V úterý 31. července 1945 v 15.30 došlo k mohutné explozi muničního
skladiště v Krásném Březně. Série výbuchů trvala nejméně 20 minut.
Bezprostředně při výbuchu přišlo v Krásném Březně o život nejméně
27 osob, několik desítek osob v Krásném Březně bylo při výbuchu
zraněno.
Několik sekund po prvním výbuchu začal v prostorách souběžně před
hlavním nádražím, na Mírovém náměstí, na Předmostí a na Mostě
dr. Edvarda Beneše masakr německého obyvatelstva. Při masakru
na mostě zahynulo nejméně 18 osob německé národnosti, před nádražím,
na Předmostí a na náměstí nejméně 24 osob, jejichž mrtvoly byly
zpopelněny 1. srpna v terezínském krematoriu, a na Střekově 1
zastřelená osoba německé národnosti.
Celkový počet obětí ústeckého masakru německých občanů není nižší
než 43 osob, ale ve skutečnosti se odhaduje počet obětí na 80-100.
Oběti masakru nejsou vesměs evidovány v ústeckých matrikách ani
v evidenci obyvatel. Jejich počet upřesňuje zápis v kremační knize
terezínského krematoria a jmenovitý seznam je uložený v podnikovém
archivu Setuzy a.s.
Ve středu 1. srpna 1945 v 10.00 přijela do Ústí vládní vyšetřovací
komise vedená generálem Svobodou a ministrem vnitra Noskem, komise
nebyla schopna vypátrat příčinu výbuchu, přesto gen. Svoboda výbuch
jednostranně interpretoval jako dílo wehrwolfu. Na tiskové konferenci
v hotelu Palace ministr Nosek prohlásil na adresu masakru německých
obyvatel: "Musíme být tvrdí, ale nevinní nesmí trpět!
Nestrpíme, aby řádila ulice, nýbrž usilujeme o to, aby vše šlo
svým plánovitým chodem za součinnosti našich bezpečnostních orgánů
v zájmu našeho národa a republiky." Generál Svoboda vyslovil
s masakrem německých obyvatel souhlas: "Je nutno jednou
pro vždy se vypořádat s pátou kolonou a můžeme si přitom za vzor
dát Sovětský svaz, který byl jediný, kdo to v této válce bezpečně
dokázal: jako příklad uvádím případ povolžské německé republiky,
kam jedné noci bylo shozeno několik desítek německých parašutistů.
Když všichni byli tamějšími Němci uschováni a nebyli vydáni ani
na naléhavé výzvy Rudé armády, došlo k tomu, že tato povolžská
německá republika 48 hodin po poslední výzvě přestala existovat
a nikdy víc už existovat nebude." (citováno podle Předvoje,
4. srpna 1945).
Tabuizace bílých míst historie na jedné straně přinesla zákonitě
mytizaci historických událostí na straně druhé. Tento jev je obzvlášť
patrný v interpretaci událostí v Ústí nad Labem 31. července 1945 všeobecně známý pod označením Ústecký masakr.
Před listopadem 1989 byla tato tragická událost českou historiografií
a publicistikou připomínána pouze explozí muničního skladiště
jednoznačně jako čin wehrwolfovské sabotáže, který vyvolal jisté
pouliční nepokoje ze strany ústeckých Čechů rozjitřených nad lidskými
a materiálními ztrátami způsobenými výbuchem. Průběh pouličních
nepokojů a počet obětí nebyly uváděny.
Ústecký masakr se stal centrem pozornosti především sudetoněmecké
historiografie a publicistiky označující tuto událost často jako
"sudetské Lidice" a uvádějící počet obětí masakru z
řad německého obyvatelstva od 400 do 8 000. Sudetoněmecká strana
se ve své argumentaci opírala především o písemná nebo tiskem
vydaná svědectví pamětníků události, tzv. Lebensberichten z let
1945-1949. Ponechme stranou určitou tendenčnost těchto dobových
svědectví. Rány způsobené tragickým dopadem událostí konce války
a hořkostí následujícího vyhnání byly u všech svědků tehdy ještě
příliš živé. S výjimkou svědectví sociálního demokrata Aloise
Ulmanna se však v naprosté většině jedná o svědectví neočitých
svědků, dalo by se říci "z druhé ruky". Očití svědkové
z řad Němců masakr většinou nepřežili.
