Spolek pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem
Základy Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem byly
položeny již v roce 1856, což se ukázalo jako velmi prozíravé.
Byl to právě chemický průmysl, který spolu s využitím elektřiny
sehrál na konci 19. a počátkem 20. století rozhodující roli v
dalším rozvoji průmyslové výroby.
Jeho původní název byl pochopitelně německý: "Österreichischer
Verein für chemische und metallurgische Production" (tedy
česky Rakouský spolek pro chemickou a metalurgickou výrobu) a
firma si toto označení udržela do vzniku Československé republiky.
Často se psal pouze počátek tohoto názvu "Österreichischer
Verein". V dnešní době se používá ve veřejnosti název Spolchemie,
i když oficiálním názvem je od vzniku samostatného státu stále
Spolek pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem.
Volba místa nebyla náhodná. Poloha města u splavného Labe s ústící
říčkou Bílinou byla důležitá jak z hlediska možnosti výhodné dopravy
surovin, tak i prodávaných produktů. Dostatek vodního zdroje měl
velký význam i pro použití v chemických provozech. Důležitou roli
hrálo i úspěšně se rozvíjející železniční spojení jednak hlavním
dopravním tahem z Prahy přes Ústí nad Labem a Podmokly (dnes součást
Děčína) do Drážďan v Sasku (které bylo v provozu od roku 1851),
jednak nově budovanou ústecko-teplickou drahou směrem do severočeského
hnědouhelného revíru.
Vedle vhodného dopravního spojení byla vzata v úvahu i dostupnost
surovin v potřebném množství, které bylo značné. To se týkalo
blízkých bohatých uhelných ložisek, protože Ústí leželo na okraji
severočeské hnědouhelné pánve. Především to však byla poloha blízko
německých hranic s možností přísunu soli jako základní suroviny
z poměrně blízko ležící staßfurtské pánve u Erfurtu, která se
stala jedním z hlavních důvodů pro vybudování této chemické továrny
právě v Ústí nad Labem. Zakladateli se podařilo získat povolení
na bezcelní dovoz soli z této oblasti, což bylo jednou z nezbytných
podmínek pro zahájení výroby.
I když Spolek musel počítat od samého počátku s širokým trhem
odbytu pro své výrobky, hrála svou roli při umístění do Ústí nad
Labem i ta skutečnost, že v oblasti severních a severozápadních
Čech byl rozvinut textilní, sklářský a keramický průmysl, který
patřil spolu se zemědělstvím k hlavním odběratelům vyráběné produkce.
K tomu přistoupila i možnost čerpat potřebné pracovní síly.
Všechny tyto okolnosti vedly k rozhodnutí vybudovat chemickou
továrnu v Ústí nad Labem, které se pak ze zcela malého městečka
proměnilo do konce 19. století ve významné průmyslové centrum.
Spolek pro chemickou a hutní výrobu nevznikl z malých počátků,
jako tomu bylo u jiných chemických továren, které vyrostly z původně
malých provozoven. Byl založen jako velká akciová společnost se
základním kapitálem jednoho miliónu zlatých rakouské měny (Tento
základní kapitál byl rozčleněn do dvou tisíc akcií. Jedna akcie
měla tedy nominální hodnotu 500 zlatých.).
Vedle iniciátora chemika dr. Christiana Gustava Clemma patřili
mezi zakladatele a hlavní majitele akcií jednak příslušníci starších
šlechtických rodů (např. kníže Johann Adolf Schwarzenberg, kníže
Max Egon Fürstenberg, hrabě Otto Chotek aj.), jednak významní
průmyslníci, bankéři a dopravní podnikatelé, z nichž někteří vzhledem
k svému společenskému postavení tituly získali (např. svobodný
pán Werner Friedrich Riese-Stallburg, podnikatelská rodina von
Haberů, Alexander von Schoeller aj.). V souvislosti s pohybem
akcií se složení akcionářů měnilo. Až do vzniku Československé
republiky však mezi nimi představitel českého kapitálu nebyl.
