Chemický průmysl

Spolek pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem

Základy Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem byly položeny již v roce 1856, což se ukázalo jako velmi prozíravé. Byl to právě chemický průmysl, který spolu s využitím elektřiny sehrál na konci 19. a počátkem 20. století rozhodující roli v dalším rozvoji průmyslové výroby.

Jeho původní název byl pochopitelně německý: "Österreichischer Verein für chemische und metallurgische Production" (tedy česky Rakouský spolek pro chemickou a metalurgickou výrobu) a firma si toto označení udržela do vzniku Československé republiky. Často se psal pouze počátek tohoto názvu "Österreichischer Verein". V dnešní době se používá ve veřejnosti název Spolchemie, i když oficiálním názvem je od vzniku samostatného státu stále Spolek pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem.

Volba místa nebyla náhodná. Poloha města u splavného Labe s ústící říčkou Bílinou byla důležitá jak z hlediska možnosti výhodné dopravy surovin, tak i prodávaných produktů. Dostatek vodního zdroje měl velký význam i pro použití v chemických provozech. Důležitou roli hrálo i úspěšně se rozvíjející železniční spojení jednak hlavním dopravním tahem z Prahy přes Ústí nad Labem a Podmokly (dnes součást Děčína) do Drážďan v Sasku (které bylo v provozu od roku 1851), jednak nově budovanou ústecko-teplickou drahou směrem do severočeského hnědouhelného revíru.

Vedle vhodného dopravního spojení byla vzata v úvahu i dostupnost surovin v potřebném množství, které bylo značné. To se týkalo blízkých bohatých uhelných ložisek, protože Ústí leželo na okraji severočeské hnědouhelné pánve. Především to však byla poloha blízko německých hranic s možností přísunu soli jako základní suroviny z poměrně blízko ležící staßfurtské pánve u Erfurtu, která se stala jedním z hlavních důvodů pro vybudování této chemické továrny právě v Ústí nad Labem. Zakladateli se podařilo získat povolení na bezcelní dovoz soli z této oblasti, což bylo jednou z nezbytných podmínek pro zahájení výroby.

I když Spolek musel počítat od samého počátku s širokým trhem odbytu pro své výrobky, hrála svou roli při umístění do Ústí nad Labem i ta skutečnost, že v oblasti severních a severozápadních Čech byl rozvinut textilní, sklářský a keramický průmysl, který patřil spolu se zemědělstvím k hlavním odběratelům vyráběné produkce. K tomu přistoupila i možnost čerpat potřebné pracovní síly.


 

 

Všechny tyto okolnosti vedly k rozhodnutí vybudovat chemickou továrnu v Ústí nad Labem, které se pak ze zcela malého městečka proměnilo do konce 19. století ve významné průmyslové centrum.

Spolek pro chemickou a hutní výrobu nevznikl z malých počátků, jako tomu bylo u jiných chemických továren, které vyrostly z původně malých provozoven. Byl založen jako velká akciová společnost se základním kapitálem jednoho miliónu zlatých rakouské měny (Tento základní kapitál byl rozčleněn do dvou tisíc akcií. Jedna akcie měla tedy nominální hodnotu 500 zlatých.).

Vedle iniciátora chemika dr. Christiana Gustava Clemma patřili mezi zakladatele a hlavní majitele akcií jednak příslušníci starších šlechtických rodů (např. kníže Johann Adolf Schwarzenberg, kníže Max Egon Fürstenberg, hrabě Otto Chotek aj.), jednak významní průmyslníci, bankéři a dopravní podnikatelé, z nichž někteří vzhledem k svému společenskému postavení tituly získali (např. svobodný pán Werner Friedrich Riese-Stallburg, podnikatelská rodina von Haberů, Alexander von Schoeller aj.). V souvislosti s pohybem akcií se složení akcionářů měnilo. Až do vzniku Československé republiky však mezi nimi představitel českého kapitálu nebyl.