Díky zájmu veřejnosti po roce 1990 se podařilo získat některá
mimořádně cenná svědectví očitých svědků masakru z řad Čechů,
v archivech byly objeveny dosud neznámé prameny. Protože se jedná
o materiál podstatně měnící dosavadní pohled na ústecký masakr,
zmíním se o nich podrobněji.
K mimořádně cenným svědectvím patří výpověď Jiřího T. (*1921).
Svědek byl tehdy zaměstnán na ústecké poště 2 naproti vlakovému
nádraží. Kolem půl čtvrté odpoledne odesílal ze své kanceláře
v I. patře pošty telefonicky telegram na hlavní poštu. Z jeho
činnosti ho vyrušila mohutná detonace, která rozbila okno kanceláře.
Jiří T. si v první chvíli myslel, že se jedná o letecký nálet
a instinktivně se ukryl pod stůl. Po několika sekundách, když
neslyšel hukot letadel, seběhl se svým kolegou Václavem O. po
schodišti a vyšel na ulici. Bylo slyšet další série menších detonací
a nad Mariánskou skálou stoupal oblak černého dýmu. Výhledu na
místo výbuchu - Krásné Březno však bránila skála. Svědkovu pozornost
okamžitě upoutal shluk lidí před východem z nádraží. Asi padesátiletý
holohlavý muž robustní postavy v civilních šatech tam křičel:
"Tím jsou vinni Němci!" a mlátil několik Němců s bílými
páskami na pažích po hlavách holí a pěstí. Asi tři osoby již ležely
na zemi, mezi nimi jeden muž, který se svíjel bolestí a držel
se rukama za hlavu. Svědek spolu s Václavem O. běželi na Most
dr. E. Beneše, odkud výhledu na Krásné Březno nebrání Mariánská
skála, aby zjistili, co se vlastně v Krásném Březně stalo. Na
most se však nedostali, zůstali stát pod železničním viaduktem
na chodníku pro pěší. Na mostě byl vidět velký shluk lidí, mezi
civilisty se objevovaly uniformy československých vojáků a rudoarmějců.
Po levém mostním oblouku zahlédli do kopce běžícího muže. Záhy
se ozval výstřel z automatu a běžící muž spadl do Labe. Vzápětí
zahlédli nad hlavami davu dětský kočárek, který byl shozen do
vody, za kočárkem následovala ženská postava. Situace na mostě
byla zcela nepřehledná a ozývala se střelba. Jiří T. s Václavem
O. dostali strach a vraceli se na poštu. Těsně před nádražím dostihli
známého Čecha z Chabařovic, který za ruku vedl asi sedmnáctileté
německé děvče s bílou páskou. Utíkali pravděpodobně z milostné
schůzky na Mariánské skále. Holohlavý muž řádil před nádražím
dál, měl úplně zkrvavené ruce, které si omotal hadrem. Kolem na
zemi leželo bez hnutí asi dvanáct ubitých Němců, tři nebo čtyři
Češi v civilních šatech se připojili k řádění holohlavého a do
ležících zběsile kopali. Ještě než stačil Jiří T. svého známého
z Chabařovic a jeho dívku varovat, holohlavý muž ji srazil pěstí
na zem a kopal do přirození. Společník dívky byl v šoku a nebyl
schopen dívku před násilníkem bránit. Podobně na tom byli i ostatní
náhodní diváci. Češi nebyli schopni řádění holohlavého muže zabránit
a Němci nedokázali z místa masakru utéci. Teprve poté co zakřičel
Jiří T. na známého z Chabařovic: "Vem ji!", začal mladík
reagovat a společně s Jiřím T. uchopili bezvládnou dívku za ruce
a nohy a odnášeli ji pryč. Holohlavý muž stačil ještě přetáhnout
Jiřího T. po zádech dřevěnou holí. Zraněnou dívku odnášeli mimo
dosah davu. V ulici Hradiště se otevřely dveře a šatnářka z divadla,
Němka, česky zavolala: "Dejte ji sem!" Dívku uložili
v šatnářčině bytě. Poté se Jiří T. vrátil na poštu, kde svým kolegům
vyprávěl, co se venku stalo. Ti si všimli, že silně krvácí z ramene
a zranění mu ošetřili. Jiří T. se na poště dlouho nezdržel a pospíchal
pěšky směrem na Klíši, kde bydlel. Po cestě zvonil na byty Maxe
Herlitze a dalších německých dělníků z chemičky, kde byl za války
totálně nasazen, aby vůbec nechodili do práce, že se ve městě
dějí hrozné věci.
