce. Na rozcestí silnic vedoucích do Stradova, Unčína a Přestanova se nachází tzv. Juchtová kaple, svědek nelítějších bojů bitvy. Přibližně 1 km odtud stojí pomník se sochou Niké.
O úrovni městského života svědčí zápis z jednání rady konaného12. února 1700: "Po náměstí pobíhají po celé dny nejen husy, kachny a slepice, nýbrž i vepři a rozrývají zemi. Městskému sluhovi se nařizuje, aby potulující se vepřový dobytek z náměstí vyháněl a za každý kus vždy vybral pokutu 15 krejcarů". Na tomto náměstí dal roku 1708 voskař Tobiáš Kuhn postavit proti svému domu čp. 25 sochu sv. Antonína, která tam na vysokém sloupu stála ještě i po roce 1945. Středověké město mělo i svůj otevřený vodovod, zvaný Čakovský, jenž z nedalekého Libouchce přiváděl vodu k Horní bráně a odtud pokračoval k pivovaru v dnešní Dlouhé ulici, pak ulicí Mlýnskou do Revoluční, přes náměstí do Hrnčířské, přibližně v trase ulice V jirchářích podcházel městské brány a posléze zaúsťoval do Labe. V roce 1710 byl devátým císařským rychtářem ustanoven Leopold Fischer, člověk velmi hrubý a neoblíbený, na kterého si stěžuje u zemského podkomořího i městský magistrát, ‘neboť ruší schůze rady, nadávkami uráží její členy a odmítá strany v jejich oprávněných žádostech’. Za velké povodně roku 1719, kdy voda vnikla Bílinskou branou daleko do města, byl původní dřevěný most přes Bílinu narušen "...i bylo přikročeno ke stavbě nového, kamenného, 53 kroků dlouhého a 9 širokého, který pak byl postupně ozdoben šesti sochami".
F. J. Umlauft
Podobu Města k roku 1725 sestavuje "na základě přesných zjišťování" archivář Dr. F. J. Umlauft. Na náměstí zelenajícím se travou stála kašna, pod dvěma starými lipami masné stánky, skladiště, lidová kuchyně a již zmíněný sloup se sochou sv. Antonína. Jeho severní, západní a jižní strany byly lemovány domy s podloubím, stavby byly přízemní či poschoďové, často s dřevěnými štíty a šindelovými střechami. Z nich vynikala renesanční radnice se střešní věžičkou, kde visel zvon určený k ohlašování požárů. V radničních sklepech dozrávalo víno z městských vinic. Na místě nejstaršího městského kostela, v ulici Hradiště, postavil v letech 1715 - 1730 Octavio Broggio dominikánský klášter s barokním kostelem Sv. Vojtěcha, kostel zde stojí dodnes. Kostel Sv. Jakuba Většího s barokní farou a sloupem Tří králů, které v roce 1731 dala postavit Anna Františka Toskánská, lze spatřit v nedalekém Svádově. Ve Valtířově se pak nachází kostel Sv. Václava s barokním sloupem 14ti pomocníků přemístěným ze zátopového pásma Nechranické přehrady. Tyto stavby patří k takzvané saalhausenské gotice. Městu se však také v nejednom případě nepodařilo uniknout ničivým následkům četných dalších válečných konfliktů. Válka Třicetiletá (1618-48), Pruská sedmiletá (1756-63), Napoleonská tažení (1796 - 1815) a konečně i 2. světová válka zanechaly na jeho tváři hluboké jizvy. Například kolem roku 1750 žije ve městě jen asi tisíc obyvatel, průměrný přírůstek představuje pouze deset lidí ročně. Hrad Střekov byl během Třicetileté a Sedmileté války okupován Švédy, Sasy a Pruskými jednotkami, které jeho ruiny užívaly až do roku 1757. V polovině 18. století byl pak definitivně opuštěn. Roku 1813, opět poblíž Chlumce, porazila spojená rakousko-rusko-pruská vojska vedená polním maršálem Karlem Schwarzenbergem vojsko francouzské pod velením Napoleonova generála D. R. Vandamma. V upomínku na tuto bezmála největší Napoleonskou bitvu, která se kdy v Čechách i na Moravě odehrála, bylo postaveno mnoho památníků - například v Nakléřově, Žandově, Varvažově, Stradově, Přestanově nebo v Chlumci. Pro ilustraci uveďme alespoň pomník ruský, v Přestanově, se čtyřmi bronzovými reliéfy mimochodně kráčejících lvů, umístěnými u paty obelisku a sochou bohyně vítězství Niké, postavený dle návrhu, který vypracoval italský architekt Nobile. Základní kámen monumentu položil sám car Mikuláš I.
