Schichtovy závody
Jméno Schicht je v povědomí, především těch starších, spojeno
s mýdlem, hlavně pak s mýdlem s jelenem. Méně se již ví, že Schichtové
začínali v Rynolticích u Liberce, kde měli malé hospodářství.
Sedlák, řezník a uzenář Georg Schicht získal u mydláře v Mimoni
potřebné znalosti a na svou žádost dostal 6. července 1848 živnostenské
povolení k výrobě mýdla. Tento den byl a je považován za den vzniku
podniku, který se stal později koncernem významně ovlivňujícím
evropský trh výrobků tukového průmyslu. Jméno zakladatele přetrvalo,
pravděpodobně z komerčních důvodů pro zavedenou značku, v názvu
podniku až do roku 1951.
Počátky firmy však nebyly nijak idylické. Mýdlo se vyrábělo v
ponurém sklepě rodinného domku a do práce byli zapojeni všichni
členové rodiny. Odbyt byl zajišťován zprvu pouze per pedes. Hlavní
heslo Georga Schichta bylo:Ă "Nakupuj levné suroviny, prodávej
levně dobré zboží." Poptávka rostla. Finanční poměry umožnily
postavit v roce 1867 obytný dům, o pět let později novou varnu
mýdla, vagony se zbožím jezdily do Lovosic a Ústí. Suroviny se
dovážely z Hamburku do Drážďan po Labi, železnicí do Bílého Kostela
a povozy do Rynoltic.
Georg Schicht předal podnik roku 1878 svým čtyřem synům, z nichž
nejschopnější byl Johann, pozdější zakladatel ústeckého podniku.
Ten prošel nejdříve tříletým, dosti drsným učením u obchodníka
v Liberci. Pak odešel do Vídně, do obchodního domu s tuky a oleji,
kde začínal v účtárně a postupně poznal problematiku obchodu velkého
stylu. Ve volném čase studoval jazyky. V roce 1873 dává dopisem
rodinné radě na uváženou svůj návrh zřídit v Ústí nad Labem, městě
s 12 000 obyvateli, mydlárnu a svíčkárnu. Zdůvodňuje jej tím,
že doprava nejdůležitějších surovin kokosového jádra a palmojádra
by se po Labi přímou cestou zlevnila. Uhlí a soda byly rovněž
blízko, město Ústí s okolím, dobrým odbytištěm. V jeho blízkosti
jsou velká města dostupná po železnici, která umožní i spojení
s celými Čechami. Johannovo přání nebylo tehdy realizováno. Po
návratu z Vídně vedl účetní agendu a korespondenci. K roku 1880
jsou uváděny filiálky v Liberci a Teplicích.
Společně s bratry však začal Johann uskutečňovat svůj původní
záměr. Vhodným místem se zdálo nejprve Staré Město u Děčína, kde
se v dubnu 1882 konalo komisionelní jednání za účelem povolení
ke zřízení mydlárny. Obec se však postavila proti z obavy před
obtěžováním kouřem z komína a zápachem z varny mýdla. Další tip
padl na Trmice u Ústí. Nejvhodnějším místem se však ukázalo být
rozhraní obcí Kramoly a Novosedlice v dnešní části města Ústí
n. L. - Střekově. Na naše poměry působí kuriózně postesk z podnikové
kroniky (1938): "Stavba se potýkala s mnoha obtížemi, začala
na sklonku léta 1882 a až v prosinci t. r. byl poprvé zapálen
oheň pod jedním z kotlů." Továrnu tvořily dvě budovy s jedním
komínem, kůlnou a několika povozy. Johannu Schichtovi bylo 27
let.
Od roku 1885, kdy bylo zaměstnáno 10 dělníků a 2 úředníci, nastal
prudký rozvoj podniku. Kromě mydlárny se rozšířil o svíčkárnu,
provoz na zpracování palmojádra, výrobu vodního skla, kartonážku,
stearinku, glycerinku, strojírnu a kovárnu. Současně byly zřízeny
vlečka, vodárna na Labi, vlastní elektrárna sloužící i k veřejnému
osvětlení, firma vlastnila uhelné doly. V roce 1906 byla založena
filiálka v Moravské Ostravě. Z původního místa působení, z Rynoltic,
se stal pobočný závod. Zde i v Ústí byly provozy průběžně modernizovány.
