Ústí nad Labem za prusko-rakouské války roku 1866
Již během jarních měsíců roku 1866 se stávalo stále zřejmějším, že prusko-rakouský spor bude vyřešen válečnou cestou. Rakousko proto vyhlásilo 29. dubna mobilizaci Severní armády. V březnu však rakouské velení rozhodlo o rozmístění jednotek 1. armádního sboru generála Clam-Gallase v severních a východních Čechách.
Přestože přední zemské deníky uvažovaly o možnosti války již od počátku roku a od konce března již otevřeně hovořily o válečných přípravách, velká část obyvatel severních Čech si válečnou hrozbu připustila až v souvislosti s rozmisťováním rakouských vojenských jednotek. Výjimku zřejmě netvořilo ani obyvatelstvo Ústí nad Labem, kam byla rakouská posádka umístěna v polovině května. Tvořily ji oddíly pěších pluků Haugwitz a Würtemberg, složené převážně z vojáků italské národnosti. Současně s příchodem vojska byla také zveřejněna výzva ke vstupu dobrovolníků do armády za zvýhodněných podmínek. Rakouské velení usilovalo o vytvoření co nejlepších vztahů mezi armádou a jejími hostiteli. Kromě dodržování vojenské disciplíny a bezvadného vojenského vystupování měly tomuto účelu sloužit i vojenské koncerty, pořádané pro obyvatele posádkových měst. Ústí nečinilo výjimku a tak první koncert se uskutečnil na konci května a tato akce se setkala s vřelým přijetím u civilního obyvatelstva. Další podobná akce byla uspořádána 14. června.
Na zvýšený zájem o vývoj situace zareagoval v té době i ústecký týdeník Aussiger Anzeiger, zaměřený dříve převážně jen na zábavnou četbu a místní zpravodajství. Jeho redakce začala zařazovat i zprávy o mezinárodní situaci, na obsazení Holštýnska pruskou armádou zareagovala ostře protiprusky laděným fejetonem.
Hrozba války byla stále zřetelnější. To se také projevilo v projevech představitelů města a okresu. Ústecké okresní zastupitelstvo odeslalo ze svého zasedání 7. června pozdravný dopis císaři, v němž panovníka ubezpečovalo svou věrností. Městské zastupitelstvo zahájilo přípravy na zajištění péče pro raněné rakouské vojáky. V polovině června mělo město prostředky na desek lůžek. Potýkalo se přitom se značnými hospodářskými problémy, vystupňovanými ještě poté, co byla v důsledku válečných opatření zastavena lodní a později i železniční doprava, následkem čehož uvázl i pohyb surovin a zboží a v okrese stoupala nezaměstnanost.
Tyto problémy řešilo obecní zastupitelstvo na mimořádném zasedání 21. června. Otázku nezaměstnanosti měla částečně řešit výstavba silnice na Stříbrníky, která měla poskytnout několik pracovních příležitostí. Denní plat dělníka byl stanoven na 50 krejcarů. Současně představitelé města přijali několik opatření týkajících se válečných událostí: uvolnění prostoru k potřebě armády, uschování ústeckých cenných papírů v královské české zemské pokladně v Praze.
Opatření, která obecní zastupitelstvo přijalo, byla zveřejněna o dva dny později v Aussiger Anzeiger. Na titulní straně tohoto čísla byly místo tradiční zábavné četby na pokračování otištěny manifesty rakouského císaře a saského krále, oznamující vyhlášení války. Zařazení těchto dokumentů bylo poněkud opožděné. Pruská Labská armáda vpadla do Saska už 15. června a o tři dny později vstoupila bez boje do Drážďan. Saské vojsko ustoupilo po předchozí dohodě s rakouským velením na české území, kde se u Teplic spojilo s jednotkami Clam-Gallasova sboru. Manifest rakouského císaře byl vydán 17. června. V době, kdy jej ústecký týdeník otiskl, překročily již pruské jednotky na mnoha místech české hranice. V dalších dnech pak postupovaly bez větších potíží k přechodům přes Jizeru u Turnova a Mnichova Hradiště.
Ústí, stejně jako další okresy na levém břehu Labe, bylo stranou tohoto postupu. Přesto i zde se činila mimořádná opatření. 26. června byla z měšťanů sestavena bezpečnostní stráž dohlížející na pořádek ve městě. Obecní zastupitelstvo totiž muselo převzít mnohé z povinností státních úřadů, které se pod dojmem postupujících pruských vojsk přemístily do bezpečnějších Litoměřic. V době od 28. června do 6. července opustili město úředníci. 28. července projel městem opožděný saský oddíl, když již předtím opustila město rakouská posádka. Poslední vojáci, působící ve městě, patřili k ženijnímu oddílu, který měl za úkol přerušit komunikace, vedoucí do Děčína.