Nový zájem o zbytky hradu Střekova vzbudil až nástup romantismu v 19. století. Ke zkomponování textového podkladu pro libreto opery "Tannhäuser" zde byl inspirován Richard Wagner. Středověký půvab zříceniny přitahoval také mnoho básníků i malířů mezi něž například patří L. A. Richter, E. G. Doerell, A. Croll nebo K. H. Mácha.
Prudký průmyslový rozvoj společně se vzkvétající říční dopravou a vzrůstajícími těžebními aktivitami město poznamenávaly závažnými negativními přeměnami. Ekonomický růst ovšem také přinesl i mnohé významné změny pozitivní. V období let 1800 až 1830 bylo po dlouhých desetiletích stagnace postaveno prvních dvacet domů, z nich větší část na Skřivánku, v místech známých jako Uhelný lom (Kohlbruch). Středověké a renesanční městské hradby, jimiž bylo Ústí nad Labem obehnáno, byly v průběhu čtyřicátých let 19. století zbořeny.
V roce 1843 žije v Ústí již 2.347 obyvatel. Městský archivář Dr. Umlauft píše: "Ve druhém a třetím desetiletí 19. století začínal se obchod v Ústí nad Labem oživovat a to jak s uhlím, tak s ovocem. Přirůstajícímu provozu na již velmi nedostačujících ulicích musely ustoupit městské brány. Během pěti let byly všechny strženy. Roku 1832 Drážďanská, 1833 Hrnčířská, 1835 Bělská a 1837 Teplická. Také městské hradby byly v těchto letech prodány a po částech odneseny. Přírůstek domů z let 1830 až 1846 činil již 120." Středisko stavebních aktivit se přesouvá na předměstí Ostrov (Oster), do trianglu pod Větruší, staví se i v Malé hradební. Historik Sonnewend k roku 1840 poznamenává: "Na předměstí Ostrově proti Střeleckému domu povstala nová ulice. Při nové silnici na Lovosice vyrůstají nové domy, rovněž před bývalou Teplickou a Drážďanskou branou." Dobové prameny z těchto let uvádějí, že obyvatelé Ústí se zaměstnávají zemědělstvím, pěstováním vinné révy a okurek, obchodem a dopravou ovoce a uhlí po Labi. Z řemesel a průmyslu je v Ústí zastoupeno tkalcovství, soukenictví, jirchářství, výroba barev, papírny, prýmkařství a drobná domácká výroba, v okolí města je otevřeno okolo 60ti hnědouhelných dolů.
Ačkoliv sousední Litoměřice, jakož i nedaleké lázeňské Teplice byly ve druhé polovině 19. století stále ještě městy většími a důležitějšími, počalo Ústí nad Labem díky rozvoji svého průmyslu a moderní dopravy rychle prosperovat. Brzy se stalo jedním z nejdůležitějších průmyslových a obchodních center v celých Čechách a v důsledku prudkého rozvoje těžebního průmyslu prodávalo uhlí do mnohých částí Čech i Německa. Významnou roli při tomto vývozu hrál nebývalý rozmach lodní přepravy a lodního stavitelství. Vznikly tu dva přístavy a impulsem pro zahájení pravidelné říční plavby se v květnu roku 1841 stal příjezd parníku Bohemia pod velením britského kapitána J. Rustona. Práce na železnici Praha-Podmokly-Drážďany byly započaty na jaře 1845 a v roce 1851 byla trať dokončena.
V Krásném Březně byl roku 1847 postaven nový lihovar produkující nejrůznější likéry, destiláty a droždí. O necelých deset let později zahájil provoz Spolek pro chemickou a hutní výrobu a pro jeho potřebu vznikla v roce 1871 nedaleká velká sklárna významná výrobou obalového skla. V chemičce pracovala řada významných chemiků, především akademik Viktor Ettel (1893 - 1964).
V roce 1860 žije ve městě 7 950 obyvatel, což je oproti roku 1840 plný čtyřnásobek. V roce 1880, navzdory válce v "šestašedesátém" i nezanedbatelným ztrátám způsobeným opakovanými epidemiemi cholery tyfu a černých neštovic, dosahuje zdejší populace již počtu 16 524 osob. V kritickém roce 1873, kdy vrcholila vlna cholery, zemřel ve městě každý patnáctý člověk. V letech epidemií převyšoval počet úmrtí počty narozených, současně ale vždy stouplo přistěhovalectví.
