Náboženské poměry
Katolická církev
Dominantní roli hrála ve městě hluboko do 19. století katolická církev. S katolickou církví byla dlouho spojena také škola - od roku 1825 zde působící Franz Kühnelt jako děkan byl rovněž ředitelem školy, katechetou byl P. Laurenz Krogner. Kromě toho nadále ve městě působili dominikáni.
Poté, co Kühnelt odstoupil, se děkanem stal Franz Weis, jenž již od roku 1844 v Ústí působil jako kaplan. Ve funkci byl od roku 1854 do své smrti v roce 1901. Za jeho života se zdařila významná přestavba městského děkanského kostela. Franz Weis byl podle vyprávění pamětníků, pro svůj humor velmi oblíben.
Pozice katolické církve byla posílena zejména v roce 1855, kdy byl uzavřen konkordát s římskou kurií, čímž se kanonické právo mělo stát dominantou státu. Jedním z vnějších znaků daného stavu byla také skutečnost, že nově zvolení starostové a městští radní v letech 1850, 1859, 1861 a 1864 byli do funkce slavnostně uvedeni v městském - děkanském kostele. Výjimku pochopitelně představoval protestant Wolfrum. Liberálové se proti konkordátu ostře stavěli, až nakonec byl roku 1878 zrušen. Přesto klerus nepřestal hrát po celé 19. století významnou roli v rámci státu i jeho politického života.
Weisovým nástupcem se stal roku 1902 dosavadní mojžířský farář Anton Zimmler. Byl rodákem z Krásného Března a celý život v podstatě působil jako farář ve své domovské oblasti. V úřadu děkana se snažil rozšířit pozice katolické církve - pro cca 30 000 věřících města - stavbou nového kostela v okrajovějších čtvrtích - nezdařila se na Klíši, ale pod Zimmlerovým vedením kaplan dr. Eugen Kinzer postavil kostel v Novosedlicích.
Jedním z důsledků prudkého rozvoje města bylo i to, že přestal dostačovat hřbitov u kostela sv. Materny, kde se od roku 1786 pohřbívalo. Proto byl zřízen hřbitov nový, mimo město, směrem na Klíši, v dnešních Mánesových sadech. Protestanté si prosadili vlastní oddělení. Ostatek hřbitova byl majetkem děkanství.
Protestanté
Ústecký kronikář Friedrich Sonnewend uvádí ještě pro 30. léta 19. století jako dominantní katolicismus města. Ve 40. letech v souvislosti s rozvojem průmyslu se začínají objevovat i rodiny protestantské, a tak již se brzy jeden z jejich čelných představitelů, Carl Wolfrum, postaral, aby roku 1849 byla zavedena soukromá evangelická školní výuka. Roku 1861 získali protestanté zrovnoprávnění s katolíky, v důsledku čehož se městské zastupitelstvo rozhodlo založit protestantskou školu, roku 1862 bylo získáno povolení církve a roku 1863 byla škola povolena i ze strany státu. Obec sbírkou, jejíž výtěžek byl 5 000 zlatých, de facto zajistila dle zákona existenční jistotu učitelů.
Ve městě nejprve působil farář Lumnitzer z Teplic, roku 1880 byl instalován první místní farář Friedrich Albert de Harde, který brzy Ústí opustil. Při sčítání lidu v roce 1880 se pro Ústí uvádí 848 protestantů, což je 5,36 % obyvatel a 37 helvetů, což je 0,22 % z celkového počtu obyvatelstva. Po de Hardem přišel roku 1883 dr. Albert Gummi, mnichovský rodák, jenž ve městě vytrval. Velice se také angažoval ve veřejných záležitostech, založil např. roku 1888 ženský spolek Gustava Adolfa, byl také členem zastupitelstva. Ve víře samé se dá označit za stoupence jakéhosi praktického ekumenismu. Roku 1900 se stal superintendantem.