Přerušením poštovního, telegrafního i železničního spojení se Ústí ocitlo v izolaci, podobně jako většina dalších severočeských měst. Jeho obyvatelé tedy neměli možnost sledovat průběh války a o událostech na bojištích se dozvídali opožděně. 30. června přinesl Aussiger Anzeiger zprávu o rakouském vítězství u Custozzy 24. června a o údajném dalším vítězství, kterého rakouský 6. armádní sbor dobyl u Mnichova Hradiště 28. června. List se dopustil hned několika chyb. Boj u Mnichova Hradiště skončil porážkou rakouského 1. armádního sboru, zatímco 6. armádní sbor byl o den dříve poražen u Náchoda. Podobné dezinformace však v této době nebyly výjimečné.
O skutečném stavu věcí se Ústečané dověděli až 6. července, kdy do města přijeli první pruští vojáci. Hlídka složená z šesti dragounů vedených mladým poručíkem, měla za úkol zajistit telegraf a úřední korespondenci pošty. Velitel této hlídky zároveň informoval starostu Strohschneidera a radního Carla Georga Wolfruma o pruském vítězství u Hradce Králové.
Další pruští vojáci přijeli do města 10. července. Jednalo se o oddíl 85 husarů zeměbrany. Najedli se v hostincích U zlaté koruny a U anděla, starosta musel zatím urychleně zajistit krmení pro koně. Když se Prusové dověděli, že nejbližší rakouská posádka se nachází v Terezíně, odjeli v doprovodu ústeckého stavebního podnikatele C. Homgrena, původem Prusa, do Podmokel. Holmgren údajně poskytl Prusům cenné služby, za což se k němu po jeho návratu chovali Ústečtí s neskrývaným odporem.
Skutečná okupace města nastala však až 13. července, kdy do Ústí přijel generál von Bentheim, velitel 1. záložního sboru, se svým štábem a dále štáb 5. záložní baterie se silným doprovodem (více než 2 000 mužů). Starostovi Strohschneiderovi bylo nařízeno zajistit dostatek ubytovacích prostorů. Ještě téhož dne předložili Prusové i své požadavky, týkající se stravování vojska - 8 tučných volů, 5 000 liber chleba, 250 měřic ovsa a 100 tolarů pokuty - to vše do druhého dne. Starosta okamžitě svolal městské zastupitelstvo a ještě téhož dne vyslal městského tajemníka Franze Mallyho do Přestanova, Dobětic a Stříbrníků k zajištění části požadovaných rekvizic.
Téhož dne však došlo k nečekanému konfliktu. Krátce po poledni dorazila do Střekova rakouská hlídka, která byla ráno vyslána z terezínské pevnosti na průzkum. Po příjezdu do Střekova spatřili Rakušané na vaňovském břehu odpočívající Prusy. Vypálili na ně několik ran a dva z nich zranili. Mezi Prusy okamžitě nastal poplach, proti Střekovu bylo vypáleno několik dělostřeleckých ran. Rakouští vojáci odjeli beze ztrát, za konflikt však muselo zaplatit civilní obyvatelstvo. Pruský velitel města von Renz nařídil pod pohrůžkou trestu smrti odevzdat do 4 hodin odpoledne všechny střelné zbraně. Poté byly pruským velením vyžádány mimořádné rekvizice doutníků, koňaku a vína, později bylo pro potřeby vojska zrekvírováno několik koní. Následujícího dne však Prusové odtáhli. Novou posádku město dostalo až 2. srpna. Do konce okupace Čech pak pobývalo v Ústí 5,5 tisíce pruských vojáků.
Mezitím muselo ústecké obecní zastupitelstvo řešit nový problém. V době, kdy probíhala v Mikulově jednání o příměří, přišlo rakouské velení s návrhem na vybudování zeměbrany, která měla vést v pruském týlu jakousi partyzánskou válku. 28. července se do města dostavil okresní hejtman Schedlbauer, který toto rozhodnutí oznámil sezvaným obecním představeným. Shromáždění reagovalo značně rozpačitě. Ústecké zastupitelstvo se k této otázce vrátilo na zasedání 31. července, kdy bylo rozhodnuto vyžádat si od místodržitelství objasnění "nepochopitelného" nařízení. 26. července byly však v Mikulově dohodnuty předběžné mírové podmínky, které byly vůči Rakousku relativně mírné. Úvahy o budování zeměbrany už tedy nebyly na místě.