Během let 1857-65 svůj středověký a renesanční charakter, především v důsledku prudkého rozmachu extensivního, tzv. gründerského kapitalismu, město definitivně ztratilo. Z iniciativy starosty Antonína Röslera bylo rozhodnuto nechat vypracovat územní plán "Nového města", což představuje území mezi dnešní chemičkou a třídou T. G. Masaryka. V souladu s těmito regulačními plány se zde objevily celé nové ulice, mezi něž například patřila Panská (dnešní Revoluční), Antiniho (dnes U české besedy), Chotkova (U chemičky), Karlova (Brněnská) a Špitálské náměstí. Centrem tohoto území byl Nový trh, jenž pak doznal nejen změnu funkce, ale i celou sérii změn názvů, přes Školní náměstí až po poválečné Smetanovy sady, mezitím však i Kaiser Josef Platz či Gottwaldovy sady. V roce 1867 vznikl nový pivovar v Krásném Březně, v němž se pivo vyrábí dodnes. První most přes Labe, určený pro dopravu silniční i železniční byl zkonstruován roku 1872, město tím získalo spojení na plánovanou berlínsko-bagdádskou železnici a další důležitá místa. Sedm let po dokončení železnice na Prahu byl zahájen provoz na trati do Teplic prodloužené v roce 1870 až do Chomutova. Výhodná železniční i lodní dopravní spojení a snadno dosažitelné zdroje energie v podobě mocných nalezišť hnědého uhlí v těsné blízkosti města, přispěly ve druhé polovině minulého století k jeho rozsáhlé industrializaci. Tehdy se již původní zemědělský ráz zcela vytratil a město se stalo se předním průmyslovým centrem rakouské monarchie. Roku 1882 zahájil v tomto regionu své výrobně-obchodní aktivity J. Schicht, a sice stavbou, která svého času byla jednou z největších továren na výrobu jedlých tuků, mýdel a dalšího toaletního a drogistického zboží v celé Evropě - dnešní SETUZA. Téhož roku svůj provoz započala nová rafinerie na výrobu cukru v Pražské ulici. Jakmile v roce 1886 postavila Ústecko-teplická železniční společnost železniční most přes řeku Bílinu, důležitost nedalekého veřejného městského překladiště nacházejícího se pod Větruší, později vybaveného čtyřmi pojízdnými parními jeřáby a celní budovou, rapidně vzrostla.
Při pohledu na mapu města z roku 1887 je zřejmé, že v té době byly již dostavěny ulice vedoucí podél bývalých hradeb - Velká i Malá hradební, Lípová a U nádraží. Rozrostlo se Předmostí za někdejší Hrnčířskou bránou a vznikla ulice Důlce. Mimo již zmíněné Nové město postupovala výstavba přes dnešní Pařížskou (dříve Šmejkalova) směrem na Masarykovu třídu (někdejší Bukovská, pak Goethova, později Drážďanská a ještě nedávno Fučíkova). Až k někdejší "Pražačce", nebo jak se tehdy říkalo ke "Křivému rohu" (Schiefe Eck) ovšem ještě nedostoupila. Téměř dokončena byla ulice Mengsova (po válce V. Nováka, nyní Prokopa Diviše) a z továrních domů situovaných uvnitř dnešního Spolku vznikly ulice, které na dobové mapě nesou název Scheuer Strasse (pravděpodobně podle původních zemědělských stodol) a Asylgasse. V místech ve směru k Vaňovu byla postavena ulice Pražská, které se tehdy říkalo Labská. A jak píše městský archivář: "Společenským střediskem zámožnějších kruhů se stala v roce 1887 otevřená restaurace Ressource". Taktéž roku 1887 opouští firma Wolfrum sevřené centrum a v Předlicích zřizuje velkou tkalcovnu a barvírnu. Na přelomu století zde zaměstnává již na 700 dělníků.
Koncem 19. století předčil tento důležitý labský přístav objemem přepravovaného zboží dokonce i jaderský Terst, do té doby největší v Rakousko-Uhersku a stal se tak nejvýznačnějším přístavem celého mocnářství. V roce 1890 vykazuje město 23 869 obyvatel a v roce 1900 - s již přičleněnými obcemi Klíše a Krásné Březno - pak 37 507. Výhodná dopravní pozice na řece Labi, procházející železnice Praha-Drážďany a rozsáhlé zdroje hnědého uhlí v těsné blízkosti města, přilákaly do Ústí obchodníky a podnikatele z Čech, Saska a Bavorska. Kolem roku 1890 dochází k výstavbě dvou až tříposchoďových domů v ulicích Körnerova (po válce Moskevská), Margaretina (dnes druhá část ulice Prokopa Diviše), Alejní (později Bismarkova, pak Stromovka a od války postupně Roosveltova, A. Krčka a Vladimirská), Růžová (potom Kudlichova, nyní Stroupežnického) a Hasnerova (dnešní Bratislavská).
