Průmyslový vývoj Ústí n. L. v letech 1830 - 1945
Přeměna Ústí n. L. z malého, byť královského města v moderní průmyslové město spadá do období prosazování se průmyslové revoluce v různých oblastech hospodářského života. V případě Ústí n. L. se však tyto tendence vzhledem k jeho poloze začaly projevovat o něco později než ve většině našich novodobých průmyslových centrech. Přesto jeho přeměna v průmyslové, dopravní, správní a obchodní centrum severozápadních Čech proběhla v poměrně krátké době a zasáhla nejenom vlastní Ústí n. L., ale postupně i obce v jeho nejbližším okolí. A tak již v tomto období se vytvářely podmínky pro vznik města v rozsahu, jak ho chápeme dnes. Předpoklady pro novodobý rozvoj Ústí n. L. se vytvářely postupně, ale k jejich naplnění došlo až po roce 1850, kdy byly splněny základní podmínky průmyslového rozvoje daného místa: levný zdroj energie a dobré dopravní spojení.Prvým předpokladem byl zdroj energie. V okolí Ústí n. L. se sice s těžbou hnědého uhlí setkáváme již v polovině 18. stol., ale jeho praktické užití v průmyslu se začalo prosazovat až od 20. let 19. století, a to navíc ještě mimo území města. V tomto období totiž se uhlí začalo vyvážet po Labi do Německa, kde bylo používáno hlavně v cukrovarech, ale postupně se uplatňovalo i v dalších průmyslových odvětvích, jako náhrada za drahé anglické či slezské černé uhlí. Získané zkušenosti pak umožnily v následujících desetiletích jeho využití i v domácí výrobě. Snad ještě větší význam v přeměně Ústí n. L. sehrála doprava. Vzhledem k jeho excentrické poloze nedaleko zemských hranic to bylo zcela pochopitelné. Město sice již od středověku těžilo ze své polohy na Labi, ale celkový objem plavby byl na počátku 19. století nízký, takže život města plavba bezprostředně neovlivňovala. I když od 30. let dochází k jejímu rozvoji a Ústí n. L. se od této doby stává jejím centrem, přesto vzhledem k sezónnosti plavby i omezenosti jejího dosahu, se plavba nestala tím prvkem, který by dal podnět k zahájení přetváření města. Tímto impulsem se stalo až zahájení železniční přepravy na trati Rakouské státní dráhy Vídeň - Praha - Podmokly - Drážďany, kde úsek Praha - Ústí n. L. byl dán do provozu v říjnu 1850, a zbývající část do Drážďan v roce následujícím. Po ní pak v rychlém sledu následovaly další tratě a z Ústí n. L. se stal významný dopravní uzel, v němž došlo k propojení železniční a vodní dopravy, což ve vývoji města sehrálo významnou roli. A tak, jak už bylo opakovaně konstatováno, vlastně až zahájení železniční dopravy znamená počátek novodobého rozvoje města a jeho přeměny ve významné průmyslové centrum.
I když s prvými pokusy o překonání ztrnulého feudálního hospodářského života města založeného na zemědělské a řemeslné cechovní výrobě se setkáváme v Ústí n. L. již koncem 18. stol., přesto tyto ojedinělé a navíc krátkodobé pokusy o prosazení nových výrobních prvků na celkovém hospodářském obrazu města nic neměnily. Prvým takovým pokusem bylo zavedení pěstování bource morušového učitelem Josefem Pietschem v letech 1788-1814, který tak sledoval naplnění snah rakouské vlády o zavedení výroby hedvábí v monarchii. Jeho pokus však nenalezl následovníky a tak ani hedvábnictví se v Ústí n. L. neprosadilo. Pietsch však textilu zůstal věrný a společně se svým švagrem Johannem Friedrichem Dobelem a Josefem Rösslerem z Mertendorfu zahájil provoz prvního ústeckého "průmyslového" podniku: tiskárny kartounu a plátna, která byla umístěna v jeho domě čp. 125 v Zahradní ulici (dnes již neexistuje). Podnik však neprosperoval, Pietsch se osamostatnil a pokoušel se o provoz přádelny bavlny. Na něj pak navázal jeho dřívější společník J. F. Dobel, který s dalšími společníky a se svolením magistrátu otevřel v roce 1802 kartounku v domě čp. 2 na dnešním Mírovém náměstí.