Tento základní kapitál se po etapách zvyšoval vypisováním dalších
emisí akcií v souvislosti s trvalým rozšiřováním podnikání a také
s růstem důvěry v jeho úspěšnost. Rozsahu investic odpovídal sortiment
a celkový růst výroby. Výroba byla zahájena již v roce 1857. Po
těžkých začátcích závislosti na bance Kredit-Anstalt po dobu téměř
deseti let nastává období velkého rozvoje, což se projevilo na
růstu dividendy a na tvorbě reservních fondů. Po deseti letech
trvání patřil k nejvýznamnějším podnikům na evropském kontinentě.
Vybaveností a rozsahem výroby byl Spolek pro chemickou a hutní
výrobu v Ústí nad Labem zcela nepochybně již v roce 1870 (pro
který máme srovnatelné údaje) nejvýznamnějším chemickým podnikem
celého Rakouska-Uherska a žádný jiný se mu nemohl rovnat.
Hlavní složkou sortimentu byla soda spolu s výrobou kyseliny sírové,
sulfátu, kyseliny chlorovodíkové a chlorového vápna. Soda se vyráběla
Leblancovou metodou. Spolek byl prvním průmyslovým závodem Rakouska-Uherska,
ve kterém byla založena vlastní laboratoř již v 70. letech 19.
století. Jejím úkolem bylo jednak ověřování kvality surovin a
výrobků, jednak vlastní výzkumná práce. Výsledkem byla řada výrobních
zlepšení i vypracování původních výrobních postupů, které mohly
být patentovány.
Velkým úspěchem bylo vyřešení technologie využití sodových kalů,
což ovlivnilo snížení nákladů při výrobě sody a zároveň přispělo
ke zlepšení ovzduší v okolí výroben, kde se dříve kaly hromadily
a nepříjemným zápachem zamořovaly své okolí. Šlo o získání síry
z těchto odpadů tzv. Schaffnerovou metodou, kterou vypracoval
Max Schaffner již v roce 1863. Schaffner z nich získával síru
jejich rozkladem kyselinou solnou a dostával tak zpět 30 - 40
% síry. Později s dalším chemikem Helbigem rozkládali tyto kaly
horkým roztokem chloridu hořečnatého na sirovodík a dosáhli tím
podstatně většího vytěžení síry. Tato nová technologie byla oceněna
na zasedání akademie věd v Mnichově v prosinci 1868 jako velký
pokrok pro chemický průmysl.
Objem výroby a rozsah sortimentu výrobků se úspěšně rozvíjel.
Již v 80. letech byl Spolek velkým výrobním komplexem. Aby vůbec
byla možná orientace v celém objektu, byly ulice mezi jednotlivými
výrobními a pomocnými provozy pojmenovány (většinou podle charakteru
výroby) a zřetelně označeny obdobně, jako je tomu ve městech.
V roce 1882 uzavřel Spolek první významnou mezinárodní dohodu
o spolupráci se známou firmou Solvay & Cie v Bruselu při zavádění
výroby sody čpavkovým způsobem, tzv. Solvayovou metodou, která
byla progresivnější než starší metoda Leblancova. Vytvořil se
tak kartel výrobců sody. S touto firmou se pak Spolek podílel
na výstavbě několika továren na výrobu sody v zahraničí a v roce
1905 zřídil továrnu na výrobu sody čpavkovým způsobem i v nedalekých
Neštěmicích. Spolek při modernizaci a rozšiřování výroby kombinoval
získávání licencí, uzavírání kartelových smluv (pokud to bylo
pro něj výhodné či pokud se je podařilo získat) s vlastním vědeckým
výzkumem, jehož výsledky pak uplatňoval nejen ve vlastních provozech,
ale licence také prodával.
Tak byla vlastním výzkumem v 90. letech 19. století vyřešena technologie
elektrolýzy roztoku alkalických chloridů za použití zvonových
elektrolytických lázní. Zásluhu na tom měli dva chemici Spolku
- R. Brandeis a E. Kunze. Tento nový originální způsob, tzv. zvonová
ústecká elektrolýza byl patentován a umožnil pak Spolku účast
při zakládání elektrochemických závodů v zahraničí, např. v Bitterfeldu
a závodu Salzbergwerke v Neu Staßfurtu. V oboru elektrochemie
si zajistil Spolek pro chemickou a hutní výrobu významné postavení.
V souvislosti s používáním elektrolýzy při výrobních postupech
došlo velmi brzy, už v roce 1901, k zavedení elektrifikace závodu.