Od počátku 20. století, po zakoupení statku a přičlenění katastru Klíše, zde probíhá výstavba nové vilové čtvrti, konkrétně v místech označovaných kdysi jako ‘Cottage’. Současně se dostavuje i uvnitř města, avšak také za vraty průmyslových závodů se rozrůstají celé kolonie. Ještě před I. světovou válkou se hlavní stavební činnost přesouvá do okrajových čtvrtí, během války však téměř ustává. V obci Neštěmice založil roku 1905 proslulý belgický chemik Ernest Solvay továrnu na výrobu sody, dnešní TONASO a vzápětí se objevily další, jako je například Schäfer a Budenberg, (současná Armaturka) a mnohé ostatní, které působily v nejrůznějších průmyslových odvětvích, mezi něž patří chemie, farmacie, výroba barviv a laků, elektrických žárovek, koželužství, strojírenství atd. Na Střekově založil roku 1909 bratr vynálezce gramofonu Emila Berlinera, Josef Berliner, továrnu na gramofonové desky. Zpočátku fungovala jako rakouská gramofonová společnost a později, po roce 1923 už jako Československá gramofonová společnost s r. o. s řídícím centrem v Hayes, v britském Middlesexu, kde vyráběly gramofonové desky pod světoznámými značkami jakými jsou His Master’s Voice nebo Columbia. Roku 1909 převzalo Ústí nad Labem od společnosti AEG Union do vlastní správy systém tramvajové dopravy.
Podle sčítání lidu, provedeného v roce 1910, dosáhla zdejší populace, oproti počátku 19. století, kdy zde žilo okolo 2 000 obyvatel, počtu téměř 40 000, čímž se po Praze, Plzni, Českých Budějovicích a Liberci Ústí přiřadilo k největším městům v Čechách. V témže roce zaměstnává firma Schicht kolem 2 600 pracovníků, přibližně stejný počet pracuje i ve Spolku, kde je zaveden nový pracovní řád a vyplácená dividenda dosahuje výše plných 16ti procent. To už byly městskými čtvrtěmi Krásné Březno a Klíše. Důsledkem rozvoje průmyslu byl vznik stále početnější dělnické třídy, jež se postupně organizovala v zájmových spolcích. odborech, sociálně demokratické a ostatních levicových stranách (komunisté, socialisté). Z vnitrozemí přicházeli do Ústí nad Labem za prací také čeští dělníci. Tím rostla i česká menšina. V roce 1914 byla dokončena výstavba trmické elektrárny, která v současné době slouží jako regionální teplárna. V letech mezi dvěma světovými válkami rozvoj města pokračoval, mělo největší přístav v Rakousko-Uherské monarchii, svou vlastní burzu a působily zde pobočky takřka všech významných bankovních institucí. V oblasti bytové výstavby se od roku 1923 zdejší aktivity soustředily na rekonstrukci Masarykovy třídy, v místech katastrálních hranic Ústí, Klíše a Bukova. Staví se ovšem i v centru, dokončují se rozestavěné bloky a vznikají nové ulice - např. Klíšská (po válce Leninova). Podle dostupných údajů bylo za období tzv. První republiky postaveno zhruba 900 městských bytů, což částečně vyřešilo naléhavou bytovou krizi. V tzv. období první republiky nechaly dle dochovaných zdrojů obecní úřady postavit okolo 1300 městských bytů. V letech 1923 až 1935 dochází k rozšíření labského říčního přístavu, vznikají České loděnice a pod střekovským hradem jsou postavena Masarykova zdymadla s pohyblivými Stoneyovými vraty a elektrárnou. Také byla dokončena výstavba obytných domů, probíhá stavba nové nemocnice a dalšího mostu přes Labe.
Městské divadlo kolem roku 1915. Novobarokní budova postavená architektem Alexandrem Grafem byla otevřena 21. Září 1909. Objekt byl určen pro 878 diváků. Jeho interiér krášlí nástropní freska Eduarda Veitha s alegoriemi Podnikání, Pilnosti, Obchodu, Dopravy a Průmyslu, které jako novodobé Múzy provázejí Apollóna.