V roce 1993 poskytla neméně důležité svědectví Marie B. (*1924).
V okamžiku exploze byla na ústeckém Předmostí. Šla se podíval
na most, zde však byl shluk lidí a ozývala se střelba. Svědkyně
dostala strach a vracela se přes Předmostí do středu města. Ve
výpovědi mimo jiné uvádí: "Poblíž Předmostí se ke mně
přiblížil muž ve středním věku menší postavy v civilních šatech
a se sukovicí v ruce. Došel ke mně a zeptal se: "Češka nebo
Němka". Já jsem mu řekla: "Mazej ode mne". Jak
jsem promluvila česky, muž zůstal stát, já jsem pokračovala a
proti mně vyšla paní ve světle šedém kostýmu, Němka, protože měla
bílou pásku. Byla středního věku, vyšší a štíhlá. Chtěla jsem
jít k ní a říci jí, aby sundala bílou pásku a vrátila se, než
jsem jí došla, otočila jsem se a onen muž pokračoval za mnou.
Přešla jsem jí a strachy jsem jí neřekla nic. Po pár metrech jsem
se zastavila, ohlédla a už jsem viděla, jak německá žena ležela
na zádech a muž se sukovicí ji táhl za nohu do okopu u mostu,
který sloužil za války jako protiletecký úkryt. Poblíž okopu byly
navršené kameny, velké asi jako lidská hlava, muž hodil Němku
do okopu a tam na její tělo mrštil dva velké kameny.
Z Předmostí jsem se dostala na dnešní Mírové náměstí ke kašně,
byla to zřejmě požární nádrž, nedaleko spořitelny. Zde byl větší
srocený dav, převážně muži. Viděla jsem, že voda v kašně byla
zabarvená krví. V kašně bylo několik topících se osob, že by jich
bylo mnoho, to se nedá říci. Jak se někteří z topících v kašně
vynořovali, lidi na okraji tlačili jejich hlavy zpátky do vody.
Z některého z domů v Klášterní ulici vedli dva muži v civilu holohlavého
zakrváceného bosého muže oblečeného jen do spodků. Tohoto muže
hodili rovněž do kašny a topili ho tam. Najednou na okraj kašny
vylezl menší slabý pán a sepjal ruce a volal: "Lidi, vzpamatujte
se, cizina se na nás dívá". Začaly se ozývat hlasy: "Hoďte
ho tam taky". Neviděla jsem, že by muže skutečně do kašny
hodili. Hned nato dav začal skandovat: "Všechny Němci do
dvacetčtyř hodin ven a Češi co tady byli, taky". Toto skandování
se několikrát opakovalo. Protože jsem tady žila, dostala jsem
strach a šla jsem od náměstí domů do Předlic pěšky. Ještě u Chemičky,
jak ulici přejíždí vlečka do továrny, jsem viděla Němku s bílou
páskou, kterou jsem od vidění znala a věděla jsem, že pochází
z Trmic. Tuto paní muži v civilu kopali do zadku. Žena šla po
ulici a viděla jsem, jak ji muži asi třikrát nakopli. Ještě jsem
viděla, jak podobným způsobem kopali ještě jiné Němce s páskami,
ale nic jiného jim nedělali. Pak už nebylo nic a za Chemičkou
byl už klid. Do Předlic jsem se dostala v pořádku."
V podnikovém archivu firmy Setuza a.s., dříve Jiří Schicht, v
Ústí nad Labem byl nalezen seznam pracovníků firmy "nezvěstných
ode dne 31. VII. 1945 (události v Krásném Březně)". Seznam
jmenovitě uvádí sedmnáct obětí masakru, vesměs technických a hospodářských
pracovníků, kterým končila pracovní doba kolem půl čtvrté a v
době masakru přecházeli Most dr. E. Beneše.
Ústecký historik Jan Havel objevil v Památníku Terezín v kremační
knize zápis z 1. srpna 1945 o zpopelnění 24 "neznámých Němců
z Ústí nad Labem" - obětí masakru. Jejich popel byl uložen
ve společném hrobě. Tito mrtví z Ústí byli jedni z posledních
spálených v terezínském krematoriu. Zápisy v kremační knize končí
4. srpna 1945.
