Město za vlády Lucemburků

Panovník a město

Nástup Lucemburků na český trůn přinesl městu sumarizaci a stabilizaci životně důležitých privilegií a posléze i jejich rozšíření. Můžeme hovořit o souboru deseti listin, vydaných králem Janem a Karlem IV. v rozmezí let 1325 -1349, doplněných dvěma privilegii z roku 1372. Z pěti Janových listin se dochovaly v originále jen dvě, text zbylých tří byl vložen do konfirmací vydaných Karlem IV. v listopadu roku 1349; z insertu (vloženého opisu) v listině Ladislava Pohrobka z roku 1454 známe též ustanovení markraběte Karla z roku 1334. O jaká ustanovení se jednalo a co nám vypovídají o podobě a dějinách města.

Nejprve si připoměňme nám již známou listinu krále Jana z 22. dubna 1325, v níž v rámci konfirmace starších privilegií ponechal ze zvláštní milosti Ústí n. L. stejnou výsadu jako mají Litoměřice - svobodnou plavbu po Labi a Vltavě. Vydání tohoto ustanovení poněkud překvapuje (stejně jako jeho pozdější konfirmace Karlem IV.), neboť je datováno v době, kdy města Ústí a Litoměřice stála proti sobě ve sporu právě o právo obchodu na Labi. Předmětem jejich zájmu byla především plavba českého obilí a soli dovážené z Halle. Litoměřice si během 13. stol. zajistily právo skladu, což pro kupce znamenalo povinnost vyložit ve městě přepravované zboží a nabídnout ho tak k prodeji. Dalším městem po toku Labe s obdobným právem byla až Pirna, patřící od dob Václava II. pod svrchovanost českého krále. Ústí podobná výsada chyběla a bylo si toho vědomo, neboť ještě v r. 1306 prohlásilo, že toto privilegium Litoměřicím právoplatně náleží. Navíc po vzniku Střekova (1318) přenesl král labské clo na jeho správce, snad jako právo, které dříve náleželo k celnici pod zeměpanským hradem a ne městu Ústí n. L., orientovaným na komunikace suchozemské.

Někdy kolem r. 1324 pak došlo mezi Ústím a Litoměřicemi ke sporu, vyvolaném zabavením nákladu dvěma ústeckým obchodníkům, kteří převážené obilí v Litoměřicích nevyložili. Ústí se obrátilo na Magdeburk jako nejvyšší možnou odvolací instanci, leč příliš nepochodilo. Litoměřice měly asi se saským městem lepší kontakty. Magdeburský výrok dal nejen za pravdu Litoměřicím, ale navíc ještě Ústí připomněl, že se má se spornými případy obracet na Litoměřice, které platí pro česká města s magdeburským právem za nejvyšší instanci.

Jak tedy hodnotit Janovu listinu z dubna 1325, z jejíhož znění - v insertu Karlovy konfirmace - jednoznačně nevyplývá, jestli se jednalo o potvrzení staršího práva či o nové královo ustanovení. V každém případě o proklamaci privilegia mělo Ústí pochopitelný zájem. Spíše pro konfirmaci starší listiny však hovoří téměř vzápětí vydaná listina pro Litoměřice (4. května 1325), v níž král právo skladu městu potvrdil a zakázal nakládat lodi mimo město, výslovně ne v Lovosicích. O dva dny později Jan oznámil městu Ústí n. L. (listina se zachovala v originále), že omezuje znění své dubnové listiny, která narušila práva Litoměřic a ustanovuje, že volnou plavbu mají Ústečtí zajištěnu až za Litoměřicemi (po zaplacení obvyklého cla) a že nesmějí nakládat své lodi k plavbě v Lovosicích. Zdá se tedy, že jednání vyvinutá Litoměřicemi směrem ke králi pramenila především z obav o zachování převahy města nad trhem s obilím, včetně úrodného okolí Lovosic, které by se mohly stát nepohodlným překladištěm v Litoměřicích neprocleného obilí. Finanční i prestižní ztráty z toho plynoucí snad není třeba připomínat.