Čile se ovšem rozvíjel i kulturní život. Narodil se zde známý malíř miniatur Fabián Pulíř (asi 1520-65) a rovněž i slavný malíř éry klasicismu Anton Rafael Mengs (1728-79). Na Královském poli nedaleko Stadic byl roku 1841 odhalen pomník připomínající pověst o založení Přemyslovské dynastie a stal se tak součástí zdejšího kulturního dědictví, vznikaly nové školy a v roce 1876 bylo otevřeno muzeum. Roku 1886 byla založena Obchodní akademie, jedna z nejvýznamnějších středních ekonomických škol nejen v celé monarchii ale i ve Střední Evropě a v roce 1893 pak také i gymnázium. Na českém gymnáziu učil mezi světovými válkami bohemista Jiří Haller (1896 - 1966) a dva roky po II. světové válce též klasický filolog Ladislav Varcl (1909-80). V letech 1904-6 byl podle plánů architekta J. Zeissiga z Lipska v dnešní Horově ulici vybudován novorománský cihlový objekt Evangelického kostela apoštola Pavla. Při jeho konstruování došlo u nás vůbec poprvé k aplikaci panelové stavební technologie. V roce 1908 byly na Špitálském náměstí otevřeny městské lázně s vodou z termálních pramenů a ve stejný rok význačný místní obchodník a nadšený ochránce životního prostředí s hlubokým zájmem o ornitologii, H. Lumpe, založil ptačí rezervaci, která se později stala základním kamenem nynější ZOO. Roku 1909 bylo otevřeno městské divadlo, postavené na místě bývalého bahnitého Panského rybníka a po třech letech také městská knihovna. Na tradici velkých průmyslových výstav z let 1893 a 1903 navázala výstava průmyslu a kultury, která byla uspořádána v roce 1924. 26. dubna 1929 měl na Střekově v kině Alhambra (dnešní Činoherní studio) československou premiéru první zvukový film.
>Městské muzeum, které dnes patří k vůbec nejstarším v celých severozápadních Čechách. V době svého vzniku sloužilo jako muzeum uměleckoprůmyslové s veřejně přístupnou knihovnou odborné literatury. Mezinárodní proslulost později získalo především díky rozsáhlé sbírce nerostů a hornin Českého středohoří. Svou sbírkotvornou činnost během času pak rozšiřovalo i o další vědecké obory, čímž se posléze přeměnilo na muzeum vlastivědného typu. Dnes je zde také stálá historická expozice, která dějiny Ústecka dokumentuje v rozmezí od pravěku až po dvacáté století. Další se pak věnuje významné události nejen regionálních, ale i evropských dějin - bitvě u Chlumce. Postupně jsou otevírány i ostatní expozice zaměřené na sbírky týkající se uměleckých řemesel, gotického a barokního umění, stejně jako i na období 19. Století a umění moderní. Důležitou součást sbírek tvoří díla významného krajináře E. G. Doerella.
Neobyčejná ekonomická prosperita přinášela však i vlivy negativní, vedle znečišťování životního prostředí a zničení většiny historických památek to bylo také vzrůstající vyhrocování sociálních a národnostních konfliktů mezi českou a německou populací. V rozmezí pěti říjnových dnů roku 1933, kdy na zálohu z redakce Lidových novin v Ústí čeká S. K. Neuman, básník píše: "Mimo moderní obchody na teplické třídě přijdeš na náměstí a tržiště, jež pod Mariánskou skálou se podobá čemusi nepořádnému a zanedbanému, dobrému jen k tomu, aby tu bylo dvakrát týdně nahromaděno jedlé i nejedlé zboží... Vzpomínám na bílé Labe a jeho potoky, na bílou a zelenou vodu, letící z hor, jako čisté a dychtivé děvče pospíchá do měst a končí línou a špinavou nevěstkou průmyslové džungle". V roce 1934 pochoduje z ústeckého náměstí na nově postavený bukovský stadion ke kraj-skému sletu sokolské bratrstvo. V květnu 1935, pod vlajkami SdP, řeční na tomto náměstí Konrád Henlein a v parlamentních volbách dostává v Ústí jeho strana ze všech 23. zúčastněných absolutní většinu, z celkového počtu 28 331 hlasu plných 16 494.
Při vzniku Československé republiky nabízelo Ústí nad Labem sloučení i dalším okolním obcím. Ty se však nechtěly vzdát své samostatnosti. Po uzavření Mnichovské dohody bylo jako součást Sudet 9. října 1938 okupací připojeno k Německé říši a věc byla vyřízena administrativně. Přes protesty reprezentantů některých obcí byly roku 1939 k Ústí připojeny Předlice, Trmice, Bukov, Stříbrníky, Hostovice a Střekov. Počet obyvatel rázem stoupl ze 40.911 na 67.063. Nicméně více než dvě třetiny českých obyvatel byly v důsledku politického vývoje donuceny město opustit. Protože však sloučení mělo racionální dopravní a ekonomické důvody, udrželo se s malými změnami (osamostatnění Hostovic a Stříbrníků) i po válce.