Pracovník Archivu města Ústí nad Labem Jan Houžvička našel při
pořádání fondu ONV Ústí nad Labem v roce 1992 anonym odeslaný
"Očitým svědkem legionářem" 2. srpna 1945 ministerstvu
vnitra. Z pražského ministerstva vrátili originál označený červenou
tužkou jako "Tajné!!!" Okresní správní komisi v Ústí
nad Labem "na vědomí a k dalšímu prošetření". Totožnost
odesilatele se nepodařilo zjistit a tak tento pozoruhodný dobový
dokument zůstal uložen bez povšimnutí v registratuře do doby nálezu.
Vzhledem k nedokonalé stylistice lze na první pohled předpokládat,
že pisatelem je osoba německé národnosti. Styl dopisu však vůbec
neodpovídá stylu dopisů Němců zběžně ovládajících český jazyk.
Pisatel byl pravděpodobně Čech, silně psychicky rozrušený zážitky
z masakru. Uvádíme v transliterované podobě celý text dopisu:
"Ku událostem v Ústí nad Labem.
K výbuchu v minulých dnech v Krásném Březnu byl jsem očitým
svědkem.- Příčina výbuchu dosuď není známa jen to mělo neblahé
následky pro dělnictvo Šichtových závodů a jiných občanů něm.
národnosti v Ústí. Sám jsem zarytým Čechem ale tomuto řádění přece
nemohu přihlížet poněvadž to přesahuje meze lidské důstojnosti
a je autorita demokratické republiky šlapaná do zemi.
Viděl jsem že dělníci který jinak česky nedovedou byly ihned
fackované, to stupňovaly, když některý stráže N.S.B. a Sv. si
připily a pak lahvemi tloukli nic netušící dělníci staré utahané
a kopaly nestydatě ženy i děvčata a ubíjeli na ulici.
Rvačka neustála lidí němci byly zhazovaní z vys. labského mostu
a po plovoucích bylo stříleno - je to důstojné jednání" prospěje
nám to ke státní konsolidaci" neměli by jsme byti lepší našeho
nepřítele", Vždyť oheň a výbuch mohl při dnešním nepořádku
v prac. nasazením a nedbalém vykonáváním platných předpisů způsoben
oharkem odhozeným kuřákem a. p. Pánové pošlete do pohraničí starší
zkušení lidé s trochu lidské důstojnosti a více spravedlivého
jednání, jít proti bezbrannému prac. lidu je největší prohřešení
kterého se dopouštíme a na co s určitostí jednou špatně doplatíme.
Bylo by správněji nevodit reg. vojsko a stáhnout rozpálené tyto
hlavy mladých nerozvážlivců chceme uchovat čistý štít našeho státu.
Volám v pravý čas a varuji před dalšími podobnými událostmi,
které se zde odehrály v tom našem krásném pohraničí. Je nejvýš
na čase s.... n.....
Ústí 2.VIII.1945 Očitý svědek legionář
Otřesné svědectví o ústeckém masakru podal v roce 1994 svědek
J. H. z Prahy:
"Sděluji vám mé svědectví o 31. červenci 1945. V krátkosti,
jak jsem se dostal do Ústí nad Labem. Přijel jsem z nasazení v
Rakousku do České Třebové až 10. června 1945. Matka nebyla doma,
protože odjela s evakuovanými Němci začátkem května. Vrátila se
jako repatriantka asi 29. července. Protože měla obavy, odejel
jsem s ní asi 30. července do Ústí nad Labem k její sestře A.
Gaudekové. Vzhledem k tomu, že bylo v okolí Ústí nad Labem k dostání
ovoce, jel jsem s velkým kufrem 31. července ráno do jedné vesnice před Ústí nad Labem, jejíž
jméno si již nepamatuji. Odpoledne jsem šel ještě s jinými lidmi
k vlaku. Paradoxem bylo, že nás zastavila hlídka, která nám odebrala
ovoce a nechala nám jen pár kg.
