Ačkoliv okolí Ústí n. L. nebylo nikdy prostorem, kde by se pěstovala
cukrovka na větších plochách, přesto se město stalo koncem 19.
století nejvýznamnějším centrem našeho cukrovarnictví. Jeho počátky
zde jsou však staršího data, neboť první cukrovar na území Ústí
n. L. byl založen v roce 1850 v Trmicích. Až do roku 1910 zůstal
v držení rodiny Nosticů. Ti jej prodali cukrovaru v Lovosicích,
ale ten ve výrobě cukru již v Trmicích nepokračoval a budovy v
roce 1913 prodal Kornfeldovi a Nemeczkovi ke zřízení přádelny
příze. V podstatě se jednalo o poměrně malý cukrovar, který trvale
nemohl konkurovat nově zřizovaným velkokapacitním cukrovarům a
rafinériím.
Rozhodujícími faktory pro vznik dalších cukrovarů v Ústí n. L.
tedy nebyly vhodné podmínky pro pěstování cukrové řepy, ale především
dopravní a palivové poměry. Blízkost hnědouhelných dolů zajišťovala
dostatek levného paliva, kterého právě cukrovary spotřebovaly
velice mnoho (kolem 60 000 t ročně) a levná labská doprava pak
umožňovala dopravu velkého množství cukru do Hamburku a odtud
do zámoří. Z těchto důvodů nebyly v Ústí n. L. budovány cukrovary,
v nichž by se zpracovávala cukrovka, ale rafinérie, v nichž ze
surového cukru vznikal konečný produkt - různé druhy cukru, které
byly určeny především pro vývoz. Všechny rafinérie pracovaly jen
v období kampaně, tj. od října do května, a proto i počet zaměstnanců
platí pouze pro toto období.
Prvou rafinérii zřídili v Pražské ul. 626 Franz Fieber, Heinrich
Ritter von Krobshofer a Anton Bruck v letech 1882-1883. V roce
1894 po vystoupení společníků se stal vlastníkem F. Fieber, který
však rafinérii již v roce 1898 odprodal Komerz- und Diskontbank
v Hamburku a Zemědělské kreditní bance pro Čechy v Praze. O čtyři
roky později se stala jediným vlastníkem Pražská banka. Koncem
80. let byla rafinérie rozšířena a produkce zaměřena na vývoz.
Produkovala všechny typy cukru - krupici, moučku, krystal, kostky,
homole a roční produkce činila kolem 100 000 t, z čehož asi 70
% bylo určeno na vývoz. Rafinérie měla vlastní překladiště na
Labi, odkud byl cukr dopravován hlavně do Anglie. Po roce 1920
byla rafinérie zmodernizována a přeměněna v akciovou společnost.
Zpočátku zaměstnávala na 250 osob, po roce 1900 kolem 550.
Ve stejné době - roku 1883 - založil v Krásném Březně další rafinérii
Siegfried Elbogen. V roce 1894 ji však převzala akciová společnost
a před rokem 1918 pak přešla do vlastnictví Obchodní a průmyslové
banky v Praze. V průběhu doby byla rafinérie značně rozšířena
a zmodernizována. Ročně vyráběla více než 100 000 t různých druhů
cukru a i její produkce byla většinou vyvážena: Anglie a její
kolonie, Švédsko, Balkán, Orient. Zaměstnávala přes 700 lidí,
ale její provoz byl v období hospodářské krize zastaven.
Poslední rafinérie zahájila svůj provoz v roce 1890 v Neštěmicích
pod firmou "The English Austrian Sugar Rafineries Limited
in London" za účasti německého a anglického kapitálu. Její
produkce byla výslovně zaměřena na vývoz, a proto byl při rafinérii
v roce 1892 zřízen soukromý přístav s osmi stanovišti. Vlastní
provoz rafinérie byl zahájen v kampani v roce 1893. Od roku 1897
pak nesla rafinérie nový název. "Nestomitzer Zucker-Rafinerie
mit dem Sitze in Aussig". Cukrovar byl rozšířen a zmodernizován,
zejména zařízením na výrobu homolového cukru. Byla tak schopna
vyrábět všechny druhy cukru. V období před rokem 1914 byla její
produkce kolem 110 000 t cukru a bylo v ní zaměstnáno na 800 lidí.
Vývoz směřoval především do Ameriky, Afriky a Asie. Po 1. světové
válce nastal, obdobně jako u krásnobřezenské rafinérie, značný
pokles výroby v důsledku omezení vývozu a nakonec v roce 1932
rafinérie ukončila svoji činnost.
Cukrovarnictví hrálo v ekonomice města značnou roli, neboť ve
zmíněných 3 rafinériích nacházelo obživu přes 2 000 lidí. Navíc
znamenalo značný přínos pro labskou plavbu, neboť celkový objem
cukru přepraveného po Labi se pohyboval kolem 250 000 t ročně.