17. a 19. dubna 1945 byla pětina městského centra bombardováním spojeneckými silami takřka srovnána se zemí, což si vyžádalo více než 500 lidských životů. Cílem několika ničivých náletů se stal první most, řada továren, úřadů, obchodů a restaurací, radnice, knihovna, dvě kina, tři školy, nádraží, pošta a jiné významné budovy. Zcela zničeno bylo 572 domů s 2754 byty a poškozeno dalších 916. Též vážně zasaženy byly oba historické kostely a dopravní síť. Celý železniční systém v úseku od západního až k hlavnímu nádraží, včetně přístavních zařízení, byl totálně rozrušen. Památkou na tato bombardování dodnes zůstává nakloněná věž kostela Nanebevzetí Panny Marie, vertikální vychýlení v její špici, způsobené bombami, která dopadly do její těsné blízkosti, představuje 2, 07 m. O postupu odklizovacích prací se zachovaly přesné údaje. Práce provádělo 21 stavebních firem, z toho 19 místních. Na skládky bylo odvezeno 303.181 kubických metrů demolovaného materiálu a do konce roku 1946 za tyto práce město do haléře zaplatilo 47.612.868,10 Kčs. Odprodejem vytěžených stavebních hmot proti tomu dle výkazů získalo čistý výnos 498.186 korun.
Snaha o „etnickou očistu“ regionu vyvrcholila v období let 1945 až 1948, kdy bylo z ústeckého okresy násilně vystěhováno na 53.000 Němců. Na jejich místa (v první migrační vlně se objevují zejména lidé zakládající rodiny - Ústí se nakrátko stává "městem mladých") přišli osídlenci z českých zemí, Slovenska, Rumunska a Sovětského svazu, čímž v této oblasti došlo ke zpřetrhání kulturních a historických tradic a snížení úrovně vzdělanosti obyvatel. Historická kontinuita demografického vývoje byla zcela roztříštěna v průběhu pouhých dvou let. Situace se částečně stabilizovala až koncem roku 1947, kdy v Ústí nad Labem žilo už 56.328 obyvatel, ve srovnání s obdobím předválečným to však stále ještě bylo o mnoho méně. V prvých poválečných letech probíhala výstavba v centru podle asanačních plánů. Byly provedeny záchranné práce na gotickém kostele Nanebevzetí Panny Marie a rovněž zbudován nový železniční most. Zbylá část původní výpravní budovy hlavního nádraží byla provizorně upravena na období 10 až 15 let, v této podobě však slouží dodnes. Na vybombardovaných plochách kolem kostelů bylo zřízeno tržiště a autobusového nádraží. Novou výstavbou byly doplňovány jen vybourané trakty uličních bloků v ulicích Bratislavská, Londýnská a Moskevská a na Lidickém náměstí.
První pedagogicky zaměřená vysoká škola, druhá vysoká škola v celých severních Čechách, zahájila svou činnost jakožto "Vyšší pedagogická škola v Ústí nad Labem" v září 1954. 28. září 1991 byla pak na její půdě založena univerzita Jana Evangelisty Purkyně, která nese jméno známého přírodovědce a filozofa narozeného roku 1787 v nedalekých Libochovicích. V současné době sedm samostatných fakult a jeden ústav, Pedagogickou fakultu, Fakultu sociálně ekonomickou, Fakultu životního prostředí, Fakultu užitého umění a designu, Přírodovědeckou fakultu, Filozofickou fakultu, Fakultu výrobních technologií a managementu a Ústav zdravotnických studií. V čele univerzity stojí rektor, vysokoškolský senát a vědecká rada.
Koncem padesátých a začátkem šedesátých let byla zahájena výstavba sídliště Bukov, jež spojilo někdejší obec Bukov se Všebořicemi. K jejich sloučení s Ústím došlo v roce 1963. Do konce roku 1960 dosáhlo město počtu 63.614 obyvatel.
V letech 1960-65 byly asanovány rozsáhlé úseky ulic v prostoru mezi Hrnčířskou a Velkou hradební, kde vznikl nový obytný komplex s obchody, podzemními garážemi a kolektorem pro inženýrské sítě. Dokončeny byly objekty nového Krajského národního výboru, krajské správy Sboru národní bezpečnosti a odborového domu kultury. Z celostátní urbanistické soutěže z let 1963-64 vzešel vítězně návrh komplexní přestavby celého městského centra, který předpokládal jeho totální asanaci a z původní zástavby respektoval prakticky jen kostely. Podle této koncepce je roku 1970 dokončen Interhotel Bohemia, obchodní dům Labe a palác justice na Střekově. Pak výstavba na čas ustává. V dalších pěti letech je uvedena do provozu jen komunikační spojka s přemostěním Bíliny mezi ulicemi Pražská a Přístavní. V šedesátých a sedmdesátých letech byla vybudována sídliště Skřivánek, Severní Terasa, Hornická - Stará, Krásné Březno a Kamenný Vrch. Za prvých dvacet poválečných let bylo ve městě postaveno přibližně 5.500 bytů, za druhých pak na 12.500. Probíhaly však také další integrace, jejichž předmětem se stala osada Kočkov (předtím část obce Chuderova) spolu s katastrálními územími zaniklých obcí Úžín a Tuchomyšl, dále obce Stříbrníky, Nová ves a Český Újezd.
