Cukrovary

Ačkoliv okolí Ústí n. L. nebylo nikdy prostorem, kde by se pěstovala cukrovka na větších plochách, přesto se město stalo koncem 19. století nejvýznamnějším centrem našeho cukrovarnictví. Jeho počátky zde jsou však staršího data, neboť první cukrovar na území Ústí n. L. byl založen v roce 1850 v Trmicích. Až do roku 1910 zůstal v držení rodiny Nosticů. Ti jej prodali cukrovaru v Lovosicích, ale ten ve výrobě cukru již v Trmicích nepokračoval a budovy v roce 1913 prodal Kornfeldovi a Nemeczkovi ke zřízení přádelny příze. V podstatě se jednalo o poměrně malý cukrovar, který trvale nemohl konkurovat nově zřizovaným velkokapacitním cukrovarům a rafinériím.

Rozhodujícími faktory pro vznik dalších cukrovarů v Ústí n. L. tedy nebyly vhodné podmínky pro pěstování cukrové řepy, ale především dopravní a palivové poměry. Blízkost hnědouhelných dolů zajišťovala dostatek levného paliva, kterého právě cukrovary spotřebovaly velice mnoho (kolem 60 000 t ročně) a levná labská doprava pak umožňovala dopravu velkého množství cukru do Hamburku a odtud do zámoří. Z těchto důvodů nebyly v Ústí n. L. budovány cukrovary, v nichž by se zpracovávala cukrovka, ale rafinérie, v nichž ze surového cukru vznikal konečný produkt - různé druhy cukru, které byly určeny především pro vývoz. Všechny rafinérie pracovaly jen v období kampaně, tj. od října do května, a proto i počet zaměstnanců platí pouze pro toto období.

Prvou rafinérii zřídili v Pražské ul. 626 Franz Fieber, Heinrich Ritter von Krobshofer a Anton Bruck v letech 1882-1883. V roce 1894 po vystoupení společníků se stal vlastníkem F. Fieber, který však rafinérii již v roce 1898 odprodal Komerz- und Diskontbank v Hamburku a Zemědělské kreditní bance pro Čechy v Praze. O čtyři roky později se stala jediným vlastníkem Pražská banka. Koncem 80. let byla rafinérie rozšířena a produkce zaměřena na vývoz. Produkovala všechny typy cukru - krupici, moučku, krystal, kostky, homole a roční produkce činila kolem 100 000 t, z čehož asi 70 % bylo určeno na vývoz. Rafinérie měla vlastní překladiště na Labi, odkud byl cukr dopravován hlavně do Anglie. Po roce 1920 byla rafinérie zmodernizována a přeměněna v akciovou společnost. Zpočátku zaměstnávala na 250 osob, po roce 1900 kolem 550.


 

 

Ve stejné době - roku 1883 - založil v Krásném Březně další rafinérii Siegfried Elbogen. V roce 1894 ji však převzala akciová společnost a před rokem 1918 pak přešla do vlastnictví Obchodní a průmyslové banky v Praze. V průběhu doby byla rafinérie značně rozšířena a zmodernizována. Ročně vyráběla více než 100 000 t různých druhů cukru a i její produkce byla většinou vyvážena: Anglie a její kolonie, Švédsko, Balkán, Orient. Zaměstnávala přes 700 lidí, ale její provoz byl v období hospodářské krize zastaven.

Poslední rafinérie zahájila svůj provoz v roce 1890 v Neštěmicích pod firmou "The English Austrian Sugar Rafineries Limited in London" za účasti německého a anglického kapitálu. Její produkce byla výslovně zaměřena na vývoz, a proto byl při rafinérii v roce 1892 zřízen soukromý přístav s osmi stanovišti. Vlastní provoz rafinérie byl zahájen v kampani v roce 1893. Od roku 1897 pak nesla rafinérie nový název. "Nestomitzer Zucker-Rafinerie mit dem Sitze in Aussig". Cukrovar byl rozšířen a zmodernizován, zejména zařízením na výrobu homolového cukru. Byla tak schopna vyrábět všechny druhy cukru. V období před rokem 1914 byla její produkce kolem 110 000 t cukru a bylo v ní zaměstnáno na 800 lidí. Vývoz směřoval především do Ameriky, Afriky a Asie. Po 1. světové válce nastal, obdobně jako u krásnobřezenské rafinérie, značný pokles výroby v důsledku omezení vývozu a nakonec v roce 1932 rafinérie ukončila svoji činnost.

Cukrovarnictví hrálo v ekonomice města značnou roli, neboť ve zmíněných 3 rafinériích nacházelo obživu přes 2 000 lidí. Navíc znamenalo značný přínos pro labskou plavbu, neboť celkový objem cukru přepraveného po Labi se pohyboval kolem 250 000 t ročně.


Obsah Předchozí kapitola Následující kapitola