Nejen prací živ je člověk
V době, v níž se pohybujeme, byla stále ještě jednou z nejzávažnějších otázek v životě společnosti víra. Věroučně rozpolcené království "dvojího lidu" před nás staví ještě jednu otázku - jak vedle sebe žili katolíci a nekatolíci, která skupina v Ústí počtem či významem dominovala.Ve městě dále fungovaly dva farní kostely - P. Marie a sv. Vojtěcha, běžně označovaný jako český. Oba kostely byly přestavovány nebo přesněji dostavovány, velkolepě byl projektován především kostel P. Marie. K úspěšnému završení obnovovacích prací přispívaly i četné dary ústeckých měšťanů, kteří však většinou pamatovali na kostely oba.
Poměrně vzácný je testament Petra Paračky, který daruje louku pouze na stavbu kostela sv. Vojtěcha (1490), o pět let později vdova Markéta z Ostrova daruje 2 zahrady na zakoupení všeho potřebného ke stavbě, zároveň však 4 kopy z toho mají přijít "ad rosarium" farního kostela většího. Obdobně jsou děleny i další dary, přičemž sv. Vojtěchu bývá odkazována menší částka. Např. vdova po řezníkovi Marešovi odkázala v r. 1496 20 kop gr. m. mariánskému bratrstvu, českému kostelu u sv. Vojtěcha v podstatě stejnou částku - 10 kop gr. čes., stejně tak jako oltáři sv. Barbory v kostele P. Marie a vše ostatní na věčné světlo tamtéž, Martin Syrovátka r. 1507 kšaftuje 100 kop gr. m. městskému kostelu, zatímco českému jen 20 kop, stejně tolik připisuje i mariánskému bratrstvu.
Nejzajímavější jsou z tohoto hlediska asi dary a testamenty Ondřeje Podskalského. Tento význačný ústecký měšťan, mnohonásobný přísedící rady, mimo jiné majitel vsi Vaňova a značného počtu vinic, přispěl na duchovní účely nemalými částkami. Snad proto, že byl patrně léta vdovcem a otcem jediné dcery Kristiny, vychovávané nějaký čas u Ondřejovy tety Martínkové a posléze provdané za Jiřího Švorce (Ssworcze). Ondřej Podskalský obdaroval bratrstvo Božího Těla (1492), špitál i oba kostely. V rozsáhlém kšaftu z r. 1483 odkazuje stejným dílem oběma kostelům z toho, co po něm "zabyde na hotových penězích", aby "ve jméno božie počieli klenutí"; ze dvou stříbrných nádob, které má, má být zhotoven kalich, a to pro syna sestry Uršuly, Mišnara, kdyby se stal knězem, v opačném případě má kalich připadnout kostelu P. Marie. Dál je pamatováno na přilepšení školmistra a na chudé (viz ještě dále). V druhém testamentu, z 31. října 1508 odkazuje sv. Vojtěchu již pouhých 15 kop gr. m.("), zatímco dává 200 kop na koupi benátského skla pro okno v kostele P. Marie. Na opravu Božího domu v "Ustij u velyké fary" odkazuje též veškeré své podíly na Kyšperku u sv. Linharta, na mlýně a huti, stejně jako na "Schrekenbercze". Přibyl též odkaz sukna "bosakům" (minoritům) v Krupce, kde měli špitál, stejně jako dary školákům a chudým. Ustanovuje též, aby za něho byla uskutečněna pouť do Cách a tam aby byla na oltář postavena třílibrová svíčka.
A nakonec nejčastěji citovaný a nejproblematičtější dar Ondřeje Podskalského. Dne 13. července 1493 učinil před rychtářem a radou pořízení, v němž dává půl věrtele vína z Podskalské vinice kostelu sv. Vojtěcha, jež "slove u České fary". Víno mají odebírati kostelníci a pak ho vydávat "ke mším svatým a lidem ku přijímání těla božího". Tato zmínka je pro nás jediným důkazem, že se v kostele sv. Vojtěcha podávalo pod obojí způsobou. Jednalo-li se o kostel výhradně kališnický, pak by patrně ke kališníkům patřil Ondřej Hanzmann, kterého zabil Hensel Richter a byl krom pokuty a postavení smírčího kříže odsouzen k tomu, aby nechal sloužit zádušní mši u sv. Vojtěcha (11. srpna 1490).
