Německá historická vlastivěda v Ústí nad Labem do
roku 1918
Nejstarší dějepisné informace o městě Ústí n. L. lze nalézt v "Topographie des Königreiches Böhmen" od J. Schallera z roku 1787. V roce 1833 na něj navázal J. G. Sommer svým podrobným topografickým popisem Čech. V díle věnovaném tehdejšímu Litoměřickému kraji je u popisu Ústí n. L. i stručná informace historická.Mezi první autory historické vlastivědy a vlastivědy vůbec je nutné zařadit především J. K. E. Hossera a jeho zápisky z cesty Rakovnickým a Litoměřickým krajem v roce 1793. Rozsáhlé zápisy z cesty vyšly v Drážďanech o rok později ve čtvrtém svazku "Sammlung Physikalischer Aufsatze besonders die Böhmische Naturgeschichte betreffend, von einer Gesselschaft Böhmischer Naturforscher". Ve třetím oddíle spisu na s. 119-204 se Josef Karl Eduard Hosser věnuje podrobnému popisu své cesty labským údolím od Budyně nad Ohří přes Lovosice k Ústí nad Labem. Čtvrtý a pátý oddíl je věnován exkurzím do okolí Ústí nad Labem, šestý oddíl se věnuje obyvatelstvu a sedmý oddíl popisuje zpáteční cestu z Ústí nad Labem údolím Bíliny přes Stadice a horu Milešovku do Prahy. Hosser svá pozorování věnoval především geologii krajiny a barometrickým měřením, ale nevynechal ani informace o historických zajímavostech, dále se věnoval vzpomínkám na události prusko-rakouských válek 18. století, často se zmiňuje o pověstech z různých míst své cesty. Své odkazy k historii kraje směřuje k dílu Bohuslava Balbína. Hosserova práce je tak bezesporu prvním všeobecným vlastivědným dílem z Ústecka, které má i svou hodnotu literární.
Pro rozvoj historického vědomí a povědomí obyvatelstva Ústí n. L. měly velký význam různé rodinné, obecní, školní nebo farní kroniky a pamětní knihy. Do roku 1835 neoficiální vedení pamětních knih a kronik se pod vlivem romantismu v literatuře stalo záležitostí širokého zájmu veřejnosti. Na tuto situaci se pokusil reagovat nejvyšší český purkrabí Karel Chotek. Dle bavorského vzoru z roku 1829 se rozhodl učinit z kronik úřední dokument. Nařízení pro Čechy bylo vydáno 31. srpna 1835 a platilo pro všechna města, městyse, pro všechny obce, světské i duchovní vrchnosti, v nichž měly být založeny a vedeny pamětní knihy (kroniky), a to s účinností od 1. ledna 1836. Ve čtrnácti bodech se podrobně rozebíraly technické podrobnosti spojené s vedením pamětní knihy obce. Jazykově bylo nutno vést pamětní knihu obce buď v jazyce německém nebo latinském. Toto jazykové opatření vedlo k odporu k vedení kronik v jazykově českých oblastech, kde poměrně často docházelo k tomu, že pokud byla obecní kronika vůbec vedena, byla vedena česky. Německé obyvatelstvo naopak poměrně rychle a bez problémů ve druhé polovině třicátých let 19. století tyto kroniky zavádělo. Samozřejmě záleželo na postoji vrchnosti k tomuto nařízení, zda ho brala pouze jako další byrokratický úkol, či zda se ho ujala odpovědně. Ustanovení kronikáře pak mělo i ten význam, že docházelo k prvnímu uspořádání městských archivů, jak tomu bylo např. i v Ústí nad Labem.
Nejvýznamnější osobností počátku historické vlastivědy na Ústecku bezesporu je Friedrich Sonnewend, první archivář a kronikář města a autor prvních německy psaných dějin města Ústí n. L. - "Geschichte der Königlichen Freistadt Aussig", které se v letech 1844, 1855 a 1918 dočkaly celkem tří vydání.
Friedrich Sonnewend pocházel ze ctihodné ústecké měšťanské rodiny, jeho otec byl hospodářským úředníkem na panství Krásné Březno. Byl třetím z celkem devíti dětí, narodil se 12. února 1800. Studium práv v Praze ukončil v roce 1828, kdy se u něj projevila duševní nemoc. Až v roce 1831 nastoupil krátce jako praktikant v Náchodě, ale již v roce 1832 se stává nižším úředníkem ústeckého magistrátu. Po vydání výše zmíněného nařízení o vedení pamětních knih obcí byl Sonnewend pověřen uspořádáním městského archivu a sepsáním německé kroniky města od jeho počátků po současnost, včetně podrobného popisu města v uvedené době. Tento úkol dokončil Sonnewend na přelomu let 1839-1840, kdy odevzdal koncept i rukopis své práce. Svou kroniku ukončil závěrečnou poznámkou ze dne 31. května 1840, kdy se rozloučil s rodným městem a odešel do České Lípy. K odchodu byl dohnán především tíživou finanční situací. Magistrát České Lípy mu nabídl podstatně lepší finanční ohodnocení za obdobnou práci.
