Přesná doba založení Bukova není známa. V písemných pramenech
jsou o něm zmínky dosti pozdě - až ve 14. stol. V tomto období
byl pravděpodobně součástí všebořického panství. K osamostatnění
Bukova došlo před rokem 1363, kdy je prvně uváděn jako majitel
bukovského léna Ješek z Všechlap a jeho syn Ulrich (v letech
1368-1375). Někdy koncem 14. stol. zde vznikla tvrz a jako její
první majitel je v létech 1401-1414 Václav Sovka z Kelniku,
v následujících letech 1418-1426 pak zemané Jan Šesták z Klen
a Hynek z Chotěšova, který byl současně hejtmanem Blanska.
V následujícím období je držba Bukova dost nejasná pro absenci
pramenného materiálu. Zdá se, že koncem 15. stol. náležel pod
panství Teplice, neboť při prodeji teplického panství v roce
1508 Albrechtem z Kolovrat je ve výčtu obcí náležejících
k teplickému panství jmenován i Bukov. Součástí teplického
panství však nebyl Bukov dlouho, protože v letech 1526-1527
je jako majitel Bukova uváděn Bernard Kelbl z Gejsinku. Kdy
a jakým způsobem se Bukov dostal do jeho vlastnictví není známo.
Jeho dědicové, synovci Václav, Zikmund, Heřman, Bernard, Albrecht
a Litold prodali roku 1546 tvrz Bukov s příslušejícími vesnicemi
Janu Trmickému z Milína. V držení tohoto rodu byl Bukov
až do roku 1615, kdy jej Jan Jindřich z Milína pro zadluženost
prodal Prokopu Dvořeckému z Olbramovic. Ten Bukov prodal
již roku 1618 Václavovi staršímu ze Štampachu, kterému však byl
zabrán a roku 1623 prodán jeho manželce. Její syn Erazim Jaroslav
pak Bukov v roce 1640 prodal Alexandrovi Regniers z Bleilebenu,
který v této době již vlastnil Všebořice, k nimž připojil
i Bukov. Ale ani v majetku rodu z Bleilebenu nezůstal
Bukov dlouho. Anna Marie, vdova po Alexandrovi odkázala před svou
smrtí (" 1665) Všebořice i Bukov Maximilánu Václavu z Martinic.
Ten celé všebořické panství prodal již roku 1667 poručníkům nezletilého
Michala Františka z Althanu za 90 tisíc zlatých. Michal František
z Althanu předčasně zemřel v roce 1677 a vdova po něm
se provdala za hraběte Octavia Karla Cavrianiho, majitele panství
Březnice (Krásné Březno), k němuž bylo tak připojeno i panství
Všebořice s Bukovem. V roce 1718 hrabě Cavriani prodal
panství Všebořice s Bukovem hraběti Felixu Kinskému z Chynic
za 170 tisíc zlatých. Ani ten si panství Všebořice příliš dlouho
nepodržel a v roce 1725 je prodal Ludvíku Josefu hraběti
Hartigovi. V roce 1735 je zdědil jeho syn Ludvík Jan, pro
něhož jeho matka a poručníci získali v roce 1754 i krásnobřezenské
panství, takže od této doby bylo celé panství označováno jako
"spojená dominia Všebořice a Březnice." Toto spojení
trvalo až do roku 1865, kdy došlo opět k osamostatnění obou
částí. V roce 1848 však došlo k důležité změně. Po odstranění
vrchnostenské správy se Bukov stal samostatnou obcí s vlastní
samosprávou.
Po stránce hospodářské nehrál Bukov žádnou větší roli, ani v době,
kdy byl samostatným panstvím. Základem zdejšího hospodářského
života byl panský dvůr, kolem kterého se však nevytvořilo žádné
větší zázemí. Dokazuje to i berní rula z roku 1654, která
pro Bukov uvádí pouze panský dvůr a 2 stavení, z nichž jedno
bylo pusté.
K hospodářským účelům byly na katastru Bukova zřízeny v průběhu
17. a 18. stol. 2 mlýny. Horní se nacházel v prostoru dnešní
pily, dolní byl již roku 1690 přeměněn na sladovnu všebořického
pivovaru. V roce 1674 byla zde zřízena panská cihelna.
Vlastní rozvoj Bukova nastal až koncem 18. století, kdy došlo
k parcelaci a rozprodávání bývalého všebořického velkostatku
zájemcům z řad drobnějších rolníků. Koncem 18. a na počátku
19. stol. zde vznikla řada nových zemědělských usedlostí. Novými
osídlenci byli lidé z okolních vsí, ale také osídlenci z okolí
Rumburka a Varnsdorfu.
O rychlém rozvoji Bukova svědčí fakt, že v roce 1830 zde
bylo evidováno 41 domů a 221 obyvatel. Hlavní rozvoj Bukova spadá
do druhé poloviny 19. století a přímo souvisel s průmyslovým
rozvojem města Ústí nad Labem a rozvojem uhelné těžby v okolí
Dělouše a Úžína. V roce 1857 měl Bukov 560 obyvatel a 88
domů, v roce 1864 690 obyvatel a 96 domů, v roce 1880
981 obyvatel a 129 domů, v roce 1900 1 857 obyvatel a 192
domů, v roce 1910 2 655 obyvatel a 241 domů, v roce
1921 3 067 obyvatel a 285 domů a v roce 1930 zde bydlelo
již 3 610 obyvatel a 355 domů.
V období 2. poloviny 19. století se Bukov stává podobně jako
Klíše a Předlice převážně předměstským sídlištěm Ústí nad Labem
bez většího vlastního hospodářského a průmyslového zázemí. Vznikají
zde jen drobnější průmyslové závody - pila, cihelna, výrobna betonových
dlaždic. Vlastní výstavba je charakterizována stavbou rodinných
domků, pouze podél hlavní ulice, dnešní Masarykovy, byly vystavěny
větší obytné domy. Vedle rodinných domů se zde koncem minulého
století vytváří hustá obchodní síť, v roce 1893 byla postavena
nová škola. Od roku 1907 měl Bukov vlastní poštu. V roce
1903 byl s Ústím spojen elektrickou dráhou. Sociální skladba
obyvatel Bukova odpovídala volebním výsledkům, především ve 20.
letech zde měla rozhodující postavení německá sociální demokracie.
Přes několikeré pokusy si v letech 1920-1938 zachoval Bukov
vůči Ústí samostatnost. K připojení došlo administrativním
rozhodnutím nacistické správy 1. května 1939, kdy se Bukov stal
součástí "Velkého" Ústí nad Labem.