Ludwig Richter
Umělecké objevování Čech ze saské strany začalo již v první polovině
18. století, když Johann Alexander Thiele (1685-1752) namaloval
"České prospekty". Později následoval Adrian Zingg (1734-1816),
který své české toulky podstatně rozšířil. Od Tolštejna na východě,
až po Cheb na západě, tak prošel Zingg velký kus Čech, o čemž
svědčí velké množství jeho kreseb a leptů. Dalším saským malířem
obdivujícím krajinu Českého středohoří byl Caspar David Friedrich
(1774-1840).
Krajina v okolí Ústí se stala významným zdrojem inspirace pro
Ludwiga Richtera (* 28. září 1803 v Drážďanech, " 19. června
1884 v Loschwitz). Ludwig Richter pocházel ze saské malířské rodiny,
jeho otec Carl August Richter (1770-1848), rovněž malíř krajinář,
byl žákem Adriana Zingga. Ludwig Richter se krajinomalbou zabýval
pod otcovým vedením už prakticky od dětství, jeho ranné práce
vycházejí ještě z tradičních zásad barokní krajinomalby. To dokládají
mimo jiné lepty, které v roce 1820 byly vydány v řadě "70
Mahlerischen An- und Aussichten der Umgegend von Dresden...".
V díle se nachází osm vedut z oblastí severních Čech, které bezprostředně
hraničí se Saskem. Jedním z listů je "Aussig und die Putzgaller
Weinberge" (Ústí a podskalské vinohrady).
Do souboru bohužel nebyl pojat další Richterův lept "Pohled
na Střekov a Ústí", který se dochoval v jediném otisku ve
Folkwangově muzeu v Essenu. Znázorňuje hrad viděný z pravého břehu
Labe, přičemž pozorovatel hledí po proudu Labe. Ačkoliv nemůže
být tento list jednoznačně připisován mladému Richterovi, jeho
autorství je velmi pravděpodobné, zvláště když se na něm se vší
pravděpodobností zobrazil, jako chlapec v baretu s deskami v podpaží.
Ludwig Richter tehdy ve věku 13-15 let doprovázel svého otce a
pomáhal mu kreslit předlohy pro výše uvedený grafický cyklus na
zakázku vydavatele Christopfha Arnolda, podle jehož přání se z
větší části řídil jak výběr motivů, tak i jejich umělecká realizace,
neboť mu přirozeně leželo na srdci praktické hledisko prodeje.
Tehdy ještě mladého Ludwiga Richtera zážitek z Čech nemohl ještě
trvale ovlivnit. Spíše ho to táhlo nejprve do Itálie, kde očekával
dostatek svobody a tvůrčí atmosféry.
Po římském studijním pobytu v letech 1823-1826, nebylo pro Ludwiga
Richtera jednoduché se znovu doma vžít do poněkud fádní krajiny
v okolí Drážďan a najít v ní inspiraci pro své dílo: "Příroda
v mém nejbližším okolí se mi naproti tomu zdála chudá a beztvará
a nevěděl jsem, co s ní dělat", poznamenal Richter ve svém
deníku. Teprve cesta do Čech v září 1834 způsobila změnu jeho
vnímání: "Byl jsem překvapen krásou krajiny, a když jsem
jednoho překrásného rána jel u Sebuzína přes Labe a okolí mi připomínalo
italskou krajinu, vynořila se ve mně poprvé myšlenka: Pročpak
chceš hledat v širých dálkách, co můžeš mít ve své blízkosti"
Nauč se jen tuto krásu pochopit v její zvláštnosti, bude se líbit,
jak se sama tobě líbí... Brzy jsem otevřel desky a vyndal skicář.
Jeden motiv za druhým se mi objevoval před očima a byl přenášen
na papír. Od Sebuzína po Kamýk je roztroušena hojnost nejhezčích
a nejvelkolepějších obrazů krajiny." Na základě získaného
poznání nyní Richter opět pociťoval štěstí, "denně moci čerpat
čerstvě z pramene", což jej také ochránilo před stagnací
v jeho práci. Ani ne náhodou způsobily právě severní Čechy tuto
změnu. V mírnějším, jasnějším a pohnutějším charakteru této kopcovité
krajiny vězí pro jejího návštěvníka, přicházejícího ze Saska -
zejména pro umělce - zvláštní půvab.