Johann Schicht patřil ve své době, vedle Bati nebo Škody, k nejznámějším
průmyslníkům. V roce 1898 mu byl udělen titul císařský rada za
jeho zásluhy o rozvoj průmyslu rakousko-uherské monarchie. Byl
členem mnoha hospodářských, nacionálních a humanitárních spolků.
Měl rád umění. Četl německé klasiky, francouzské osvícence, ctil
duchovní odkaz L. N. Tolstého. Jen pro ilustraci několik myšlenek
Johanna Schichta, vybraných z dopisů, které vycházejí z Tolstého
filosofie: "Ctím Tolstého, ačkoliv je Rus, jako svatého.
V mých očích je nejušlechtilejší osobností, která žila od doby
Krista... Nenutit své bližní, aby pro nás vyráběli zbytečné nebo
dokonce škodlivé věci. Pokud možno co nejvíce vyrábět a co možná
nejméně spotřebovat. Žít tak, abychom si mohli na "konci"
říci: Ty jsi měl podíl na pokroku lidstva... Život pro sebe nemá
cenu". Johann Schicht byl odpůrcem alkoholu a kouření. K
potírání alkoholismu chtěl přispět tím, že nejprve v Rynolticích,
pak i v Ústí začal s výrobou ovocných šťáv Ceres saft. (Výroba
se udržela až do roku 1952, kdy byla delimitována). Zajímavá je
i jedna z jeho myšlenek, zvlášť, uvědomíme-li si, že je z počátku
tohoto století: "Hospodářský tlak, jak učí marxisté, by mohl
trpět politickou svobodou, zatímco každý list dějin člověka učí,
že vláda nad politikou následuje za vládou nad hospodářstvím".
Rok 1906 byl v historii podniku určitým předělem. Rodinný podnik
se změnil na akciovou společnost. Podíváme-li se na zastoupení
členů správní rady, vidíme samá příjmení Schicht nebo jejich příbuzných
a jména ústeckých podnikatelů Petschek a Wolfrum. Základní kapitál
tvořilo 10 milionů korun. Prvním presidentem společnosti byl Johann Schicht,
po jeho smrti v roce 1907 syn Heinrich. Podnik měl toho roku 1
880 zaměstnanců.
Heinrich Schicht po ukončení litoměřické reálky pobýval pro zdokonalení
se ve francouzštině jeden rok ve Švýcarsku. Pak studoval ve Vídni
na vysoké škole chemii. Na přání otce ze studií odešel a stal
se vedoucím podnikové laboratoře, později vedl obchodní úsek a
ve 27 letech se stal presidentem akciové společnosti. V roce 1925
mu byl na brněnské technice udělen čestný doktorát.
Jeho úsilí směřovalo k rozšiřování obchodních styků. Na svých
četných zahraničních cestách se snažil získat novinky především
ve zpracování olejnin. S anglickou, později holandskou společností
uzavřel dohodu o předávání a výměně vědeckých poznatků.
V souladu s celosvětovým trendem rostla i v územní oblasti odbytu
firmy spotřeba tuků. Byla proto rozšířena margarínka. Racionalizace
výroby zlepšila kvalitu tuků a umožnila snížit cenu, což mělo
bezprostřední vliv na obrat. (První jedlý tuk Ceres byl vyroben
v roce 1903 v Rynolticich, odkud se výroba brzo přenesla do Ústí.)
V roce 1911 byla uvedena do provozu ztužovna tuků. Byla to první
ztužovna na evropské pevnině vůbec a čtvrtá ve světě V následujícich
dvou letech byla postavena nová kotelna s komínem, který byl nejvyšší
v tehdejší monarchii. Současně byla dokončena správní budova.
Podnik měl 3 500 zaměstnanců. Denně přicházelo 5 000 objednávek
s celkovým počtem 100 000 zákazníků. Akciová společnost Georg
Schicht se stala největším podnikem svého druhu v Evropě. V Anglii
byla větší mydlárna, v Německu olejárna, v Holandsku margarínka,
ale neexistoval komplex těchto provozů a na tak vysoké technické
úrovni.
