Komunální politika v Ústí v letech 1859-1914

V Ústí je paradoxně datován počátek "autonomní samosprávy" rokem 1859, kdy místodržitelství na základě návrhu okresního hejtmanství jmenovalo nové členy obecní rady a starostu. Rozhodnutí o tomto návrhu předcházely týdny předtím důvěrné rozhovory mezi novou (hospodářskou) elitou a představeným okresu. Stejným způsobem bylo již dříve rozhodnuto o zavedení plynového osvětlení ve městě.

V případě zmíněné nové elity se především jednalo o ty osobnosti, které (vesměs přišlí z venku) v předchozím desetiletí založili nové podniky nebo již existující rozšířili, případně hodlali v Ústí působit jako (vzdělaní) městští úředníci. Do této skupiny patřili rovněž špičkoví odborníci dopravních institucí a především také chemické továrny. Oproti starousedlým měštanům pro ně byla charakteristická vyšší vzdělanost a širší rozhled. Byli nositeli onoho liberálně - centralistického smýšlení, jež se snažilo zbavit řemeslo starostavovských omezení, vytvořit velký jednotný hospodářský prostor a efektivní samosprávu obecních záležitostí na základě bezprostřední účasti občanů. Během několika málo let se také uvnitř tradičně ryze katolické obce etablovala protestantská horní vrstva, jež neprojevovala mnoho pochopení pro staré milé zvyklosti. Právě v letech před rokem 1859 způsobil provoz chemické továrny újmu na kvalitě života obyvatel, jež vzbudila netajenou nevoli obyvatel, snad i proto, že se mnohé závady neřešily, ale pouze negovaly. Zato mělo nové obecní zastupitelstvo odstranit řadu jiných nešvarů, zejména ty, jež se týkaly městských financí. Podle názoru Carla Georga Wolfruma, jenž správu financí převzal, byly prostředky takřka vyčerpány. Příčinu shledal v nedůsledném vybírání a odevzdávání obecních poplatků, což chtěl energicky napravit. Zejména hospodští měli být přísně kontrolováni, progresivně se zvýšilo školné a zároveň byly vypovězeny služební byty učitelů ve škole - tedy opatření, jež sotva mohla přinést popularitu, nicméně přispěla k sanaci obecního rozpočtu. Wolfrum sám nabízený úřad starosty odmítl. Až do poloviny osmdesátých let ho však lze považovat jako mluvčího (staro) liberálního ústeckého měšťanstva, které ovlivňovalo v následujících dvaceti letech osudy města.

Je v každém případě velmi zajímavé, že se Anton Strohschneider, jenž byl v zastupitelstvu od roku 1848 a od roku 1859 patřil k městské radě, měl stát později dlouholetým (1864-1883) starostou liberálního městského zastupitelstva. Strohschneider zosobňoval v podstatě ještě klasického měšťana starého ražení. Narodil se roku 1812 v Ústí, byl řezníkem a hospodským ve vlastním domě. K tomu, lze-li věřit Wolfrumovým vzpomínkám, jeho způsob úřadování byl leckdy dosti kontroverzní. Pravděpodobně v něm ale musíme vidět osobnost, jež dokázala "Staroústečany" smířit s novou městskou správou. Strohschneiderovi se připisuje výrok, charakteristický pro období liberální městské správy: "Dokud budu starostou, nedopustím dluhy."

Komunální investice toho období se skutečně omezily jen na to nejnutnější: vydláždily se ulice a byla postavena jedna školní budova. (Svou roli přitom ovšem sehrály i válečné události roku 1866.) Navíc musela být uvolněna jedna budova pro v roce 1868 zřízené okresní hejtmanství a okresní soud.

