Opravy kostela Nanebevzetí P. Marie
Centrálním objektem v poválečné obnově města byla oprava arciděkanského kostela. Tři bomby z náletu 17. dubna 1945 vybuchly v těsné blízkosti jižní strany kostela, čtvrtá nevybuchlá prorazila klenbu presbytáře. Největší škody vznikly na jihozápadním rohu lodi, přilehlém schodišťovém přístavku a věži. Celé jihozápadní nároží se i s přístavkem sesulo, zřítila se klenba přilehlých dvou klenebních polí a kruchty, věž se naklonila k jihu a byl poškozen Weberův hlavní portál. Kromě výše jmenovaného proražení klenby presbytáře byla těžce poškozena střecha, v sakristii se objevily velké trhliny, byly úplně zničeny varhany a barevná okenní skla z let 1901 až 1902.Několik dní po zničujících náletech se čekalo, zda věž vydrží nebo spadne. Týden po náletu bylo prevedeno první měření odchylek, další v polovině května, od počátku června byla měření prováděna pravidelně. Dne 26. dubna 1945 vstoupil děkan Stiel v první jednání o záchraně kostela s firmou Kreissl a Eis. 4. května 1945 ještě odeslal archivář F. J. Umlauft hlášení o kritickém stavu kostela památkovému úřadu v Liberci. Převratné události dalších dnů však na určitou dobu první akce za záchranu kostela oddálily.
Dne 31. července 1945 se sešla první komise, která vyšetřila stav kostela a vytvořila soupis nejdůležitějších prací. Během zbytku roku 1945 probíhala příprava projektové dokumentace. O celkovém stavu kostela k únoru roku 1946 nás informuje podrobný popis stavu kostela zpracovaný F. J. Umlauftem.
Presbytář byl částečně zakryt novými taškami. Na východ od kostela bylo mnoho otesaného pískovce a materiál. Celá severní strana vyjma oken nebyla poškozena. Celá sakristie byla až na podlahu odstraněna. Vedlejší pilíř presbytáře byl podepřen prkny. Náhrobní kámen Glatze z Althofu byl vyjmut a spolu se sochou z jižního portálu byl uložen v depozitáři. Západní okno nalevo od vchodu u kruchty a přilehlá západní zeď byly odstraněny, takže na zajištění střešního trámoví některých částí hvězdicové klenby muselo být postaveno vysoké lešení. Na zajištění věže bylo postaveno mohutné opěrné lešení. Věž se dokonce odtrhla od sousedního zdiva.
Za ještě tristnější považoval Umlauft pohled na vnitřek kostela. Barevné okenní vitraje byly úplně zničeny. Klenba presbytáře byla proražena při jižní stěně malou bombou. Hlavní oltář byl ze všech stran zakryt prkny proti poškození, chórové lavice odsunuty od stěny do středu a na podlaze stál velký kovový lustr. Lavice a podlaha na levé straně vykazovaly ještě stopy po náletu.
V lodi byly odstraněny dvě pole klenby kruchty, na jejichž místě stálo lešení podpírající střechu. Varhany byly rozebrány a jejich díly rozmístěny po lavicích v lodi. Ve věži se zřítila klenba předsíně, takže průhledem ve stropě bylo možno vidět starou klenbu komory, kde byl měch varhan. Postranní oltáře a kazatelna v lodi byly, stejně jako hlavní oltář, zakryty prkny. Část mobiliáře byla přemístěna prozatímně do kostela sv. Vojtěcha. Střecha lodi byla dosud v značně defektním stavu a do kostela zatékalo.
Během roku 1946 se rozběhly některé záchranné práce. Státní památkový úřad při přípravě rekonstrukce vznesl pouze námitku proti navrhovanému rozšíření sakristie o jedno pole a navrhl znovupostavení v původní hmotě. Během roku 1947 se prakticky práce na opravě kostela zastavily. Bývalá firma Kreissl a Eis, která je měla provádět, nemohla dle vyjádření jejího zástupce s pracemi začít. Celková situace přiměla načas arciděkanský úřad k pokusu provést práce vlastními silami. Teprve na začátku roku 1948 se začalo konkétně jednat o zahájení rekonstrukčních prací. 3. srpna 1948 předáním staveniště převzaly rekonstrukci Českomoravské stavební závody, později Armabeton. Práce byly zprvu rozpočteny na 12 milionů korun, vzhledem ke katastrofální bytové situaci došlo k redukci částky na pět milionů korun. I když plánovaný rozsah prací byl minimalizován, přesto během následujícího roku neustále hrozilo zastavení prací pro nedostatek finančí a pracovníků.
V květnu roku 1949 byla v podstatě dokončena oprava věže. V další etapě do srpna roku 1950 bylo přikročeno k opravě lodi a presbytáře. Ve zbytku roku 1950 a v roce 1951 bylo postupně provedeno zesílení dvou zbývajících základních pilířů chrámové klenby na jižní straně. Tím zároveň podnik Armabeton dokončil všechny velké práce. V následujících letech 1952 až 1955 byly prováděny jen drobné dokončovací práce - k nejrozsáhlejším patřila dostavba sakristie v roce 1952. V roce 1955 byl kostel nově vymalován a po zrestaurování mobiliáře (restauraci hlavního oltáře prováděl F. Kotrba) a po částečném zařízení kostela ze svozů mohl být v roce 1957 předán opět do užívání.