Tento základní kapitál se po etapách zvyšoval vypisováním dalších emisí akcií v souvislosti s trvalým rozšiřováním podnikání a také s růstem důvěry v jeho úspěšnost. Rozsahu investic odpovídal sortiment a celkový růst výroby. Výroba byla zahájena již v roce 1857. Po těžkých začátcích závislosti na bance Kredit-Anstalt po dobu téměř deseti let nastává období velkého rozvoje, což se projevilo na růstu dividendy a na tvorbě reservních fondů. Po deseti letech trvání patřil k nejvýznamnějším podnikům na evropském kontinentě. Vybaveností a rozsahem výroby byl Spolek pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem zcela nepochybně již v roce 1870 (pro který máme srovnatelné údaje) nejvýznamnějším chemickým podnikem celého Rakouska-Uherska a žádný jiný se mu nemohl rovnat.

Hlavní složkou sortimentu byla soda spolu s výrobou kyseliny sírové, sulfátu, kyseliny chlorovodíkové a chlorového vápna. Soda se vyráběla Leblancovou metodou. Spolek byl prvním průmyslovým závodem Rakouska-Uherska, ve kterém byla založena vlastní laboratoř již v 70. letech 19. století. Jejím úkolem bylo jednak ověřování kvality surovin a výrobků, jednak vlastní výzkumná práce. Výsledkem byla řada výrobních zlepšení i vypracování původních výrobních postupů, které mohly být patentovány.

Velkým úspěchem bylo vyřešení technologie využití sodových kalů, což ovlivnilo snížení nákladů při výrobě sody a zároveň přispělo ke zlepšení ovzduší v okolí výroben, kde se dříve kaly hromadily a nepříjemným zápachem zamořovaly své okolí. Šlo o získání síry z těchto odpadů tzv. Schaffnerovou metodou, kterou vypracoval Max Schaffner již v roce 1863. Schaffner z nich získával síru jejich rozkladem kyselinou solnou a dostával tak zpět 30 - 40 % síry. Později s dalším chemikem Helbigem rozkládali tyto kaly horkým roztokem chloridu hořečnatého na sirovodík a dosáhli tím podstatně většího vytěžení síry. Tato nová technologie byla oceněna na zasedání akademie věd v Mnichově v prosinci 1868 jako velký pokrok pro chemický průmysl.

Objem výroby a rozsah sortimentu výrobků se úspěšně rozvíjel. Již v 80. letech byl Spolek velkým výrobním komplexem. Aby vůbec byla možná orientace v celém objektu, byly ulice mezi jednotlivými výrobními a pomocnými provozy pojmenovány (většinou podle charakteru výroby) a zřetelně označeny obdobně, jako je tomu ve městech.

V roce 1882 uzavřel Spolek první významnou mezinárodní dohodu o spolupráci se známou firmou Solvay & Cie v Bruselu při zavádění výroby sody čpavkovým způsobem, tzv. Solvayovou metodou, která byla progresivnější než starší metoda Leblancova. Vytvořil se tak kartel výrobců sody. S touto firmou se pak Spolek podílel na výstavbě několika továren na výrobu sody v zahraničí a v roce 1905 zřídil továrnu na výrobu sody čpavkovým způsobem i v nedalekých Neštěmicích. Spolek při modernizaci a rozšiřování výroby kombinoval získávání licencí, uzavírání kartelových smluv (pokud to bylo pro něj výhodné či pokud se je podařilo získat) s vlastním vědeckým výzkumem, jehož výsledky pak uplatňoval nejen ve vlastních provozech, ale licence také prodával.

Tak byla vlastním výzkumem v 90. letech 19. století vyřešena technologie elektrolýzy roztoku alkalických chloridů za použití zvonových elektrolytických lázní. Zásluhu na tom měli dva chemici Spolku - R. Brandeis a E. Kunze. Tento nový originální způsob, tzv. zvonová ústecká elektrolýza byl patentován a umožnil pak Spolku účast při zakládání elektrochemických závodů v zahraničí, např. v Bitterfeldu a závodu Salzbergwerke v Neu Staßfurtu. V oboru elektrochemie si zajistil Spolek pro chemickou a hutní výrobu významné postavení. V souvislosti s používáním elektrolýzy při výrobních postupech došlo velmi brzy, už v roce 1901, k zavedení elektrifikace závodu.