Srpnová okupace Ústí se obešla bez násilných střetů mezi pruskými vojáky a civilním obyvatelstvem. Pruské zemské velení navíc vydalo nařízení, které mělo zabránit dalšímu vybírání potravin od civilního obyvatelstva. Přesto byl závěr pruské okupace Ústí poznamenán tragickou událostí. Pruské jednotky totiž zavlekly do města choleru.
11. srpna zemřela její první oběť, roční dcera nádeníka Seiferta. Během následujících měsíců onemocnělo cholerou dalších 160 osob, z nichž 93 zemřelo. Poslední případ onemocnění se objevil 21. listopadu.
I přes zmíněné ztráty patřil ústecký okres mezi ty, které utrpěly pruskou okupací relativně nejméně. Hlavní voje pruské armády táhly jinými okresy, na Ústecku také nedošlo k žádné významnější bojové akci. Další štěstí pro město bylo, že zejména v prvním období pruské invaze nedošlo k dlouhodobější okupaci. Jeho obyvatelé tak byli ušetřeni mimořádně vysokých rekvizic, které museli odvádět např. obyvatelé Frýdlantu, Liberce či Turnova. Členové obecního zastupitelstva však museli v době okupace projevit stejné organizační schopnosti jako jejich kolegové z postiženějších okresů, když muselli po odchodu státních úřadů převzít všechny jejich povinnosti na svábedra.
Prameny
Aussiger Anzeiger, 19. května - 30. června 1866. Archiv města Ústí n. L. , fond Archiv města Ústí nad Labem 1325-1945, Protokoly zasedání obecního zastupitelstva 1866-1870, s. 149-151, Vojenské záležitosti, 1860-1866, Vyhláška vrchního gubernátora pro Království české von Falkensteina z 18. srpna 1866.
Literatura
J. Bouček, Válečné události na Ústecku roku 1866. In: Historický sborník Ústecka, Ústí nad Labem 1967. A. Jahnel, Chronik der preußischen Invasion des nördlichen Böhmen im Jahre 1866, Liberec 1867. F. J. Umlauft, Geschichte der deutschen Stadt Aussig, Bayreuth 1960.
Prusko-rakouská válka vyhrotila také vnitropolitickou krizi, jejímž výsledkem byl dualismus, rakousko-uherské vyrovnání, s nímž se musely smířit ostatní části monarchie a složité to pochopitelně bylo zejména pro českou politickou reprezentaci. Trialismus nebyl reálný, kromě jiného pro zásadní negativní postoj českých Němců.
Válka s Francií a následné sjednocení Německa pod Pruskem zpočátku vyvolalo zdrženlivé komentáře, v Aussiger Anzeigeru se k problému v uvedené formě vyslovil Carl Georg Wolfrum. Krátce poté však začalo docházet v myšlení části německých občanů k výrazným změnám, jež se nakonec v Ústí projevily v odporu proti Wolfrumovi coby představiteli původně pružné liberální, nyní spíše statické ústavní strany. Ve městě se po roce 1870 ustavil podobně jako v dalších městech mladoněmecký okruh, jehož čelní představitelé byli dr. Karl Pickert a dr. Alfred Knoll, kteří začali vytvářet vůči Wolfrumovi opozici. Pickert byl navíc roku 1870 zvolen do říšské rady, kde již od roku 1867 zasedal Wolfrum. V dalším roce Mladoněmci vytvořili vlastní parlamentní seskupení, tzv. pokrokový klub, a dr. Knoll národ již považoval za snad více než ústavu. Německé národně naladěné kruhy v Ústí rovněž nacházely inspiraci a spolupráci s podobně laděnými vrstvami v Litoměřicích. Nikoli nepodstatným katalyzátorem vyhraněnějších národnostních pohledů včetně antisemitských se stal krach na burze 1873 a následná hospodářská krize. Jakkoli zasloužilý Wolfrum byl, tímto vývojem vytlačen z politiky. V roce 1878 propadl ve volbách.
