Okresní správní komise
Nyní je zapotřebí zmínit se ještě o jednom velice důležitém správním orgánu, který výraznou měrou zasahoval do života města a jeho obyvatel. Byl to okresní národní výbor, ustanovený 16. května 1945, přímý nástupce bývalého revolučního národního výboru a nadřízený orgán místních národních výborů, tedy i ústeckého MNV. Prvním předsedou nového ONV byl i nadále František Hájek, od června potom Oldřich Kohout. Okresní národní výbor fungoval pouze do 18. června 1945. Na jeho druhé schůzi oznámil předseda zánik tohoto orgánu vzhledem k tomu, že pro okres Ústí nad Labem byla jmenována ministerstvem vnitra okresní správní komise (OSK). V ústeckém okrese žila totiž začátkem června stále ještě většina tzv. státně nespolehlivého obyvatelstva - českého obyvatelstva nebylo ještě ani 25 procent - nemohly zde proto proběhnout volby okresního správního orgánu. Pravomoc okresní správní komise byla stanovena v rámci předválečných okresních úřadů, převzala působnost bývalých okresních úřadů, okresních hejtmanství a okresních zastupitelstev. V Ústí nad Labem začala komise fakticky fungovat od 21. června 1945, kdy její předsedkyně, Marie Vobecká, přijala slib členů OSK. Sama jej složila o den dříve, 20. června 1945 do rukou místopředsedy zemského národního výboru Schaffra. Složení OSK odpovídalo novým pozicím politických stran v okrese.Okresní správní komise vycházela ze složení revolučního národního výboru. Všichni členové OSK byli jmenováni ministerstvem vnitra. Bylo již uvedeno, že se od konce května roku 1945 posílila pozice KSČ a že se její zástupci začali výrazněji prosazovat v nových správních orgánech. V rámci OSK se setkáváme se dvěma již výše zmíněnými funkcionáři této strany - Květoslavem Innemannem a Marií Vobeckou.
Květoslav Innemann
Květoslav Innemann se narodil 29. června 1910 v Lomu u Mostu. Vyučil se knihařem. Od roku 1928 byl členem KSČ. Zastával řadu stranických funkcí v severních Čechách, od ledna 1937 až do listopadu 1938 pracoval jako oblastní tajemník KSČ v brněnském kraji. V březnu 1939 jej zatklo gestapo a v září téhož roku byl odvezen do koncen-tračního tábora Dachau, odkud byl později převezen do Buchenwaldu. Koncentrační tábory přežil a 20. května 1945 se vrátil do Ústí nad Labem. Okamžitě převzal iniciativu znovuoživení KSČ na Ústecku, stal se vedoucím činitelem okresního a později krajského vedení KSČ. V okresní správní komisi pracoval ve funkci vedoucího policejního referátu, 13. září 1945 na toto místo rezignoval a stal se předsedou okresní vyšetřovací komise při OSK. V Ústí nad Labem působil do roku 1950, později stál v čele KV KSČ v Ostravě, od roku 1953 pracoval ve funkcích v ÚV KSČ. V letech 1948 až 1954 byl poslancem Národního shromáždění. V březnu 1959 se stal ředitelem Nakladatelství politické literatury. Zemřel 9. února 1971.
Marie Vobecká Marie Vobecká, se narodila 11. září 1889 v Ústí nad Labem v rodině sociálního demokrata, ševce Adolfa Nováka a Marie Vildomcové z Loun, jako nejstarší ze čtyř dětí. Navštěvovala německou obecnou školu a tři třídy měšťanky (v Ústí v té době české školy nebyly). Stát se učitelkou jí neumožňovalo sociální postavení rodiny. V rodině Lindů v Ústí se vyučila květinářkou a prodávala umělé květiny. Politické formování Marie Vobecké ovlivnil rozhodující měrou její otec, Adolf Novák. Byl celý život sociální demokrat, na sklonku života se věnoval ateistickému hnutí na Ústecku. V roce 1921 vstoupila Marie Vobecká do nově ustavené KSČ. V řadách funkcionářů této strany našla i svého budoucího manžela, uměleckého truhláře, Františka Vobeckého. František Vobecký byl velice zručný řemeslník, vyrobil například nábytek pro Weinmannovu vilu (dům č. p. 8 v dnešní Churchillově ulici). František Vobecký (delegát zakládajícího sjezdu KSČ) zaujal spolu se svou ženou významnou pozici v této politické straně. Marie Vobecká byla delegátkou řady sjezdů KSČ i členkou ústředního výboru KSČ. Její přesvědčení bylo patrně upevněno účastí. na VI. sjezdu Kominterny v Moskvě.