Označení český by pak mohlo být chápáno ve smyslu kališnický. Nepřímo totiž víme, že česky se kázalo i u P. Marie. Litoměřický měšťan Zikmund Panic, zvaný Černý Pešek ve svém česky psaném odkazu odpustil městu roční plat 14 kop gr. za podmínky, že tato částka se stane platem oltářníka u sv. Václava a vymiňuje si, aby jím byl vždy muž řádný a učený, který by byl schopen kázat nejen česky, ale i německy. A tak by ulehčil faráři, který dosud "z práva" musel kázat oběma jazyky; do budoucna se tedy měli rozhodnout tak, aby farář kázal jazykem "svým" a kazatel druhým.
Předchozí odkazy by pak zároveň hovořily o značné toleranci měštanů - náboženské i národnostní. Ostatně v tomto duchu jsou psány i závěti. Město zřejmě úřadovalo více česky, nicméně máme i kšafty německé, pořízené nepochybně v jazyce, bližším testamentátorovi. Klasickým příkladem může být poslední vůle purkmistra Jana Paška z r. 1500, v níž po česky psané úvodní formuli následuje německý text kšaftu. Neutrální přídech mají pochopitelně zápisy latinské, které však mohou též poukazovat na jistý stupeň vzdělanosti příslušné osoby.
Ale i zde - podobně jako v Taxatiu - se mohou objevit, někdy zcela záměrně česky psané pasáže. Např. Mikuláš z Hermsdorfu na Blansku přiznává dluh 300 kop gr. čes. "Wenceslao dicto Zeleny" a za to mu postupuje ročně 50 kop ze cla ve Svádově, tak aby "při svrchu psaném Václavovi, Petru synu jeho, při manželce Lidmile jeho a Jakubu synovci jeho dědičně zůstalo" a pokračuje dále opět latinsky. Zápis je z desek dvorských a je důkazem snahy po srozumitelnosti zápisu všech zúčastněných stran.
Co se týče jmen, vyskytovala se v Ústí přirozeně česká i německá a samozřejmě i neutrální. Pro příklad jen několik dosud neuvedených, zdá se mi jazykově vyhraněných jmen: v městské radě zasedal 1484 Jíra Wrták, Blasius Čubička (1485), Martin Příhoda (1489), ale i Šimon Tragsheim (Troßheim), Voitové, Kniebedl.
Nepopiratelnou se zdá skutečnost, že většina - alespoň ze zámožnějších obyvatel - považovala za jakéhosi reprezentanta města kostel Nanebevzetí P. Marie, často označovaný jako městský nebo velký. Z předchozích zmínek již vyplynulo, jak byl postupně péčí měšťanů stavěn až do podoby pozdně gotického halového kostela s honosnou hvězdicovou klenbou. Po skončení vlastní stavby měšťané nešetřili dále na vybavení kostela.
Odkazovali peníze na pořízení ornátů - např. r. 1514 dala měštka Seilerová 10 kop na ornát k oltáři sv. Barbory, cínové nádobí na zhotovení svícnů, 4 a půl kopy na ornát pro oltář sv. Trojice, "starý" Hackel r. 1518 daroval 30 uh. zl. na zhotovení kalicha nebo ornátu pro kostel P. Marie a zároveň 20 kop gr. m. na ornát pro oltář kostnice, která byla tehdy dostavěna.
Z předhusitských oltářů byly obnoveny oltáře Navštívení P. Marie, sv. Kříže a sv. Trojice, zanikl oltář sv. Ondřeje. Nově bylo zřízeno 7 oltářů - Neposkvrněného početí P. Marie (již 1429, sv. Václava a dalších světců), sv. Mikuláše (1488 založili krupecký řezník Michal a rytíř Matyáš Kelbl z Geisinku), sv. Barbory (nadace Doroty Smrčková 1488), sv. Apoštolů (donace Václava Zeleného 1492). Na výzdobě kostela se jistě podíleli i v městě doložení malíři. V době dokončení lodi kostela to byl malíř Štěpán, žijící v Ústí v letech 1500-1539 a obývající dům stojící poblíž farářova dvora a městských hradeb. Jeho vnuk Fabián se později proslavil jako iluminátor. Kolem r. 1536 se vyskytuje též jakýsi malíř Wolf (Wolfgang?).