Ve sledovaném období vzrůstalo české přistěhovalectví do města. Třebaže oficiální údaje hovoří zhruba o devadesáti osmi procentech německého obyvatelstva, přestává být české obyvatelstvo neslyšné. V roce 1874 byla založena Česká vzdělávací beseda, od roku 1876 jen Česká beseda, od níž se odštěpil spolek Netopýr. V roce 1878 se setkáváme rovněž se čtenářským spolkem Rovnost. Aktivita všech těchto spolků byla překvapivě velká. Jistým vyvrcholením českých snah bylo v roce 1897 založení menšinové školy v Krásném Březně. Neúspěšným naopak zůstal podobný pokus v Předlicích. Další nejbližší fungující česká škola existovala v Chabařovicích.
České obyvatelstvo ve městě, jakkoli minoritní, znamená, že se od sedmdesátých let v Ústí promítaly všechny konflikty, jež s sebou přinášel v následujících letech zejména boj o dvojí úřední jazyk, započatý prosazováním tzv. fundamentálních článků, jejichž uskutečnění by však bývalo překročilo mez jazykových požadavků a v podstatě by přineslo rakousko-české vyrovnání. Jeho ztroskotání však pouze problém odložilo.
Německé nacionální projevy mívaly i pozoruhodný formální charakter - sympatizanti nosili jednak tzv. německé barvy - černo-červeno-zlatou, takto občas vycházel orámován i Aussiger Anzeiger, již s vyměněnou redakcí, oproti loajální Elbezeitung, a pak chrpy v klopě, což byla oblíbená květina německého císaře. Milován byl rovněž Bismarck. Německo ale hledělo velice chladně na národnostní třenice Rakouska-Uherska, a tak sympatie časem poněkud upadly, ne však zcela. Úřady podobné aktivity nesly velice nelibě.
Symbolem němectví se rovněž stal císař Josef II., a to tím, že byla dezinterpretována jeho snaha prosazovat německý jazyk - příčinou byl centralismus nikoli byrokratismus. Hnutí se rozvíjelo od poloviny sedmdesátých let, vrcholilo v letech osmdesátých, v devadesátých ztratilo svůj význam. Ústí usilovalo o vlastní pomník věnovaný Josefu II., byl odhalen v roce 1885. Slavnost, jež byla při této příležitosti pořádána, nebyla dobře hodnocena nejen ze strany Čechů, ale ani vládních úředníků.
Konec sedmdesátých a počátek osmdesátých let přinesl české společnosti nové naděje, které naopak vzbudily německou protireakci. Eduard hrabě Taafe, jenž se roku 1879 stal ministerským předsedou, se snažil sice nikoli proti německému obyvatelstvu, ale přesto získat především Čechy, jejichž političtí představitelé na druhé straně začali chápat, že nelze dále přetrvávat vůči politickému životu v obstrukcích. Pokusem uspokojit české požadavky byla tzv. Stremayrova jazyková nařízení (ministr spravedlnosti) z roku 1880, jež v podstatě posilovala postavení českého jazyka jako úřední řeči. Ostrý německý protest na sebe nedal dlouho čekat. Ústí patrně bylo pouze srovnatelným vzorkem - protestovaly obecní výbor, okresní zastupitelstvo a o svatodušních svátcích se sešlo dokonce celé protishromáždění. Protesty v celé zemi postupně přecházely v pouliční bitky, jež samozřejmě provokovaly obě strany a vyvrcholily 29. června 1881 bitkou v chuchelské zahradní restauraci. Ústecký tisk kromě všeobecného kontextu měl "bonbónek", neboť mezi poraněnými německými studenty se ocitl také zdejší student techniky Heinrich Lumpe, jenž byl trefen kamenem do hlavy. Noviny se však věnovaly rovněž lokální akci - v zahradní restauraci, tentokráte v nedalekých Dolních Zálezlech došlo k rvačce o dívku, jež byla oběma stranami interpretována jako rvačka s nacionálním podtextem.
Národní emancipace se z české strany promítla i do dalších směrů. V celostátním měřítku se jednalo o rozdělení university, což ústecká městská rada v roce 1881 v podstatě podpořila ovšem s podmínkou, že německá učitelská místa zůstanou zachována, tj. nebude rozšiřováno české školství. Stranou nezůstala ani náboženská oblast - česká menšina ve městě usilovala o českého kněze, s čímž nakonec litoměřický biskup souhlasil. Na jeho stanovisku nic nezměnila ani osobní intervence ústeckého děkana Franze Weise.
Jako další příklad neutuchajících nepokojů lze uvést zdevastování České besedy německými turnery v roce 1888, roku 1889 byly místnosti úředně uzavřeny. Na straně druhé začínali být do úřadů v některých případech, 1882 okresní soudce, dosazováni čeští úředníci, z důvodu znalosti obou zemských jazyků.