Bez zajímavosti není ani postup Karla IV. při potvrzování otcových listin. Když opomineme nic neříkající všeobecnou konfirmaci pro Ústí z prosince 1348, prvé Karlovo potvrzení se týkalo uznání práva skladu Litoměřicím (31. ledna 1349) a teprve pak, 23. listopadu 1349 následovalo potvrzení Janovy listiny z 22. dubna 1325 pro Ústí, zatímco otcovo omezující prohlášení ze 4. května 1325 Karel nikdy samostatně nepotvrdil. Naznačený spor obou měst skončil dohodou, uzavřenou 13. března 1351 a to v tom smyslu, že ústečtí obchodníci mohou plavit dál své zboží (zvláště ryby) ve směru za Litoměřice po zaplacení obvyklého cla. Stejně tak mohli pouze za clo nakládat obilí, které neprošlo litoměřickým trhem, ale mohlo být získáno pouze z pozemků litoměřických měšťanů a z dvorů lovosického panství, náležejícího klášteru Altzelle (Lovosice, Sulejovice, Žernoseky). Po suchozemských cestách však smělo být zboží přepravováno jen na vozech litoměřických formanů - s výjimkou, že by služby předražovali. Veškeré výhody ale smělo Ústí využívat pouze pro svůj obchod, nikoliv tedy v zájmu města jiného.

Z téže Karlovy listopadové konfirmace z r. 1349 známe i další privilegium, udělené Ústí králem Janem 19. (20.) ledna 1327. Povolil jím přeložení týdenního trhu z pátku na úterý a opět se dotkl soudní pravomoci, když dával městskému soudu právo rozsuzovat i nejtěžší zločiny (vraždy), pokud nedojde k odvolání k vyššímu soudu. Zakazuje souboje, vyvolané kvůli vraždě nebo zranění, neboť takovéto delikty podléhají ustanovením magdeburského práva. Zdůrazněn byl též zákaz povolávat Ústecké před duchovní soudy mimo pražskou diecézi; v úvahu mohly přicházet přečiny, které podléhaly církevnímu právu - znásilnění, bigamie, nevěra. Mimo jiné listina připomínala, že mají rodiče právo svobodně disponovat svým majetkem, bez ohledu na zájmy dětí. Zásahy šlechty proti městům připomíná králův zákaz vyplácet příbuznými výkupné za zajaté měšťany. Zjevně se jednalo o opatření proti svévolným činům loupeživých rytířů a jejich band.

Druhá Karlova konfirmace z 23. listopadu 1349 zahrnuje rovněž dvě listiny. Na prvém místě to je Janovo ustanovení z 28. července 1335 ohledně městských dávek plynoucích do královské pokladny: jestliže jsme si v předešlé kapitole všímali jejího obsahu pro posouzení stavu města za Přemyslovců, připomeňme si teď její arengu, která odráží stav doby Janovy. Král konfirmaci zdůvodňuje tím, že měšťané Ústí n. L. "trpí od některých našich úředníků v Čechách kvůli nedostatku privilegií, která sice od našich předků, českých králů obdrželi, ale která se v důsledku požáru ztratila". Jan patrně naráží na kořistnické praktiky podkomořích, kteří se snažili z měst vymámit nejen daně, ale i dary pro sebe. Svědčí o tom i Janovy listy z roku 1337 určené několika královským městům vysazeným na magdeburském právu - např. Menšímu Městu pražskému, Slanému, Lounům, Litoměřicím, Mostu, Pirně i Ústí n. L. Mimo jiné v nich zdůraznil, že města jsou utlačována přílišnými požadavky podkomořích, a proto ustanovil, že úřední cesty podkomořího do měst se dějí na jeho útraty a že města nejsou podkomořímu povinna dávat sukno ani jiné dary jak se obyčejně děje. Dále se listina týkala pravidel při obsazování nových městských rad, v nichž má vždy zasednout 6 nově zvolených konšelů, a kompetence městských soudů, k nimž náležejí i hrdelní pře kromě soudů vyhražených královskému soudu a kromě odvolání ke králi či podkomořímu. Znovu připomínaný požár (poprvé v Janově listině z r. 1325) je možné ztotožnit s výsledky archeologického výzkumu, prováděného v letech 1991-92 v prostoru někdejšího hradiště, kde byl objeven ohněm zničený cca 7 m dlouhý objekt. Na vrstvě obsahující mladohradištní keramiku ležela vrstva uhlíků ze spáleného dřeva 2-3 cm silná a na ní navazovala mohutná mazanicová propálená vrstva až 1 m silná, do níž byly druhotně zahloubeny dvě odpadní jímky. Jedna z nich je datována do 30.-40. let 14. stol. a obsahovala vedle keramiky i nálezy zlomků skleněných pohárků. Druhá jímka byla založena kolem poloviny 14. stol., zřejmě po naplnění již uvedené odpadní jámy.