Richard Brandeis (1851-1921) pracoval po dlouhá léta ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu jako chemik, v roce 1909 se stal jedním z ředitelů ústeckého závodu. Byl činný v přírodovědném spolku a provedl analýzu kvality vody téměř 300 ústeckých městských studní. Zabýval se rovněž botanikou a založil rozsáhlý herbář. Při návštěvě císaře Františka Josefa I. ve Spolku v roce 1901 byl císařem vyznamenám křížem řádu Františka Josefa.

Od počátku devadesátých let se výzkum soustředil na záměr zavést ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem výrobu organických barviv. V této oblasti došlo k uzavření spolupráce s pražskou firmou K. Kinzelberger v Pelc-Tyrolce. Společně pak byla v roce 1906 zahájena výroba alizarinu, významného červeného barviva s mnoha odstíny a velkou stálostí. V roce 1910 se již vyrábělo měsíčně 55 tun alizarinu ve formě pasty. Spolek se stal členem mezinárodního kartelu - alizarinové konvence a tím získal kvótu 10 % jeho světového odbytu. Na rozšíření barviv a jejich meziproduktů se až do první světové války pokusně pracovalo. Výsledky výzkumů v laboratoři byly ověřovány v nově budované pokusné hale. Jen z těchto několika uvedených příkladů je vidět koncepčnost práce Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem a především je nutné vyzvednout význam spojení výroby s perspektivním vědeckým výzkumem, kterému Spolek průkopnicky věnoval velkou pozornost. Prostředky vložené do výzkumu se bohatě zúročily. Lví podíl na prosazení tohoto progresivního pojetí měl bezesporu již dříve zmíněný Dr. Max Schaffner, který se rovněž zasloužil o první příznivé výsledky ve výrobě a hospodaření Spolku.


 

 

 

Již brzy po založení Spolku se ukázalo, že jeho iniciátor a spoluzakladatel dr. Christian Gustav Clemm na svou úlohu ředitele nestačí. Proto byl povolán do funkce speciálního technického ředitele Spolku v říjnu 1859 Max Schaffner. V té době mu bylo teprve 28 let, ale měl už za sebou doporučující výsledky. Narodil se v Meisenheimu 25. května 1830. Po ukončení vysokoškolských studií a asistenské působnosti na technice v Karlsruhe získal praxi v hutích a posléze se úspěšně uvedl jako ředitel Sasko-duryňského těžařstva v Eisenachu. Zde postavil novou huť a úpravnu a vypracoval chlorační proces pražení měďnatých výpražků. To, že byla dána důvěra tomuto mladému výzkumníkovi, výbornému organizátoru se schopností vidět i z ekonomického hlediska daleko dopředu, se Spolku skutečně vyplatilo. Odchodem Clemma ze Spolku v květnu 1861 skončilo období těžkých sporů a Schaffner mohl prosazovat své záměry, jejichž realizace povznesla Spolek pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem na nejdůležitější chemický podnik celé habsburské monarchie a získal i světovou proslulost.

Jako odborník a výzkumník uměl nejlépe rozeznat, co Spolek k svému povznesení a pro perspektivní rozvoj potřebuje a dokázal to prosazovat i přes někdy krátkozrakost části akcionářů, kteří požadovali okamžité zisky bez ohledu na negativní důsledky v budoucnosti. Během jeho řízení se prokázalo, že jím navrhovaná opatření byla správná, došlo k rozkvětu závodu a důvěra v něj u akcionářů rostla. Postupem doby získal i značné finanční prostředky, také dík výsledkům své vlastní badatelské práce. Projevilo se to i trvalým vzestupem počtu jím zakoupených akcií. (V roce 1867 měl Schaffner 8 vlastních hlasů, v roce 1868 10, v roce 1869 již 16 hlasů a v roce 1870 dosáhl dvaceti hlasů a ocitl se mezi akcionářskou špičkou.) Část získaných peněz věnoval v roce 1883 na vybudování domova pro invalidní dělníky a jejich rodiny, který měl celkem 43 místností. V roce 1898 zřídil Schaffnerovu nadaci pro tento humanitární účel. Poskytl na ni z vlastních prostředků 10 000 K.