Zřízení městských jatek 1881 odrazilo v mnoha rovinách zjevný konec staroliberální patricijské městské správy. Město, jak známo, se do té doby enormě rozrostlo, a již z hygienických důvodů bylo žádoucí, aby se porážky soustředily na jednom místě. S růstem města byl logicky spojen i rychlý rozvoj a znásobení živností, jejichž stále hlasitějším tlampačem se stal Gewerbeverein (Živnostenský spolek) založený roku 1873. Odsud také přicházely již od poloviny sedmdesátých let požadavky na likvidaci nejkřiklavějších nešvarů, což však bylo možné pouze za pomoci městských investic. Vedle jatek se jednalo především o odvoz fekálií, rovněž problém akcentovaný nejprve v Gewerbevereinu počátkem osmdesátých let, ale vyřešený až roku 1887.

Založení Gewerbevereinu roku 1873 je nutné chápat rovněž jako reakci na pocit ohrožení živnostníků ze strany průmyslu. Tato vrstva obyvatelstva se sice také rychle rozvíjela, sociální rozdíl mezi ní a velkoburžoazní elitou, stejně tak jako v případě příslušníků intelektuální střední měšťanské vrstvy (učitelé, někteří advokáti a lékaři), se stále více prohluboval. To se projevilo i v topografii, kdy vily velkopodnikatelů byly poněkud vyšší, a svojí polohou odděleny od zbytku města. Proces koncentrace bohatství v rukou malé skupiny se odráží i v již zmíněném členění volebních listin. Následující tabulka má ukázat, jak stoupal rozdílnou měrou počet oprávněných voličů v jednotlivých kuriích v letech 1864 - 1886 a jak se přesto současně zmenšil počet oprávněných voličů v poměru k celkovému počtu obyvatel.

Oprávnění voliči v Ústí nad Labem v letech 1864 - 1886.

rok
I
II
III
souhrn
1864
36
321
777
1134
1886
36
262
1714
2012
obyv.
I-%
II-%
III-%
obyv.%
9600
3.2
28.3
68.5
11.7
24000
1.8
13.0
85.2
8.4

Rychlé změny, ke kterým na vrcholu městské správy docházelo zhruba od roku 1880, je nutné vidět i na pozadí této sociální polarizace. Svoji roli však nepochybně sehrál i vysoký věk městských radních, kteří město řídili od šedesátých let a úřad zastávali v průměru 22 let. Tato generační výměna byla doprovázena již zmíněnou žádoucí orientací na veřejné investice. Zároveň se změnil i "politický styl". "Staří", jimž mohlo být oprávněně vytýkáno, že s postupem času jejich představa o komunální politice zkrachovala, pěstovali umírněně nacionální, spíše celostátně než komunálně orientované styky. V diskusi se zastánci "ostřejší linie", kteří už dokázali lecjakou výhradu vůči daným poměrům převést na nacionální notu, velice záhy dostali do defenzívy. Oni, popřípadě jejich patricijští dědicové, se programově stahovali z komunálního dění, což jim na druhou stranu nemuselo připadat tak těžké, neboť jejich ekonomické postavení a z něho vycházející zvýhodněná volební práva, jim tak jako tak zajišťovaly na dění rozhodující vliv.


 
 