V r. 1519 byl ulit Petrem Waghevenem zvon Willeborte, nesoucí německý nápis. Jméno zvonaře je vícekrát doloženo na řadě zvonů v Holandsku, dá se předpokládat, že zde byl Ústeckými objednán a pravděpodobně dopraven po Labi. Varhany máme doloženy až k r. 1549. Před jejich postavením zřejmě ležela hudební stránka mší a různých slavností především na literátských bratrstvech.
Již z testamentu Ondřeje Podskalského zaznívá touha po tom, aby se některý chlapec z rodiny věnoval kněžské dráze. Odkazuje (1483) peníze z polovice dluhů sestry Uršuly (ostatní jí odpustil) jejímu synovi Václavovi, aby "v koleji mohl státi a na ní se učiti", znova v již citované narážce na zhotovení stříbrného mešního kalicha. Snad se to podařilo Mosteckým, připustíme-li v souladu se starší literaturou, že farář u P. Marie Jan de Ponte (1487-95), nepocházel z Mostu, ale byl synem Urbana Mosteckého. V Ústí n. L. můžeme hledat i rodiště faráře Lorenze Meißnera (1509-20). Německý historik C. Jahn se domíval, že arciděkan kapituly při sv. Vítu v Praze, M. Šimon byl synem bohatého ústeckého soukeníka Jana Duchka a že využil svých styků se slavným Benediktem Rejtem, jehož přemluvil, aby se podílel i na stavbě kostela v Ústí n. L. Dnes je však pozoruhodná stavba připisována spíše okruhu, jenž byl pod saským vlivem. Jistý pocit odpovědnosti za dokončení výstavby obou chrámů zřejmě ústečtí měšťané silně prožívali. Proto se celkem výjimečně setkáme s dary kostelům mimo město. Kromě Mostu (1519), kde jistě sehrál svou roli již vzpomínaný požár, se vyskytují dary pro klášter minoritů v Krupce i tamním kostelům P. Marie a sv. Anny, ojediněle pak dary pro kostel v Trmicích a Valtířově. Motivace těcho donací je třeba hledat v osobním vztahu k jmenovaným místům či kostelům.
Jaké však Ústí na počátku 16. století bylo - katolické či kališnické" Ze zachovaných pramenů, byť jakkoliv torzovitých, lze usoudit, že údaj na Klaudyánově mapě, vytištěné v roce 1518, označující Ústí za město katolické nebo alespoň převážně katolické, je pro dané období reálný. Ve městě jistě žili i kališníci, ale netvořili většinu obyvatelstva.
Nedílnou součástí duchovního života ve městě byla činnost bratrstev, od 2. pol. 15. stol u nás velmi oblíbených. V Ústí jich vzniklo hned několik. Nejstarším bylo Mariánské bratrstvo, které je poprvé doloženo v testamentu z r. 1470. Bylo ale zřejmě starší, původně soustředěné kolem oltáře Neposkvrněnému početí P. Marie, kolem r. 1489 se pak hlásili k oltáři zasvěcenému Zemským patronům, které představovali - sv. Václav, sv. Vít, sv. Vojtěch, sv. Zikmund, sv. Cyril a Metoděj, sv. Ludmila a dále sv. Kristině, sv. Benediktu, sv. Matyáši, Janovi a Izákovi, krátce nazývanému oltář sv. Václava. Snad to souviselo se spojením s bratrstvem sv. Václava a bratrstvem Božího Těla, jehož iniciátory byli zřejmě zmínění soukeníci. Tato bratrstva, spolu se společností literátů (věnovali se především kostelnímu zpěvu) a lukostřelců se 16. června 1490 sjednotila v bratrstvo jedno, nazývané pak bratrstvo Božího Těla. Při této příležitosti měla být sepsána statuta, jejichž latinský text se nám dochoval v opise ze 17. stol. Jednalo se o svazek velmi volný; nadále vystupují zmíněná bratrstva - především Mariánské též samostatně. Např. v r. 1491 městská rada žádala arcibiskupského vikáře o souhlas se stavbou kaplanky pro oltářníka Mariánského bratrstva. Ke stavbě měla být uvolněna část hřbitova a část pozemku obce.