Na cestě k zastávce jsme uslyšeli silný výbuch a viděli stoupající
kouřový mrak. Nevím jistě, zda vzdálenou střelbu ze samopalů bylo
slyšet již v té vesnici nebo až při jízdě vlakem. Protože k výbuchu
došlo asi v 15,30, domnívám se, že jsme do Ústí nad Labem přijeli
okolo 16,30, možná i dříve. Střelba trvala dost dlouho, až ve
vlaku jsme se dozvěděli, že ve městě je pogrom na Němce, kteří
byli původci výbuchu. Při východu z nádraží jsme šli mezi několika
mladíky, kteří se ptali "Jsi Čech nebo Němec"".
Viděl jsem jak odvlékli a bili dva starší muže. Nedovedl jsem
pochopit, co se děje. Všude okolo byly hole, berle, tašky, zkrvavené
oděvní součásti, klobouky, protézy, uřezané uši a hodně krve....Jeden
mladík na mě zařval "Co jsi zač!" Odpověděl jsem "Co
bych byl, jsem Čech!" Křičel výhružně "Tak bych to řek
hned". Když jsem tam tak stál a díval se na tu spoušť, přišel
ke mě starší pán a říkal mě, že nejhorší to tady před nádražím
bylo hned po výbuchu, kdy Němci vycházeli z nádraží nebo před
nádražím procházeli. Vzhledem k množství věcí, které jsem na zemi
viděl, bylo obětí hodně.
Od nádraží jsem šel k mostu, ze kterého se ozývaly ještě ojedinělé
výstřely. Před mostem jsem viděl vysokého mladého muže v bílé
košili, rajtkách a holínkách, který držel dlouhou tyč, jejímž
koncem procházel silný dlouhý hřebík. Tyč i jeho košile byly zakrváceny.
Díval se vítězoslavně kolem sebe a chlubil se: "S tím jsem
likvidoval Germány". Počet obětí, který tenkrát řekl, si
už nepamatuji. Řekl jsem "To je přece hrozné". "Co
je hrozné" zařval," chceš jít za nimi". Blíže k mostu jsem viděl hromadu ženských těl. Jedna z těchto lynčovaných
žen zvedla hlavu a podívala se na mne nechápavým kalným pohledem.
Zřejmě byla v agónii. Za dané situace jsem ji nemohl pomoci. Požádal
jsem proto civila s puškou, aby její trápení ukončil. Podařilo
se mu to až třetí ranou. Ještě po druhém výstřelu zvedla hlavu
a opět se na mne podívala. Ještě dnes vidím v duchu ten její pohled.
Na mostě jsem viděl vojáky Svobodovy armády. Při pohledu z mostu
jsem viděl u břehu mrtvá těla zastřelených obětí, v zoufalé poloze
dosáhnout břehu. Ve městě se říkalo, že je vyhlášeno stanné právo
a že všichni Němci budou zítra vyhnáni z Ústí nad Labem. Ani nevím,
jak jsem se dostal k tetě. Nevěděli, co se děje a měli
velký strach. Teta měla obavy o mladou snachu, která dosud nepřišla
z práce domů. Já jsem ji neznal. Na zarámované fotografii na stěně
jsem však poznal mladou ženu, která se na mě dívala. Tetě jsem
o tom neřekl..."
Dosavadní nově nalezené české archivní prameny a výpovědi očitých
svědků dovolují poněkud demytizovat jednostrannou interpretaci
ústeckého masakru sudetoněmeckou historiografií a publicistikou.
Jednak prokazují, že náhodní účastníci masakru z řad ústeckých
Čechů se snažili pomoci obětem násilí, varovali ostatní německé
spoluobčany a podle svých možností se pokoušeli zjednat na vládních
orgánech nápravu situace v pohraničí. Pachatelé masakru prokazatelně
nebyli ústečtí Češi. Jednalo se o příslušníky RG, vojáky Svobodovy
armády, Rudoarmějce a velké množství těsně před masakrem do Ústí
přibyvších civilistů, kteří podle skandování u požární nádrže
na náměstí projevovali vůči ústeckým Čechům nenávistné stanovisko.
Především pak je nutno podstatně redukovat počet obětí masakru.
Mrtví, kteří byli ubiti u nádraží, na Předmostí, či utopeni v
požární nádrži, byli sneseni na hromadu u železničního viaduktu
na Předmostí a v podvečer odvezeni nákladním automobilem do terezínského
krematoria. Jejich počet nepřesahuje 24. Sedmnáct úředníků Schichtových
závodů zastihla smrt na Mostě dr. E. Beneše při cestě z práce.