To vyjadřuje již dlouho před Richterem dopis, ve kterém se malíř
Carl Ludwig Kaaz (1733-1810) chlubí zde nově objevenými luhy:
"Krása přírody, která mě tak mocně k sobě přitahovala, mě
dále neustále uchvacovala; blízké Čechy se svými krásami ležely
přede mnou; které srdce, bijící tak vřele pro umění jako to moje,
zde může odolávat. Zbalil jsem si svůj raneček, vzal jsem aktovku
s papírem a cestoval jsem do Čech, maloval jsem, dokud jsem měl
poslední arch papíru a šel jsem pak přes Teplice domů. Vlastně
je to zakázáno, malovat v Čechách, ale všude zde jsem seděl a
pracoval, neviděla mě živá duše. Příteli, to, co jsem tady viděl,
nemůže ani štětec, ani slova vylíčit..." U saských umělců
jako Carla Roberta Crolla (1800-1863), nebo později Ernsta Gustava
Doerella (1832-1877) dosáhlo nadšení Čechami dokonce takové míry,
že sem přenesli svoje bydliště.
Ludwigu Richterovi přineslo setkání s českou krajinou rovněž nové,
silné podněty, jejichž důsledkem se posléze vzdal své touhy po
Itálii. Bezesporu příhodnou roli při tom sehrály i rodinné poměry.
V roce 1834, kdy podnikl cestu do Čech, se Richter nacházel v
dobré pohodě, protože jeho manželka se právě zotavila z těžké
nemoci. Tím se zbavil velké starosti. Mimoto již byl naladěn na
cestu do Itálie, která byla původně plánována na letní měsíce
roku 1834. Nyní však objevil nedaleko od svého domova krajinu,
která mu připomínala Itálii.
Nemálo k tomu mohla přispět i působivá silueta zříceniny hradu
Střekova. Pro vzbuzení vzpomínek na italskou scenérii byla zvláště
vhodná vysoká hradní věž, připomínající krajinu v okolí Říma.
Tak mohlo České středohoří zaujmout v Richterově umění ono místo,
které dosud měla italská krajina. Čechy ale byly pro něj více
než pouhou náhradou, představovaly objev, který umělce uspokojil
a smířil nejen s osudem, nýbrž mu i odkryl hodnotu zdejší přírody:
"Nyní pro mě bylo vše, co mě obklopovalo zajímavější, i to
nejmenší a nejvšednější, protože se to stalo předmětem malířského
pozorování. Nemohl bych nyní všechno potřebovat? Nebylo nyní
mým všechno, co se pohybuje na nebi a co nosí země, pole a keř,
dům a chýše, lidi a zvířata, každá rostlinka a každý plot?"
Od té chvíle se Ludwig Richter věnoval důvěrně známé krajině Českého
středohoří jako bohatému prameni motivů: "Nyní jsem se začal
odvracet od italských pout a vzal jsem si k mému malířskému srdci
české vesnice", psal tehdy Richter v dopisu Wilhelmu von
Kügelgen. "České vesnice" se pro Ludwiga Richtera staly
pokladem, který měl po celý život nést svoje úroky. V následujících
letech byl Richter Českým středohořím znovu a znovu přitahován,
aby zde společně s přáteli, nebo žáky maloval. Konkrétně lze doložit
více než dvacet cest do Čech, přičemž tím nejsou ještě zachyceny
všechny. Prokazatelně desetkrát se Ústí stalo cílem, nebo přinejmenším
zastávkou při cestě, ovšem také zde byl asi ještě častěji. Nejoblíbenější
cíle cest jsou výslovně jmenovány v umělcových vzpomínkách: "Občas
jsem s některými žáky podnikl malé výlety do Českého středohoří.