V roce 1840 vyšlo u C. W. Medaua v Litoměřicích jeho dílko věnované lokalitě Větruš (Ferdinandshöhe). Jedná se o drobnou práci, ve které je citována Hájkova kronika s pověstí vážící se k Větruši, a popsán je výhled z tohoto místa do kraje. Dílko bylo nejspíše podníceno tím, že se v místě zříceniny staré, blíže neurčené stavby v roce 1839 usadil podnikatel Johann Thomas, který zde zřídil výletní restauraci. Druhého vydání se dočkala v roce 1860.
První vydání Sonnewendových dějin svobodného královského města Ústí nad Labem je z roku 1844. Jako pramenů použil mimo archivního materiálu města i Schallerovu a Sommerovu topografii, latinský epos J. A. Tichtenbauma, Českou kroniku Václava Hájka z Libočan i první německy vydaný díl českých dějin Františka Palackého. Sonnewend ve svém díle poměrně nekriticky přejímal všechny dostupné informace. Jeho dílo je rozděleno do dvou základních částí. První část je věnována dějinám města, od roku 827 až do roku 1835. Ve druhé části je soustředěn popis města a jeho blízkého okolí, rozepisuje se i o životě města, rozvíjející se dopravě, obchodu a průmyslu. V závěru svých dějin se vrací k významným osobnostem, které jsou spojeny s dějinami města a s přehledy duchovních a světských představitelů města. První i druhé vydání svého díla přivítal Sonnewend na svém novém působišti v České Lípě. Druhé vydání pak opravil a doplnil.
Friedrich Sonnewend patřil k zemsky cítícím vlastencům. Byl ovlivněn romantismem, psal básně (dvě jsou součástí i jeho dějin města), sbíral pověsti a písně z Polabí. Působil i jako překladatel z češtiny, když přeložil a v České Lípě vydal "Treue und Tapferkeit der Böhmen" - vlasteneckou hru ze třicetileté války o obléhání Prahy Švédy. Zemřel v České Lípě 20. května 1875.
Další významnou osobností, která patří do skupiny romantismem ovlivněných vlastivědců, je Franz Böhm. Působil především na krásnobřezenském panství a na Ústecko přišel z Verneřicka. Během svého působení ve Verneřicích se Franz Böhm pokusil vydávat první vlastivědný časopis v severozápadních Čechách. V letech 1840-1841 vydal čtyři čísla svého časopisu "Der Vaterlandsbote für romantische Orts-, Geschichts-, Altertums-, Legenden- und Sagenkunden Böhmens". Publikoval zde převážně romantické básně a prózy, které byly pouze doplněny drobnými historickými články, převážně z Děčínska a Polabí. Podrobnosti o jeho životě a zájmu o nejstarší památky z dějin Ústecka patří do kapitoly věnované Neštěmicím.
Böhm jako představitel romantizujících vlastivědců a historiků ve svých pracech nekriticky přejímal i takové prameny, jako byla Hájkova kronika, podobně jako Sonnewend. V jeho pozůstalosti se nacházejí i romantismem ovlivněná dramatická a literární díla, např. romance o Salhausenech nebo hra o povýšení města Ústí nad Labem na vévodské v roce 1061.
Významným historikem, který podstatným způsobem přispěl k poznání dějin severních Čech, byl Hermann Hallwich. Jeho práce poznamenal vliv jeho učitele pražského universitního profesora K. A. K. Höflera, který byl konzervativním katolickým německým nacionalistou. Hallwich byl podobně orientován ve své politické činnosti i v práci sekretáře liberecké obchodní a živnostenské komory. Jeho první práce byly věnovány husitství v severozápadních Čechách - osobnosti Jakoubka z Vřesovic a překladu písně "Sluší Čechům vzpomínati", která popisuje bitvu u Ústí nad Labem v roce 1426. Tyto studie publikoval v šedesátých letech 19. století v časopise Mitteilungen des Vereins für die Geschichte der Deutschen in Böhmen. Do dějin ústecké historické vlastivědy se Hallwich zapsal ještě drobnou prací, věnovanou kuriozní události ze sedmdesátých let 18. století, kdy proběhl proces se zaklínači ďábla v Ústí nad Labem. Jako samostatný tisk vyšla v roce 1901 pod názvem "Eine Teufelgeschichte".
Z dalších autorů, kteří zasáhli do vývoje historické vlastivědy, byl litoměřický biskup Anton Frind, který vlastním nákladem vydal v Chomutově v roce 1867 své dějiny litoměřického biskupství - "Kurze Geschichte der Bischöfe von Leitmeritz". V tomto díle velice pozitivně hodnotil osobnosti ústecké katolické reprezentace počátku 17. století, především primátora Schössera, o kterém publikoval již předtím samostatnou studii.
Rozsáhlou práci věnovanou podrobnému popisu událostí pruské invaze do severních Čech v roce 1866 již rok po válce Rakouska s Pruskem vydal Anton Jahnel. Jahnel působil od roku 1862 jako státní úředník v Ústí nad Labem. Jeho syn, publicista a novinář Carl Jahnel, se později sám věnoval historické vlastivědě Ústecka.