Dr. Max Schaffner spojil téměř celý svůj aktivní život s rozvojem Spolku. Šlo o plných 39 let usilovné práce. Od roku 1872 se stal generálním ředitelem Spolku a posléze i presidentem správní rady této akciové společnosti. Z funkce presidenta správní rady odstoupil v květnu 1898 ve věku 68 let, ale členem správní rady zůstal až do své smrti v roce 1907. Právem se mu dostalo již za jeho života uznání. Zlatou medaili získal na výstavě v Londýně roku 1863 a na světové výstavě ve Vídni 1873 obdržel čestný diplom. Na pařížské světové výstavě 1878, kde získal Spolek Grand prix, byl Max Schaffner opět osobně vyznamenán zlatou medailí určenou pro umění a vědu jako ocenění velkých vědeckých zásluh. V roce 1901 ve věku 71 let mu byl udělen čestný doktorát technických věd na vysoké škole v Karlsruhe, kde před mnoha lety jako mladý asistent začínal. Tak se s poctami kruh jeho života uzavíral. O tom, že si získal velké zásluhy o chemický průmysl samostatnými pracemi z oboru chemické technologie, svědčí i zařazení jeho jména mezi hesla Ottova slovníku naučného ještě za jeho života. Bezesporu byl nejvýraznější osobností ve vedení Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem.

Důraz na nutnost spojení výrobního procesu s vědeckým výzkumem po něm prosazoval ve Spolku W. Gintl, profesor chemie potravin a technické chemie na pražské německé technice a autor významných odborných prací.

Zabezpečení potřebného počtu trvalých pracovních sil patřilo k základním podmínkám úspěšného podnikání této velké akciové společnosti, jakou bezesporu Spolek byl. S rozvojem ústeckého chemického závodu rostl i počet zaměstnanců. Jestliže v něm v roce 1865 pracovalo 500 dělníků s průměrnou mzdou 70 krejcarů za den, o deset let později závod zaměstnával již tisíc dělníků, jejichž průměrná mzda stoupla na 1,25 zlatých rakouské měny. V roce 1885 již 1 500 dělníků vydělávalo průměrně 1,15 zlatých. V průměru byly tedy mzdy dosahované ve Spolku o něco vyšší, než bylo v té době obecně zvyklé. Nebylo tomu náhodou. Práce v chemičce byla nepříjemná, v nezdravém prostředí, s větším rizikem poškození zdraví než jinde. Vedení Spolku však mělo zájem na udržení pracovních sil, protože jejich zapracování v chemických provozech bylo náročnou a dlouhodobou záležitostí. Zároveň chtělo zabránit větší fluktuaci dělnictva, které mělo v tomto období možnost najít poměrně lehce práci na stavbě železničních tratí. Proto muselo kromě vyšších mezd poskytnout svým zaměstnancům další výhody a ke Spolku je připoutat.

Spolek patřil mezi první závody, které stavěly pro své zaměstnance byty. Již v hospodářském roce 1867/68 bylo postaveno prvních deset menších dělnických domů s nákladem asi 8 000 zlatých. Výstavba rostla a tak v roce 1872 již ve čtyřiceti domech Spolku v Ústí nad Labem bydlelo 179 rodin s 900 příslušníky. Ve 20. století se již stavěly větší dělnické domy, aby mohl být uspokojen větší počet dělnických rodin. Také se zlepšila jejich vybavenost. V době svého padesátiletého trvání ubytovával Spolek celkem 238 rodin ve dvaceti sedmi větších domech. Byly budovány v blízkosti továrního areálu. Dělnické byty měly již 1 až 2 pokoje, kuchyň a příslušenství. Kromě toho měla továrna i tři domy pro úředníky s byty o větším rozsahu. Měly vedle kuchyně a příslušenství ještě dva až pět pokojů. Bydlení v závodních bytech přinášelo sice řešení bytové situace zaměstnanců na poměrně slušné úrovni, ale pro případ propuštění či odchodu z práce to znamenalo i opuštění bytu.