Vedle sjednoceného bratrstva Božího Těla však v Ústí n. L. působilo i bratrstvo Růžencové. Jejich statuta - dle německého zápisu ve zmíněném rukopise statutů bratrstva Božího Těla - potvrdil papež Sixt IV. 8. června 1483, tj. nedlouho potom, co po letech (od 1468) sňal z Čech církevní kladbu. Členové bratrstva měli na mariánské svátky Navštívení a Početí číst vigilie nebo je zpívat, v neděli pak při zpívané mši zapálit 55 svíček na způsob růžence, po mši se měli modlit za zemřelé členy bratrstva a pak zpívat zádušní mši při svitu čtyř svícnů, stejně jako při vigiliích. Členové bratrstva měli též přispět na zlepšení postavení faráře a ostatních duchovních, stejně jako školmistra.
Škola stála nedaleko hřbitova a plnila zřejmě především funkci školy nižší, byť vzhledem k počtu bratrstev a jejich latinskému zpěvu lze předpokládat, že základy latiny zde vyučovány byly. Nikdy však ústecká škola nenabyla význačnějšího postavení a nemohla se rovnat sousedním Litoměřicům. Jejímu malému významu odpovídají i nečetné zmínky: pro léta 1440-49 je uváděn Clemens Harmit jako školmistr, k r. 1484 byl rektorem Řehoř, kterého kolem roku 1485 vystřídal jakýsi Jiří.
Valné to zřejmě nebylo ani s materiálním zajištěním školy a jeho učitelů. Město evidovalo (1479), že rektor má na mlýnu Swinow zajištěno 16 kop. Jinak na školu či chudé žáky pamatovali např. Ondřej Podskalský (1483), jenž si přál, aby část jeho odkazu bylo použito na opravu školy, v roce 1508 pak mimo jiné žádal, aby žákům velkým i malým bylo dáno po páru střevíců (stejně jako chudým lidem), vdova Ludmila Zelená v kupní smlouvě z r. 1504, dle níž měl nový majitel jejího domu, bakalář Jakub Walsa (Ludmilin synovec), část z kupní částky věnovat na zádušní mše a dobročinné účely - zakoupení dříví pro vytopení špitálu a školy. Souvislost jmenovaného bakaláře se školou nelze prokázat. Jakub Walsa studoval v 90. letech na univerzitě a po návratu domů si koupil nejen zmíněný dům, ale od r. 1506 se bakalář Jakub Walsa objevuje v městské radě, v dalším roce již byl purkmistrem. V letech 1532-43 zastával úřad městského písaře.
Nevýznamná škola však ještě neznamená, že ve městě nežili vzdělaní měšťané. Vyššími školami jistě prošli písaři, Jakub Walsa toho budiž konkrétním dokladem a snad i někteří radní, téměř s jistotou to však můžeme pro dobu jagellonskou tvrdit pouze o jednom měšťanovi, příslušníku rodiny Strejčků. Ze soupisu městské dávky v r. 1571 víme, že jakýsi Strejček vlastnil dům ve městě v ceně 24 kop gr. O pět let později Hanuš Strejček si ukládá u městské rady 60 rýn. zl., protože chce uskutečnit pouť k příbytku sv. Petra a Pavla, tj. do Říma. Proč, nevíme - snad vzdání díků či naopak smutek nad ztrátou blízké bytosti" Zda Jan-Hanuš Strejček zasedající 1491-92 a 1497 (s označením řezník) v městské radě je táž osoba, je těžké určit. Mohl to být Hanušův stejnojmenný syn, zasedající v městské radě též v r. 1509 a 1511, stejně jako Vít Strejček, jehož testament je vepsán v knize kšaftů k 18. prosinci 1519. Ustanovuje v něm, kromě odkazu na opravu fary u P. Marie, že vše ostatní má přijít jeho bratru Jankovi - šaty, zbroj, ale i knihy, s nimiž má naložit podle vlastního uvážení. A knihy jsou v poslední vůli i vypsány: Terentium a vitam Tuli, Peterona, bible Benátská s concordací (snad vytištěná v Benátkách), též glosa psalterií (žalmů), glosa super epistolas Pauli (k listům sv. Pavla), liber ruralium cum erbario (přírodovědný spis s herbářem). Vzhledem k datu závěti není vyloučeno, že v některém případu mohlo jít o rukopis, jistě však mezi knihami byly inkunabule. Možná se jednalo o torzo knihovny či alespoň sbírky knih bývalého studenta, snad některé z italských univerzit.