Velice malebné horské městečko Krupka s poutním místem Bohosudovem,
tehdy velice tiché Ústí, Sebuzín a můj odlehlý, ale navýsost romantický
Kamýk, byly oblíbenými místy, kde jsme rádi déle pobývali a sbírali
studie."
Motivy z Ústí a Ústecka se v malířské pozůstalosti Ludwiga Richtera
dochovaly především ve formě kresebných studií. Ty nám zůstaly
zachovány mimo jiné ve dvou skicářích, které si sebou Richter
bral na své české cesty. Zatímco jeden má relativně malé rozměry
(12 x 9 cm) a obsahuje převážně figurální studie a tedy má jen
malou vypovídací schopnost, může být druhý svazek, měřící 19,4
x 12 cm, považován za bezprostřední doklad jednotlivých zastávek
na cestě. Richter podle něj cestoval nejen sem a tam mezi Ústím,
Zálezly a Sebuzínem, nýbrž vystoupil také do kopců, aby mohl zachytit
hornatou krajinu okolo řeky z nejrůznějších stanovišť. Horami
se vinoucí labské údolí a jejich ladné tvary ho patrně silně ovlivnily,
přičemž mu zřejmě nezáleželo na detailech, jako na celkovém pohledu.
Nadto byl umělec stále znovu přitahován charakteristickými obrysy
střekovské hradní skály, kterou maloval vícekrát a z různých stanovišť.
Ve skicáři se mimo jiné najde i pohled do hluboce se zařezávajícího
údolí řeky Labe, znázorněný od Nakléřovského průsmyku - tady je
Střekov ještě vidět, aniž by byl zvláště vyzdvižen, jako opravdu
malý vrcholek uprostřed kopců, které jej obklopují. Další pohled
ukazuje hradní skálu od břehu Labe u Ústí, vloženou do pásma hor.
Velkorysé vedení čar naznačuje rychlý způsob práce a dociluje
ve svém provedení vyslovenou svěžest a bezprostřednost dojmu.
Dále se ve skicáři nacházejí některé skici cest, které vedou přes
porostlé stráně. Tyto hluboce prošlapané stezky, byly pro krajináře
rázu Ludwiga Richtera jistě obzvláště přitažlivé. Právě tak jsou
zachyceny malé vodopády v údolích potoků, jednotlivé stromy, nebo
postavy venkovanů. Umělcův zájem vzbuzovaly také budovy a architektonické
detaily.
Na listu 6 se nachází zobrazení kaple na Mariánské skále u Ústí.
Richter zobrazil malou barokní stavbu ze severovýchodu. Podle
stínů se dá usuzovat, že kreslil za slunečního dne okolo poledne.
Při panujícím jasném počasí byla dobrá viditelnost, která bez
problémů umožnila pohled až k teplické Doubravské hoře, jejíž
silueta se dá na pravo v dálce rozpoznat.
Z ústeckých architektonických motivů v Richterově skicáři je mimořádně
hodnotná kresba kostela sv. Materny v Ústí z roku 1834.
Kresby Střekova
Od roku 1834 vytvořil Richter v průběhu asi tří desítek let pozoruhodně
velké množství kresebných studií hradu Střekova. Časově na počátek
tohoto období lze zařadit lavírovanou kresbu "Labe se Střekovem
u Ústí", která je součástí sbírek drážďanského Kupferstich-Kabinetu.
Hradní skála je zde zachycena ze stanoviště na protějším břehu
Labe, o něco výše položeného než město Ústí. Bez přehánění lze
říci, že svou transparentní barevností a prostorovým působením
fascinující studie, patří k nejkrásnějšímu, co Richter v oblasti
krajinomalby vykonal.
Malby Střekova
Ludwig Richter poprvé monumentálním způsobem zhodnotil své umělecké
imprese získané v okolí Ústí ve větší malbě v roce 1835 na známém
obrazu "Začínající bouře pod Střekovem".