Zajímavé je, že již v roce 1867 zřídila továrna vlastní mateřskou školku se zdůvodněním, aby mohly být ženy užitečné v zaměstnání. Školka měla dvě větší místnosti pro výuku a hraní dětí. Navštěvovalo ji zdarma 60-70 dětí, o které se staraly kromě správcové dvě učitelky mateřské školy. Budova školky byla umístěna v zahradě. O zřízení domova pro invalidní dělníky a jejich rodiny - tzv. Asylhaus - již byla zmínka.

V továrním areálu měli dělníci možnost nákupu potravin a šatstva za levnější ceny, než byly na normálním trhu. Nešlo však o tzv. truck systém, protože se nejednalo o vázaný nákup. Postupně byly zavedeny další vymoženosti. Mezi ně patřilo vybudování centrálních lázní s vanami a sprchami, určených ke každodennímu používání dělníky pracujícími v prašných či jinak nepříznivých chemických provozech. Továrna měla svou restaurační budovu s třemi jídelnami, ve kterých se prodávaly svačinové polévky, káva i kompletní obědy. V horkých měsících měli dělníci možnost pít černou kávu zdarma.

Pro udržení pracovních sil byly zavedeny prémie při pracovních jubilejích, které byly podstatně odstupňovány dle sociálního zařazení. Při 25. výročí pracovního poměru byla dozorcům a mistrům vyplacena odměna ve výši 200 korun, dělníkům ve výši 100 korun. (Koruny byly zavedeny v roce 1892 a nahradily zlaté v poměru dvě koruny za jednu zlatku.) Po 40 letech práce obdrželi dozorci a mistři 400 K a dělníci 200 K. Do roku 1900 byla odměna po 25 letech vyplacena 21 dozorcům a 169 dělníkům, po 40 letech sedmi dozorcům a sedmi dělníkům. Úředníci měli nárok při těchto jubilejích na mimořádnou mzdu.

Přes ztížené a hlavně nezdravé pracovní podmínky dělníci v závodu zůstávali a snažili se místa si udržet. Na zlomu 20. století pracovala značná část (926) dělníků v závodě více než deset let. Více než 10 % zaměstnanců pracovalo zde déle než dvacet let. Z těchto čísel je patrné, že se vedení Spolku podařilo promyšlenou sociální politikou pracovní síly stabilizovat.

V létě 1901 navštívil Spolek pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem císař František Josef I. Pro tuto příležitost byl sestaven pamětní spis obsahující řadu velmi zajímavých údajů o tomto továrním komplexu a jeho vybavenosti. Areál Spolku zabíral 70 ha, z toho 42 ha bylo zastavěno továrními budovami v počtu 124, úřednickými a dělnickými domy a dalšími stavbami. Nacházela se zde též tzv. stará správní budova, postavená v roce 1895 stavitelem Robertem Langrem v novogotickém slohu. Nad provozními budovami se tyčilo 60 komínů, z nichž největší do výšky 70 m o průměru 3 m. V areálu bylo celkem 14 kotelen a 46 parních kotlů. Ústecký závod používal 219 parních strojů o celkové výkonnosti 3 750 HP, tři dynama o výkonnosti 1 300 HP a pět elektromotorů. K osvětlení sloužila vlastní plynárna, která zajišťovala i osvětlení celého města. V prostoru závodu sloužilo svému účelu 50 větších i menších skladišť a kolen pro zásoby surovin. Kromě uhlí, kterého se v roce 1900 spotřebovalo 243 000 t, činila celková spotřeba surovin 87 000 t, ze kterých byly vyrobeny výrobky v hodnotě 11 milionů korun. Rozvod vody zajišťovala síť vodovodního potrubí o délce více než 20 km. Voda byla čerpána z řeky Bíliny a z většího počtu továrních studní. Závod měl vlastní vodárnu s třemi výškovými rezervoáry. Areál byl přímo spojen s ústecko-teplickou železniční drahou. Koleje v areálu dosáhly délky 13,5 km. Z nich připadlo 4,5 km na koleje s normálním rozchodem a 9 km na úzkokolejky. Vedle vlastních výrobních provozů byly součástí závodu ještě nejrůznější pomocné provozy. Šlo o různé dílny - zámečnickou, kovářskou, klempírnu aj. Spolek měl i vlastní vápenku a výrobnu obalů. Požadavky na množství obalů byly značné. Za rok se spotřebovalo 200 000 pytlů, 72 000 dřevěných sudů, 6 000 plechových sudů a 210 000 opletených demižonů. Na výrobu keramického zboží zřídil Spolek v Ústí vlastní závod se sedmi pecemi s výrobou střešní krytiny a keramického zařízení pro výrobní provozy. Podnět pro jeho postavení byl dán již v roce 1873.