V probírané Karlově konfirmaci je inzerována ještě Janova listina z 29. května 1339, která se zároveň zachovala i v originále a je uložena v ústeckém městském archivu, spolu se všemi zmiňovanými listinami Karlovými. Její ustanovení se týkají soudní pravomoci. Rychtáři náleží všechny pokuty, které by byly vybrány za vraždy, zranění a jiné viny, ale nemá napříště ukládat větší pokuty než to dovoluje městské či magdeburské právo, i zároveň král rozšiřuje soudní pravomoc města na širší okolí (tzv. Weibild, vikpilda), kde může stíhat veškeré své škůdce, vrahy, zloděje, loupežníky, žháře, falšovatele mince, psance a jiné zločince a předvádět je před městský soud, zatímco měšťané jsou výslovně vyňati z jakékoliv cizí jurisdikce. Na závěr je zařazeno povolení, dávající možnost městské radě dle vlastního uvážení a za podmínek jí stanovených - za úrok nebo jinak - přidělovat dosud neobdělané pozemky. Zdá se tedy, že město ještě nebylo zcela obsazeno.

Možnost strategického využití města si snad výrazněji uvědomil až Karel IV. a to na samém počátku své vlády. Na podzim roku 1348 ještě stále stála v Říši proti Karlovi silná opozice, vedená Ludvíkem Braniborským, synem nedávno zemřelého Karlova soka, císaře Ludvíka IV. Bavora. Protivná strana připravovala volbu protikandidáta a v sázce bylo též Braniborsko a Dolní Lužice. Logicky oba soupeři hledali spojence. V případě míšeňských markrabat z rodu Wettinů, bezprostředních sousedů českého království, byl úspěšnější Karel IV. Jistě ne nadarmo strávil na přelomu roku 1348-49 na jejich sídle v Drážďanech celý měsíc. Na problémy doléhající z Čech odpovídal král listy a listinami. A mezi nimi se dvě dotýkaly Ústí n. L. Prvá (z 20. prosince 1348) souvisela se zajištěním bezpečnosti v tolik exponovaném pohraničí a snad představovala i nepřímou preferneci "Solné cesty", vedoucí přes Ústí n. L. Karel IV. totiž dával všem na vědomí, že Ústečtí zničili dvory v Jílovém, Strádově, Chuderově a Přestanově na jeho rozkaz a že proto nemají být nikterak stíháni. Bezprostřední důvod trestné expedice neznáme, jen se můžeme domýšlet, že šlo o škůdce, loupeživé rytíře operující ze svých sídel na cestě, vedoucí přes Nakléřovský průsmyk (srov. Janovu listinu z ledna 1327). Poškozováni mohli být jak ústečtí, tak saští kupci a vlastně i panovník. Ten sliboval situaci dořešit po návratu do království. Později se však již o události nikde nemluví, zdá se tedy, že dalších zásahů nebylo třeba.

Výrazem podpory města Ústí n. L. byla i jakoby narychlo vyhotovená všeobecná konfirmace městských privilegií, vydaná Karlem IV. o dva dny později (22. prosince). Do Drážďan si však pospíšili i Litoměřičtí, kteří zde vzápětí dosáhli již zmíněného potvrzení práva skladu obilí, soli, ryb, vína a jiného zboží. Teprve za rok, v klidnější atmosféře, se panovník k ústeckým výsadám vrátil a 23. listopadu 1349 vydal již několikrát vzpomínané dvě konfirmační listiny, obsahující plné znění čtyř (z toho tří dnes neexistujících) listin Jana Lucemburského (z 22. dubna 1325 a 19. ledna 1327; z 28. července 1335 a 29. května 1339). Znova se ozývající spor mezi Litoměřicemi a Ústím pak skončil již popsaným smírem (1351), stanovujícím přesná pravidla v obchodování, pro Ústí velmi přijatelná.

Další královská privilegia obdrželo město až v roce 1372, a to opět v souvislosti s Karlovým zvýšeným zájmem o povodí Labe v návaznosti na chystanou expanzi do Braniborska. V září udělil Karel IV. privilegia celé řadě královských měst, zcela zřejmě proto, aby byla povolnější k finanční podpoře panovníka, připravujícího se v době příměří na konečné střetnutí s Otou Braniborským. V privilegiích se jednalo především o značné rozšíření dědických práv, včetně práva testamentu.