Osobností, která podstatně zasáhla do vývoje historické vlastivědy na Ústecku, byl Julius Ernst Foedisch. Foedisch se narodil 20. října 1840 v Petrohradu u Podbořan, byl profesorem na učitelském ústavu v Litoměřicích, kde 13. února 1877 zemřel. Zajímal se o archeologické nálezy z údolí Labe a patří k nejstarším archeologům v severozápadních Čechách. Z dějin Ústecka publikoval menší práci věnovanou historii ústeckých střelců v roce 1874.
Jeho nejvýznamnější práce vznikla v roce 1873, kdy na popud ústeckého starosty Antona Strohschneidera a okresního hejtmana F. Müllera sepsal první vlastivědu Ústecka - "Aussig: Historisch-topografisches Gemälde der Stadt und ihrer Umgebung". Jeho práce byla rozdělena do čtyř kapitol - dějinám města se věnoval v první kapitole, ve druhé kapitole se věnoval popisu města. Ve třetí kapitole se alespoň stručně zmínil o 40 významnějších obcích Ústecka, závěrečná nejkratší kapitola byla věnována pověstem z Ústecka. Autor pracoval přímo s prameny, s listinným materiálem ústeckého archivu a litoměřického archivu. Určitým vzorem mu byly dějiny Litoměřic z roku 1870 od Julia Lipperta.
Autor se dokázal kriticky postavit k některým starším, tradovaným informacím. Zároveň odsuzoval brutální fanatismus a nesnášenlivost husitů v dějinách severozápadních Čech, jakož i čechizaci Ústí n. L. po roce 1426. Jeho názor vycházel ze znalosti listinného materiálu v ústeckém archivu, kdy se po roce 1426 objevují častěji listiny a texty české než německé. Tento argument svědčí o větším významu češtiny, ale není možné z něj přímo usuzovat na národnostní složení obyvatelstva města. Foedischův názor se udržel nejen prakticky u všech německých vlastivědců, ale i u českých publicistů a vlastivědců, kteří chápali husitství především jako české nacionální hnutí. Práce je také zajímavá tím, že se na jejím provedení podílel jako autor ilustrací ústecký malíř Ernst Gustav Doerell.
V sedmdesátých letech 19. století se objevila vlna zájmu o regionální dějiny a regionální přírodovědu, která se projevila zakládáním vlastivědných nebo uměleckoprůmyslových muzeí. Muzea vznikala buď jako obecní instituce nebo byla vydržována muzejními spolky. Je zajímavé, že se v souběžné vlně zakládání muzeí v českých oblastech projevoval silnější nacionalismus než v německých.
V r. 1873 vznikla první uměleckoprůmyslová muzea v Liberci a v Brně jako muzea německá, ale s cílem sloužit potřebě obou národností. Iniciátorem vzniku zmíněných muzeí byly v roce 1850 zřízené obchodní a živnostenské komory. Přímým vzorem pro jejich vznik bylo "Oesterreichisches Museum für Kunst und Industrie" ve Vídni, které bylo založeno v roce 1863. Se zhruba stejným programem následovalo v roce 1876 muzeum v Ústí nad Labem.
Muzeum v Ústí nad Labem bylo založeno 5. ledna 1876 iniciativou členů Gewerbeverein Aussig (dále Živnostenského spolku). Základem jeho sbírek se stala sbírka starožitností, řemeslných nástrojů a výrobků. Pro Ústečany zde byla zpřístupněna první veřejná studovna. Dle inventářů se ve sbírkách nacházelo 600 sbírkových předmětů. Muzeum bylo umístěno v místnostech hostince "Goldenes Schiff" v Hrnčířské ulici v centru města. Pro veřejnost bylo otevřeno 2. září 1876. Ovšem již v prosinci se muzeum stěhovalo do budovy magistrátu v Solní ulici. Časté stěhování postihovalo činnost muzea až do roku 1918.
Ústecký Živnostenský spolek byl zřizovatelem a vlastníkem muzea. Dle jeho statutu zde byla tři oddělení: oddělení uměleckořemeslných a technických výrobků, přírodovědecký kabinet se sbírkou strojů a nářadí a konečně knihovna s řadou odborných časopisů. Muzejní sbírky se rozšiřovaly především dary a menšími koupěmi a muzeum se postupně měnilo z uměleckoprůmyslového muzea na muzeum vlastivědné. Až do devadesátých let v něm pracovali pouze dobrovolní pracovníci. Prvním profesionálním správcem muzea se stal v roce 1894 Adolf Kirschner, který do té doby pracoval jako kustod pro "Verein für Geschichte der Deutschen in Böhmen". Kirschner se podstatným dílem zasloužil o rozšíření sbírek muzea, jeho aktivní zájem ho přivedl k založení archeologického oddělení.
Na financování muzea se svou částí podílelo i město Ústí nad Labem. Na žádost muzejního výboru město zvyšovalo svůj příspěvek až na 800 zl. ročně v roce 1897. Od tohoto roku také zasedal v muzejním výboru zástupce města. Muzejní výbor se snažil, aby město převzalo muzeum zcela do své správy. Situace se nakonec vyřešila až v roce 1901, kdy vznikla Museumsgesellschaft Aussig (dále Muzejní společnost), která muzeum převzala.
