Nástup Lucemburků na český trůn přinesl městu sumarizaci a stabilizaci
životně důležitých privilegií a posléze i jejich rozšíření. Můžeme
hovořit o souboru deseti listin, vydaných králem Janem a Karlem
IV. v rozmezí let 1325 -1349, doplněných dvěma privilegii z roku
1372. Z pěti Janových listin se dochovaly v originále jen dvě,
text zbylých tří byl vložen do konfirmací vydaných Karlem IV.
v listopadu roku 1349; z insertu (vloženého opisu) v listině Ladislava
Pohrobka z roku 1454 známe též ustanovení markraběte Karla z roku
1334. O jaká ustanovení se jednalo a co nám vypovídají o podobě
a dějinách města.
Nejprve si připoměňme nám již známou listinu krále Jana z 22.
dubna 1325, v níž v rámci konfirmace starších privilegií ponechal
ze zvláštní milosti Ústí n. L. stejnou výsadu jako mají Litoměřice
- svobodnou plavbu po Labi a Vltavě. Vydání tohoto ustanovení
poněkud překvapuje (stejně jako jeho pozdější konfirmace Karlem
IV.), neboť je datováno v době, kdy města Ústí a Litoměřice stála
proti sobě ve sporu právě o právo obchodu na Labi. Předmětem jejich
zájmu byla především plavba českého obilí a soli dovážené z Halle.
Litoměřice si během 13. stol. zajistily právo skladu, což pro kupce znamenalo povinnost
vyložit ve městě přepravované zboží a nabídnout ho tak k prodeji.
Dalším městem po toku Labe s obdobným právem byla až Pirna, patřící
od dob Václava II. pod svrchovanost českého krále. Ústí podobná
výsada chyběla a bylo si toho vědomo, neboť ještě v r. 1306 prohlásilo,
že toto privilegium Litoměřicím právoplatně náleží. Navíc po vzniku
Střekova (1318) přenesl král labské clo na jeho správce, snad
jako právo, které dříve náleželo k celnici pod zeměpanským hradem
a ne městu Ústí n. L., orientovaným na komunikace suchozemské.
Někdy kolem r. 1324 pak došlo mezi Ústím a Litoměřicemi ke sporu,
vyvolaném zabavením nákladu dvěma ústeckým obchodníkům, kteří
převážené obilí v Litoměřicích nevyložili. Ústí se obrátilo na
Magdeburk jako nejvyšší možnou odvolací instanci, leč příliš nepochodilo.
Litoměřice měly asi se saským městem lepší kontakty. Magdeburský
výrok dal nejen za pravdu Litoměřicím, ale navíc ještě Ústí připomněl,
že se má se spornými případy obracet na Litoměřice, které platí
pro česká města s magdeburským právem za nejvyšší instanci.
Jak tedy hodnotit Janovu listinu z dubna 1325, z jejíhož znění
- v insertu Karlovy konfirmace - jednoznačně nevyplývá, jestli
se jednalo o potvrzení staršího práva či o nové královo ustanovení.
V každém případě o proklamaci privilegia mělo Ústí pochopitelný
zájem. Spíše pro konfirmaci starší listiny však hovoří téměř vzápětí
vydaná listina pro Litoměřice (4. května 1325), v níž král právo
skladu městu potvrdil a zakázal nakládat lodi mimo město, výslovně
ne v Lovosicích. O dva dny později Jan oznámil městu Ústí n. L.
(listina se zachovala v originále), že omezuje znění své dubnové
listiny, která narušila práva Litoměřic a ustanovuje, že volnou
plavbu mají Ústečtí zajištěnu až za Litoměřicemi (po zaplacení
obvyklého cla) a že nesmějí nakládat své lodi k plavbě v Lovosicích.
Zdá se tedy, že jednání vyvinutá Litoměřicemi směrem ke králi
pramenila především z obav o zachování převahy města nad trhem
s obilím, včetně úrodného okolí Lovosic, které by se mohly stát
nepohodlným překladištěm v Litoměřicích neprocleného obilí. Finanční
i prestižní ztráty z toho plynoucí snad není třeba připomínat.