Richard Brandeis (1851-1921) pracoval po dlouhá léta ve Spolku
pro chemickou a hutní výrobu jako chemik, v roce 1909 se stal
jedním z ředitelů ústeckého závodu. Byl činný v přírodovědném
spolku a provedl analýzu kvality vody téměř 300 ústeckých městských
studní. Zabýval se rovněž botanikou a založil rozsáhlý herbář.
Při návštěvě císaře Františka Josefa I. ve Spolku v roce 1901
byl císařem vyznamenám křížem řádu Františka Josefa.
Od počátku devadesátých let se výzkum soustředil na záměr zavést
ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem výrobu
organických barviv. V této oblasti došlo k uzavření spolupráce
s pražskou firmou K. Kinzelberger v Pelc-Tyrolce. Společně pak
byla v roce 1906 zahájena výroba alizarinu, významného červeného
barviva s mnoha odstíny a velkou stálostí. V roce 1910 se již
vyrábělo měsíčně 55 tun alizarinu ve formě pasty. Spolek se stal
členem mezinárodního kartelu - alizarinové konvence a tím získal
kvótu 10 % jeho světového odbytu. Na rozšíření barviv a jejich
meziproduktů se až do první světové války pokusně pracovalo. Výsledky
výzkumů v laboratoři byly ověřovány v nově budované pokusné hale.
Jen z těchto několika uvedených příkladů je vidět koncepčnost
práce Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem a především
je nutné vyzvednout význam spojení výroby s perspektivním vědeckým
výzkumem, kterému Spolek průkopnicky věnoval velkou pozornost.
Prostředky vložené do výzkumu se bohatě zúročily. Lví podíl na
prosazení tohoto progresivního pojetí měl bezesporu již dříve
zmíněný Dr. Max Schaffner, který se rovněž zasloužil o první příznivé
výsledky ve výrobě a hospodaření Spolku.
Již brzy po založení Spolku se ukázalo, že jeho iniciátor a spoluzakladatel
dr. Christian Gustav Clemm na svou úlohu ředitele nestačí. Proto
byl povolán do funkce speciálního technického ředitele Spolku
v říjnu 1859 Max Schaffner. V té době mu bylo teprve 28 let, ale
měl už za sebou doporučující výsledky. Narodil se v Meisenheimu
25. května 1830. Po ukončení vysokoškolských studií a asistenské
působnosti na technice v Karlsruhe získal praxi v hutích a posléze
se úspěšně uvedl jako ředitel Sasko-duryňského těžařstva v Eisenachu.
Zde postavil novou huť a úpravnu a vypracoval chlorační proces
pražení měďnatých výpražků. To, že byla dána důvěra tomuto mladému
výzkumníkovi, výbornému organizátoru se schopností vidět i z ekonomického
hlediska daleko dopředu, se Spolku skutečně vyplatilo. Odchodem
Clemma ze Spolku v květnu 1861 skončilo období těžkých sporů a
Schaffner mohl prosazovat své záměry, jejichž realizace povznesla
Spolek pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem na nejdůležitější
chemický podnik celé habsburské monarchie a získal i světovou
proslulost.
Jako odborník a výzkumník uměl nejlépe rozeznat, co Spolek k svému
povznesení a pro perspektivní rozvoj potřebuje a dokázal to prosazovat
i přes někdy krátkozrakost části akcionářů, kteří požadovali okamžité
zisky bez ohledu na negativní důsledky v budoucnosti. Během jeho
řízení se prokázalo, že jím navrhovaná opatření byla správná,
došlo k rozkvětu závodu a důvěra v něj u akcionářů rostla. Postupem
doby získal i značné finanční prostředky, také dík výsledkům své
vlastní badatelské práce. Projevilo se to i trvalým vzestupem
počtu jím zakoupených akcií. (V roce 1867 měl Schaffner 8 vlastních
hlasů, v roce 1868 10, v roce 1869 již 16 hlasů a v roce 1870
dosáhl dvaceti hlasů a ocitl se mezi akcionářskou špičkou.) Část
získaných peněz věnoval v roce 1883 na vybudování domova pro invalidní
dělníky a jejich rodiny, který měl celkem 43 místností. V roce
1898 zřídil Schaffnerovu nadaci pro tento humanitární účel. Poskytl
na ni z vlastních prostředků 10 000 K.