Stanovy Muzejní společnosti byly schváleny 22. února 1901. Do jejího výboru byli delegováni dva zástupci města a jeden zástupce Živnostenského spolku. Předsedou byl zvolen Julius Lippert a jako vedoucí muzea byl ustanoven Georg Bruder, který zároveň vykonával funkci vedoucího přírodovědného oddělení. Vedení historického oddělení převzal J. Lippert a uměleckoprůmyslového oddělení B. Titelbach. Výkonným úředníkem se stal A. Kirschner. Jako městské zahájilo muzeum činnost 8. prosince 1902.
Městské muzeum mělo nyní již charakter vlastivědného muzea se všeobecným zaměřením. Značné množství sbírek vedlo k vytvoření geologicko-mineralogického oddělení. Rozšiřovalo se také historické oddělení, jehož nejvýznamnější akcí byla výstava ke 100. výročí bitvy u Chlumce v prostorách městské knihovny v roce 1913. Zvláště od roku 1901 rostl význam muzea pro šíření informací z oborů společenských věd. V okruhu členů společnosti se soustředila většina aktivních i pasivních zájemců o poznání dějin města a jeho blízkého okolí. Charakteristickým rysem již bylo jednoznačné národnostní vymezení muzea jako ústavu sloužícího německým občanům Ústí nad Labem.
Jestliže vývoj ústeckého muzea v Ústí nad Labem charakterizoval rostoucí sebevědomí úspěšného města a jeho obyvatel, pak nám ale na druhé straně chybí až do roku 1920 samostatná periodická publikace, která by byla věnována vlastivědě Ústecka. Periodika, která v Ústí nad Labem vycházela, nevěnovala systematickou pozornost otázkám historické vlastivědy, i když příležitostným článkům se nevyhýbala. Příčinou bylo patrně sociální složení obyvatelstva regionu, jenž v té době prodělával bouřlivý průmyslový rozvoj. Tento rozvoj způsobil rosáhlou migraci obyvatelstva, které sem přicházelo z různých oblastí Čech, rakouských zemí a Německa a teprve hledalo a vytvářelo si vlastní identitu v sociální struktuře regionu.
Tato situace je zřejmá, když se podíváme na složení zakládajících členů "Verein für Geschichte der Deutschen in Böhmen" (dále Spolek pro dějiny Němců v Čechách) v roce 1862. Nejvíce členů bylo z Prahy - 373, na druhém místě byly Litoměřice s 97 členy a na třetím Kadaň s 50 členy. Významné postavení má i Most se 41 členy, ale z Ústí nad Labem je pouze 15 členů, ze sousedních Teplic 11 a z Krupky 1 člen. Je zřetelný rozdíl mezi nejstarší průmyslovou oblastí severozápadních Čech na straně jedné, a historickým správním centrem Litoměřicemi a vzdálenější oblastí severozápadních Čech, kde se průmyslový rozvoj prosadil později, především v souvislosti s výstavbou moderní železniční dopravní sítě.
Výše zmíněný spolek, jehož vznik inicioval profesor Höfler se svými žáky, soustředil zájemce o poznání dějin Němců v českých zemích. Spolek vydával časopis "Mitteilungen des Vereins für die Geschichte der Deutschen in Böhmen", ve kterém byly publikovány především práce školených historiků jako byli především H. Hallwich a J. Lippert, později kvalitní práce ústeckých vlastivědců např. C. Jahnela nebo A. Mariana.
Nejvýznamnější akcí spolku pro dějiny města bylo zpracování a vydání listináře W. Hiekem a A. Horčičkou v roce 1896. Tato událost byla oslavena 15. a 16. května 1896 výjezdním shromážděním členů spolku v Ústí nad Labem. Toto shromáždění se stalo jednoznačnou německou národní manifestací s průvody a shromážděními spolků a korporací již podél cesty od Lovosic po Ústí nad Labem, kde událost vyvrcholila pod patronací nejvyšších představitelů města.
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 19. století se objevila první periodika, která se ve větší míře věnovala historickým a vlastivědným tématům. Jsou to časopisy vydávané turistickými spolky a organizacemi, časopisy, které se věnují popisu krajiny jako turistického cíle a kde se uvádějí i náležité historické souvislosti. Turismus se stal během osmdesátých let masovou záležitostí všech sociálních vrstev. Akce turistických spolků a periodika jimi vydávaná se staly objektem širokého zájmu. V publicistických článcích a fejetonech byly popularizovány výsledky historického bádání, které touto cestou vytvářely a ovlivňovaly veřejné mínění.
Nejstarším periodikem tohoto typu byl časopis "Mitteilungen des Nordböhmischen Exkursions-Clubs" (dále jen MNBEC), který začal vydávat v roce 1878 v České Lípě Anton Paudler. Časopis se stal díky svému agilnímu vydavateli nejvýznamnějším periodikem, který se soustředil především na historickou vlastivědu severních Čech, Českého středohoří a Polabí. Zde jsou soustředěny všechny významnější práce k dějinám Ústí n. L. od ústeckých vlastivědců.