O pár měsíců později jsou pak datovány některé císařovy listiny, týkající se labského obchodu a města Pirny, která představovala českou výspu na Labi ve směru k nedávno získanému Mühlbergu, kde Karel IV. strávil v roce 1372 vánoce. Odtud odjel do Budyšína, kde je 29. března 1373 datováno rozhodnutí pře mezi Ústím n. L. a Pirnou o den konání týdenního trhu a to v tom smyslu, že i Pirna má zachovat úterní trh, bez ohledu na to, že v týž den drží trh též Ústí. Vzdálenost měst se patrně císaři zdála dostačující pro vyloučení vzájemného poškození zájmů. Následující měsíc, již z Prahy, Karel IV. oznámil představitelům města Pirny, stejně jako všem, kdo jsou usídleni na Labi, že dovolil Litoměřickým vozit obilí dolů po Labi kamkoliv, ale s podmínkou, že v Pirně ho mají povinnost vystavit k prodeji. Na labské spojnici počítal Karel IV. tedy s dvěma hlavními body - Litoměřicemi a Pirnou. Tato města zřejmě měla zapadat do císařova velkorysého plánu propojení českých řek se Severním mořem. Zájem o obchod po naší největší řece se promítl i do císařových aktivit po získání braniborského markrabství (srpen 1373). Na mírném návrší nad širokým tokem Labe si v Tangermünde vybudoval nejen reprezentativní sídlo, ale počítal zde i se zřízením skladu a překladiště zboží. Nakonec však zůstalo jen u snů a rozestavěných lodí.

V prvých letech vlády se Václav IV. snažil navázat na otcovu politiku, nicméně s malým úspěchem. Kromě domácích rozbrojů se musel potýkat i s problémy v Říši, kde byl nakonec roku 1400 sesazen z trůnu. Neustálý nedostatek peněz, střídání nejrůznějších rádců v králově blízkosti, sváry mezi jednotlivými Lucemburky i boje při hranicích království, to vše se odrazilo i ve Václavových privilegiích pro Ústí n. L.

Pozitivní pro město byla Václavova listina z 5. května 1401, týkající se snížení berně ze 120 na 100 kop pr. gr., přičemž rozdíl 20 kop mělo do budoucna platit město Most, jemuž se za případné odmítnutí hrozilo ztrátou práva skladu a jeho převedením na Ústí. Zájem krále o Ústí n. L. jistě souvisel s neklidem na česko-míšeňském pomezí, ústícím do tzv. donínské války. Rozpoutal ji v letetch 1402-1407 Vilém I. Míšeňský, který nakonec ovládl staré přemyslovské državy Dohnu a v povodí Labe ležicí Pirnu a Königstein. Teprve teď se Ústí stalo skutečně pohraničním královským městem. S těmito změnami hranic, respektive se ztrátou Pirny, patrně souvisel i skutečný úspěch ústeckých měšťanů, kteří z rukou krále dostali povolení konat další výroční trh (8. června 1407), který se měl odbývat buď na sv. Prokopa nebo sv. Markétu. Navíc směli každou sobotu ve městě držet masný trh.

Všechny ostatní Václavské listiny se v podstatě týkají různých městských odvodů a jejich neustálého zastavování. Dle ustanovení z r. 1401 měla být jako úhrada dluhu vyplácena Joštovi Moravskému půlroční renta z měst Nymburk (140 hřiven), Čáslav (220), Kolín (160), Kouřim (160), Ústí n. L. (70). Nápadně nízký příjem z Ústí měla jistě nahrazovat jeho výhodná poloha vůči Míšni. Stejná města ručila svými důchody v další Václavově transakci (1405) s bratrancem Joštem, jež se stal nejen věřitelem krále Václava, který mu byl mimo jiné nucen postoupit celou Lužici, ale i králova mladšího bratra Zikmunda, který Joštovi přenechal vládu nad braniborským markrabstvím. V případě Ústí n. L. však nezůstalo jen u tohoto závazku, neboť již v následujícím roce Václav IV. město zastavil za 800 kop gr. Vláškovi z Kladna, purkrabímu na Žirotíně.

Kromě toho existovaly ještě další zástavní listiny, které vázaly části městských platů. V prosinci 1403 král nařizoval purkmistrovi a radě, aby 100 kop, které dosud odváděli Albrechtovi Šenkovi, posílali purkrabímu mosteckého hradu, Petru Milíčovi. O rok později daroval Václav IV. 12 kop ročního platu z ústeckého soudu svému oblíbenci, podkomořímu Zikmundovi Hulerovi z Orlíka a jeho dědicům. Ten však již o tři měsíce později (25. března 1405) plat prodal zpět městu a král pravoplatnost tohoto obchodu 15. května potvrdil. Z komplikované situace se snad snažili něco získat i měšťané. V polovině roku 1403 psali Vilému Míšeňskému, který nedávno získal hrad Střekov, že nepopírají existenci střekovského cla, ale zároveň ho prosí, aby svému hejtmanovi na hradě sdělil, že se clo nevybírá pod hradem, ale podle starých zvyklostí ve městě Ústí n. L.

Neklidná doba Václavova panování předznamenala ještě bouřlivější léta husitských válek, které i pro dějiny Ústí nad Labem znamenají samostatnou kapitolu.


Obsah Předchozí kapitola Následující kapitola