Prudký rozvoj podniku byl přerušen 1. světovou válkou. Zúčastnilo
se jí téměř 1 600 zaměstnanců včetně členů rodiny Schicht. Firma
vynakládala značné prostředky na válečné podpory nejen pro zaměstnance,
či jejich příslušníky, ale také i pro Červený kříž. Je dochovaná
pečlivě vedená evidence darů i z následujících let určených školám,
spolkům i jednotlivcům. V prostoru závodní jídelny byl zřízen
lazaret. V roce 1915 se vedení firmy rozhodlo, pro zmírnění dopadu
válečných událostí, přenechat pro ten rok dělníkům zoraný pozemek
k pěstování brambor, které jim firma prodala za výrobní cenu.
Jinak podnik velké hospodářské ztráty neutrpěl, neboť po celé
válečné roky byly suroviny plynule zajišťovány z neutrálního Holandska.
V organizaci řízení se razila tendence prosazovat ekonomiku v
technice a techniku v ekonomii.
Po rozpadu Rakouska-Uherska ztratila akciová společnost Jiří Schicht
75 % svých odbytových možností. Ze 60 milionů obyvatel monarchie
zůstalo 13 v ČSR. Pro obnovení trhu v této části Evropy bylo třeba
v nástupnických státech vybudovat nové závody nebo stávající modernizovat.
Byly zakoupeny menší závody, které nestačily v konkurenci jako
Kunerolové závody, Lovosická olejna, nebo měly výhodný artikl
jako třeba švýcarská firma Sarg vyrábějící zubní pastu Kalodont.
V ČSR byly zřízeny výrobní a prodejní společnosti, např. Radion
Střekov a Praha, Sana Praha, Elida Střekov. Tyto firmy vystupovaly
z daňových důvodů jako samostatné, ale byly pod přímým řízením
mateřského podniku.
V ústeckém závodě byla ještě na sklonku 1. světové války zřízena
třetí margarínka. V následujícím období se vybudovaný strojírenský
provoz stal největší strojírnou v ČSR (dnešní Strojobal). Jeho
kapacita se 62 obráběcími stroji umožňovala vyrábět zařízení nejen
pro vlastní podniky s poskytováním servisu, ale realizovat i cizí
zakázky, jako železný most pro město Litoměřice. Bedýnkárna a
sudárna byly zásobovány dřevem z vlastní pily na Slovensku. Byla
postavena druhá elektrárna. V pobočném závodě Centra v Křešicích
u Děčína, v nejmodernějším zařízení svého druhu, se vyráběl lahůdkový
margarín Vitello; z jedlých tuků, olejů, mléka a vaječné žluti.
Mlékárna zpracovávala 20 000 litrů denně.
Firma Schicht vynakládala značné prostředky na reklamu. Již rok
po založení ústeckého závodu zaměstnávala prvního obchodního cestujícího.
V reklamě byly využívány všechny dostupné formy. Inzeráty v tisku,
velkoplošné plakáty vylepované ve městech, plechové cedule dodávané
do obchodů. Stálým odběratelům byly pro zákazníky věnovány propagační
brožury jako Schichtův kalendář, Schichtův posel, pohádky pro
děti. Vypisovaly se ceny za shromáždění určitého počtu obalů od
výrobku.
V roce 1914 byl z iniciativy Johanna Schichta uspořádán tzv. Schichtův
let s cenami v hodnotě 100 000 rak. korun. Trasa vedla z Vídně
do Prahy, Litoměřic, Terezína, Brna, Budapešti a zpět do Vídně.
Vzhledem k pozornosti, jakou události věnoval tisk, to byla velmi
účinná reklama firmy. Příkladem velkorysé reklamy muselo být v
roce 1920, při uvádění značky Elida pro kosmetické výrobky na
trh, vypuštění balonů ve tvaru písmen. Na dochovaných fotografiích
je jejich tloušťka vyšší, než stojící člověk. Lze předpokládat,
že lidé, pokud viděli na obloze nápis Elida, zboží s touto značkou
při nejbližší příležitosti koupili. V kinech byly uváděny reklamní
barevné diapozitivy. Firma nechala rovněž zhotovit reklamní filmy;
obvykle animované, ale i hrané. Sloužily jako základní informace
pro obchodní cestující, ale byly promítány i v kinech pro veřejnost.