Bez zajímavosti není ani postup Karla IV. při potvrzování otcových
listin. Když opomineme nic neříkající všeobecnou konfirmaci pro
Ústí z prosince 1348, prvé Karlovo potvrzení se týkalo uznání
práva skladu Litoměřicím (31. ledna 1349) a teprve pak, 23. listopadu
1349 následovalo potvrzení Janovy listiny z 22. dubna 1325 pro
Ústí, zatímco otcovo omezující prohlášení ze 4. května 1325 Karel
nikdy samostatně nepotvrdil. Naznačený spor obou měst skončil
dohodou, uzavřenou 13. března 1351 a to v tom smyslu, že ústečtí
obchodníci mohou plavit dál své zboží (zvláště ryby) ve směru
za Litoměřice po zaplacení obvyklého cla. Stejně tak mohli pouze
za clo nakládat obilí, které neprošlo litoměřickým trhem, ale
mohlo být získáno pouze z pozemků litoměřických měšťanů a z dvorů
lovosického panství, náležejícího klášteru Altzelle (Lovosice,
Sulejovice, Žernoseky). Po suchozemských cestách však smělo být
zboží přepravováno jen na vozech litoměřických formanů - s výjimkou,
že by služby předražovali. Veškeré výhody ale smělo Ústí využívat
pouze pro svůj obchod, nikoliv tedy v zájmu města jiného.
Z téže Karlovy listopadové konfirmace z r. 1349 známe i další
privilegium, udělené Ústí králem Janem 19. (20.) ledna 1327. Povolil
jím přeložení týdenního trhu z pátku na úterý a opět se dotkl
soudní pravomoci, když dával městskému soudu právo rozsuzovat
i nejtěžší zločiny (vraždy), pokud nedojde k odvolání k vyššímu
soudu. Zakazuje souboje, vyvolané kvůli vraždě nebo zranění, neboť
takovéto delikty podléhají ustanovením magdeburského práva. Zdůrazněn
byl též zákaz povolávat Ústecké před duchovní soudy mimo pražskou
diecézi; v úvahu mohly přicházet přečiny, které podléhaly církevnímu
právu - znásilnění, bigamie, nevěra. Mimo jiné listina připomínala,
že mají rodiče právo svobodně disponovat svým majetkem, bez ohledu
na zájmy dětí. Zásahy šlechty proti městům připomíná králův zákaz
vyplácet příbuznými výkupné za zajaté měšťany. Zjevně se jednalo
o opatření proti svévolným činům loupeživých rytířů a jejich band.
Druhá Karlova konfirmace z 23. listopadu 1349 zahrnuje rovněž
dvě listiny. Na prvém místě to je Janovo ustanovení z 28. července
1335 ohledně městských dávek plynoucích do královské pokladny:
jestliže jsme si v předešlé kapitole všímali jejího obsahu pro
posouzení stavu města za Přemyslovců, připomeňme si teď její arengu,
která odráží stav doby Janovy. Král konfirmaci zdůvodňuje tím,
že měšťané Ústí n. L. "trpí od některých našich úředníků
v Čechách kvůli nedostatku privilegií, která sice od našich předků,
českých králů obdrželi, ale která se v důsledku požáru ztratila".
Jan patrně naráží na kořistnické praktiky podkomořích, kteří se
snažili z měst vymámit nejen daně, ale i dary pro sebe. Svědčí
o tom i Janovy listy z roku 1337 určené několika královským městům
vysazeným na magdeburském právu - např. Menšímu Městu pražskému,
Slanému, Lounům, Litoměřicím, Mostu, Pirně i Ústí n. L. Mimo jiné
v nich zdůraznil, že města jsou utlačována přílišnými požadavky
podkomořích, a proto ustanovil, že úřední cesty podkomořího do
měst se dějí na jeho útraty a že města nejsou podkomořímu povinna
dávat sukno ani jiné dary jak se obyčejně děje. Dále se listina
týkala pravidel při obsazování nových městských rad, v nichž má
vždy zasednout 6 nově zvolených konšelů, a kompetence městských soudů, k nimž
náležejí i hrdelní pře kromě soudů vyhražených královskému soudu
a kromě odvolání ke králi či podkomořímu. Znovu připomínaný požár
(poprvé v Janově listině z r. 1325) je možné ztotožnit s výsledky
archeologického výzkumu, prováděného v letech 1991-92 v prostoru
někdejšího hradiště, kde byl objeven ohněm zničený cca 7 m dlouhý
objekt. Na vrstvě obsahující mladohradištní keramiku ležela vrstva
uhlíků ze spáleného dřeva 2-3 cm silná a na ní navazovala mohutná mazanicová propálená vrstva
až 1 m silná, do níž byly druhotně zahloubeny dvě odpadní jímky.
Jedna z nich je datována do 30.-40. let 14. stol. a obsahovala
vedle keramiky i nálezy zlomků skleněných pohárků. Druhá jímka
byla založena kolem poloviny 14. stol., zřejmě po naplnění již
uvedené odpadní jámy.
V probírané Karlově konfirmaci je inzerována ještě Janova listina
z 29. května 1339, která se zároveň zachovala i v originále a
je uložena v ústeckém městském archivu, spolu se všemi zmiňovanými
listinami Karlovými. Její ustanovení se týkají soudní pravomoci.