V prosinci 1885 začala vycházet "Nordböhmische Touristen-Zeitung" s podtitulem "Listy pro turistiku a vlastivědu". Snad pro značnou konkurenci výše zmíněných českolipských "Mitteilungen" přestal vycházet na Českolipsku, ale přešel s vydavatelem do Ústí nad Labem. Od 8. čísla prvního ročníku vycházel tento časopis pro vlastivědu v Ústí nad Labem a od 12. čísla druhého ročníku ho redigoval Karl Eichler - ústecký učitel a představitel turistického hnutí v Ústí nad Labem. Ten byl pravděpodobně iniciátorem přenesení časopisu na Ústecko. Karl Eichler jako předseda "Aussiger Mittel- und Erzgebirg-Vereinu" byl schopen získat podporu pro počátky tohoto časopisu. "Nordböhmische Touristen-Zeitung" vycházel jako měsíčník do konce roku 1888. Časopis byl zaměřen na oblast Českého středohoří a Jizerských hor s Libereckem, částečně i na Krušné hory, jejich východní část. Z ústeckých autorů se zde objevují především K. Eichler a J. Taubmann, později i A. Tscherney. Časopis zanikl posledním dvojčíslem z 15. prosince 1888 a tím skončil i první pokus vydávat na Ústecku vlastivědný časopis.
Náhradou se stal již v roce 1886 časopis "Aus deutschen Bergen", který také delší dobu vycházel v Ústí n. L. Jednalo se o rodinný časopis, který byl svým zábavným charakterem příliš tvrdou konkurencí pro "Nordböhmische Touristen-Zeitung". "Aus deutschen Bergen" byl spíše komerční časopis, který se významnějším pracem z historické vlastivědy prakticky nevěnoval. Je zajímavé, že byl společným tiskovým orgánem pro řadu turistických spolků nejen ze severních a severozápadních Čech, ale i z přilehlé oblasti Saska. Časopis se věnoval především sportovní turistice a zanikl až koncem druhé světové války, kdy vycházel pod částečně změněným názvem "Aus heimatlichen Bergen".
Zajímavou osobností byl Carl (někdy též Karl) Jahnel. Narodil se 23. ledna 1853 v Soběslavi. V roce 1862 odchází s otcem do Ústí nad Labem, zde dokončil školní docházku, studoval na bohosudovském gymnasiu, maturoval na gymnasiu v Chomutově. V letech 1871-1873 studoval na pražské universitě na filosofické fakultě, studia však ukončil v roce 1875 na Universitě Friedricha Wilhelma v Berlíně. V letech 1875-883 sloužil v armádě v Lublani. Po krátkém návratu do Čech nastoupil 1. ledna 1885 jako redaktor u Norddeutsche Allgemeine Zeitung, začínal zde jako lokálkář, od r. 1891 byl redaktorem vědecké přílohy a rubriky pro zprávy z kolonií.
O prázdninách a o dovolených pobýval pravidelně ve Velkém Březně a často se stýkal se svým přítelem z dětství MUDr. Alexanderem Marianem. Byl aktivním turistou a zajímal se o vlastivědu Ústecka. Výsledky své prázdninové činnosti publikoval v ústeckých novinách (např. Aussiger Anzeiger, Elbezeitung), řadu článků s vlastivědnou a historickou tématikou publikoval v MNBEC. Při některých tématech spolupracoval s A. Marianem.
Nejstarší známou práci z dějin Ústecka uveřejnil již v roce 1884 v MNBEC. Byla věnována historii ústecké papírny. Jeho zájem se soustředil především na starší období dějin, především středověk a třicetiletou válku. Rozsah jeho zájmu byl ale širší a v období devadesátých let a počátkem století publikoval desítky menších i rozsáhlejších historicko vlastivědných prací. Nejvýznamnější studií byla "Der dreissigjährige Krieg in Aussig und Umgebung", kterou publikoval v roce 1903. Tato podrobná studie svědčí o autorově hluboké znalosti historických pramenů a literatury.
Carl Jahnel v r. 1909 nervově onemocněl a přestěhoval se z Berlína do Ústí nad Labem, kde se o něj starala jeho sestra. Zemřel 30. ledna 1913. Řada jeho prací byla uveřejněna až po jeho smrti.
Wenzel Hieke byl knihovníkem Spolku pro dějiny Němců v Čechách a konzervátorem českého Zemského úřadu pro ochranu památek. Od roku 1890 začal pracovat na edici listin, týkajících se nejstarších dějin Ústí. Od odchodu Sonnewenda se však nikdo nezabýval správou archivu v Ústí nad Labem, a tak musel Hieke mnoho věcí vyhledat a uspořádat. Ve skutečnosti se tak stal externím archivářem města. Při častých cestách do Ústí nad Labem vyhledal svého bývalého spolužáka Mariana, se kterým se osobně spřátelil.