V listopadových volbách v r. 1925 byla zvolena poslankyní Národního shromáždění a pracovala zde v rozpočtovém, sociálně politickém, zásobovacím a zemědělském referátu. V průběhu její poslanecké činnosti byla třikrát sněmovna žádána, aby zbavila Vobeckou poslanecké imunity a tak ji vydala trestnímu stíhání. Vždy podle zákona na obranu republiky. Sněmovna ani jednou poslankyni Vobecké poslaneckou imunitu nezrušila.
V Ústí nad Labem se zabývala především sociální činností, v době krize pomáhala hlavně dětem z nejchudších vrstev. Po nástupu fašismu v Německu organizovala pomoc pro německé emigranty.
Hned po 15. březnu 1939 Marii Vobeckou nacisté zatkli. Po šesti týdnech výslechů byla propuštěna, nadále však zůstala sledována. Když gestapo odkrylo organizaci Vzájemnost, 21. ledna 1941 zatklo všechny její členy včetně Marie Vobecké. V dubnu 1941 se konal v Drážďanech soud se zatčenými, a i když jim prokázali vlastně jen sbírky pro nezaměstnané, děti v Krušnohoří a děti antifašistů, byla Marie Vobecká odsouzena ke třem a půl rokům káznice. Nejdříve ji čekala káznice ve Cvikově (Zwickau), později ve Waldheimu. Jako nevyléčitelně nemocnou propustili Marii Vobeckou 22. listopadu 1943 do domácího ošetřování k nevlastní matce Kristině do Ústí nad Labem. Jejího ošetřování se ujal bratr Arnošt se svou ženou Albínou ve Vraném u Peruce. Manžel Marie, František Vobecký, byl již v době jejího propuštění mrtev. Zemřel ve Vraném 5. června 1942. V ústraní se dožila konce války.
Do Ústí nad Labem se vrátila 26. května 1945. Zapojila se do práce okresní správní komise, a když ta, jako dočasný správní orgán byla nahrazena řádně zvoleným okresním národním výborem, byla zvolena do jeho čela. Vobecká znala místní problematiku, měla zkušenosti v organizátorské práci a v zajišťování různých sociálních podpůrných akcí. Byla zastáncem ideje českého pohraničí a českého Ústí, rozhodně však nepodporovala divoký odsun a bezpráví na německém obyvatelstvu. Přímo na ní se obraceli občané různého politického smýšlení ve věci nekompetentních zásahů vůči Němcům, zvláště antifašistům a německým sociálním demokratům. Osobně se zúčastnila náprav některých křivd, ke kterým docházelo v průběhu prvních poválečných měsíců v Ústí nad Labem. Nevyhýbala se ani řešení otázek, jenž vyvstaly při pobytu sovětských vojsk na našem území a důsledně žádala jejich okamžité řešení. Požadovala mimo jiné možnost provádět interupce ústeckým ženám znásilněným sovětskými vojáky, což ministerstvo vnitra nepřipustilo.
Po volbách v květnu 1946, kdy KSČ získala rozhodující většinu hlasů v okrese a dvacet křesel v ONV, se opětovně stala jeho předsedkyní. V únoru 1947 musela ze zdravotních důvodů odstoupit z funkce. Trpěla tuberkulózou kostí pravé nohy, tuberkulózou plic a srdečními potížemi.11. července 1947 podlehla náhlému srdečnímu záchvatu v lázních Poděbrady. Pochována je v rodinném hrobě na Střekově.