Také v následujícím desetiletí dominoval a v podstatě vyvrcholil v národnostní problematice spor o jazykovou otázku. Národnostní boje však začaly doprovázet ve větší míře i sociální konflikty. Další neúspěšný pokus vyrovnat se s českou stranou tzv. punktacemi tříbil českou politickou scénu, definitivně vyřadil z politiky staročechy a vedl k celé sérii nepokojů, jež vyvrcholily stanným právem a řadou dalších omezení pro Prahu a okolí.
Roku 1893 přivodil odpor k volební reformě pád Taafeho vlády, jenž byl zejména na německé straně přivítán s nadšením. Po zhruba dvouletém intermezzu se stal předsedou vlády hrabě Kazimír Badeni, jehož pokus o řešení české problematiky jazykovými zákony, v jejichž rámci mělo být povoleno i tzv. vnitřní úřadování v češtině, vzbudil na německé straně vyhraněnou protičeskou hysterii, jež ovšem byla oplácena neméně nekulturním nacionalismem českým. Další nárůst českého obyvatelstva v Ústí, a to nejen dělníků, ale i živnostníků a dalších skupin obyvatelstva, přivodil i v tomto městě situaci, kdy se národnostní bitky staly součástí každodenního života. Putovní shromáždění Vereinu für die Geschichte der Deutschen in Böhmen vyvrcholilo 18. května roku 1896 slavností před pomníkem Josefa II., neutrálně neprobíhal ani v srpnu téhož roku, zprvu z moci úřední zakázaný, sjezd Sokola.
Tělocvičná jednota Sokol vznikla v Ústí nad Labem 14. října 1894. Ustavující hromada se konala v sále bývalého Steinova hotelu v dnešní Revoluční ulici. Prvním starostou spolku se stal F. Pavlásek, jeho náměstkem F. Motyčka, náčelníkem H. Bališ, jednatelem F. Bukovský a pokladníkem K. Stein. Členové Sokola se rekrutovali zejména z řad českých dělníků, sklářů a řemeslníků. V březnu 1895 se konalo první domácí cvičení a 12. května téhož roku složili členové všesokolský slib. V roce 1896 byl Sokolům zakázán policií průvod městem a cvičení na Králově výšině, proto se cvičení přesunulo do sálu a dvorany Steinova hotelu. Ústecký Sokol však byl poměrně slabou organizací, členskou základnu čítalo asi 20 mužů, k nimž se přidalo ještě několik žen. Během první světové války byla činnost Sokola zakázána, obnovena byla až roku 1918.
Na jazyková nařízení reagovala městská rada rezolucí takřka okamžitě. Aussiger Anzeiger i Elbezeitung po celou dobu, kdy tematika byla aktuální, přinášely obšírné články. Podle městského radního, lékaře a vlastivědce Alexandera Mariana prosazením nařízení hrozilo, že by časem německé obyvatelstvo muselo zcela opustit zemi, aby si našlo novou existenci. Pro argumentaci sloužila i hospodářská úroveň města, do něhož české obyvatelstvo přicházelo a na němž údajně nemělo žádný podíl. K mnohatisícové demonstraci německého obyvatelstva došlo v neděli 28. listopadu, zúčastnili se jí i sociální demokraté. Jejich zástupce Franz Beutel sice o tématu hovořil jako o porušování principu lidské svobody, nikoli principu nacionálním (sociální demokraté na české i německé straně se při různých příležitostech snažili o sblížení obou národů - viz příslušná kapitola), a apeloval na buržoazní strany, aby dělnictvo nepodvedly a nezpůsobily tak revoluci. K večeru se rozšířila zpráva o Badeniho demisi a iluminované město slavilo dále.
Ve volbách na přelomu let 1900/1901 všeobecně získala překvapivě velké množství mandátů strana nazvaná Všeněmecké sjednocení poslanců Schönerera a Wolfa, přičemž zejména Georg von Schönerer, autor hesla "Los von Österreich" ("Pryč od Rakouska") z roku 1878, jímž chtěl sdělit, že Němci v Rakousku se mohou zachránit pouze připojením k Německu, se tak stal dominantním představitelem německé iredenty zároveň se silným antisemitismem. Tiskovým orgánem této strany se na Ústecku stává Aussig-Karbitzer Volkszeitung. Ústí samo narozdíl od svého okolí se díky pružné nacionální politice starosty Ohnsorga bezprostřednímu vlivu Všeněmců vyhnulo.