Dr. Max Schaffner spojil téměř celý svůj aktivní život s rozvojem
Spolku. Šlo o plných 39 let usilovné práce. Od roku 1872 se stal
generálním ředitelem Spolku a posléze i presidentem správní rady
této akciové společnosti. Z funkce presidenta správní rady odstoupil
v květnu 1898 ve věku 68 let, ale členem správní rady zůstal až
do své smrti v roce 1907. Právem se mu dostalo již za jeho života
uznání. Zlatou medaili získal na výstavě v Londýně roku 1863 a
na světové výstavě ve Vídni 1873 obdržel čestný diplom. Na pařížské
světové výstavě 1878, kde získal Spolek Grand prix, byl Max Schaffner
opět osobně vyznamenán zlatou medailí určenou pro umění a vědu
jako ocenění velkých vědeckých zásluh. V roce 1901 ve věku 71
let mu byl udělen čestný doktorát technických věd na vysoké škole
v Karlsruhe, kde před mnoha lety jako mladý asistent začínal.
Tak se s poctami kruh jeho života uzavíral. O tom, že si získal
velké zásluhy o chemický průmysl samostatnými pracemi z oboru
chemické technologie, svědčí i zařazení jeho jména mezi hesla
Ottova slovníku naučného ještě za jeho života. Bezesporu byl nejvýraznější
osobností ve vedení Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí
nad Labem.
Důraz na nutnost spojení výrobního procesu s vědeckým výzkumem
po něm prosazoval ve Spolku W. Gintl, profesor chemie potravin
a technické chemie na pražské německé technice a autor významných
odborných prací.
Zabezpečení potřebného počtu trvalých pracovních sil patřilo k
základním podmínkám úspěšného podnikání této velké akciové společnosti,
jakou bezesporu Spolek byl. S rozvojem ústeckého chemického závodu
rostl i počet zaměstnanců. Jestliže v něm v roce 1865 pracovalo
500 dělníků s průměrnou mzdou 70 krejcarů za den, o deset let
později závod zaměstnával již tisíc dělníků, jejichž průměrná
mzda stoupla na 1,25 zlatých rakouské měny. V roce 1885 již 1
500 dělníků vydělávalo průměrně 1,15 zlatých. V průměru byly tedy
mzdy dosahované ve Spolku o něco vyšší, než bylo v té době obecně
zvyklé. Nebylo tomu náhodou. Práce v chemičce byla nepříjemná,
v nezdravém prostředí, s větším rizikem poškození zdraví než jinde.
Vedení Spolku však mělo zájem na udržení pracovních sil, protože
jejich zapracování v chemických provozech bylo náročnou a dlouhodobou
záležitostí. Zároveň chtělo zabránit větší fluktuaci dělnictva,
které mělo v tomto období možnost najít poměrně lehce práci na
stavbě železničních tratí. Proto muselo kromě vyšších mezd poskytnout
svým zaměstnancům další výhody a ke Spolku je připoutat.
Spolek patřil mezi první závody, které stavěly pro své zaměstnance
byty. Již v hospodářském roce 1867/68 bylo postaveno prvních deset
menších dělnických domů s nákladem asi
8 000 zlatých. Výstavba rostla a tak v roce 1872 již ve čtyřiceti
domech Spolku v Ústí nad Labem bydlelo 179 rodin s 900 příslušníky.
Ve 20. století se již stavěly větší dělnické domy, aby mohl být
uspokojen větší počet dělnických rodin. Také se zlepšila jejich
vybavenost. V době svého padesátiletého trvání ubytovával Spolek
celkem 238 rodin ve dvaceti sedmi větších domech. Byly budovány
v blízkosti továrního areálu. Dělnické byty měly již 1 až 2 pokoje,
kuchyň a příslušenství. Kromě toho měla továrna i tři domy pro
úředníky s byty o větším rozsahu. Měly vedle kuchyně a příslušenství
ještě dva až pět pokojů. Bydlení v závodních bytech přinášelo
sice řešení bytové situace zaměstnanců na poměrně slušné úrovni,
ale pro případ propuštění či odchodu z práce to znamenalo i opuštění
bytu.