V mnohých malbách Střekova zpravidla zachovávaná blízkost přírody,
na tomto obraze vstupuje ve prospěch dramatického stupňování pohnutých
scenérií. Tomu v první řadě slouží zobrazení hrozícího přírodního
jevu, jakož i posun ve skutečných poměrech velikostí, dávání přednosti
úhlu pohledu a výběru stanoviště ve značné blízkosti skály, která
se tak stává středem, ovládajícím obraz. Ta je zdůrazněna zvláště
kreslířsky a barevně, k ní se vztahují všechny linie kompozice.
Naproti tomu se tolik neobjevují vrchy, které je obklopují a jsou
samy o sobě mnohem vyšší, popř. jsou posunuty daleko do pozadí.
Ve své výstavbě kompozice díla "Začínající bouře pod Střekovem"
připomíná heroická zobrazení hor německého malíře činného v Římě
a Richterova učitele Josepfa Antona Kocha (1768-1819).
Jeden jediný velký pohyb se táhne celým obrazem, vychází od hrozících
bouřkových mraků, přes bouří bičované stromy, až po odcházející
skupinu lidí a zvířat. Silná a mohutná skála zde stojí v neotřesitelném
klidu, vybízející se vzdorovitě větru a bouři. Příkrý spád Střekova
k řece je formálně přerušen stromem a svahem s vodním mlýnem.
Říční strana leží již v hlubokém stínu, kdežto zřícenina se objevuje
ve skoro strašidelně bledém světle. Z lehce zvýšeného prostředí
je po cestě doleva dolů, přes potok hnáno stádo krav, aby se ještě
před propuknutím bouře dostalo do stáje.
V roce 1837 vznikl jeden ze stěžejních obrazů Ludwiga Richtera,
"Převoz na Labi pod Střekovem". Richter byl inspirován
zážitkem z cesty do Čech v roce 1834. Zážitek si zaznamenal ve
svém deníku: "Poté co jsem se vrátil do Ústí, maloval jsem
povícero na Střekově. Když jsem po západu slunce stál ještě na
břehu Labe a přihlížel shonu lodníků, byl mi zvláště nápadný starý
převozník, který měl převoz na starosti. Člun naložený lidmi a
zvířaty rozřezával klidný proud, ve kterém se zrcadlilo zlaté
večerní nebe. Při jedné plavbě, v člunu plném cestujících, seděl
starý harfeník, který místo krejcaru za převoz zahrál během plavby
něco lepšího na harfu. Z tohoto a jiných dojmů poté vznikl obraz
Převoz pod Střekovem, první pokus, ve kterém jsem postavy lidí
udělal hlavním motivem obrazu." Proti výroku umělce, že namaloval
"k pár postavám jen kvapnou skicu podle přírody", lze
dokázat právě k obrazu "Převoz na Labi pod Střekovem"
celé množství z části velmi pečlivě provedených kresebných studií.
Pokud sledujeme zpět Richterovy myšlenky podle kresebně zachovaných
poznámek a návrhů, pak narazíme na skicu kompozice obsaženou ve
skicáři z roku 1834, která poprvé zakomponovává člun do krajiny.
Dá se říci, že vznikla jako poznámka, aby pevně zachytila moment
zážitku z přívozu. Dispozice postav je pak již dovedena skoro
ke konečné formě, vyjma převozníka, který zde odráží svou loďku
od jednoho břehu řeky na druhý ještě ve stoje a pomocí dlouhé
tyče.