Zcela specifickou reklamou byl předváděcí vůz, upravené nákladní
auto propagující Radion. Podle vzpomínek jednoho z pamětníků tento
"Lautsprechwagen" jezdil po obcích, hlas z amplionu
vyvolával: "Milióny hospodyněk v Evropě používá Radion".
Po srocení davu byl inkoustovou tužkou zašpiněn bílý kapesník,
který se názorně před zraky přihlížejících vypral právě v Radionu.
Přítomný obchodní cestující v místních obchodech udělal objednávky,
které ihned zaslal do Ústí k vyřízení. Velkorysost firmy i v této
sféře zřejmě vždy vrátila vynaložené investice. Důsledky hospodářské
krize, především nezaměstnanost, nadprodukce, se zde neprojevily
v tak velké míře. Částečně k tomu přispělo snížení cen výrobků
a dále opět zajištění plynulého přístupu surovin z nákupních centrál
v Londýně, Rotterdamu a Hamburku. V roce 1927 se s aktivní účastí
Schichtů vytvořila za tímto účelem holandská společnost Margarine
Unie. Následně splynuly Schichtovy podniky s anglicko-holandskou
společností UNILEVER. V Ústí bylo centrum řízení pro podniky ve
střední a východní Evropě. Vztahy k Unilevru i zahraniční transakce
s nejrůznějšími obchodními zájmy jsou téměř neprůhledné. Navíc
Schichtové již v době 1. světové války ukládali své jmění ve švýcarské
akciové společnosti Limmat. Nicméně již v červnu 1945 prohlásila
v mezinárodním obchodním světě známá revizní společnost Price
Waterhous, že celý kapitál firmy Jiří Schicht byl od roku 1929
ve vlastnictví Unilevru.
Poněkud horší byla situace po vydání tzv. margarinového zákona,
který pevně stanovil nejvyšší možné množství výroby. Vládní nařízení
částečně ochromilo výrobní proces. Kontingent pro Schichtovy závody
představoval v jednom roce o 400 vagonů méně. Nepříznivý byl bojkot
Schichtových výrobků českými odběrateli v roce 1938.
V roce 1927 činil celkový roční obrat 30 000 železničních vagónů.
V roce 1936 měl podnik 2 170 dělníků a 1 084 dalších zaměstnanců,
z toho v Centře v Křešicích 400. V roce 1937 po požáru svíčkárny
byla vystavěna stearinka, o čtyři roky později nová extrakce a
v roce 1943 nová práškárna.
Schichtové měli kapitálovou účast v nejrůznějších podnicích a
obchodních činnostech: činžovní domy, paroplavební společnosti,
lázně (např. Tereziny v Dubí), velkostatky, cemolitové závody,
dřevařský podnik v Mojžíři. Finančně podporovali kostely v Libochovanech,
Prackovicích a Velkých Žernosekách. Heinrich Schicht byl členem
mnoha správních rad společností, jejichž činnost souvisela s hlavním
zaměřením podniku. Měl vlivné postavení i v českém svazu průmyslníků
a v některých zájmových sdruženích průmyslových skupin.
Zcela zvláštní kapitolou je péče o zaměstnance. První záznamy
o závodní jídelně jsou z roku 1894. V roce 1912 již tato měla
čtyři kotle s kapacitou 1 000 obědů. V roce 1938 2 000 obědů.
Pro konzumaci jídel sloužily dva velké sály. Za první republiky
stál oběd 4,- Kč, ale podle pamětníků byl nevalné chuti.
Závodní knihovna měla již v roce 1905 14 000 svazků. V roce 1938
vypůjčení knihy na 14 dní přišlo na 10 haléřů. Od roku 1895 měl
podnik vlastní hasičský sbor. Mateřská školka byla otevřena pro
děti zaměstnanců v roce 1914. Podnik měl vlastní závodní ordinaci,
moderně vybavenou, se stálým lékařem a zdravotní sestrou. Již
v roce 1887 byly vydány stanovy podnikové nemocenské pokladny.
Později byly ustaveny podpůrná pokladna a podpůrné zařízení jako
samostatný právní subjekt. Všechny instituce byly dotovány vedením
firmy.