Na tzv. ustavující schůzi OSK 18. června 1945, došlo k vymezení působnosti jednotlivých referátů a k volbě předsednictva. V čele předsednictva a tím zároveň v čele celé OSK stála, jak již bylo uvedeno, Marie Vobecká. Prvním místopředsedou se stal Jan Nevečeřal a druhým místopředsedou Emanuel Hoffmann. Dvanáct členů OSK obsadilo vedoucí funkce referátů. Přehled jednotlivých referátů nám upřesní situaci: osidlovací (včetně zemědělství) - Josef Šrámek, policejní - Květoslav Innemann, peněžnictví (měna, finance, cenové záležitosti) - František Hájek, školství - Antonín Patejdl, sociální péče (zdravotnictví, ústavy, podpory) - Josef Klominský, komunální (ustanovování místních správních komisí v obcích a následné schválení MNV, dozor nad obcemi) - Josef Mytina, propagační (kultura, divadlo, tisk, rozhlas, tělovýchova, odgermanizování) - JUC. Václav Palán, technický (doprava, stavebnictví, kontingenty, byty) - Jan Staněk, hospodářský (vyživovací a zásobovací) - Emanuel Hoffman, evakuační - František Zajíček, průmyslový - Jan Nevečeřal.
K rozdělení referátů došlo na základě platného organizačního řádu a k jejich vytvoření přispěla zároveň i určitá konsolidace poměrů v celé oblasti. Okresní správní komise byla již správní orgán s přesně vymezenými kompetencemi, která musela kvalifikovaně řešit vzniklé situace a řídila chod celého okresu včetně městských záležitostí. Aparát OSK, zpočátku tvořený německými úředníky bývalého landrátu a městského úřadu, byl postupně nahrazován českými úředníky. K 27. červnu 1945 bylo z 89 zaměstnanců OSK 66 Čechů a 23 Němců.
Nejnaléhavějšími úkoly, se kterými se OSK musela za dobu svého působení vypořádat, byly organizace a provádění odsunu Němců (ten ale nedořešila, praktické provádění bylo převedeno na nástupnický ONV), řešení majetkových otázek po odsunutých a nové osidlování pohraničí, záležitosti státního občanství a organizačně správní otázky (v obcích zaváděla českou správu), zásobování, a v neposlední řadě i řešení důsledků výbuchu muničního skladu v Krásném Březně. Okresní správní komise zároveň zprostředkovávala spojení se sovětským posádkovým velitelstvím, řešila problémy související s pobytem jednotek Rudé armády ve městě a v okrese a mimo jiné podávala velitelství zprávy o veškerých veřejných schůzích. Sídlo okresní správní komise se původně nacházelo v budově Uhelného syndikátu, od konce června již zasedala v budově spořitelny na dnešním Mírovém náměstí, jež až do června roku 1986 byla sídlem i dalších okresních národních výborů.
30. září 1945 se konala volba nového okresního národního výboru, která byla schválena výnosem zemského národního výboru ze dne 8. října 1945, čís. KV-35. Na schůzi ONV 3. listopadu 1945 v Národním domě složili noví členové slib, provedli volbu předsednictva a rady ONV. Tím byl ustanoven nový okresní národní výbor a okresní správní komise skončila svou činnost. Nový 36-členný okresní správní orgán byl zvolen na základě paritního zastoupení jednotlivých politických stran. V každé komisi zasedali 2 členové strany lidové, 2 sociální demokraté, 2 národní socialisté a 2 komunisté. Předsednictvo tvořili předseda a tři náměstkové (Marie Vobecká, Jan Nevečeřal, Emanuel Hoffman a Petr Krejčí). 9. listopadu 1945 došlo k ustanovení 15 referátů a komisí. Protože zatím nebyl vypracován jednací řád, jednotliví referenti byli 9. listopadu zmocněni radou ONV rozhodovat samostatně ve svém referátě. To je důležitý precedens, který dával do rukou zástupci té politické strany, jenž stál v čele referátu, poměrně značnou moc v řešení daných problémů. Mít v rukou bezpečnostní nebo průmyslový referát či správu národního majetku (konfiskace podniků a udělování národních správ) mělo větší význam, než řídit dopravní nebo technicko stavební referát. O tom nás přesvědčily již volby do MNV Ústí nad Labem v červenci 1945. Pro upevňující se pozice KSČ bylo typické, že věci zásadního rázu projednávali vedoucí referátů společně s předsedkyní ONV (KSČ) a věci, které strpěly odkladu, s radou ONV. Ponechávalo se členům rady i referentům, aby sami posoudili, které věci mohou vyřizovat na vlastní odpovědnost, a které přesahují rámec jejich pravomoci.
