STŘEDOVĚK

Úvod

Léta osmistého dvacátého sedmého Russyswad a Lahoboř spolu se uradili, šli jsou k urozenému knížeti až na Vyšehrad, od něho jako od svého Pána žádali pomoc a povolení, že by sobě chtěli od svých příbytků nedaleko město postavit, pro tu příčinu, jestli že by kdy se přihodilo, a Němci národu českého nepřátelé, chtěli by v Čechách škodu činiti, tu aby se mohli shrnouti vší té krajiny obyvatele. Wojen žádost jich vyslyšav a slušnou býti znamenav, dal jest jim oběma bratřím spolu třicet pacholků a třicet hřiven zlata, kteréž vzavše a až k samé zemi schýlivše se poděkovali. Když pak od Vyšehradu jdouce k svým se navraceli příbytkům, přeplavivše se přes řeku Ohři, kde slove Maurach, potkali jsou se s jednou starou babou, která měla ducha věšteckého a kteráž jim řekla: Synové milí, neste zlato bezpečně nebo na té cestě není žádného nepřítele a až domů přijdete, třetího dne město založte. Zastavili se se všemi svými pacholky a řekli jí : Poněvadž víš o zlatu, víme, že máš ducha poznání skrze kteréhož víš věci budoucí, velíš nám založit třetího dne město, pověz nám v které místě má být založeno, aby mohlo dlouho trvati. Jimžto ona řekla : Od zítřejšího dne třetí den, když bude Denice vycházet, hleďte pilně, kde bude v jednom lese veliký oheň hořeti. Rychle jděte do toho houští a tu les pokácejte, založte ohradu města nepříliš velikého a od toho houští dajte jméno městu - Houští. Tu se budete na tom místě svým nepřátelům brániti a tu nad nimi zvítězíte. Za to oznámení babě poděkování učinivše, šli svou cestou, a když se do svých domovů přibrali, učinili tak, jakž od baby byli naučeni. Ráno třetí den vstavše a oheň na jednom místě hořeti uzřeli, tu hned s vší čeledí se sběhli a dříví sekali a město zakládali, davše jemu jméno Hausstí, kterémuž potomkové Ústí říkali."

Václav Hájek z Libočan: Kronika Česká, 1541

Košaté vyprávění Václava Hájka z Libočan vám, vážení čtenáři, vyloudí patrně shovívavý úsměv na tváři. Jistě, kronikářovu etymologii názvu města právem lze připsat na úkor obrazotvornosti humanisticky vzdělaného, ctižádostivého pisatele, prastarou existenci osídlení údolí Labe při soutoku s Bílinou však lze prokázat. Název aglomerace, doložitelný od 11. stol., lze ztotožnit se slovanským "ústím" řeky Bíliny, tekoucí z končin též prokazatelně osídlených Slovany a známých z nejstaršího českého bájesloví, ze Stadic. Ze slovanského základu Vzti (doloženo 1057) se ve 13. stol. objevil i tvar Usk (1262), z něho pak vzniklo německé označení Aussig.

Nevelké sídliště obklopující královský hrad bylo ve 13. století nahrazeno královským městem. Ústí n. L. schoulené ve věnci hradeb pod ochranou mohutné Mariánské skály a zdravící cestující po Labi či souši věžemi dvou kostelů a čtveřicí věží městských bran, sice nepatřilo mezi města nejdůležitější, přesto jeho dějiny, často vzrušené či překvapivé, spoluvytvářely českou historii počínaje středověkem.

Pod pojmem středověk se rozumí etapa českých dějin dlouhá téměř šest set let. Na tomto místě není třeba probírat problémy periodizační či pojmoslovné, postačí nám obrysové vymezení dané epochy a stručné uvedení do její problematiky. Dějiny českého státu se odvíjely v úsecích, dodatečně ohraničených na základě rozboru kvalitativních změn, jimiž společnost prošla. Běžně jsou tyto vývojové úseky vnímány prostřednictvím nějaké rozhodující události či panujícího rodu. I my pro lepší pochopení zůstaneme u vžité konstrukce.

Začít bychom mohli od nejstaršího osídlení kraje Slovany, v době, pro níž nemáme téměř žádné písemné prameny a hlavní zdroj poučení nám poskytují památky hmotné, po staletí ukryté pod zemí. Octli jsme se na počátku tvořící se sídlištní struktury, která již v průběhu 9. stol. dostávala obrysy určitých politicko-správních celků, mezi nimiž získaly postupně rozhodující postavení střední Čechy v čele s rodem Přemyslovců. Důležitým momentem na cestě k rozvoji odpovídajícímu poměrům v jiných částech Evropy bylo i přijetí křesťanství. Styky s Velkou Moravou sice po smrti knížete Svatopluka zanikly, nikoliv však formující se časně středověký český stát.

Při nezbytném zjednodušení bychom mohli říci, že v rozmezí 10.-12. stol. bylo završeno prvé období existence českého státu. Během této doby uhájilo české knížectví v čele s Přemyslovci své postavení ve střední Evropě, definitivně byla k Čechám připojena Morava a s přestávkami pod svrchovanost českého panovníka náležela i Horní Lužice. V zemi postupně vznikla dvě biskupství - v Praze a Olomouci a jim odpovídající byla síť far a dalších církevních institucí. Určitá stabilizace země se promítla i do kulturní úrovně, charakterizované tzv. románským uměním. Profilovala se také společenská struktura, v níž stále významnější místo zaujímala šlechta, která získala nejen značný pozemkový majetek, ale prosazovala se i na poli politickém. Panovník si proto pečlivě střežil zeměpanské domény, zvláště pak strategicky a často i fiskálně významné body. K nim můžeme řadit i Ústí nad Labem se starobylým knížecím hradem a celnicí.