V jednotlivých provozech byly vybudovány šatny, kuřárny, odpočívárny,
umývárny, sprchy, ohřívárny donesených jídel, zavedeno horkovzdušné
topení i ventilace. Pro posezení při hezkém počasí při odpoledních
přestávkách byla postavena jakási terasa, kde se občas pořádaly
i koncerty provedené závodní kapelou (o 70 členech v roce 1938).
Pro mladé zaměstnance se každoročně pořádaly chemicko-technické
vzdělávací kurzy. Přednášky a školení absolvovali i obchodní cestující.
Byli informováni nejen o jednotlivých výrobcích, ale i o nových
prodejních metodách a prodejní etice. K těmto účelům byl využíván
i kinosál pro 200 osob se zvukovou aparaturou, kde se promítaly
nejen reklamní, ale i zábavné a poučné filmy pro zaměstnance.
Vedení podniku zajišťovalo zlevněné vstupenky do městského divadla,
které firma podporovala od jeho založení.
V roce 1931 byly otevřeny lázně s bazénem (dnešní Lázně dr. Vrbenského).
Sloužily nejen zaměstnancům, ale i veřejnosti. Byly postaveny
za 15 měsíců a svým technickým vybavením a službami, jako byly
různé druhy léčebných koupelí, kadeřnictví aj. se staly nejmodernějšími
v Evropě. Současně s lázněmi se v těsném sousedství stavěly obytné
domy s byty pro zaměstnance. Bytovou otázku řešila firma Schicht
již po 1. světové válce. První sídliště pro 90 rodin se stavělo
pro dělníky. Pouze pro zajímavost: začátkem dubna 1919 byl zakoupen
potřebný pozemek (prostor kolem dnešní Kojetické ulice na Střekově),
koncem dubna byly hotovy plány, v květnu vydáno stavební povolení,
začátkem června se začalo se stavbou. Na konci roku byly vypracovány
plány na dalších 34 úřednických bytů druhé kolonie dokončené v
roce 1921 (sídliště nad střekovským Strojobalem).
Domky byly vybaveny elektrickým osvětlením, koupelnou, sklepem,
přístavkem pro chov domácího zvířectva. Ke každému patřila zahrádka
o 200-250 m2. Domy zůstaly formálně majetkem firmy Schicht. Byty
byly přidělovány podle potřeby a zásluh. Na konci 30. let bylo
postaveno třetí sídliště (na Kamenném vrchu) s byty větších rozměrů
pro rodiny s více dětmi.
Noví pracovníci byli přijímáni velmi uvážlivě. Např. na úřednická
místa byl výběr prováděn podle prospěchu nebo doporučení. Každý
uchazeč však musel složit zkoušku zaměřenou na předpokládanou
funkci. Zajímavé je, že zaměstnanci německé národnosti museli
v případě potřeby prokázat znalosti i v českém jazyce. Podle pamětníků
neexistovaly rozdíly mezi Čechy a Němci v zařazení ani v platech.
Důležité byly schopnosti a poctivá práce. Traduje se, že ten kdo
pracoval u Schichta, měl pak dveře otevřené všude. Pozornost zaslouží
i systém odměňování nebo poskytování dovolených, kde jedním z
kritérií byl počet let odpracovaných u firmy. Např. 25 let nepřetržitého
pracovního poměru bylo oceňováno hmotně i slavnostním aktem, při
kterém údajně pro tyto věrné dojel firemní vůz až před dům. Seznam
jubilantů si doplňovali na hlavní vrátnici.
V průběhu 2. světové války se ve vedení akciové společnosti poměry
nezměnily. Některé provozy se přizpůsobily potřebám válečné výroby
(odposlouchávací zařízení, dělostřelecké granáty, součásti střel
V1). Stav kmenových zaměstnanců byl doplněn zavlečenými dělníky
z evropských zemí, zajatci. Při náletech na Ústí byla nejvíce
poškozena kotelna. V květnu 1945 podnik přešel do českých rukou.
Prameny
Podnikový archiv SETUZA a. s., Ústí n. L.
Literatura
F. Bernt, Johann Schicht, Sein Leben und Wirken, Wien 1909.
I. Králová, Schicht, in: Dialog 6/1991, s.16n.