Alexander Marian se narodil roku 1853 v Lipové u Velkého Šenova. Rodina se však brzy přestěhovala do Ústí nad Labem, Marian vystudoval gymnasium v Litoměřicích a v letech 1869-1874 medicínu v Praze. Po absolutoriu krátce působil ve Stuttgartu, avšak od roku 1878 do své smrti roku 1919 byl činný jako praktický lékař v Ústí. Byl mnohostrannou osobností, věnoval se turistice, angažoval se v komunální politice. Od roku 1883 pravidelně každý roku vydával obsáhlé statistické zprávy o stavu městské populace.
Velice se rovněž zajímal o, dnešními pojmy řečeno, životní prostředí. Varoval před díky průmyslu zhoršujícími se podmínkami ve městě a dokonce za komunální peníze organizoval výjezdy dětí na čerstvý vzduch. Jeho skutečně nebývalý rozhled a všestrannost omezovala pouze jediná stránka jeho osobnosti, a to vyhraněný nacionalismus, jenž se projevoval při každé z tohoto aspektu vyhraněné situaci, jakou byly například roku 1897 Badeniho reformy. Když roku 1919 zemřel na rychlou rakovinu střev, okamžitě byla do života uvedena legenda, že příčinou jeho úmrtí byl vznik československého státu a stržení sochy císaře Josefa II.
Marian měl možnost se u Hiekeho seznámit s technikou archivní práce a s excerpcí pramenů. 3. dubna 1895 W. Hieke náhle zemřel a A. Marian se stal jeho přirozeným nástupcem ve správě městského archivu. Ústecký diplomatář "Urkundenbuch der Stadt Aussig bis zum Jahre 1526" dokončil a v roce 1896 vydal historik Adalbert Horčička.
Ještě v roce 1895 nechal Marian přestěhovat archiválie z radnice do tehdy nové školní budovy v ulici Velká hradební. Přibližně v letech 1903-1906 provedl Marian soupis a evidenci městských knih, tehdy uložených u ústeckého Okresního soudu. Archiv obsahoval pouze listinný materiál, Marian zde soustředil i městské knihy, z nichž ty nejstarší musel vyreklamovat u vrchního zemského soudu v Praze, kde byly uloženy od osmdesátých let 19. století.
Většinu prací v ústeckém archivu vykonával Marian sám ve svém volném čase a nejspíše zcela bezplatně. Později měl k dispozici jednu pomocnou sílu. Spolu se svým přítelem C. Jahnelem byli až do první světové války jedinými badateli v archivu. Výsledky svého bádání uveřejňoval od druhé poloviny devadesátých let v ústeckých novinách Aussiger Anzeiger a Elbezeitung, některými pracemi se uplatnil i v pražském MVGDB a v českolipském MNBEC. Některé články publikoval současně ve více titulech periodik.
První větší práci si objednal a vydal ústecký turistický spolek, jednalo se o dějiny Větruše u příležitosti výstavby nové vyhlídkové restaurace. Tato práce z roku 1897 mu rychle získala pověst u ctitelů historické vlastivědy Ústecka.
Po odchodu F. Sonnewenda do České Lípy nebyla vedena kronika města. Marian v roce 1896 navrhl, aby byla kronika dovedena do současnosti. O to se měla postarat letopisecká komise, v níž byli vedle Mariana učitel a představitel turistického spolku K. Eichler a učitel a vlastivědec K. Moißl. Marian si za tím účelem pořídil řadu výpisků pro dějiny města v letech 1840 až 1880. I když kronika nebyla nakonec zpracována dle Marianových představ, jsou uvedené výpisky a poznámky jedinečným pramenem pro poznání dějin města v uvedeném období a Marian sám je využíval pro své různé drobnější práce.
Od 8. března 1898 byl zástupcem městské rady ve výboru ústeckého muzea, a to až do své smrti. Byl prvním místopředsedou a později se stal i vedoucím historického oddělení. Na základě práce věnované dějinám ústeckého chrámu Nanebevzetí Panny Marie z roku 1902 a v ocenění své dosavadní činnosti byl 10. října 1902 jmenován členem korespondentem ústřední komise pro umělecké a historické památky se sídlem ve Vídni. Z tohoto titulu se stal okresním konzervátorem památkové péče v Ústí nad Labem Projevoval velký zájem o práci ústeckého muzea. Když se stal 14. srpna 1918 členem komise, která měla doporučit městské radě využití zámku v Trmicích, neváhal a spolu s tehdejším předsedou Muzejní společnosti B. Titlbachem prosadil, že zámek se stal sídlem muzea. Marian se dočkal jeho otevření 7. září 1919. Muzeum města Ústí nad Labem spravovalo trmický zámek do roku 1995.
Historické práce Mariana byly vždy opřeny o prameny, které svědomitě excerpoval. Všechny jeho práce měly úzce regionální záběr na dějiny města Ústí nad Labem, podrobně se zabýval historií jednotlivých domů ve městě ap. Mezi jeho nejzajímavější práce patří poznámky z dějin města v 17. století, které navazují na již zmíněnou Jahnelovu práci, v roce 1901 publikoval podrobnou studii o dějinách ústeckého měšťanského pivovaru, počátkům ústeckého průmyslového podnikání věnoval i svou práci z roku 1908. Pro jubilejní oslavy stého výročí bitvy u Chlumce v roce 1913 vydal zajímavou práci o podobě města a jeho životě v roce 1813 ("Aussiger Leben im Jahre 1813"). Zajímal se i o knihovnictví, např. prací věnovanou ústecké děkanské knihovně z roku 1906, nebo první bibliografií historie Ústí nad Labem z roku 1910.
