Královské město Ústí nad Labem

"Litoměřická krajina přiléhá na východě k Boleslavskému kraji, na jihu ke Slánskému, na západě se dotýká Žateckého kraje, od západu až k severu vytváří jeho hranice zprvu Míšeň a potom Horní Lužice. Po Litoměřicích tu nacházíme jako jediné královské město Ústí nad Labem."

Bohuslav Balbín

Vznik středověkých měst je v českých zemích spojen se společensko-politickými, hospodářskými i kulturními proměnami 13. století, epochy spojené se jmény posledních Přemyslovců. Ti se zasloužili i o promyšlené zakládání královských měst, spadajících bezprostředně pod pravomoc panovníka a nadaných sumou privilegií, která jim umožňovala samostatný život hospodářský, soudně-správní i obranný. Vznik měst nebyl jednorázovým počinem, ale dlouhodobým procesem, který pokračoval po celé 14. století, na jehož konci byla v podstatě dotvořená síť měst královských (v Čechách téměř 40) a z velké části i měst poddanských. Jejich obyvatelé - přes řadu získaných privilegií - zůstávali na rozdíl od měšťanů měst královských v poddanském poměru ke své vrchnosti. Přímá vazba královských měst na panovníka byla zdrojem sebevědomí měšťanů a posléze i jejich politických ambic. Výrazem emancipace královských měst byl jejich vstup na zemský sněm, kde po husitských válkách získala tzv. třetí hlas.

Základním předpokladem pro ekonomické fungování města byla privilegia hospodářského charakteru, jejichž podoba a množství předurčovala budoucí vývoj města. Nepostradatelným bylo právo konání trhu, určeného vždy na jeden či více dnů v týdnu (odtud označení týdenní trh), právo vařit pivo a provozovat k životu nezbytná řemesla (potravinářská, oděvní). Do oblastí zvláštních privilegií pak již patřilo právo vybírat clo a mýto, konat výroční trh (jarmark), kde mohli nabízet zboží i cizí řemeslníci, právo povinného skladu a další.

Vazba vůči králi přímo ve městě byla zajištěna přítomností jeho zástupce, rychtáře, fiskálně pak panovníkovým právem na odvod různých, přesně stanovených poplatků (komorní plat, berně), stejně jako vrchním právem nad cly a mýty. Práva panovníka nad městy měl hájit speciální úředník - podkomoří, který ve 14. stol. část své agendy - soudní záležitosti přesunul na dalšího úředníka, hofrychtéře.

Rychtář (iudex, richter, fojt, šoltys) byl především soudce. Většinou vystupoval jako předseda městského soudu, vyřizování běžné agendy či trestání drobných deliktů mohlo spočívat pouze na něm nebo na jeho součinnosti jen s několika konšely. V královských městech rychtáře jmenoval panovník, brzy se však snažila města ovlivnit jeho výběr a celkově oslabit jeho postavení. Nestalo se tak naráz, ale již od 14. stol. se projevoval pokles jedinečného postavení rychtáře, během husitství pak většina královských měst rychty ovládla. Rychtáři zbyla víceméně policejní moc. Nenávratně tak nabyla převahu městská samospráva, která se též formovala od samotného vzniku města.

Její základ spočíval v městské obci (communitas, stadtgemeinde), sdružující všechny plnoprávné měšťany. Pro větší pružnost jednání z ní byli vybírání obecní starší, aby v případě neshod mohli snáze dospět k dohodě s konšely neboli přísežnými (consules, iurati, geschworene, též kmeti - scabini, schöffen), kteří tvořili městskou radu. Města litoměřické oblasti (viz dále) rozlišovala kmety, kteří byli přísedícími soudu a konšely či přísežné, zasedající v městské radě. Kompetence městské rady se vyhranila do pol. 14. stol. V podstatně pod její pravomoc spadaly záležitosti politické, finanční a hospodářské a v již naznačeném smyslu i podíl na moci soudní. V čele městské rady stál nejprve rychtář, brzy ho ale nahradil purkmistr (magister civium). Při počtu 12 konšelů (mohlo jich být i více) úřad vykonával vždy čtyři týdny, pak ho vystřídal další z členů rady. Prvý v pořadí býval označován jako primus. Městská rada byla sice vybírána ve městě, ale každoročně ji musel potvrdit panovník, většinou prostřednictvím podkomořího. Dodržovala se zásada, že musí být vyměněna alespoň polovina konšelů (tj. většinou 6), ostatní mohli působit již v radě předešlé.