Zajímavé je, že již v roce 1867 zřídila továrna vlastní mateřskou
školku se zdůvodněním, aby mohly být ženy užitečné v zaměstnání.
Školka měla dvě větší místnosti pro výuku a hraní dětí. Navštěvovalo
ji zdarma 60-70 dětí, o které se staraly kromě správcové dvě učitelky
mateřské školy. Budova školky byla umístěna v zahradě. O zřízení
domova pro invalidní dělníky a jejich rodiny - tzv. Asylhaus -
již byla zmínka.
V továrním areálu měli dělníci možnost nákupu potravin a šatstva
za levnější ceny, než byly na normálním trhu. Nešlo však o tzv.
truck systém, protože se nejednalo o vázaný nákup. Postupně byly
zavedeny další vymoženosti. Mezi ně patřilo vybudování centrálních
lázní s vanami a sprchami, určených ke každodennímu používání
dělníky pracujícími v prašných či jinak nepříznivých chemických
provozech. Továrna měla svou restaurační budovu s třemi jídelnami,
ve kterých se prodávaly svačinové polévky, káva i kompletní obědy.
V horkých měsících měli dělníci možnost pít černou kávu zdarma.
Pro udržení pracovních sil byly zavedeny prémie při pracovních
jubilejích, které byly podstatně odstupňovány dle sociálního zařazení.
Při 25. výročí pracovního poměru byla dozorcům a mistrům vyplacena
odměna ve výši 200 korun, dělníkům ve výši 100 korun. (Koruny
byly zavedeny v roce 1892 a nahradily zlaté v poměru dvě koruny
za jednu zlatku.) Po 40 letech práce obdrželi dozorci a mistři
400 K a dělníci 200 K. Do roku 1900 byla odměna po 25 letech vyplacena
21 dozorcům a 169 dělníkům, po 40 letech sedmi dozorcům a sedmi
dělníkům. Úředníci měli nárok při těchto jubilejích na mimořádnou
mzdu.
Přes ztížené a hlavně nezdravé pracovní podmínky dělníci v závodu
zůstávali a snažili se místa si udržet. Na zlomu 20. století pracovala
značná část (926) dělníků v závodě více než deset let. Více než
10 % zaměstnanců pracovalo zde déle než dvacet let. Z těchto čísel
je patrné, že se vedení Spolku podařilo promyšlenou sociální politikou
pracovní síly stabilizovat.
V létě 1901 navštívil Spolek pro chemickou a hutní výrobu v Ústí
nad Labem císař František Josef I. Pro tuto příležitost byl sestaven
pamětní spis obsahující řadu velmi zajímavých údajů o tomto továrním
komplexu a jeho vybavenosti. Areál Spolku zabíral 70 ha, z toho
42 ha bylo zastavěno továrními budovami v počtu 124, úřednickými
a dělnickými domy a dalšími stavbami. Nacházela se zde též tzv.
stará správní budova, postavená v roce 1895 stavitelem Robertem
Langrem v novogotickém slohu. Nad provozními budovami se tyčilo
60 komínů, z nichž největší do výšky 70 m o průměru 3 m. V areálu
bylo celkem 14 kotelen a 46 parních kotlů. Ústecký závod používal
219 parních strojů o celkové výkonnosti 3 750 HP, tři dynama o
výkonnosti 1 300 HP a pět elektromotorů. K osvětlení sloužila
vlastní plynárna, která zajišťovala i osvětlení celého města.
V prostoru závodu sloužilo svému účelu 50 větších i menších skladišť
a kolen pro zásoby surovin. Kromě uhlí, kterého se v roce 1900
spotřebovalo 243 000 t, činila celková spotřeba surovin 87 000
t, ze kterých byly vyrobeny výrobky v hodnotě 11 milionů korun.
Rozvod vody zajišťovala síť vodovodního potrubí o délce více než
20 km. Voda byla čerpána z řeky Bíliny a z většího počtu továrních
studní. Závod měl vlastní vodárnu s třemi výškovými rezervoáry.
Areál byl přímo spojen s ústecko-teplickou železniční drahou.