Vypuknutím 1. světové války byla výroba výrazně ovlivněna a zaměřila se především na tu, která byla pro válku důležitá. Patřila k ní např. výroba aktivního uhlí, které bylo používáno za války především do plynových masek. Ústecký závod nestačil dodávat požadované množství a předal licenci na výrobní postup do Německa. Pro válečné účely byla také v roce 1916 v Ústí zavedena elektrolytická výroba chlorečnanu draselného. Válečnou investicí pod hlavičkou Spolku byla výstavba velkého závodu na karbid a dusíkaté vápno v Sokolově (dříve Falknově n. Ohří). Spolek se stal důležitým dodavatelem armád Rakouska-Uherska a Německa.


 

 

Těsně před válkou v roce 1913 byla postavena visutá lanovka na dopravu uhlí z nedalekých dolů v Chabařovicích a na odvoz popela a jiných odpadů z ústeckého závodu. V roce 1918 byla uvedena do provozu elektrárna v Trmicích, která mohla nahradit dosavadní závodní centrály s malou kapacitou a začala tedy dodávat elektrický proud i do Spolku.

Po vzniku Československé republiky jedním z hlavních problémů bylo provedení nostrifikace akcií, která však v případě Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem probíhala zvlášť obtížně a pomalu. Většina rozhodujících majitelů akcií měla své bydliště mimo území Československé republiky. Hlavní balík akcií měla ve svých rukou rakouská banka Bodenkreditanstalt ve Vídni. Teprve v průběhu řady let se podařilo české Živnobance získat mezi akcionáři Spolku vedoucí postavení zásluhou promyšleného postupu dr. Jaroslava Preisse. Ten byl kooptován do správní rady v roce 1920. V roce 1924 již byla Živnobanka druhým největším akcionářem, i když Bodenkreditanstalt se své vedoucí pozice stále držela. Postupně však Živnobanka zvětšuje počet nabytých akcií, až v roce 1930 získala jejich většinu a dr. Jaroslav Preiss se stal presidentem správní rady Spolku.

Dr. Fritz Nötzli (1863-1944) byl Švýcar, pocházel z Curychu. Ještě za působení Maxe Schaffnera nastoupil do Spolku pro chemickou a hutní výrobu jako laboratorní chemik. V roce 1899 byl jmenován ředitelem filiálky Spolku v Kralupech nad Vltavou. V letech 1921-1929 byl ředitelem ústeckého závodu. Za vědecké zásluhy mu v roce 1925 udělila Německá vysoká škola technická v Brně čestný doktorát.

Období první republiky znamenalo další rozvoj nejen ústeckého závodu, ale i dalších pobočných závodů Spolku. V Ústí nad Labem se to projevilo vybudováním nových provozů v souvislosti se zaměřením na výrobu širokého sortimentu barviv a jejich polotovarů. Šlo o výrobu azových barviv, sirných černí a sirných pestrých barviv. Byla vybudována také nová mísírna barviv a další pomocná zařízení. Došlo k výstavbě nové kotelny a čistírny napájecí vody pro elektrolýzu. V roce 1930 byla postavena nová správní budova, která slouží svému účelu dodnes. V roce 1935 byl připojen závod na střekovskou hydroelektrárnu. Řada provozů byla zvětšena a modernizována, např. byla postavena nová výrobna kyseliny sírové s katalyzátorem na základě oxidu vanadičného.