Poslední práce, které vyšly za jeho života, se vztahovaly k dějinám ústeckých cechů a novému třetímu vydání Sonnewendových dějin města Ústí nad Labem, ke kterým připojil podrobnou studii o F. Sonnewendovi.
Z jeho pozůstalosti čerpali později němečtí vlastivědci (především F. J. Umlauft) a to jak z vlastních prací Marianových, tak z excerpovaného materiálu. F. J. Umlauft např. z pozůstalosti v roce 1924 vydal a doplnil práci, kterou napsal Marian spolu s C. Jahnelem o ústeckém kostele sv. Materny. F. J. Umlauft doplnil a vydal i některé další Marianovy práce, např. v roce 1927 publikaci věnovanou osobnostem ústeckých starostů.
MUDr. A. Marian se stal významnou osobností historické vlastivědy, o kterou se zasloužil nejen svou publikační činností, ale především organizátorskou prací v počátcích archivnictví a muzejnictví. Jeho politická činnost a zřetelný německý nacionalismus se výrazněji neprojevily v jeho významných pracech historicko vlastivědných.
Pro rozšíření vlivu historické vlastivědy na formování společenského vědomí obyvatel Ústecka je přelom 19. a 20. století asi obdobím nejdůležitejším. Nejen v turistických a vlastivědných časopisech, ale i v místním denním tisku získává publicistika s regionálně historickými tématy důležité postavení a ovlivňuje tak veřejné mínění.
K historikům blízkým Jahnelovi a Marianovi patří bezesporu liberecký profesor Wilhelm Feistner (1855-1946), autor dějin Ústí nad Labem do roku 1547 ("Geschichte der königlichen Stadt Aussig bis zum Jahre 1547"). Kniha vyšla v Liberci v roce 1883 a autor ji věnoval H. Hallwichovi jako příspěvek pro poznání dějin Němců v Čechách. Feistner vytvořil podrobné dílo, pracoval se znalostí archivních pramenů ústeckých a litoměřických, se znalostí historické odborné literatury německé i české. Součástí publikace je výběr z listin ústeckého archivu.
V roce 1887 byla vydána první všeobecná vlastivěda správního okresu Ústí nad Labem - "Der politische Bezirk Aussig, umfassend die Gerichtbezirke Aussig und Karbitz". Jejím hlavním tvůrcem byl pedagog Konrad Moißl. Narodil se nedaleko Kraslic v Krušných horách 26. listopadu 1847. Studoval v Chebu a v Praze, jako podučitel působil v Kraslicích a po krátkém působení v Jablonci n. N. přišel v roce 1871 do Ústí nad Labem. Zde působil jako učitel, v letech 1886 až 1890 zastával úřad okresního školního inspektora. Od roku 1893 byl ředitelem školy v Ústí nad Labem, a to až do odchodu na odpočinek v roce 1917. Zemřel v Ústí nad Labem 4. července 1928.
Vedle své pedagogické činnosti se Moißl věnoval i činnosti publikační. Zabýval se především metodikou výuky vlastivědy. Péčí "Lehrerverein Aussig" vyšla jeho okresní vlastivěda s podtitulem "vlastivěda pro školu a dům". Moißl za přispění několika spoluautorů vytvořil hodnotné dílo, které populárním způsobem seznamovalo čtenáře s geografií a přírodou Ústecka, stejně tak s dějinami měst a obcí, s dějinami průmyslu a dopravy, s topografií a s významnými osobnostmi regionu. V podstatě zde shrnul výsledky většiny do té doby publikovaných prací z dějin Ústecka.
Nejslabší částí Moißlovy vlastivědy jsou dějiny jednotlivých obcí Ústecka, kde se autor nemohl opřít o prakticky žádné publikované práce. Vlastní dějiny měla napsána pouze města - Ústí n. L., Trmice a Chabařovice, u venkovských obcí významnější literatura nebyla. K. Moißl zvolil cestu krátkých zmínek, někdy spíše anekdot a lidových pověstí. Nejhodnotnější částí jeho vlastivědy jsou části věnované způsobu života, zvykům a tradicím obyvatel. Jako pramen pro etnografii má Moißlova vlastivěda význam dodnes.
Z řad katolických duchovních pocházel katecheta Rudolf Jenatschke. Na Ústecku začal působit počátkem století jako vášnivý fotograf, činovník spolku amatérských fotografů v Ústí nad Labem. V roce 1914 vydal svou první malou knížečku krajinářských fotografií hradu Střekova a jeho okolí. Jeho fotografie doprovází většinu historických publikací v období do roku 1945. Velká část jeho fotografických desek je dnes uložena v ústeckém muzeu jako součást sbírky negativů.