Dobu a problémy dostatečně charakterizuje programové prohlášení, které přijali zúčastněné síly, strany i jednotlivci na slavnostním zasedání zástupců současného ONV a MNV Ústí nad Labem a bývalí členové OSK a Revolučního národního výboru a ostatních MNV, jež se konalo 8. května 1946 u příležitosti prvého výročí osvobození. Tímto prohlášením se přihlásili ke "společné práci bez ohledu na mocenské rozvrstvení pozic podle politických stran". Pod heslem "pracovat pro lepší a šťastnější život v rodném pohraničí", si všichni vytyčili úkol vybudovat národnostně a mravně jednotný okres, přičemž odborně kvalifikovaní osídlenci měli být solidní základnou pro rozvoj zemědělství, průmyslu, řemesel a obchodu. Stěžejním požadavkem pro splnění těchto cílů bylo vyřešení odsunu Němců a okamžité provádění konfiskačního a přídělového řízení. Mravní čistota měla být docílena mimo jiné i "stíháním a potrestáním osob, které se ještě i nyní proviňují hospodářským nebo i jiným stykem s Němci, zejména intervencemi v jejich prospěch". Dále pak se objevilo upozornění, "aby pod rouškou specialistů nezbytně nutných nebyl zkracován náš člověk na zásobování i jinak tím, že jeví se tu i tam snaha skrýti pod rouškou specialistů živly neodborné a pro odsun zralé".
Dalším požadavkem prohlášení bylo vybudování výkonné správy okresu a obcí. Nová lidová správa vycházela jednak z instanční podřízenosti místních národních výborů okresnímu národnímu výboru a jednak z kolektivního chápání spolupráce a odpovědnosti. Nemalý význam byl kladen na hmotnou zainteresovanost zaměstnanců národních výborů. Kulturu slibovali "vést nadstranicky", zdravotnictví "zařídit na vysoké úrovni", rozhodně energicky se plánovalo zasáhnout do komunikací okresu. Se zvyšováním životního standardu obyvatelstva souviselo v neposlední řadě i zlepšení zásobování.
Činnost obou národních výborů, městského i okresního, byla v prvním roce jejich působení mnohostranná a vzájemně se prolínala a doplňovala. V celé oblasti i ve městě bylo zapotřebí organizovat mírový život a postupně odstraňovat důsledky války a chaosu. Důležité bylo například začít vést řádnou evidenci obyvatelstva, zavést jednotné průkazy, přesně určit, kdo je Čech a kdo má jinou národnost (pro národnostní rozlišení starousedlíků byla rozhodující státní příslušnost v době nesvobody). Vedení řádných kartoték napomáhalo při rozdělování a přídělech potravin, existovaly různé druhy potravinových lístků. Kritickou situaci bytů pro nové osídlence řešily správní orgány nejdříve zřizováním podnájmů u německých rodin, později vyhláškou, že každý smí obsadit pouze jeden byt, a to jen na základě povolení místního národního výboru.
Do Ústí se hrnuly kromě poctivých lidí i dobrodruzi, jejichž prvořadým cílem bylo obsadit vily, některým stačily jen byty, a zabrat co nejvíce německého majetku. Pozdějším nařízením byli Němci sestěhováni do společných bytů. Nařízení vyhlášky nebylo stejně respektováno. I proto se stalo nezbytným řádné policejní přihlašování každého občana a vyhlášení pracovní povinnosti pro všechny. Ne všichni mohli hned dostat do vlastnictví opuštěnou živnost nebo menší průmyslový podnik, jejich pracovních sil bylo zapotřebí využít na odklizení trosek, uvolňování ulic pro obnovu městské dopravy. Za tímto účelem byla vyhlášena povinnost poskytnout i motorová vozidla. Nezbytně nutné bylo i vyhrabávání dosud zasypaných mrtvých těl, obětí bombardování, aby se zabránilo vzniku epidemií.