Hledání nové orientace obecní správy zpočátku samozřejmě naráželo na značné problémy. O tom svědčí i skutečnost, že čtyři roky po smrti dlouholetého starosty Strohschneidera byl tento úřad celkem čtyřikrát přeobsazen, přičemž všichni jeho zastánci (Josef Kanneberger 1883-1886, Adolf Kögler 1886-1889 a 1892-1895, Franz Lange 1889-1892) krátce po odstoupení z funkce podlehli infarktu. Také devítileté průměrné funkční období zvolených členů městské rady v osmdesátých letech bylo podstatně kratší než v případě jejich předchůdců. Jistý prvek kontinuity představoval v městské radě v těchto pohnutých letech advokát Franz Ohnsorg (naroz. 1. dubna 1839 v Kosleleckém Dvoře u Jihlavy). V roce 1873 se v Ústí usadil jako advokát a následujícího roku byl zvolen do obecní a z ní pak do městské rady, kde setrval celých čtyřicet let. Roku 1895 se stal starostou - tuto funkci zastával až do roku 1914. V období, kdy nastoupil úřad, byla v městské radě znovunastolena kontinuita osobností: z deseti v devadesátých letech zvolených městských radních jen dva zůstali v úřadě krátce, zbylých šest v podstatě více než dvacet let. Ohnsorg, zdá se, uměl šikovně spojit určitý proměšťanský populismus s rozvážnou věcnou politikou, čímž dosáhl vysokého stupně uznání. Byl nejen členem prakticky všech více či méně významných spolků ve městě, ale nezřídka se angažoval i nacionálně. Často intervenoval jménem městské rady u okresního hejtmanství ve věci "pletich" českých spolků a ani při veřejných projevech nenechával své posluchače nacionálně lhostejné. Jeho šikovnosti lze patrně vděčit za to, že stoupenci radikálních ideí Karla Hermanna Wolfa a Georga Schönerera v Ústí neměli živnou půdu a nedosáhli žádného významu, třebaže docházelo v letech po Badeniho jazykových nařízeních (1897) při různých příležitostech nezřídka k výbušným a násilným střetům.

Nikoli neprávem poukazovali Ohnsorg a jeho liberální "městská strana" v roce 1899 ve volebním boji na řadu komunálních zařízení, jež byla v posledních letech vybudována. A skutečně - na výstavbu nových školních budov, zavedení tramvaje a různé jiné komunální podniky navazovala zejména na počátku nového století řada dalších veřejných investic (vodovod, elektrárna, městské lázně, městské divadlo) a současně byla vytvořena moderní, úsporně organizovaná a funkční komunální správa. Dosud je ovšem málo prozkoumáno, jakým způsobem byly uvedené investice financovány a do jaké míry se vysoké věcné náklady odrážely v bilanci obecního rozpočtu.

Proti tomuto programu mohli "němečtí nacionálové" sotva co namítat. Jejich halasně projevované obžaloby se vesměs omezovaly na "národní zradu" a podobné skandalizování. Své stoupence nalézali především mezi malými a středními živnostníky a mezi "národnostně zvláště citlivými" učiteli obecních a vyšších škol. "Městská strana", jež patřila v rámci rakouského stranického spektra k "německým pokrokářům", požívala oproti tomu podpory "patriciátu" (průmyslníků a velkoobchodníků) a "vyšší" městské inteligence. Především díky systému volebního práva se mohla tato seskupení nadále prosazovat minimálně v prvních dvou volebních sborech, a tím získávat většinu v obecní radě.

Přesto, že se město od roku 1850 velice rychle rozvíjelo, za což vděčilo v prvé řadě původně vnějším faktorům (stavbě železnice, založení Spolku pro chemickou a hutní výrobu, zřízení dalších velkopodniků anonymními akciovými společnostmi etc.), jejichž přičiněním rostlo a diferencovalo se nejen obyvatelstvo, ale i živnosti, vykazuje "komunálně politické" hledisko jistou stabilní kontinuitu. Během padesátých let ztratily starousedlé městské elity vedoucí roli, o což se dílem přičinili i "nově přišlí" obyvatelé.