Ve vztahu českého knížectví k nejmocnějšímu sousedovi, Říši římské, představuje završení dlouholetého vývoje tzv. Zlatá bula sicilská vydaná Fridrichem II. v roce 1212. Proklamovala vlastně míru samostatnosti českého státu v rámci Říše, s níž byl český panovník spojen titulem arcičíšníka a jako jeden ze sedmi kurfiřtů se mohl aktivně účastnit volby římského krále. Jako jediný z nich se však směl honosit dědičným titulem krále, titulem, o nějž Přemyslovci usilovali více než sto let, a jako jediné si mohlo české království v případě vymření dynastie zvolit nástupce. Lze říci, že Přemysl I. tak završil jednu z etap českých dějin a zároveň otevíral cestu k změnám následujících desetiletí.

Století posledních Přemyslovců, jak bývá 13. století nazýváno, znamenalo dotvoření středověké společnosti, stejně jako politický vzestup českého království. Země prošla novou vlnou kolonizace, provázené nejen přílivem především německy mluvícího obyvatelstva, ale byly přijaty i nové právní normy ve vztahu mezi vrchností a poddaným (tzv. emfyteutické právo). V souvislosti s rozšiřující se zemědělskou produkcí se mohla oddělit výroba řemeslná, která se pak spolu s obchodem soustředila do vznikajících měst. Nezbytný vzájemný obchod pak vedl k obecnému rozšíření raženého kovu, tj. k užívání peněz jako běžného platidla. Ke slovu přišla rytířská kultura, ve výtvarném umění provázená tzv. gotikou, která vtiskla neopakovatelně vznosnou podobu nejen bohatě zdobeným kostelům a klášterům, ale též honosným hradům a posléze i měšťanským domům a radnicím.

Neméně pozoruhodná byla i územní politika českých králů. Úsilí Václava I. a především pak Přemysla II. o trvalé ovládnutí rakouských zemí bylo sice marné, ale již Václav II. rozvinul s neobyčejnou invencí další územní plány, které měly Přemyslovcům zajistit dokonce dvě koruny - polskou a uherskou. V expanzní politice hrály ale důležitou roli i méně okázalé úspěchy. Z nich se našeho tématu týkají přemyslovské ambice směřující za severozápadní hranice českého království.

Zřejmě od nepaměti patřilo k Čechám řídce osídlené údolí Labe až k mohutnému skalnímu útvaru nad říčním ohybem, kde nejpozději do 1. pol. 13. stol. prokazatelně stál královský hrad Königstein, datoval-li zde Václav I. listinu týkající se hranic Horní Lužice a mohl-li být kostel v Königsteinu zahrnován do pražské a ne míšeňské diecéze. V téže době (nejdéle po r. 1212) byla pod svrchovaností českých panovníků i na důležité obchodní spojnici z Čech do Míšeňska ležící Dohna. Václav II. ještě české državy na Labi rozšířil, když koupil i významné město Pirnu. Všechny tyto skutečnosti měly nepochybně vliv na formující se město Ústí n. L. Jeho poloha mezi rozhodujícími obchodními centry na Labi - Pirnou a především v konkurenci neporazitelnými Litoměřicemi, spoluutvářela podmínky jeho ekonomických možností.

Strategický i hospodářský význam si severozápadní Čechy uchovaly i za vlády prvých Lucemburků na českém trůně. Jejich rozvinutá teritoriální politika směřovala k trvalému zajištění Horní Lužice, za Karla IV. pak i Lužice Dolní a Braniborska. V císařových velkorysých plánech hrálo Labe mimořádnou roli - v prostoru za Míšní koupil zboží Strehla a Mühlberg, nad tokem Labe v Tangermünde nechal vybudovat svou braniborskou rezidenci, plánoval též vytvoření labsko-vltavské obchodní cesty, se sítí přístavů a flotilou lodí. Celková stabilizace země, její rozmach hospodářský i kulturní, umožnily Ústí n. L. nijak překotný, ale přesto zřetelný rozvoj.

Naopak kritickým se pro město stala prvá desetiletí 15. stol., kdy se Ústí n. L. octlo v zástavním držení sasských vévodů a posléze bylo vypleněno za husitských válek. Teprve Jiří z Poděbrad opět upevnil hranice v severozápadních Čechách, byť musel trvale rezignovat na Pirnu a Königstein, ztracené ve válce Václava IV. s Vilémem Míšeňským.

Český stát stanul na začátku nového dějinného období. Během válek vykrystalizovalo politické spektrum české společnosti do tří stavů. Na zemském sněmu tak po boku vyšší a nižší šlechty zasedla i královská města. Vedle panovnické moci vyrostla velmi sebevědomá moc stavovská, prezentující se zemskými úřady a institucemi a formulující jasně svá práva a požadavky vůči králi. Mezi ně patřilo i české specifikum - od přijetí tzv. basilejských kompaktát oficiálně povolené dvojvěří, tj. rovnoprávnost mezi katolíky a kališníky. Stavovský tábor však nebyl zcela jednotný. Přelom 15. a počátek 16. stol. poznamenaly především spory, které se vyhrotily mezi královskými městy a šlechtou, a to mimo jiné i kvůli otázkám ekonomickým. To jsme se však již dostali na samý konec středověku, kdy i k nám začal pronikat humanismus a renesance, kdy se rodil nový životní styl i nové formy vlády, přicházel nový věk.


Obsah Předchozí kapitola Následující kapitola