Nemalý podíl na tomto úspěšném rozvoji měl dr. Ettel, který nastoupil do ústeckého závodu v roce 1932 a od následujícího roku měl na starosti technický rozvoj závodu. Jeho zásluhou došlo k obnovení cílevědomé organizace vědeckého výzkumu. Nebál se přijmout do podnikových laboratoří větší počet mladých českých výzkumníků a zapojit je do řešení výzkumných úkolů souvisejících s rozvojem jednotlivých výrobních provozů. Charakteristickým rysem v poválečném období byl velký růst počtu kartelových smluv a složitost propojení Spolku pro chemickou a hutní výrobu s dalšími chemickými firmami v Československu i v zahraničí. Základem propojení se zahraničními společnostmi byla nejstarší smlouva Spolku s belgickou firmou Solvay & Cie z roku 1882, o které již byla zmínka. Solvay & Cie byl vlastnictvím 25 % akcií spojen s britským trustem Imperial Chemical Industries a s americkým trustem Allied Chemical and Dye. Přes Deutsche Solvay-Werke A. G. byl propojen i s německým trustem I. G. Farbenindustrie. Tak se vytvořilo i spojení mezi Spolkem a těmito velkými chemickými společnostmi. Spolek se tak zařadil do skupiny významných chemických podnikatelských obrů. Jako celek zaujal čtvrté místo mezi evropskými chemickými koncerny.


 

 

V roce 1938 byl Spolek účastníkem více než padesáti kartelových úmluv. Příkladem nové zahraniční kartelové úmluvy byla smlouva, kterou Spolek pro chemickou a hutní výrobu uzavřel v roce 1933 s Titangesellschaft a s I. G. Farbenindustrie, jejíž součástí byla dohoda o rozdělení trhu s titanovou bělobou v zemích střední a východní Evropy. Jednou z nejvýznamnějších kartelových úmluv v rámci Československa byla smlouva registrovaná pod č. 462, uzavřená rovněž v roce 1933. Jejími účastníky byly tři chemické společnosti (vedle Spolku pro chemickou a hutní výrobu to byly Moravsko-ostravské chemické závody a Komanditní společnost J. Rütgers) a tři báňské koncerny (mezi nimi Vítkovické horní a hutní těžířstvo). Týkala se výroby a odbytu řady chemikálií, např. kyseliny sírové, solné, superfosfátu, síranu sodného, aktivního uhlí a dalších.

V Československém chemickém průmyslu hrál Spolek rozhodující úlohu a měl závažné postavení v rámci československého hospodářství jako celku.

Po Mnichovu se ocitl ústecký hlavní závod Spolku spolu s továrnou ve Falknově n. O. (nyní Sokolov) v zabraném pohraničí. V listopadu a prosinci 1938 probíhala jednání mezi Spolkem a Živnobankou na jedné straně a německým seskupením I. G. Farbenindustrie spolu s Chemische Werke von Heyden na straně druhé. V tomto seskupení měla pochopitelně rozhodující úlohu za války pak smutně proslulá společnost I. G. Farbenindustrie. Závod v Ústí nad Labem a Sokolově pod společným označením Chemische Werke Aussig - Falkenau byl pak prodán za dohodnutou cenu 280 miliónů Kč se všemi právy. Otázkou zůstává přiměřenost tohoto obnosu, když pojistná hodnota přesahovala půl miliardy Kč. Kupní cena měla být jen zčásti zaplacena v hotovosti, zčásti ve výrobcích, protislužbách a úhradě penzijních nároků. Čeští chemici a dělníci bývalého mateřského závodu Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem si museli hledat uplatnění v těch závodech, které zůstaly ve zbytku Československa, záhy rozděleného na Slovenský stát a okupovaný Protektorát Čechy a Morava.

Co se stalo s ústeckým chemickým komplexem po jeho odprodeji" Ještě koncem roku 1938 byla provedena jeho reorganizace do tří samostatných celků. Jádro převedeného majetku reprezentovala společnost s r. o. Chemische Werke Aussig - Falkenau. Vyčleněním výroby barviv z ústeckého závodu byla vytvořena firma Teerfarbenwerke Aussig, spol. s r.o., která byla přímo podřízena I. G. Farbenindustrie. Třetím méně významným celkem pak byla Aussiger Druckfarben, dr. F. Becker & Co.