V 70. a 80. letech bylo město poznamenáno rozsáhlými plošnými asanacemi, neuváženými přestavbami, brutálními dopravními stavbami a konstruováním velkých, masívních objektů a rozlehlých panelových sídlišť v duchu reálného socialismu. V letech 1975 až 1980 jsou v centru města dokončeny práce na administrativních objektech Pozemních staveb a pojišťovny. Ve velkorysém stylu je rekonstruována i křižovatka Předmostí. V dalších pěti letech spatří světlo světa bombasticky řešená budova Krajského výboru Komunistické strany Československa včetně přilehlých distribucí, nové autobusové nádraží, stavby projektového ústavu a investorské organizace v areálu Krajského národního výboru. Největší demolice si vyžádá obytný soubor na pravé straně dnešní Masarykovy třídy, tzv. Fučíkova I. Po roce 1986 je do provozu uveden hotel Vladimir, čelní křídlo budovy Krajského národního výboru ve směru do Mírového náměstí, terasový dům Pozemních staveb (později sídlo Ekoagrobanky) a velmi kritizovaná tržnice. Zahajuje se ještě rekonstrukce městského divadla společně s jeho dostavbou v místě dřívější pošty a na protější straně ulice pak stavba administrativní budovy ČSAD. Přestavěno bylo i Pět oblouků pod železnicí a zahájeny práce na tzv. malém obchvatu a trolejbusových tratích. Střekovská část centra byla závažně poznamenána zejména rozsáhlými plošnými asanacemi, které si vyžádalo jak rozšíření křižovatky ulic Děčínská a Třída národního odboje, tak i další plánované záměry. Na nábřeží přibylo výpočetní středisko PVT a horní Střekov byl s nábřežím propojen výstupovou komunikací vedoucí nad tělesem železniční dráhy.
K největšímu slučování však došlo v letech 1980-81, kdy byly připojeny Božtěšice, Brná nad Labem, Habrovice, Hostovice, Kojetice, Koštov, Sebuzín, Skorotice, Svádov a Vaňov. V roce 1986 pak následovala města Chabařovice, Chlumec a Neštěmice. Z nich se ale Chabařovice a Chlumec v roce 1990 znovu osamostatnily. V téže době dosáhl počet obyvatel Ústí nad Labem a přičleněných obceí počtu 105.596 obyvatel žijících na celkové rozloze 13.071 hektarů. V 80. letech již na uchovávání historického odkazu v podobě budov a jiných významných míst peníze nestačili a nebyl ani zájem. Koncem roku 1986, pod tíhou kritiky prováděné přestavby centra vypsaly městské úřady celostátní soutěž o novou urbanisticko-architektonickou koncepci. Rok 1989 tyto urbanistické záměry definitivně zastavil. Návrhy na totální přestavbu prostor v okolí hlavního nádraží, Pařížské ulice a jiných míst se již realizace nedočkaly. Připravované stavby nové banky a spořitelny v tzv. souboru Fučíkova II skončily u prvních demolic, stejně tak jako i v případě projektu administrativní budovy ČSD na Střekově. Od osvobození spojeneckými silami až do tzv. Sametové revoluce v listopadu 1989 byl politický život města ovládán komunistickou stranou, která kladla mimořádný důraz na rozvoj těžkého průmyslu a povrchovou těžbu hnědého uhlí v těsné blízkosti města bez ohledu na zdraví jeho obyvatel.