Nová vedoucí vrstva se rekrutovala především z těch "úspěšných" podnikatelů, kteří svou produkci již neorientovali pouze na lokální spotřebu, ale prosazovali se v nadnárodních obchodních spojeních. Předpokladem proto byla jistě i určitá úroveň dosaženého vzdělání a zkušeností, jež daleko přesahovala dosavadní provinční horizonty a nadále se zvyšovala. Tato "otevřenost světu" spojovala nové podnikatele s řediteli a vedoucími pracovníky velkoprůmyslu, ale také se špičkami lokální státní správy a s některými vysoce kvalifikovanými advokáty a techniky. Výkony posledně jmenovaných se stávaly stále důležitějšími, protože přinášely zlepšení produkce a stavěly obchodní transakce na solidní právní úrovni. Zde se vyvíjelo jisté "socio-kulturní prostředí", které přitáhlo i některá další akademicky vzdělaná svobodná povolání (např. lékaře), pro jejichž profesionální úspěch vytvářel rychlý rozvoj města příznivé podmínky. Toto "prostředí", jež nalezlo společného jmenovatele ve společnosti Ressource, se vymanilo z původně starousedlých a pozdějších nižších a středních vrstev živnostníků, které se sice co do počtu rychle rozrůstaly, ale v žádném případě nedokázaly přímo ovlivnit osudy města. Tyto malo a středostavovské vrstvy sice v rostoucí míře a se stále větší hlasitostí formovaly komunální veřejnost, z níž se však elity od osmdesátých let začaly programově stahovat. Z tlaku malých daňových poplatníků lze pravděpodobně odvodit i změnu paradigmat v komunální politice, a to ve směru od staroliberální úsporné politiky k moderní komunální správě na základě veřejných investicí. Přesto však zajišťovalo právě volební právo patricijským elitám rozhodující vliv na dění. V protikladu k "vysoce liberálnímu" období (v Ústí zhruba do poloviny osmdesátých let) se však již nepodílely bezprostředně na obecní politice. V obecních záležitostech se nechali dobře zastupovat prostřednictvím kvalitně vzdělaných odborníků (právníků, inženýrů, ekonomů ), kteří navíc také disponovali potřebným politickým charismatem. Prozíravá plánovací politika, za niž byl od roku 1895 vedle starosty Ohnsorga zodpovědný především dlouholetý finanční rada Ferdinand Maresch, byla skutečně schopna dodávat nejen impulsy pro další soukromé průmyslové investice. Ty, po krátké stagnaci v devadesátých letech, od počátku nového století opět zesílily. Právě tak záleželo na obci, která musela obyvatelstvo zásobit čistou vodou, elektrickým proudem a plynem a řadou komunálních služeb (zdravotnictví, péče o hygienu obecně, veřejné lázně, veřejná doprava...), a tak vytvořit základy moderní komunální správy. Ty prospívaly obyvatelstvu jako celku a právě na nich mohla po roce 1918/19 stavět nová, zcela jinak volená obecní zastupitelstva.

Prameny

Archiv města Ústí n. L., fond Archiv města, inv. č. 1099, 1171, 1229. Jednotlivé ročníky Aussiger Anzeiger a Elbezeitung. Erinnerungen an Carl Wolfrum, Eigene Aufzeichnungen, Briefe, Reden und Zeitungsartikel. Hrsg. von seinen Söhnen Carl, Otto, Wilhelm und Ludwig Wolfrum. I., II., Leipzig 1893. E. Klutschak, Adress-Buch des Aussig-Karbitzer Bezirkes, Ústí n. L. cca 1876. Týž, Aussiger Adress-Taschenbuch für das Jahr 1896, Ústí n. L. 1895. F. Braun, Adressbuch der Stadt Aussig, Ústí n. L. 1902. Týž, Adressbuch der Stadt Aussig und des Aussig-Karbityer Bezirkes, Ústí n. L. 1908. Österreichisches Staatslexikon, Handbuch des gesamten öffentlichen Rechts, hrsg. von Ernst Mischler und Josef Ulbricht, Wien 1900.

Literatura

H. P. Hye, Bürgerlichkeit im Spiegel des Vereinswesens am Beispiel der nordböhmischen Stadt Aussig (Ústí nad Labem), in: Österreichische Osthefte 36/1984, seš. 1. Týž, Alt-und Neubürger in Aussig (Ústí nad Labem) um die Mitte des 19. Jh., PC tisk. J. Klabouch, Die Gemeindeselbstverwaltung in Österreich 1848-1914, Wien 1968. F. J. Umlauft, Geschichte der deutschen Stadt Aussig, Bayreuth 1960.

Obsah Předchozí kapitola Následující kapitola