V téže době se také začíná projevovat hnutí "pryč od Říma" vyhlášené Georgem Schönererem v rámci bojů o Badeniho reformy spíše z nacionálně politických důvodů. Katolická církev byla obviněna ze zrady na němectví, a proto bylo třeba se s ní rozejít. To způsobilo, že evangelíci získali řadu stoupenců. Duchovním vůdcem tohoto hnutí na Ústecku byl dr. Anton Eisenkolb v Chabařovicích.
Přestup Schönererových stoupenců k evangelíkům je záležitost jedna, na straně druhé však platí poměrně obecně teze, že se v protestantismu až do konce století minimálně objevoval nacionalismus.
Roku 1899 byl založen evangelický spolek za účelem shromáždit prostředky na výstavbu kostela. Vyhlášená sbírka byla úspěšná, roku 1904 byl položen základní kámen. 30. ledna 1906 byl kostel vysvěcen. Náklady na stavbu činily zhruba 150 000 korun, byly získány zejména ze sbírek. Podobně evangelická obec získala finance pro zařízení kostela. Za všechny sponzory třeba jmenovat Ludwiga Wolfruma a Maxe Schaffnera.
Roku 1904 byla v Ústí založena místní organizace Lutherova spolku pro udržení německých evangelických škol v Rakousku, v roce 1910 diakoniální spolek, 1914 evangelický kostelní sbor. Od roku 1903 byl vydáván evangelický obecní list. Od roku 1911 působil jako spolupracovník dr. Gummiho prof. Ludwig Baier jako učitel náboženství pro vyšší školská zařízení v Ústí a po odchodu Gummiho do důchodu byl farářem až do roku 1948.
Židé
Město se stavělo k osidlování Židů vesměs negativně, první židovské rodiny se do města natrvalo přistěhovaly koncem 40. a v průběhu 50. let 19. století. Městské zastupitelstvo, jak poznamenává A. Marian ve svých poznámkách k městské kronice, se všemožně snažilo i úředními rozhodnutími jejich dominující obchodní aktivitě zabránit. Přesto Židů přibývá, především z obcí a měst, kde již po staletí žili - např. Teplic, Roudnice ap. Roku 1863 byl založen kultovní spolek, jenž měl vlastní modlitebnu v rohovém domě v Bílinské a Malé hradební. Vedení převzal z Teplic pocházející lékař dr. Angelus Bauer. Roku 1866 byl založen vlastní hřbitov. Téhož roku byl týmž spolkem koupen dům v Malé hradební, přičemž místo bylo vyhlédnuto ke stavbě synagogy. V roce 1870 byla povolena náboženská izraelitská obec. Prvním duchovním správcem se stal učitel Lippmann Deller.
Představeným obce byl v letech 1869-1892 MUDr. Angelus Bauer, od 1892 až 1903 MUDr. Jakob Mendl, rovněž z Teplic, člen obecního zastupitelstva. Představeným synagogy byl v letech 1872-1916 Löwy Hammerschlag, jenž byl císařem vyznamenán zlatým křížem za zásluhy. Když v roce 1878 Lippmann Deller zemřel, nástupcem se stal Löwy Winterberg z Mladé Boleslavi a působil zde do roku 1888. Od tohoto roku do 1909 ve funkci rabína a učitele židovského náboženství na ústeckých školách je uváděn Salomon Baß z Mikulova. Po svém penzionování odešel do Vídně, kde zemřel roku 1930. Roku 1872 bylo založeno pohřební bratrstvo Chewra-Kadischa, v čele stál Löwy Hammerschlag od roku 1872 do roku 1916.
Stavba synagogy započala 1. dubna 1880. Tehdy bylo v Ústí 30 židovských rodin s 295 členy, ti vybrali částku 20 000 zlatých. Vysvěcení synagogy provedl teplický rabín dr. Artur Rosenzweig, jenž také převzal úřad po Baßovi. Roku 1911 založil židovský lidový spolek Theodor Herzl, během 1. sv. války byl polním rabínem. Představitelem obce se po Mendlovi stal právní návladní dr. Siegfried Mahler, jenž tento úřad zastával do r. 1912, po něm zubař dr. Wittenberg a následně ještě Oskar Pick, obchodník s konfekcí, do roku 1919.