Koleje v areálu dosáhly délky 13,5 km. Z nich připadlo 4,5 km
na koleje s normálním rozchodem a 9 km na úzkokolejky. Vedle vlastních
výrobních provozů byly součástí závodu ještě nejrůznější pomocné
provozy. Šlo o různé dílny - zámečnickou, kovářskou, klempírnu
aj. Spolek měl i vlastní vápenku a výrobnu obalů. Požadavky na
množství obalů byly značné. Za rok se spotřebovalo 200 000 pytlů,
72 000 dřevěných sudů, 6 000 plechových sudů a 210 000 opletených
demižonů. Na výrobu keramického zboží zřídil Spolek v Ústí vlastní
závod se sedmi pecemi s výrobou střešní krytiny a keramického
zařízení pro výrobní provozy. Podnět pro jeho postavení byl dán
již v roce 1873.
Vypuknutím 1. světové války byla výroba výrazně ovlivněna a zaměřila
se především na tu, která byla pro válku důležitá. Patřila k ní
např. výroba aktivního uhlí, které bylo používáno za války především
do plynových masek. Ústecký závod nestačil dodávat požadované
množství a předal licenci na výrobní postup do Německa. Pro válečné
účely byla také v roce 1916 v Ústí zavedena elektrolytická výroba
chlorečnanu draselného. Válečnou investicí pod hlavičkou Spolku
byla výstavba velkého závodu na karbid a dusíkaté vápno v Sokolově
(dříve Falknově n. Ohří). Spolek se stal důležitým dodavatelem
armád Rakouska-Uherska a Německa.
Těsně před válkou v roce 1913 byla postavena visutá lanovka na
dopravu uhlí z nedalekých dolů v Chabařovicích a na odvoz popela
a jiných odpadů z ústeckého závodu. V roce 1918 byla uvedena do
provozu elektrárna v Trmicích, která mohla nahradit dosavadní
závodní centrály s malou kapacitou a začala tedy dodávat elektrický
proud i do Spolku.
Po vzniku Československé republiky jedním z hlavních problémů
bylo provedení nostrifikace akcií, která však v případě Spolku
pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem probíhala zvlášť
obtížně a pomalu. Většina rozhodujících majitelů akcií měla své
bydliště mimo území Československé republiky. Hlavní balík akcií
měla ve svých rukou rakouská banka Bodenkreditanstalt ve Vídni.
Teprve v průběhu řady let se podařilo české Živnobance získat
mezi akcionáři Spolku vedoucí postavení zásluhou promyšleného
postupu dr. Jaroslava Preisse. Ten byl kooptován do správní rady
v roce 1920. V roce 1924 již byla Živnobanka druhým největším
akcionářem, i když Bodenkreditanstalt se své vedoucí pozice stále
držela. Postupně však Živnobanka zvětšuje počet nabytých akcií,
až v roce 1930 získala jejich většinu a dr. Jaroslav Preiss se
stal presidentem správní rady Spolku.
Dr. Fritz Nötzli (1863-1944) byl Švýcar, pocházel z Curychu. Ještě
za působení Maxe Schaffnera nastoupil do Spolku pro chemickou
a hutní výrobu jako laboratorní chemik. V roce 1899 byl jmenován
ředitelem filiálky Spolku v Kralupech nad Vltavou. V letech 1921-1929
byl ředitelem ústeckého závodu. Za vědecké zásluhy mu v roce 1925
udělila Německá vysoká škola technická v Brně čestný doktorát.
Období první republiky znamenalo další rozvoj nejen ústeckého
závodu, ale i dalších pobočných závodů Spolku. V Ústí nad Labem
se to projevilo vybudováním nových provozů v souvislosti se zaměřením
na výrobu širokého sortimentu barviv a jejich polotovarů. Šlo
o výrobu azových barviv, sirných černí a sirných pestrých barviv.
Byla vybudována také nová mísírna barviv a další pomocná zařízení.
Došlo k výstavbě nové kotelny a čistírny napájecí vody pro elektrolýzu.
V roce 1930 byla postavena nová správní budova, která slouží svému
účelu dodnes. V roce 1935 byl připojen závod na střekovskou hydroelektrárnu.
Řada provozů byla zvětšena a modernizována, např. byla postavena
nová výrobna kyseliny sírové s katalyzátorem na základě oxidu
vanadičného.
