| |
Obecní správa a politika - komunální politika
"Politika" znamenala v očích současníků druhé poloviny
19. století především pokus získat vliv na státní záležitosti.
Tento vliv se v prvé řadě prosazoval v oblasti zákonodárství účastí
v centrálním parlamentu a zemských sněmech. Původně bylo hlavním
úkolem těchto parlamentních institucí financovat státní správu
prostřednictvím schvalování rozpočtu a spoluúčastí v zákonodárném
procesu vytvořit právní rámec pro (rychlé) sociální a ekonomické
změny. Provádění říšských a zemských zákonů bylo takřka výlučně
v rukou státní správy. Za zákonný výkon správy byli ministři,
jako její představitelé, odpovědni říšské radě. Parlamentní sbory
byly zároveň místem, kde se prapůvodně formovaly politické strany
jako volná sdružení poslanců. Zde proti sobě nejprve stály "vládní
strana" a opozice. V míře, v jaké se mimo tyto parlamentní
sbory formovala nacionální a ostatní hnutí, jež stále více ovlivňovala
"své" poslance, se zpětně na půdě parlamentu rozšiřovalo
stranické spektrum. Nezávisle na tom však jejich hlavní politická
úloha a dělba dalších úkolů zůstávaly takřka v nezměněné podobě:
říšská rada měla zajišťovat sanaci státního rozpočtu (jenž koncem
padesátých let málem dospěl k bankrotu) tak, aby daňový plátce
nebyl nadměrně zatížen. Zároveň se však měla starat o to, aby
potřebné prostředky byly k dispozici a byla tak zajištěna vnější
a vnitřní stabilita. Oproti tomu měly zemské sněmy především spolufinancovat
oblast správy "blízké občanovi", přičemž finanční požadavky
měly být z velké části pokryty z výnosů jimi schválených zemských
daní. Sněmy, popřípadě jimi volené zemské výbory, se rozhodujícím
způsobem podílely na koordinaci "občanovi blízkých"
veřejných investic, které se realizovaly většinou formou "konkurencí".
Na provádění důležitých a drahých projektů (ochrana před povodněmi,
stavba železnice, mostů, nemocnic...) se finančně podílelo více
faktorů (stát, země, obce, soukromníci...)
Jakkoli musely být podobné investice v zájmu (voličsky oprávněného)
obyvatelstva, přesto současně představovaly málo vítané dodatečné
daňové zatížení. To bylo o to bolestnější, že i samy obce musely
zvýšit své poplatky, aby zabezpečily nutné projekty. Tyto povinnosti
se příkladně ve většině zemí týkaly rozdělení nákladů na obecní
školy. Zatímco země měly na starost učitelské platy, musely obce
zřídit nebo poskytnout školní budovy. Přitom mohly jak zemský
sněm tak obec rozhodovat pouze o tom, jakým způsobem potřebné
peníze zajistit, protože vlastní zřízení obecné školy bylo v kompetenci
zemských školských rad, jež byly jako státní instituce pouze spoluobesílány
zemskými sněmy.
Možnosti obce v materiálním okruhu působnosti byly tak velmi omezené.
Navíc až do osmdesátých let vládla maximální zdrženlivost v přijímání
úvěrů. Na straně jedné to patrně odpovídalo "staroliberální"
představě o "samosprávě", jež se rovněž manifestovala
na všech zemských sněmech, na straně druhé zůstávala dohlížecí
pravomoc nad finančním hospodařením obcí. K obratu došlo ve všech
zemských sněmech v okamžiku, kdy nové, tzv. "mladé"
strany začaly ve větším rozsahu ovlivňovat dění. To mohlo souviset
s jejich lepším chápáním politické nutnosti. Politický "úspěch"
každého poslance byl také stále více závislý na tom, kolik mohl
získat veřejných investic pro svůj volební obvod. Zda z nich financované
podniky byly smysluplné a užitečné, nebo zda by měly být spíše
označeny jako "prestižní", hrálo jen podružnou roli.
Není tedy překvapující, ale v našich souvislostech velmi důležité,
že zejména v Čechách, (ale také v jiných zemích) při prosazování
veřejných investic (alespoň ve veřejné diskusi) začaly brzy hrát
nacionální argumenty významnější roli než čistě věcné důvody.
To vedlo nejen k národnostní licitační politice uvnitř správy,
jež byla od devadesátých let částečně národnostně rozdělena, ale
také k tomu, že se jednotlivá obec stala částí jedné národní "strany".
Výše jsme se již zmínili, jak byla prostřednictvím obecního volebního
práva možná absolutní majorizace jakkoli významné menšiny. To
se stávalo tím citelnější, čím více mohla minorita oproti většině
prosazovat svá politická práva. Pokud tedy například žil uvnitř
obce, zákonem pevně určený minimální počet žáků jiné národnosti,
byla obec povinna zajistit budovu pro menšinovou školu, jakmile
byla uznána jako veřejná. Tento fakt byl často příčinou, že se
obce všemi prostředky snažily omezit příliv příslušníků druhé
národnosti, aby udržely "národnostně čistý" charakter
města. Po roce 1900 docházelo v Čechách dokonce i k tomu, že se
obranné spolky (Schutzvereine), ve snaze posílit svoji činnost,
nezastavily ani před tím, že si na ochranu či budování "národní
pozice" v "ohrožených" obcích "opatřovaly"
sirotky.
Zmíněné vlastní problémy obcí (investice, zadlužení) tímto však
sotva byly dotčeny a s řešením národnostní otázky v podstatě nesouvisely.
Přesto byla realizace řady projektů jazykovou problematikou skutečně
ohrožena: jakkoli by kohokoli sotva napadlo deklarovat městskou
kanalizaci jako českou či německou, mohlo se stát při stavbě elektrárny,
že její realizace závisela na tom, v jakém jazyce bude výlučně
uvedeno varovné prohlášení nedotýkat se vedení.
|