Starokatolíci
Ústí se spolu s Varnsdorfem stalo významným severočeským centrem starokatolíků. Hnutí vzniklo po vyhlášení dogmatu o neomylnosti papeže (Pastor Aeternus 1870). Toto dogma vyvolalo i u části církevních hodnostářů nesouhlas, jako příklad lze uvést kardinála Rauschera. Souběžně měla tato komunita také výrazný nacionální podtext, existovalo úzké napojení na starokatolíky v Německu, zejména v Mnichově.
V Ústí se odpor proti katolické církvi soustředil zejména na boj proti jezuitům v Bohosudově.
V březnu 1873 měla zdejší obec asi 2 000 členů. Vůdčí osobou církve se stal varnsdorfský farář Anton Nittel, jehož litoměřický biskup zbavil úřadu. Nittel se ve městě představil roku 1872 přednáškou, jíž se zúčastnilo kolem 3 000 osob. Tématem byl nesouhlas s vyhlášením neomylnosti papeže. Přímo v Ústí hnutí vedl Hermann Becker, jenž se stal předsedou provizorního výboru. Becker se krátce před založením zdejšího starokatolického spolku, k němuž došlo 29. prosince 1872, zúčastnil kongresu starokatolíků v Kolíně nad Rýnem. Starokatolické bohoslužby se konaly již předtím v evangelické modlitebně v dnešní Brněnské ulici. Dne 6. ledna 1873 se zde konal severočeský starokatolický kongres s hojnou účastí - hlavními tématy byly nesouhlas s celibátem, zpovědí, objevil se požadavek civilních sňatků a užívání německého jazyka při bohoslužbách. Byla sepsána petice do říšské rady na téma právní ochrany starokatolíků včetně nároků na část majetku katolické církve.
Po počátečním rychlém vzestupu hnutí dochází po roce 1873 k jeho stagnaci a postupnému zkomírání. Ztrátu vlivu nepozastavilo ani úřední uznání církve z roku 1874 ani v roce 1876 říšskou radou přijatý starokatolický zákon. Farář Cassian Spitaler se musel postupně smířit se skutečností, že roku 1880 při sčítání obyvatel se k této víře hlásilo asi 28 osob.
Roku 1907 byla ve městě založena místní skupina Spolku volnomyšlenkářů.
Prameny
Archiv města Ústí n. L., Fond Archiv města Ústí nad Labem 1325-1945, inv. č. 1091-1094, 1163, 1164. Fond Písemná pozůstalost MUDr. Alexandera Mariana a jeho blízkých, 1852 (1785)-1920 (1943), zejména inv. č.69-79 týkající se zdravotnictví, inv. č. 198 podklady pro městskou kroniku 1788-1850, rkp. Fond Okresní úřad, inv. č. 434 - 437. Fond Školy města Ústí n. Labem do r. 1945
Literatura
Die Habsburgermonarchie 1848-1918 III/1,2, Wien 1980. J. Havránek, Češi v severočeských a západočeských městech v letech 1880-1930, in: ÚSH 1979, s. 227n. Příspěvky I. Martinovského v Ústeckých přehledech - cyklus Zdravotnictví a hygiena v ústecké minulosti z roku 1981. A. Marian, Aussig im Jahre 1725, Ústí n. L. 1925. F. J. Umlauft, Geschichte der deutschen Stadt Aussig, Bayreuth 1960, s. 262-527, F. J. Wünsch, Heimatkunde des Bezirkes Aussig, Geschichte des Bezirkes von 1850 bis zum Ende des Weltkrieges, Ústí n. L.1932.