Nemalý podíl na tomto úspěšném rozvoji měl dr. Ettel, který nastoupil
do ústeckého závodu v roce 1932 a od následujícího roku měl na
starosti technický rozvoj závodu. Jeho zásluhou došlo k obnovení
cílevědomé organizace vědeckého výzkumu. Nebál se přijmout do
podnikových laboratoří větší počet mladých českých výzkumníků
a zapojit je do řešení výzkumných úkolů souvisejících s rozvojem
jednotlivých výrobních provozů. Charakteristickým rysem v poválečném
období byl velký růst počtu kartelových smluv a složitost propojení
Spolku pro chemickou a hutní výrobu s dalšími chemickými firmami
v Československu i v zahraničí. Základem propojení se zahraničními
společnostmi byla nejstarší smlouva Spolku s belgickou firmou
Solvay & Cie z roku 1882, o které již byla zmínka. Solvay
& Cie byl vlastnictvím 25 % akcií spojen s britským trustem
Imperial Chemical Industries a s americkým trustem Allied Chemical
and Dye. Přes Deutsche Solvay-Werke A. G. byl propojen i s německým
trustem I. G. Farbenindustrie. Tak se vytvořilo i spojení mezi
Spolkem a těmito velkými chemickými společnostmi. Spolek se tak
zařadil do skupiny významných chemických podnikatelských obrů.
Jako celek zaujal čtvrté místo mezi evropskými chemickými koncerny.
V roce 1938 byl Spolek účastníkem více než padesáti kartelových
úmluv. Příkladem nové zahraniční kartelové úmluvy byla smlouva,
kterou Spolek pro chemickou a hutní výrobu uzavřel v roce 1933
s Titangesellschaft a s I. G. Farbenindustrie, jejíž součástí
byla dohoda o rozdělení trhu s titanovou bělobou v zemích střední
a východní Evropy. Jednou z nejvýznamnějších kartelových úmluv
v rámci Československa byla smlouva registrovaná pod č. 462, uzavřená
rovněž v roce 1933. Jejími účastníky byly tři chemické společnosti
(vedle Spolku pro chemickou a hutní výrobu to byly Moravsko-ostravské
chemické závody a Komanditní společnost J. Rütgers) a tři báňské
koncerny (mezi nimi Vítkovické horní a hutní těžířstvo). Týkala
se výroby a odbytu řady chemikálií, např. kyseliny sírové, solné,
superfosfátu, síranu sodného, aktivního uhlí a dalších.
V Československém chemickém průmyslu hrál Spolek rozhodující úlohu
a měl závažné postavení v rámci československého hospodářství
jako celku.
Po Mnichovu se ocitl ústecký hlavní závod Spolku spolu s továrnou
ve Falknově n. O. (nyní Sokolov) v zabraném pohraničí. V listopadu
a prosinci 1938 probíhala jednání mezi Spolkem a Živnobankou na
jedné straně a německým seskupením I. G. Farbenindustrie spolu
s Chemische Werke von Heyden na straně druhé. V tomto seskupení
měla pochopitelně rozhodující úlohu za války pak smutně proslulá
společnost I. G. Farbenindustrie. Závod v Ústí nad Labem a Sokolově
pod společným označením Chemische Werke Aussig - Falkenau byl
pak prodán za dohodnutou cenu 280 miliónů Kč se všemi právy. Otázkou
zůstává přiměřenost tohoto obnosu, když pojistná hodnota přesahovala
půl miliardy Kč. Kupní cena měla být jen zčásti zaplacena v hotovosti,
zčásti ve výrobcích, protislužbách a úhradě penzijních nároků.
Čeští chemici a dělníci bývalého mateřského závodu Spolku pro
chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem si museli hledat uplatnění
v těch závodech, které zůstaly ve zbytku Československa, záhy
rozděleného na Slovenský stát a okupovaný Protektorát Čechy a
Morava.
Co se stalo s ústeckým chemickým komplexem po jeho odprodeji"
Ještě koncem roku 1938 byla provedena jeho reorganizace do tří
samostatných celků. Jádro převedeného majetku reprezentovala společnost
s r. o. Chemische Werke Aussig - Falkenau. Vyčleněním výroby barviv
z ústeckého závodu byla vytvořena firma Teerfarbenwerke Aussig,
spol. s r.o., která byla přímo podřízena I. G. Farbenindustrie.
Třetím méně významným celkem pak byla Aussiger Druckfarben, dr.