Rychtáři náleží všechny pokuty, které by byly vybrány za vraždy,
zranění a jiné viny, ale nemá napříště ukládat větší pokuty než
to dovoluje městské či magdeburské právo, i zároveň král rozšiřuje
soudní pravomoc města na širší okolí (tzv. Weibild, vikpilda),
kde může stíhat veškeré své škůdce, vrahy, zloděje, loupežníky,
žháře, falšovatele mince, psance a jiné zločince a předvádět je
před městský soud, zatímco měšťané jsou výslovně vyňati z jakékoliv
cizí jurisdikce. Na závěr je zařazeno povolení, dávající možnost
městské radě dle vlastního uvážení a za podmínek jí stanovených
- za úrok nebo jinak - přidělovat dosud neobdělané pozemky. Zdá
se tedy, že město ještě nebylo zcela obsazeno.
Možnost strategického využití města si snad výrazněji uvědomil
až Karel IV. a to na samém počátku své vlády. Na podzim roku 1348
ještě stále stála v Říši proti Karlovi silná opozice, vedená Ludvíkem
Braniborským, synem nedávno zemřelého Karlova soka, císaře Ludvíka
IV. Bavora. Protivná strana připravovala volbu protikandidáta
a v sázce bylo též Braniborsko a Dolní Lužice. Logicky oba soupeři
hledali spojence. V případě míšeňských markrabat z rodu Wettinů,
bezprostředních sousedů českého království, byl úspěšnější Karel IV. Jistě ne nadarmo strávil
na přelomu roku 1348-49 na jejich sídle v Drážďanech celý měsíc.
Na problémy doléhající z Čech odpovídal král listy a listinami.
A mezi nimi se dvě dotýkaly Ústí n. L. Prvá (z 20. prosince 1348)
souvisela se zajištěním bezpečnosti v tolik exponovaném pohraničí
a snad představovala i nepřímou preferneci "Solné cesty",
vedoucí přes Ústí n. L. Karel IV. totiž dával všem na vědomí,
že Ústečtí zničili dvory v Jílovém, Strádově, Chuderově a Přestanově
na jeho rozkaz a že proto nemají být nikterak stíháni. Bezprostřední
důvod trestné expedice neznáme, jen se můžeme domýšlet, že šlo
o škůdce, loupeživé rytíře operující ze svých sídel na cestě,
vedoucí přes Nakléřovský průsmyk (srov. Janovu listinu z ledna
1327). Poškozováni mohli být jak ústečtí, tak saští kupci a vlastně
i panovník. Ten sliboval situaci dořešit po návratu do království.
Později se však již o události nikde nemluví, zdá se tedy, že
dalších zásahů nebylo třeba.
Výrazem podpory města Ústí n. L. byla i jakoby narychlo vyhotovená
všeobecná konfirmace městských privilegií, vydaná Karlem IV. o
dva dny později (22. prosince). Do Drážďan si však pospíšili i
Litoměřičtí, kteří zde vzápětí dosáhli již zmíněného potvrzení
práva skladu obilí, soli, ryb, vína a jiného zboží. Teprve za
rok, v klidnější atmosféře, se panovník k ústeckým výsadám vrátil
a 23. listopadu 1349 vydal již několikrát vzpomínané dvě konfirmační
listiny, obsahující plné znění čtyř (z toho tří dnes neexistujících)
listin Jana Lucemburského (z 22. dubna 1325 a 19. ledna 1327;
z 28. července 1335 a 29. května 1339). Znova se ozývající spor
mezi Litoměřicemi a Ústím pak skončil již popsaným smírem (1351),
stanovujícím přesná pravidla v obchodování, pro Ústí velmi přijatelná.
Další královská privilegia obdrželo město až v roce 1372, a to
opět v souvislosti s Karlovým zvýšeným zájmem o povodí Labe v
návaznosti na chystanou expanzi do Braniborska. V září udělil
Karel IV. privilegia celé řadě královských měst, zcela zřejmě
proto, aby byla povolnější k finanční podpoře panovníka, připravujícího
se v době příměří na konečné střetnutí s Otou Braniborským. V
privilegiích se jednalo především o značné rozšíření dědických
práv, včetně práva testamentu.