Antisemitismus pronikal i do dalších hnutí a spolků a ty se v řadě případů začaly štěpit na "árijské" a ostatní, týkalo se to v prvé řadě pěveckých a tělocvičných spolků - tak se v Ústí roku 1885 oddělil pěvecký spolek Orpheus od spolku téhož zaměření, roku 1902 tak učinil tělocvičný spolek připojením k obdobnému oblastnímu sdružení - nordwestböhmischer Turngau, naopak přetrval tělocvičný spolek Jahn. Podobně se nakonec proti sobě postavili i zakladatelé Všeněmců, Schönererovi se antisemitismus stal takřka hlavním programem. Ani české společnosti se však antisemitismus nevyhnul.
Politický život města ovlivňovaly i další strany, byli tu pokrokáři, lidová strana, křesťanskosociální strana a další, roku 1904 byla založena Německá dělnická strana, vzrůstal také význam dělnických národních spolků (podrobněji viz kapitola o sociálním hnutí) a celkově se dá konstatovat, že se začíná do určité míry prosazovat parlamentární život a v důsledku toho německé obyvatelstvo přestává vystupovat v té jednotné formě, jak se to projevilo v období Badeniho reforem. Nicméně zejména v roce 1904 a 1908 dochází ze staronových důvodů opět k řadě národnostních srážek, v Ústí jako v dalších městech jsou odrazem pražských událostí - akce jsou směřovány často do Čechy osídlených čtvrtí, zejména se to týkalo Krásného Března, kde byly napadány české obchody a podniky.
S nesrovnatelně větším nadšením také nastoupili němečtí občané do armády po vyhlášení války proti Srbům v roce 1914.
V oficiálně prezentované reflexi na národnostní problematiku (zastupitelstvo, spolky, noviny ap.) Ústí jako převážně německé město většinou reagovalo v souladu s náladami a cíli německého obyvatelstva a jeho představitelů v celozemském či celostátním měřítku. Přesto však stojí za to podotknout, že se nejednalo o jednolitý nacionální proud, část obyvatelstva možná byla k událostem lhostejná, vzájemné sblížení zčásti hledali sociální demokraté, ale například také někteří podnikatelé si uvědomovali i bez jazykových nařízení potřebu znalosti českého jazyka a již v době před první světovou válkou posílali své děti do českých oblastí, aby se jazyk naučily.
Prameny
Archiv města Ústí n. L., Fond Archiv města Ústí nad Labem 1325-1945, inv. č. 984, 1060-1333. Fond Písemná pozůstalost MUDr. Alexandera Mariana a jeho blízkých, 1852 (1785)-1920 (1943), inv. č. 198 podklady pro městskou kroniku 1788-1850, rkp. Jednotlivé ročníky Aussiger Anzeiger a Elbezeitung. Erinnerungen an Carl Wolfrum, Eigene Aufzeichnungen, Briefe, Reden und Zeitungsartikel. Hrsg. von seinen Söhnen Carl, Otto, Wilhelm und Ludwig Wolfrum. I., II., Leipzig 1893. J. Schöler, Eine Familiengeschichte aus Nordböhmen, přepracováno 1992/93, soukromý tisk.
Literatura
Die Habsburgermonarchie 1848-1918 III/1,2, Wien 1980 A. Hanke, Die nationale Bewegung in Aussig von 1848-1914, Amsterdam-Berlin-Wien 1943. J. Havránek, Češi v severočeských a západočeských městech v letech 1880-1930, in: Ústecký sborník historický 1979, s. 227n. H. P. Hye, Bürgerlichkeit im Spiegel des Vereinswesens am Beispiel der nordböhmischen Stadt Aussig (Ústí n L.), in: Österreichische Osthefte 36/1994, seš. 1, s.85n. A. Klíma, Češi a Němci v revoluci 1848-1849, Praha 1994. A. Marian, Aussig im Jahre 1725, Ústí n. L. 1925. J. Kořalka, Tschechen im Habsburgerreich und in Europa 1815-1914, Wien/ München 1991. F. J. Umlauft, Geschichte der deutschen Stadt Aussig, Bayreuth 1960, s. 262-527, O. Urban, Česká společnost 1848-1918, Praha 1982. F. J. Wünsch, Heimatkunde des Bezirkes Aussig, Geschichte des Bezirkes von 1850 bis zum Ende des Weltkrieges, Ústí n. L. 1932.