Další přádelnu dal v roce 1804 do provozu ústecký punčochářský mistr Anton Ulbrich v ulici U jeptišek (dnes již neexistuje). Bylo v ní 6 spřádacích strojů se 40 přadeny, které obsluhoval vždy jeden dělník.
Na Klíšském potoce, v prostoru dnešních městských lázní stála barvírna "Staré Bělidlo". V roce 1808 si ji pronajali Nathan Herschel, Kantor a spol. z Teplic, kteří však tehdy jako židé nesměli v Ústí bydlet. Bohužel není známo, jak dlouho se tyto prvé provozy udržely a jaká byla jejich produkce. Lze však předpokládat, že na konci napoleonských válek ani jeden z nich již neexistoval.
Tyto nepříliš úspěšné pokusy o zprůmyslnění Ústí n. L. však zůstaly nadlouhou dobu také pokusy jedinými, neboť s dalšími průmyslovými podniky se v Ústí n. L. setkáváme až ve 40. letech 19. století. A opětovně, jak to bylo v severních Čechách obvyklé, byly dalšími průmyslovými podniky textilky. V roce 1843 přišel z Meerane v Sasku Carl Georg Wolfrum, který v jakési předtuše budoucího rozvoje Ústí n. L. zde zakládá barvírnu ve Velké hradební 402, kterou osazuje i prvým parním strojem na území města. V roce 1876 pak svůj podnik přeměňuje na tkalcovnu a v roce 1887 ho přenáší na pomezí Ústí n. L. a Předlic a přetváří ho v moderně vybavenou tkalcovnu vlněných látek. Ve svém původním podniku se specializoval na barvení látek, které byly tkány domácími tkalci na vesnicích v okolí Ústí n. L. Jeho společníkem byl jistý Günther, který však brzy z podniku vystoupil a spolu s Ludwigem Quaasem, který do Ústí n. L. přišel ze Saska, zakládají v roce 1847 nejprve rovněž barvírnu, kterou však brzy přeměnili v tkalcovnu "Günther a Quaas". Tkalcovna byla umístěna v ulici Pařížské - v přední části budovy pozdější obchodní akademie. V ústeckých poměrech šlo již o velký podnik, v němž bylo počátkem 60. let zaměstnáno 6 úpravců a 40 děvčat, jako tkadleny. V roce 1849 pak vzniká další mechanická tkalcovna Hermanna Kroitzsche, který do nové budovy ve Velké hradební čp. 607 přenesl svou tkalcovnu z Teplic. Roku 1911 kupuje zrušenou továrnu město Ústí a zřizuje zde své úřady. V roce 1945 byla zasažena bombami a na jejím místě stojí dnes Kulturní dům.
Z Ústí n. L. se tak na prahu jeho průmyslového rozvoje stává středisko textilního průmyslu, což je umocněno i tím, že zde byla otevřena tkalcovská škola (v domě čp. 546). Ta však neměla dlouhého trvání, neboť byla zaměřena na výuku tkaní na ručních stavech, což již v době jejího založení vzhledem k zavádění mechanických stavů byl anachronismus.
Vedle textilek zahájily provoz v oblasti Ústí n. L. před rokem 1850 ještě další podniky s jiným zaměřením, které se pak v průběhu dalších desetiletí staly vůdčími podniky svého oboru. Prvým z nich byla továrna na výrobu siderolitu (speciální druh keramiky), kterou založil v roce 1841 Adolf Bähr z Pirny a pod označením "Bähr a Maresch" pracovala v budově v Maternově ulici, odkud pak byla přemístěna do nově postavené továrny na rohu ulic Revoluční a U trati. Vedle luxusního dekoračního zboží vyráběl též uměleckou terakotu a majoliku. Později produkoval i zahradní keramiku. Po Bährově smrti firmu převzal jeho zeť Johann Maresch a od roku 1890 pak jeho syn Ferdinand, který z ní vytvořil velký podnik zaměřený na vývoz do řady evropských i zámořských zemí.
