Privatizace
K nejvýznamnějším dopadům listopadové revoluce v roce 1989 patřila tzv. malá a velká privatizace, při nichž přešla naprostá většina majetku, spravovaná dosud státem, do nestátního vlastnictví. 1. prosince 1990 vstoupil v platnost zákon č. 427/90 Sb., který stanovil podmínky provádění tzv. malé privatizace. V souvislosti s naplněním zákona byla při okresním úřadu zřízena privatizační komise, jejíž předsedkyní se stala bývalá náměstkyně primátora Milena Novotná. V počátcích činnosti měla komise kolem 30 členů, kteří vytypovali vhodné objekty - především prodejny ve městě a okolí. Privatizované objekty přecházely do soukromého vlastnictví formou veřejných dražeb. Dražby prováděli čtyři licitátoři PhDr. Vladimír Kaiser, ing. Pavel Loskot, ing. Petr Novotný CSc. a ing. Tomáš Ondřich, kteří složili licitátorské zkoušky na ministerstvu pro privatizaci.
Ústí si s dražbami malé privatizace pospíšilo, po Praze se stalo prvním městem v České republice, kde začala probíhat malá privatizace. První dražba, kterou vedl licitátor ing. Tomáš Ondřich 16. února 1991 se zúčastnil ministr pro privatizaci ing. Tomáš Ježek.
Dražby probíhaly, zprvu v horečném tempu každou sobotu a neděli až do večerních hodin, později pouze o sobotách až do konce roku 1993. V této době se z 568 vytypovaných provozních jednotek vydražilo 431 provozoven za celkovou částku 538 856 milionů korun. Celková vyvolávací cena dražených jednotek činila 545 551 milionů korun. Nejdražší ústeckou vydraženou provozní jednotkou byl hotel Vladimir, který z vyvolávací ceny 57 milionů korun byl během pěti minut dražebního boje přiklepnut vydražiteli za 75 milionů. Nejvyšší rozdíl mezi vyvolávací cenou a dosaženou cenou byl dosažen u stánku PNS na Mírovém náměstí - z 12 tisíc na 1,453 milionu a u drogerie na Mírovém náměstí - z 620 tisíc na 3,6 milionu. V některých případech, zúčastnil-li se dražby dostatečný počet zájemců, kteří nereflektovali na vyvolávací cenu, mohli licitátoři přistoupit k tzv. holandské dražbě směrem dolů na 50 - 20 % vyvolávací ceny. Rekord v holandské dražbě získala restaurace Merkur na Masarykově ulici, kde se vyvolávací cena snížila z 19,2 milionu na vydražených 3,8 milionu. Pokud se dražila pouze provozovna bez nemovitosti, získal vydražitel právo nájmu na 2 roky, později se tato lhůta prodloužila na 5 let. V počátcích dražby musel zachovat sortiment původní prodejny na dva roky. V Ústí nad Labem nedocházelo, na rozdíl od jiných měst, k dražebním podvodům a manipulacím, a tak se forma veřejné dražby stala transparentní formou odstátnění majetku. Až na výjimky (Větruše, restaurace Pivovarská aj.) dražby pomohly vesměs zlepšit ochodní strukturu města.
Většina ústeckých podniků byla odstátněna v tzv. velké privatizaci formou kupónové privatizace. Každý občan, starší osmnácti let, mohl investovat ve dvou vlnách po tisíci bodech z kupónových knížek, které si zakoupil za tisíc korun, do akcií nabízených podniků. Z nabízených akcií ústeckých podniků získaly největší zájem akcionářů akcie Setuzy, Spolchemie, Ústeckých pivovarů, KB Likéru a Trmické teplárny. Větší část nabízených akcií však získaly investiční fondy, kterým drobní akcionáři svěřili své kupónové knížky.
Velká privatizace některých ústeckých podniků se rovněž děla formou přímého prodeje. Stalo se tak např. u ústecké Chemopharmy.