Aby bylo dosaženo harmonických vztahů obrazu, byl tento mocný
pohyb později nahrazen klidným veslováním. Tomu samému účelu také
sloužila změna původního šikmého postavení lodi, které se na kresbě
nachází skoro paralelně umístěné s dolním okrajem obrazu. Aby
osoby a krajina byly v závěrečné kompozici ještě více společně
propojeny, provedl zde Richter, ve srovnání s mnoha nám známými
přípravnými studiemi, převýšení hradu Střekova a svahu pravého
břehu. Přímo nad hlavou převozníka se vypíná nejvyšší vrch, který
je na pozadí viditelný, zatímco třem hlavám snoubenců a dívky
náleží nižší vrcholek. Naproti tomu obě postavy harfeníka a mládence
jsou obklopeny siluetou malého, na střekovském břehu se nacházejícího
svahu. Jako jediný přetíná horizontální linii vandrovní tovaryš
opřený o hůl a vyčnívající do světlého nebe. Zdůrazněné postavení
ve středu obrazu ho činí stěžejním bodem kompozice. Jeho zvláštní
vztah ke Střekovu je vyjádřen nejen směrem pohledu, ale také obrysem
skály, která odpovídá svými vybouleními levému lokti pocestného
a ranci na jeho zádech. Zřícenina přitom tvoří protějšek k hlavě
tovaryše. Z kompozičních důvodů Richter zvýšil i hradní věž, která
se mu zdála zřejmě příliš nízká.
Vlastní cestující převozu v průběhu tvůrčího procesu zcela ztratili
charakter nahodilých postav. Dodnes jsou zachovány studie modelů
jednotlivých osob, které Richter co nejpřesněji zachytil. Jakkoli
se může jejich výběr jevit náhodný, přesto se jedná o záměrnou
skladbu lidských typů, které byly na obraze sestaveny do alegorické
skupiny. S drobně rozdílným akcentem ztělesňují všichni cestující
člunu společnou náladu, ale žádný děj. Zatímco se tóny harfy elegicky
vznášejí, je každý ponořen jen v poslech, nebo v pozorování. Pod
umělcovou rukou se plavba těchto osmi lidí různého věku stává
podobenstvím životní cesty.
Básnická síla tohoto tradičního malířského motivu, která vplynula
znásobená vlastním Richterovým prožitkem do obrazu, způsobila,
že toto dílo přesahuje vysoko pouhý žánrový výjev. Při povrchním
zkoumání "Převozu na Labi pod Střekovem" by se mohlo
zdát, že byl Ludwig Richter ovlivněn Casparem Davidem Friedrichem.
Paul Köster dokázal v roce 1966, že k myšlenkám symbolu "lodi
života" byl Richter pravděpodobně inspirován malířem Eberhardem
Wächterem (1762-1852), kterého roku 1826 navštívil na zpáteční
cestě z Itálie ve Stuttgartu. Z Richterovy obšírné poznámky ve
vlastních pamětech vyplývá, jak silně ho toto setkání ovlivnilo.
Wächter mu tehdy ukázal "více obrazů převzatých z mytologie",
mezi nimiž se beze všeho mohly nacházet také návrhy "lodi
života", kompozice, kterou Wächter od roku 1815 až do poloviny
dvacátých let vícekrát zpracovával. Obsahem obrazu je "myšlenka
pomíjivosti života" srovnaná s "loďkou vydanou napospas
vlnám" (citát z dopisu umělce), přičemž základem je pro posádku
člunu ve všech pojetích prajednota rodiny, která umožňuje rozvinutí
všech stupňů života pomocí zástupců tří generací. Vztah interpretace
této myšlenky Ludwigem Richterem (právě jeho první skici) k Wächterově
formulaci je tak úzký a biografická možnost přímého ovlivnění
je tak zřetelná, že o souvislostech nelze pochybovat.
Dojmy z cesty do Čech v roce 1834 zcela jistě v Richterovi znovu
vzbudily vzpomínky na malířství, které viděl ve Stuttgratu před
osmi lety a které dozrály k vlastnímu dílu. "Převoz na Labi
pod Střekovem" představuje zdařilou syntézu romantického
ztvárnění krajiny a klasicistní figurální kompozice. Zatímco Wächter
své alegorie ještě odívá do antického oděvu, přemísťuje Richter
scénu do současnosti. Tím se splňuje přání po zapojení obsahu
do skutečného života. Obrazem "Převoz na Labi pod Střekovem"
dosáhl Ludwig Richter poprvé nevídané dokonalé jednoty mezi člověkem
a přírodou (jak formálně tak i náladou). Je to zároveň první z
jeho děl, které se stalo krátce po svém vzniku populární - malba
byla dokonce srovnávána s lidovou písní.