V obdobně významný podnik se rozrostla v roce 1847 zahájená výroba droždí, které začali vyrábět Louis Eckelmann z Bohmtu ve Vestfálsku a Ludwig Bramsch z Drážďan jako první na území rakouské monarchie v pronajatém panském statku a sklepu v Krásném Březně. V roce 1859 Bramsch z firmy vystoupil a založil si vlastní továrnu v Teplicích. Louis Eckelmann společně se svým bratrem Hermannem postavili v Krásném Březně nové provozy lihovaru a drožďárny. V pozdějších letech se tento závod již jako společnost s ručením omezeným pod názvem "K. k. Spiritus- Presshefe- und Liqueur - Fabrik" stává majetkem rodiny Wolfrumů. Specialitou, dodnes vyráběnou, bylo Klášterní tajemství. Na přelomu století firma zaměstnávala na 100 osob.
Posledním průmyslovým podnikem, který na území města zahájil svou činnost před rokem 1850 byla koželužna Josefa Höniga, umístěná v Dobětické ul. 42. Vyráběly se zde technické kožené výrobky, hnací řemeny, podešve ap. Továrna zaměstnávala 60 - 70 lidí.
Vznik a rozvoj prvých průmyslových podniků na území města vycházel z dobových kritérií, což v případě Ústí n. L. značilo, že se zde plně projevila snaha tyto podniky umístit do historického rámce města. Navíc se zde objevuje určitý charakteristický rys, s nímž se setkáváme i u jiných míst v severních Čechách: zakladateli nových podniků jsou převážně cizinci, zejména pak podnikatelé ze sousedního Německa (Wolfrum, Eckelmann, ap.). V dalších desetiletích se tento rys ještě více prohloubí, protože řada nových průmyslových podniků je zakládána jako pobočné závody již existujících německých podniků.
Důvody byly prosté: získání velkého trhu monarchie bez celních omezení, blízkost domovských podniků, levnější pracovní síla. A právě blízkost německých hranic byla další příčinou, že po polovině 19. století se hospodářský rozvoj soustředil právě do českého severního pohraničí. Zapojení Ústí n. L. do celozemské, ale i mezinárodní dopravní sítě mělo pro jeho hospodářský vývoj značný význam, protože se tak přiblížilo obchodním centrům, ale i zdrojům surovin a odbytištím. Přestalo tak být na periferii rakouské monarchie, bez řádného spojení se svým okolím. Začalo být naopak místem, které přitahovalo podnikatele, což se projevilo nejen tím, že se zde začal rozvíjet průmysl, ale i v tom, že Ústí n. L. začalo být i obchodním centrem, kde své pobočky zakládaly i velké banky a obchodní domy. V hospodářském životě města se změna neprojevila okamžitě. Postupně, přibližně ve dvacetiletém časovém úseku se odrazila v nové městské struktuře a v odlišné sociální skladbě obyvatelstva. V této prvé vlně se rozvíjí zejména vlastní město, kdežto okolní obce zůstávají stranou. Druhá vlna zhruba v letech 1885-1905 pak tento proces dovršila, navíc v jejím rámci byla do hospodářské proměny zatažena i pozdější ústecká předměstí a vlastně právě v tomto období se vytváří tzv. Velké Ústí n. L. s velice úzkými hospodářskými vazbami mezi jednotlivými obcemi a historickým Ústím n. L.
Rozhodujícím momentem tohoto procesu se stalo založení Spolku pro chemickou a hutní výrobu v roce 1856. Tento akt měl pro město dalekosáhlé důsledky. Jednalo se totiž o velkoryse pojatý podnik, který vlastně od svého počátku byl největším průmyslovým podnikem města, ale i největším chemickým podnikem celé monarchie a svou výrobou do značné míry ovlivnil i skladbu průmyslových podniků v Ústí n. L. Z města textilu se stalo město chemie. Založení Spolku se projevilo i jinak: byl to vlastně první velký průmyslový podnik postavený mimo historické jádro města. Jeho výstavba tak vlastně dala základ ke vzniku nové průmyslové zóny, kde našlo své umístění několik desítek menších i větších podniků. Skladba průmyslu, přes postupně se zvyšující počet podniků z oboru chemie, byla dosti pestrá a zahrnovala řadu oborů. V průběhu 2. poloviny 19. století se vytvořila základní kostra ústeckého průmyslu, která pak jen s malými změnami přetrvala až do roku 1945. Zahrnovala řadu odvětví, která byla většinou zastoupena převážně hned několika podniky. textil, chemie, potravinářství, cukrovarnictví, strojírenství, sklo a keramika, dřevařství, elektrotechnika, stavebnictví.
Podrobnější přehled podniků podle těchto oborů bude i obsahem následujících řádků.