Dalšího mrtvého Němce ze Střekova uvádí střekovská úmrtní matrika.
V zápisu z mimořádného zasedání MNV z 31. července je záznam o
sestřelení Němce z mostního oblouku, který po výbuchu provolával
slávu třetí říši.
Kromě nich zde přišel o život nezjištěný počet jiných osob německé
národnosti. Podle přírodních zákonů utopenci z Ústí nad Labem
vyplouvali na hladinu po třech dnech, zhruba v oblasti Pirny.
Podle výzkumů matrik zemřelých pobřežních obcí a měst na saské
straně bylo zjištěno pro kritické období asi osm desítek blíže
neidentifikovatelných mrtvých vyplavených Labem. Nemuselo se však
výhradně jednat o oběti ústeckého masakru, ale i o oběti pochodů
smrti na konci války a další mrtvé z května 1945. Počet obětí
ústeckého masakru tedy činí podle výše uvedených skutečností 43-100
osob.
V případě ústeckého masakru není počet obětí rozhodující. Každá
skončená válka vede sice k radikalizaci militantního nacionalismu
a násilnostem. Ústecký masakr, který se udál v demokratickém Československu
je neomluvitelným faktem a hrubým porušením demokracie v této
zemi.
Demytizace ústeckého masakru co do počtu obětí přinesla však mnohem
nepříjemnější zjištění. Průběh masakru před ústeckým nádražím,
kde vraždění začalo několik sekund po první detonaci, aniž pachatelé
mohli zjistit, co se vůbec stalo, může nasvědčovat tomu, že výbuch
muničního skladiště v Krásném Březně se mohl stát signálem k provádění
masakru, který vznikl souběžně nezávisle na třech místech - nádraží,
Mostě dr. E. Beneše a u protipožární nádrže na Mírovém náměstí.
Dobovou československou propagandou uvádění "rozjitření poškození",
kterým výbuch zničil v Krásném Březně jejich živnosti a nově navrácené
majetky, a kteří "Němcům odpláceli", v době masakru
ještě ani nebyli schopni zjistit rozsah škod ani co se vůbec přihodilo,
navíc není nikde doloženo, že by se krásnobřezenští Češi na masakru
podíleli.
Výbuch muničního skladiště dobová propaganda vysvětlovala jako
jednoznačný důkaz toho, že Němci budou Československé republice
sabotážními akcemi vždy a ustavičně škodit, dokud nebudou z Československa
odsunuti. Masakr zároveň značně poškodil zahraniční renomé poválečného
demokratického Československa. Dokazoval však přesvědčivě světu,
že Češi a Němci již nikdy nejsou schopni žít spolu v míru, a že
pokud nebudou od sebe odděleni, bude stále docházet k podobným
nelidskostem. Ústecký masakr, pokud byl inscenován, mohl posloužit
našim politikům jako podpůrný argument pro prosazení rychlého
termínu transferu Němců z Československa na právě probíhající
postupimské konferenci.
Prameny
Uváděná svědectví jsou uložena v Archivu města Ústí nad Labem,
sbírka soudobé dokumentace. Na přání svědků, podáváme jejich jména
pouze iniciálami. Anonymní svědectví z 2. srpna 1945 je uloženo
ve fondu ONV Ústí n. L. 1945-1949, inv.č. 439
Literatura
J. Havel, V zájmu pravdy... Lidové noviny, 13.7. 1990, V. Kaiser,
Výbuch v Krásném Březně po 45 letech, in: Dialog (Ústí n. L.),
1990, č.4, s. 4-5, V. Kaiser, Nové pohledy na události v Ústí
nad Labem 31. července 1945, in: Češi a Němci, historická tabu,
Praha 1995. T. Staněk, Co se stalo v Ústí nad Labem 31. července
1945" in: Dějiny a současnost, 1990, č. 2, s. 48-51, J. G.
Reißmüller Das Massaker von Aussig, in: Frankfurter Allgemeine
Zeitung, Nr. 163, 17. 7. 1993, Z. Radvanovský, Nad hladinu Labe
vyplouvala mrtvá těla., in: Severočeské noviny, 27.7. 1993, s.
4.