O pár měsíců později jsou pak datovány některé císařovy listiny,
týkající se labského obchodu a města Pirny, která představovala
českou výspu na Labi ve směru k nedávno získanému Mühlbergu, kde
Karel IV. strávil v roce 1372 vánoce. Odtud odjel do Budyšína,
kde je 29. března 1373 datováno rozhodnutí pře mezi Ústím n. L.
a Pirnou o den konání týdenního trhu a to v tom smyslu, že i Pirna
má zachovat úterní trh, bez ohledu na to, že v týž den drží trh
též Ústí. Vzdálenost měst se patrně císaři zdála dostačující pro
vyloučení vzájemného poškození zájmů. Následující měsíc, již z
Prahy, Karel IV. oznámil představitelům města Pirny, stejně jako
všem, kdo jsou usídleni na Labi, že dovolil Litoměřickým vozit
obilí dolů po Labi kamkoliv, ale s podmínkou, že v Pirně ho mají
povinnost vystavit k prodeji. Na labské spojnici počítal Karel
IV. tedy s dvěma hlavními body - Litoměřicemi a Pirnou. Tato města
zřejmě měla zapadat do císařova velkorysého plánu propojení českých
řek se Severním mořem. Zájem o obchod po naší největší řece se
promítl i do císařových aktivit po získání braniborského markrabství
(srpen 1373). Na mírném návrší nad širokým tokem Labe si v Tangermünde vybudoval nejen reprezentativní sídlo, ale počítal
zde i se zřízením skladu a překladiště zboží. Nakonec však zůstalo
jen u snů a rozestavěných lodí.
V prvých letech vlády se Václav IV. snažil navázat na otcovu politiku,
nicméně s malým úspěchem. Kromě domácích rozbrojů se musel potýkat
i s problémy v Říši, kde byl nakonec roku 1400 sesazen z trůnu.
Neustálý nedostatek peněz, střídání nejrůznějších rádců v králově
blízkosti, sváry mezi jednotlivými Lucemburky i boje při hranicích
království, to vše se odrazilo i ve Václavových privilegiích pro
Ústí n. L.
Pozitivní pro město byla Václavova listina z 5. května 1401, týkající
se snížení berně ze 120 na 100 kop pr. gr., přičemž rozdíl 20
kop mělo do budoucna platit město Most, jemuž se za případné odmítnutí
hrozilo ztrátou práva skladu a jeho převedením na Ústí. Zájem
krále o Ústí n. L. jistě souvisel s neklidem na česko-míšeňském
pomezí, ústícím do tzv. donínské války. Rozpoutal ji v letetch
1402-1407 Vilém I. Míšeňský, který nakonec ovládl staré přemyslovské
državy Dohnu a v povodí Labe ležicí Pirnu a Königstein. Teprve
teď se Ústí stalo skutečně pohraničním královským městem. S těmito
změnami hranic, respektive se ztrátou Pirny, patrně souvisel i
skutečný úspěch ústeckých měšťanů, kteří z rukou krále dostali
povolení konat další výroční trh (8. června 1407), který se měl
odbývat buď na sv. Prokopa nebo sv. Markétu. Navíc směli každou
sobotu ve městě držet masný trh.
Všechny ostatní Václavské listiny se v podstatě týkají různých
městských odvodů a jejich neustálého zastavování. Dle ustanovení
z r. 1401 měla být jako úhrada dluhu vyplácena Joštovi Moravskému
půlroční renta z měst Nymburk (140 hřiven), Čáslav (220), Kolín
(160), Kouřim (160), Ústí n. L. (70). Nápadně nízký příjem z Ústí
měla jistě nahrazovat jeho výhodná poloha vůči Míšni. Stejná města
ručila svými důchody v další Václavově transakci (1405) s bratrancem
Joštem, jež se stal nejen věřitelem krále Václava, který mu byl
mimo jiné nucen postoupit celou Lužici, ale i králova mladšího
bratra Zikmunda, který Joštovi přenechal vládu nad braniborským
markrabstvím. V případě Ústí n. L. však nezůstalo jen u tohoto
závazku, neboť již v následujícím roce Václav IV. město zastavil
za 800 kop gr. Vláškovi z Kladna, purkrabímu na Žirotíně.
Kromě toho existovaly ještě další zástavní listiny, které vázaly
části městských platů. V prosinci 1403 král nařizoval purkmistrovi
a radě, aby 100 kop, které dosud odváděli Albrechtovi Šenkovi,
posílali purkrabímu mosteckého hradu, Petru Milíčovi. O rok později
daroval Václav IV. 12 kop ročního platu z ústeckého soudu svému
oblíbenci, podkomořímu Zikmundovi Hulerovi z Orlíka a jeho dědicům.
Ten však již o tři měsíce později (25. března 1405) plat prodal
zpět městu a král pravoplatnost tohoto obchodu 15. května potvrdil.
Z komplikované situace se snad snažili něco získat i měšťané.
V polovině roku 1403 psali Vilému Míšeňskému, který nedávno získal
hrad Střekov, že nepopírají existenci střekovského cla, ale zároveň
ho prosí, aby svému hejtmanovi na hradě sdělil, že se clo nevybírá
pod hradem, ale podle starých zvyklostí ve městě Ústí n. L.
Neklidná doba Václavova panování předznamenala ještě bouřlivější
léta husitských válek, které i pro dějiny Ústí nad Labem znamenají
samostatnou kapitolu.