Navzdory silnému znečištění životního prostředí v celých Severních Čechách, vyskytují se v tomto regionu i mnohá místa s dosud nepoškozenými přírodními krásami. Tu lze například navštívit v chráněné přírodní oblasti Tiských stěn. Obnaženou vulkanickou žílu s velmi výraznou sloupkovitou strukturou (tzv. čedičová slunce), známou pod místním jménem Vrkoč, můžeme spatřit ve Vaňově. Z někdejšího parku s ptačí rezervací Dr. Lumpeho vznikla nynější zoologická zahrada, která byla rozšířena a doplněna o naučnou stezku s atraktivními dřevěnými modely prehistorických ještěrů, nalezneme zde také trpasličí hrádek a samozřejmě i pestrou expozituru zvířat. Sluneční stráň nebo Kozí Vrch jsou pouze dvěma z četných kopců zdejšího velmi členitého trénu, z jejichž vrcholů se nám nabízí panoramatický pohled na okolní krajinu. K dalším významným dominantám města a jeho okolí patří Mariánská skála nebo vyhlídková Větruše, kde se v 17. století nacházelo popraviště, stejně jako mnohé ostatní vrcholy Českého středohoří. Avšak nejpozoruhodnějším místem této oblasti je hradní pevnost Střekov. Pod hradem, v Malířském koutku, se návštěvník setká se zachovalou původní zástavbou několika hrázděných domů, zbytky pranýře, milníku a lomenicovou zvonicí. Jižně od hradu, v obci Brná, se nachází termální koupaliště, které je napájeno z 327 m hlubokého vrtu artéského pramene, z něhož vyvěrá voda o teplotě 32,8°C. Zdejší restauraci "Srdíčko" velmi často navštěvoval německý spisovatel Karel May. Ve Valtířově lze spatřit novogotickou hrobku hraběte Karla Chotka, jenž nechal ve Velkém Březně vybudovat zámek s anglickým parkem. Valtířov je také místem, kde vyrůstala Žofie Chotková, manželka arcivévody Ferdinanda d´Este. Oba dva, jak následník trůnu monarchie, tak hraběnka Žofie byli zavražděni roku 1914 v Sarajevu. Tento incident se do značné míry podílel na rozpoutání 1. světové války. Mezi Velkým Březnem a Zubrnicemi se stále ještě vyskytují zbytky staré železniční tratě a ve vlastních Zubrnicích se kromě historického nádraží s expoziturou dobových železničních vozů nachází také muzeum lidové architektury. Vedle vysoko nad hladinu Labe tyčící se zříceniny Střekova je možno v nedalekém okolí také navštívit romantické zbytky hradů Blansko nebo Varta. Nedaleké Krušné hory jsou turistickou atrakcí ve všech sezónách: v zimě je tu vždy dostatek sněhu a lze tudíž plně využívat jak rozmanitých běžkařských tratí, tak četných sjezdovek; a na jaře, v létě i na podzim je zde k dispozici mnoho turistických stezek, tras pro horskou cyklistiku, vodních ploch ke koupání či rybaření a samozřejmě dostatek skalních stěn i dalších útvarů vhodných pro horolezeckou turistiku. Z těchto důvodů sem neustále přijíždí vysoký počet návštěvníků z nejrůznějších končin.
Po roce 1989 představitelé města definitivně zastavili výstavbu panelových sídlišť a také ze všech sil usilují o transformaci těžkého průmyslu na lehký, ekologizaci průmyslové činnosti, utlumení těžby hnědého uhlí a rovněž i o rozvoj dopravy a obchodu. Podstatné zlepšení životního prostředí městu přineslo zavedení trolejbusové městské dopravy a konverze vysokého počtu topenišť z uhlí na zemní plyn. V důsledku těchto kroků a také snah nové generace podnikatelů se Ústí nad Labem opět stalo prosperujícím průmyslovým městem. Se svými 100 000 obyvateli plní dnes toto průmyslové centrum úlohu současného administrativního střediska regionální správy Severních Čech. V současné době je sídlem správního magistrátu a obvodních úřadů, dále okresního a dalších úřadů (pozemkového, živnostenského, finančního) jako prvé instance státní správy.
Zámek Velké Březno byl založen jako empírová vila hrabat Chotkových a do současné novorenesanční podoby přestavěn v roce 1900. Kolem zámku je anglický park se 130ti vzácnými stromy a keři. Jsou zde pravidelně pořádány komorní koncerty a sezónní výstavy.
Významnou roli ve společenském životě zde hraje také život kulturní. Působí tu tři profesionální divadelní soubory (balet, opera a činoherní studio), sedm vynikajících pěveckých sborů, komorní orchestr a mnoho dalších kulturních sdružení, jejichž členové pocházejí převážně z řad mladých lidí. Kromě zmíněných sborů zde pracuje i mnoho skvělých tanečních skupin a každoročně je tu pořádáno několik významných národních i mezinárodních kulturních akcí, např. divadelní festival soukromých středních škol, soutěž mladých pianistů "Virtuosi Per Musica Di Pianoforte", "Mezinárodní festival sborového zpěvu”, country & western festival trampské písně "Trampská Porta", ale především "Mezinárodní taneční festival". Představitelé města, stejně jako velké množství ostatních společností a institucí, si plně uvědomují skutečnost, že finanční prostředky investované do oblasti kultury významnou měrou přispějí k širokému rozvoji osobnosti každého jednotlivce.