F. Becker & Co.
Charakter výroby byl v následujících letech pochopitelně ovlivněn
válečnými potřebami. V Ústí byly uvedeny do provozu nové výrobny
trichlóretylénu, perchlóretylénu a sirouhlíku pro produkci střiže.
V roce 1941 byla postavena nová usměrňovací stanice pro elektrolýzu
se rtuťovými usměrňovači.
Nedostatek pracovních sil v době války byl řešen nuceným nasazením
českých, francouzských a ruských zavlečených dělníků a zajatců
internovaných v táboře. Po některých z nich zůstala stopa pouze
v kremační knize. Na samotném konci války byl ústecký závod v
dubnu 1945 bombardován (spolu s blízkým ústeckým nádražím a přilehlou
částí města) a silně poškozen. Proto byly po osvobození organizovány
pracovní skupiny i dobrovolné brigády na odklizení trosek a obnovení
výroby. Již v průběhu časného léta přicházeli do Ústí nad Labem
noví čeští usedlíci z vnitrozemí, aby nahradili odsunované německé
obyvatelstvo. Spolek jim poskytoval velkou pracovní příležitost
a možnost nového uplatnění. Národním správcem byl ustanoven dr.
Antonín Srba.
Spolek patřil mezi ty chemické podniky, které byly znárodněny
dekretem presidenta republiky 101/1945, uveřejněným ve Sbírce
zákonů a nařízení republiky Československé, částka 47 ze dne 27.
října 1945. Od této doby nastává nová etapa jeho existence.
Spolek pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem, založený
v pohraničí Čech, měl tedy některé specifické rysy ve svém vývoji.
Svým celkovým významem patří bezesporu k těm podnikům, jejichž
dějinám stojí zato věnovat pozornost.
Prameny
Státní ústřední archiv Praha: fond CHS 1857-1955. K fondu je
zpracován pětidílný inventář obsahující 3 796 čísel, archiválie
jsou uloženy v 1 592 kartonech. Podnikový archiv Spolku pro chemickou
a hutní výrobu v Ústí nad Labem: kromě archiválií po roce 1955
obsahuje ke staršímu období fotodokumentaci, plány aj.
Literatura
Československá vlastivěda 9, Technika, Praha, 1929, s. 367-371.
P. Eisner, Monopoly v chemickém průmyslu kapitalistického Československa.
Praha 1959, 54 s. J. Englová, Počáteční vývoj Spolku pro chemickou
a hutní výrobu v Ústí nad Labem v letech 1857-1873 ve světle výročních
bilančních zpráv, in: Slezský sborník 80 (1982), s. 252n. J. Englová,
Základní podmínky úspěšného velkopodnikání Spolku pro chemickou
a hutní výrobu v Ústí nad Labem v letech 1857-1873, in: Sborník
Severočeského muzea, Historia 8, Liberec 1986, s. 45n. M. Farský,
135 let ústecké Chemičky, in: Dialog 6 /1991, s. 13n. W. F. Gintl,
Die chemische Groß-Industrie Oesterreichs, in: Die Groß-Industrie
Oesterreichs V, Wien 1898, s. 375n. J. Herynk, Cesta československého
chemického průmyslu, in: Příspěvky k historii československého
chemického průmyslu XI, Pardubice 1983, s. 38-39, 54, 61, 74-77,
90-93, 100-101, 111-116, 150, 152- 153. Die chemische Fabrik Aussig
a. E., Denkschrift Kaisers Franz Josef I. von Oesterreich. Aussig
1901, 20s. + 12 příl. M. Novák, Vysoká hra. Působení mezinárodního
chemického monopolu Spolek pro chemickou a hutní výrobu. Ústí
nad Labem 1966, 418 s. M. Novák, Mládí mezinárodního chemického
monopolu, I. díl dějin Spolku pro chemickou a hutní výrobu 1856-1918,
Ústí nad Labem 1967, 360 s. Der österreichische Verein für chemische
und metallurgische Production 1856-1906, Praha 1906, 76 s. + 18
příl. Sto let Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem
1856-1956. Ústí nad Labem 1956, 88 s. E. Wagner, Die Chemische
Fabrik in Aussig, Erzgebirgs-Zeitung, Jhrg. 1898, Heft V, Ústí
nad Labem 1898