Ústí n.L., jako každé město i celé království prošlo od svého založení dobrým i zlým, léty úspěšnými i krušnými, čas dějin změnil město i jeho obyvatele. Středověk skončil a brány města se otevřely věku novému.
Prameny
AM Ústí n. L., fond Archiv města, sign. III/855 a-b. Tamtéž, Rudolf Kleinnickl, Wahrhafte Verzeichnuß derer in unserer treuen Stadt Aussig ob der Elbe fürgegangenen Vorfällen, dokončen kol. r. 1790 (s pozdějším zápisem na přídeští), rkp. L. Dušek, Katalog listin a listů archivu města Ústí nad Labem, Praha 1971. W. Hieke, A. Horčička, Urkundenbuch der Stadt Aussig bis zum Jahre 1526, Praha 1896.
Literatura
Z. Boháč, K některým geografickým aspektům středověkého osídlení v našich zemích, in: Historická geografie 10, 1973, s. 162n. M. Cvrková, Středověká odpadní jímka ze záchranného archeologického výzkumu, in: Historický sborník Okresního vlastivědného muzea Ústí n. L., 1981, s. 43n. A. Horčička, Geschichte der Stadt Aussig von der Gründung bis zum Jahre 1526, in: Mitteilungen für die Geschichte der Deutschen in Böhmen 35 (MVGDB), 1897. J. Hrdy, Die Marienkirche in Aussig an der Elbe bis zum Jahre 1426, in: MVGDB 45, 1907. C. Jahnel, Versuch einer geschichtlichen Ortskunde der Bezirkshauptmannschaft Aussig bis 1346, in: Mitteilungen des nordböhmischen Exkursionsclub (MNEC) 17, 1894, s. 201 C. Jahnel, Einige Bemerkungen zur Geschichte der Marienkirche in Aussig, in: MVGDB 47, 1909, s. 110. M. Košťál, Z dějin vltavsko-labské plavby, in: Plavba a obchod po Labi. Sborník příspěvků z 1. mezinárodního symposia o dějinách labské plavby v Děčíně 1969, Rozpravy NTM 46, 1971. H. R. Kreibich: Die Kleinickel Chronik, in: Beiträge zur Heimatkunde des Aussig-Karbitzer Bezirkes 16, 1936, s. 48n. P. Čornej, Staré letopisy ve vývoji české pozdně středověké historiografie, in: AUC-StHi 32, 1988, s. 35-56. J. Kolár, Píseň o bitvě před Ústím, in: Česká literatura 15, 1967, s. 110-131. B. Lůžek, Bitva Na Běhání r. 1426", in: ÚSH 1966, s. 7-20. J. Märc, Ústí nad Labem v pozdním středověku, in: Opera historica I, Čes. Budějovice 1991, s. 147-157. F. Šmahel, Husitská revoluce III, Praha 1993, s. 177-181. J. Tomas, Vztahy měst Litoměřic a Ústí n. L. v době předbělohorské, in: ÚSH 1996, s. 47-70. J. Opitz, Gotické malířství a plastika severozápadních Čech, Praha 1930. J. Smetana, Počátky města Ústí nad Labem, in: Historický sborník Okresního vlastivědného muzea Ústí n. L., 1981, s. 5n. J. Smetana, K topografii areálů severočeských měst ve 13. a 14. století, in: Československý časopis historický (ČSČH) 27, 1979, s. 573n. J. Smetana, Vyprávěcí prameny dějepisné, vzniklé v Litoměřickém kraji do roku 1835, in: Sborník archivních prací 22, 1972, s. 221n. J. Šebánek, Město Ústí nad Labem v listině z r. 1249, ČSČH 9, 1961, s. 880n. M. Šroněk, Nález tzv. "svatebního poháru" v Ústí nad Labem, in: Historický sborník Okresního muzea v Ústí n. L., 1981, s. 59n. M. Zápotocký, K významu Labe jako spojovací a dopravní cesty, in: Památky archeologické LX, 196, s. 280n.