Charakter výroby byl v následujících letech pochopitelně ovlivněn válečnými potřebami. V Ústí byly uvedeny do provozu nové výrobny trichlóretylénu, perchlóretylénu a sirouhlíku pro produkci střiže. V roce 1941 byla postavena nová usměrňovací stanice pro elektrolýzu se rtuťovými usměrňovači.

Nedostatek pracovních sil v době války byl řešen nuceným nasazením českých, francouzských a ruských zavlečených dělníků a zajatců internovaných v táboře. Po některých z nich zůstala stopa pouze v kremační knize. Na samotném konci války byl ústecký závod v dubnu 1945 bombardován (spolu s blízkým ústeckým nádražím a přilehlou částí města) a silně poškozen. Proto byly po osvobození organizovány pracovní skupiny i dobrovolné brigády na odklizení trosek a obnovení výroby. Již v průběhu časného léta přicházeli do Ústí nad Labem noví čeští usedlíci z vnitrozemí, aby nahradili odsunované německé obyvatelstvo. Spolek jim poskytoval velkou pracovní příležitost a možnost nového uplatnění. Národním správcem byl ustanoven dr. Antonín Srba.

Spolek patřil mezi ty chemické podniky, které byly znárodněny dekretem presidenta republiky 101/1945, uveřejněným ve Sbírce zákonů a nařízení republiky Československé, částka 47 ze dne 27. října 1945. Od této doby nastává nová etapa jeho existence.

Spolek pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem, založený v pohraničí Čech, měl tedy některé specifické rysy ve svém vývoji. Svým celkovým významem patří bezesporu k těm podnikům, jejichž dějinám stojí zato věnovat pozornost.

Prameny

Státní ústřední archiv Praha: fond CHS 1857-1955. K fondu je zpracován pětidílný inventář obsahující 3 796 čísel, archiválie jsou uloženy v 1 592 kartonech. Podnikový archiv Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem: kromě archiválií po roce 1955 obsahuje ke staršímu období fotodokumentaci, plány aj.

Literatura

Československá vlastivěda 9, Technika, Praha, 1929, s. 367-371. P. Eisner, Monopoly v chemickém průmyslu kapitalistického Československa. Praha 1959, 54 s. J. Englová, Počáteční vývoj Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem v letech 1857-1873 ve světle výročních bilančních zpráv, in: Slezský sborník 80 (1982), s. 252n. J. Englová, Základní podmínky úspěšného velkopodnikání Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem v letech 1857-1873, in: Sborník Severočeského muzea, Historia 8, Liberec 1986, s. 45n. M. Farský, 135 let ústecké Chemičky, in: Dialog 6 /1991, s. 13n. W. F. Gintl, Die chemische Groß-Industrie Oesterreichs, in: Die Groß-Industrie Oesterreichs V, Wien 1898, s. 375n. J. Herynk, Cesta československého chemického průmyslu, in: Příspěvky k historii československého chemického průmyslu XI, Pardubice 1983, s. 38-39, 54, 61, 74-77, 90-93, 100-101, 111-116, 150, 152- 153. Die chemische Fabrik Aussig a. E., Denkschrift Kaisers Franz Josef I. von Oesterreich. Aussig 1901, 20s. + 12 příl. M. Novák, Vysoká hra. Působení mezinárodního chemického monopolu Spolek pro chemickou a hutní výrobu. Ústí nad Labem 1966, 418 s. M. Novák, Mládí mezinárodního chemického monopolu, I. díl dějin Spolku pro chemickou a hutní výrobu 1856-1918, Ústí nad Labem 1967, 360 s. Der österreichische Verein für chemische und metallurgische Production 1856-1906, Praha 1906, 76 s. + 18 příl. Sto let Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem 1856-1956. Ústí nad Labem 1956, 88 s. E. Wagner, Die Chemische Fabrik in Aussig, Erzgebirgs-Zeitung, Jhrg. 1898, Heft V, Ústí nad Labem 1898


Obsah Předchozí kapitola Následující kapitola