Z kterých společenských vrstev představitelé města pocházeli" Dosavadní výzkum této otázky dospěl k názoru, že v prvé fázi městského vývoje to byli členové tzv. rodového či radního patriciátu. Ti, často díky svému původu, byli schopni zajistit obchodní styky se zahraničím, vynikali podnikavostí a bohatstvím, opřeným především o pozemkový majetek v okolí města. Po polovině 14. stol. tyto "zakladatelské" rodiny zmizely či ustoupily do pozadí a vznikl nový patriciát, do jehož řad pronikli nejen velcí kupci, ale především nejbohatší řemeslníci, kteří do rozhodování města promítli i zájmy cechů, jako základní ekonomicko-správní jednotky řemeslné výroby. Tak vstoupila do městských obcí a do městských rad i střední vrstva měšťanů, tvořící až 70% obyvatelstva a zahrnující především řemeslníky. V mnohých městech byla tato vývojová fáze provázena i změnou národnostního složení městských špiček.

Výrazem městské svébytnosti se stávalo právo užívat pečeti a znaku, posléze pak výstavba radnic, kde se scházela městská rada. Městskou pečeť, respektive pečetidlo (typář) opatroval purkmistr, stejně jako klíče od městských bran. Vyspělejší správa se promítla do rozšiřující se úřední agendy, která si vynutila vznik samostatných písemností - městských knih. Stoupající úroveň městského "úřadování" vedla především ve větších městech ke specializaci těchto knih, které se začaly dle charakteru zápisů dělit na knihy pamětní (zápisy zásadního charakteru), knihy počtů (příjmy a výdaje města), knihy trhů (koupě a prodeje), knihy kšaftů (závětí neboli testamentů), knihy sirotčí atd. Z hlediska vnitřního života města bylo důležité stanovení právní normy, dle níž se bude město řídit, tj. na jakém základě bude vystavěno jeho městské právo. U nás přicházely v zásadě v úvahu dva vzory - právo jihoněmecké (dle tzv. Švábského zrcadla; též nepřesně označované jako právo norimberské) a magdeburské neboli sasské (tzv. Sasské zrcadlo), podle něhož se řídila většina měst severozápadních Čech, ale také např. Menší Město pražské. Mimořádné postavení si mezi nimi získaly Litoměřice, které se v případě sporných věcí staly pro ostatní města magdeburské oblasti odvolávací instancí. Odvolání za hranice království, do Magdeburku, zakázal Jan Lucemburský, proto se hovoří i o oblasti práva litoměřického.

Královská města se též brzy honosila právem vybudovat hradby. Toto opatření směřovalo nejen k obranyschopnosti městské aglomerace, ale město se tak stávalo i strategickou oporou samotného krále, což vyjadřovalo i jeho vlastnické právo k městskému opevnění. Většina měst si své hradby zbořila nejpozději ve 20. stol., u některých - a to je případ i Ústí n. L. - byly natolik zničeny, že stanovení jejich průběhu a etap vývoje je dnes předmětem archeologického výzkumu.

Předpokladem naznačené institucializace městské aglomerace a jejího dalšího rozvoje bylo vydání tzv. zakládací listiny, která se však v mnoha případech nezachovala a na jejíž existenci můžeme usuzovat jen z pozdějších potvrzení (konfirmací). Spíše výjimečně představoval tento akt skutečné založení na zeleném drnu, častěji šlo o právní zabezpečení již směrem k městu se vyvíjejícího sídliště a tím i k položení základu k jeho dalšímu rozvoji. Ten s sebou přinášel i urbanistickou proměnu dosud většinou neplánovitě budovaných center. Takovouto cestou prošlo i město Ústí nad Labem.


Obsah Předchozí kapitola Následující kapitola