Naposled Ludwig Richter navštívil okolí Ústí ještě kolem roku
1875, tehdy však již nemohl z důvodu pokročilé oční choroby malovat.
Ale až do této doby od roku 1834 skoro každoročně přicházel, aby
se svými žáky, nebo přáteli hledal motivy. Jeho láska k českým
luhům se tak tím přenesla také na následující generaci umělců,
která také objevila právě oblast okolo Střekova.
To dosvědčují mimo jiné také kresby Richterových žáků Wilhelma
Claudia (1854-1942), Stephana Rauha (1822-1858) a Sophuse Rugeho
(1819-1860), litografie Ernsta Hasseho (1819-1860), malby Adolfa
Thomase (1834-1887) a Rudolfa Schustera (1848-1902). Mimo Schustera,
který namaloval přes patnáct obrazů Střekova, však již zřícenina
hradu nehrála v díle těchto umělců centrální roli takovým způsobem,
jako u jejich mistra. Zvláštní půvab, kterým tento motiv působil
na mysl právě v době romantiky, se již ztratil.
Literatura
Ludwig Richter und sein Kreis, katalog výstavy ke 100. výročí
smrti v drážďanském Albertinu, březen - červen 1984, Leipzig 1984.
K. J. Friedrich, Die Gemälde Ludwig Richters, Berlin 1937. K.
J. Friedrich, Ludwig Richter und sein Schülerkreis, Leipzig 1956.
E. Hempel, Das Böhmische Mittelgebirge in seiner Bedeutung für
die Kunst von Ludwig Richter und Rudolf Schuster, in: Forschungen
zur Geschichte Sachsens und Böhmens (vydal R. Kötschke), Dresden
1937, s. 194 - 215. J. F. Hoff, Adrian Ludwig Richter. Maler und
Radierer. Verzeichnis seines gesamten graphischen Werkes, 2. vyd.
K. Budde. Freiburg in Br. 1922. P. Köster, Wächters "Lebensschiff""
und Richters "Überfahrt am Schreckenstein", in: Zeitschrift
für Kunstgeschichte. 29 (1966), s. 241 - 24. L. Richter, Lebenserinnerungen
eines deutschen Malers, vyd. M. Lehrs, Berlin 1922. L. Richter,
Ein böhmisches Skizzenbuch, vydal a komentářem opatřil W. Werner,
Leipzig 1990. H.-T. Schulze Altcapperberg, "Passieren deit
jeden wat" - Zur Ikonologie der Bildgruppe "Überfahrt
am Schreckenstein bei Aussig" von Ludwig Richter, in: Niederdeutsche
Beiträge zur Kunstgeschichte. 21 (1982), s. 137 - 155. E. Warm,
Die Entwicklung der Bildkomposition bei Ludwig Richter, tištěná
disertační práce, Bleicherode am Harz 1939. W. Werner, Auf den
Spuren Ludwig Richters. Die nordböhmische Landschaft - wie sie
Ludwig Richter sah und ihr Aussehen heute. Ein methodischer Bericht
mit Bildbeispielen, in: Dresdener Kunstblätter. 21 (1977) V, s.
138 - 145. W. Werner, Die Schreckenstein-Bilder Ludwig Richters,
semestrální práce na katedře dějin umění University Karla Marxe
v Lipsku, Leipzig 1981. W. Werner, Ludwig Richter als Landschafter
in Böhmen und Schlesien, diplomová práce na katedře dějin umění
University Karla Marxe v Lipsku, Leipzig 1982. Ludwig Richter
und Böhmen, in: Ludwig Richter und sein Kreis, katalog výstavy
ke 100. výročí smrti v drážďanském Albertinu, březen - červen
1984, Leipzig 1984. W. Werner, Die Schreckenstein-Bilder Ludwig
Richter, in: Jahrbuch der Staatlichen Kunstsammlungen Dresden.
Beiträge, Berichte 1983, svazek 15, Dresden 1985, s. 24 - 39.