Na přelomu století se vytvořil žánr beletristického zpracování biografií významných osobností, nebo vydávání literárně upravených autobiografií. Kromě biografie Johanna Schichta (Ferdinand Bernt: Johann Schicht, Sein Leben und Wirken, Wien 1909) je pro nás významná především biografie Georga Carla Wolfruma (17. prosince 1813 - 30. srpna 1888): "Erinnerungen an Carl Wolfrum. Leipzig 1893". Určitým protipólem zde je dílo sklářského dělníka Wenzela Holeka, který vydal své vzpomínky na působení na Ústecku a na život dělníků v severozápadních Čechách v Jeně v roce 1909 (W. Holek: Lebensgang eines deutsch-tschechischen Handarbeiters). Jedná se o jedinečné historické prameny pro dnešní snahu poznat blíže sociální dějiny města.
Osobností, která publikovala nejvíce v novinách a denících Ústecka a okolí na přelomu 19. a 20. století, byl Adolf Kirschner. Počet jeho známých otištěných příspěvků z let 1895-1917 přesahuje čtyři sta. Přispíval pilně nejen do místního, ale i do pražských, vídeňských a drážďanských novin a časopisů. Témata byla velice různorodá, od článků z oblasti archeologie a z činnosti ústeckého muzea, přes články z dějin města Ústí nad Labem a jeho okolí, z vlastivědy severozápadních Čech, po novinovou publicistiku s tématy vojenských tradic, společenského života ústeckých obyvatel, zprávy z výstav, cestopisné črty a humoresky. Oblíbenou Kirschnerovou žurnalistickou formou byl fejeton. K údajům v jeho novinových článcích je nutno přistupovat velmi kriticky, což postřehli již Kirschnerovi současníci. Jeho články jsou přesto důležitým pramenem k poznání dobového života, archeologické zprávy jsou jedinými zprávami, které popisují okolnosti nálezů a souvislosti pro část současných archeologických sbírek Muzea města Ústí nad Labem.
Stejně jako je pestrá jeho publicistická činnost, tak byl pestrý i jeho život. Narodil se 17. května 1849 v Jičíně jako syn důstojníka. I on sám se věnoval vojenské dráze, i když si armádní režim příliš neoblíbil. V roce 1878 opustil vojenskou službu a vystřídal několik úřednických míst. Po svatbě v roce 1881 se mu podařilo získat místo kustoda Spolku pro dějiny Němců v Čechách v Praze, a to prostřednictvím Ludwiga Schlesingera. I jako samouk dosahoval poměrně dobrých výsledků v historické práci. Jako kustod spolku byl zaměstnán do roku 1894. V tomto roce po krátké úřednické epizodě u Krajského soudu v Litoměřicích získal místo kustoda ústeckého muzea. Zde pak působil až do své smrti 3. března 1918.
Kirschner vynikal velkou aktivitou při práci pro muzeum. Podstatným způsobem rozšířil sbírky muzea získáním soukromé sbírky archeologických nálezů Franze von Raucha. S nimi získal pro ústecké muzeum i památky na Ulriku von Lewetzov a na její vztah k J. W. Goethovi. Zajímal se i o další osobnosti německého romantismu se vztahem k Ústecku - básníka Theodora Körnera a malíře Ismaela a Raphaela Mengse.
Své archeologické práce publikoval i ve výročních zprávách Muzejní společnosti v Ústí nad Labem. V tomto oboru přinesl také nejvíce původních poznatků, např. z nálezu depotu bronzových předmětů ve Svádově v roce 1897 a z některých dalších průzkumů, které Kirschner uskutečnil v údolí Labe. Spolu s teplickým Robertem Weinzirlem patří Kirschner k zakladatelům archeologie jako vědecké discipliny v severozápadních Čechách na počátku 20. století.
Jednou z jeho posledních publicistických prací byl článek z roku 1917, který byl stylizván jako zpráva o vzácném nálezu ze světové války, objeveném v roce 2100 v universitním městě Ústí nad Labem. Adolf Kirschner působil zvláště jako popularizátor a udělal asi nejvíce na poli seznamování veřejnosti s výsledky bádání historiografie a historické vlastivědy.
Jeho nejbližším spolupracovníkem byl od roku 1902 ředitel pokračovací školy v Ústí nad Labem ing. Berthold Titelbach. Především jeho zásluhou se ve městě organizovaly v letech 1893 a 1903 velké průmyslové výstavy, na kterých bylo významné místo přiděleno dějinám města. Při náročné akci, kdy byla část výstavní plochy v roce 1903 vybudována jako model středověkého Ústí nad Labem v měřítku 1:1 B. Titelbachovi vyšli s přípravami vstříc A. Kirschner i A. Marian.
Obdobnou událostí se stalo již zmíněné odhalení jubilejního pomníku bitvy u Chlumce v roce 1913. Sté výročí se stalo podnětem pro záplavu vlastenecké literatury všeho druhu. Poněkud skomírající symbol bývalé vojenské slávy Rakouska se stal místem demonstrace vojenského spojenectví Rakouska-Uherska a Německa.
