Organizační přípravy odsunu Němců
Hned od přelomu května a června připravovaly politické a vojenské orgány v Praze první interní směrnice pro realizaci vyhošťování a nuceného vysídlování německého obyvatelstva. Dne 28. května dostaly vojenské jednotky v pohraničí rozkaz uzavřít státní hranici a znemožnit Němcům volně přecházet z českého pohraničí do Německa a naopak. 5. června vydal generál Klapálek, velitel 1. vojenské oblasti, která zahrnovala i ústecký okres, instrukci k zabezpečení vhodných komunikací a přechodů pro nucené vysídlování Němců. O dva dny později rozpracoval toto opatření podrobněji v součinnosti s jednotkami Rudé armády. Bylo to v době, kdy i československá vláda připravovala rámcové směrnice odsunu německého obyvatelstva z pohraničí. Po linii ministerstva vnitra byly všeobecné zásady postupu vůči Němcům upřesněny výnosem ministra vnitra z 8. června. Ministerstvo národní obrany se vysídlováním Němců zabývalo 11. června, kdy po zprávách ze severovýchodního pohraničí, kde polské jednotky uzavřely hranici a odmítaly přijímat vyhoštěné Němce, zvažovalo, zda k vysídlování budou dostačovat komunikace od Sněžky na západ až po styk s americkou armádou.Nucené vysídlování Němců bylo prováděno v této době několika způsoby. V prvé řadě celé kolony směřovaly pod dozorem ke státní hranici pěšky. Používala se rovněž nákladní auta, lodě na Labi, ale především byly vypravovány vlakové transporty složené ponejvíce z otevřených nákladních vagónů. Přípravy k vysídlení měly většinou rychlý spád a radikální průběh. Dle dochovaných svědectví Němci museli ve velice krátké době (mnohdy i do 30 minut) opustit své domovy a po provedení prohlídek, soustředění a kontrole věcí, které si stačili vzít, pak byli zařazováni do pěších kolon nebo přikazováni do železničních či jiných transportů. V tomto období docházelo i k násilnému rozdělování rodin. Některé osoby byly odsunuty, jiné zůstávaly v táborech nebo byly transportovány na práce do vnitrozemí. Veškerý majetek mimo povolený obsah zavazadel musel být odevzdán (šlo především o šperky, peněžní hotovost, vkladní knížky a další cenné věci). Ústecké správní orgány povolovaly, aby si vysídlované osoby sebou vzaly zavazadla o hmotnosti 30 kg a jídlo na 3-7 dní, z cenností pak pouze snubní prsteny, peněžní částka dosahovala zpravidla výše 300 marek na osobu.
Pro tuto etapu nuceného vysídlování a vyhošťování Němců z města a okresu Ústí nad Labem nelze zjistit přesný počet vysídlených, protože neznáme ani počet Němců nacházejících se zde na konci války a z různých pramenů zjištěné údaje se značně rozcházejí. Lze si učinit pouze rámcovou představu o počtu vysídlených a průběhu této akce.
Podle dochovaných záznamů bylo nucené vysídlování Němců v ústeckém okrese zahájeno 4. června. V dalších dnech a týdnech pak poměrně rychlým tempem pokračovalo, i když zpočátku v mnoha případech bez náležitých organizačních opatření a zcela živelně. Na jeho realizaci se podílelo vojsko a Sbor národní bezpečnosti. Postupně byl při okresní správní komisi zřízen zvláštní osídlovací referát, jemuž podléhala tzv. evakuační komise. Zde se rozhodovalo o osobách, které měly být vysídleny a určovalo jejich pořadí. Komise začala zpracovávat seznamy Němců podle ulic, v nichž bydleli, a prováděla jejich evidenci. Při sestavování seznamů obcházeli členové evakuační komise jednotlivé domy a zpracovávali o osobách určených k vysídlení stručné záznamy. Zároveň bylo přijato rozhodnutí, že do transportů nebudou zařazováni antifašisté, smíšené manželské páry a rovněž vybraní specialisté z ústeckých závodů. V této době také vstoupila v platnost řada nových opatření vůči německému obyvatelstvu, jako např. povinnost nosit označení páskou, omezení nákupní doby, zákaz návštěv veřejných místností (kin, divadel, hostinců apod.) a používání hromadných dopravních prostředků, zákaz stěhování a cestování do vzdálenosti nad 4 km aj. Rovněž byla vyhlášena pracovní povinnost pro všechny Němce, kteří měli denně od 7.00 hodin pomáhat při odklízení trosek po bombardování města a uvolňovat ulice pro obnovení městské dopravy.
Počty vysídlovaných Němců prudce vzrostly zvláště po událostech 31. července (píšeme o nich na jiném místě). Do konce roku 1945 bylo vysídleno na 30 000 Němců bez ohledu na žádost spojenců z počátku srpna, aby československá vláda pozastavila divoké odsuny Němců. Několik set jich odešlo dobrovolně a v listopadu došlo i k prvnímu dobrovolnému odjezdu antifašistů v počtu asi 1 000 osob.
Teprve na přelomu července a srpna přijali představitelé spojeneckých mocností na konferenci v Postupimi rozhodnutí o "spořádaném a lidském" transferu-odsunu německého obyvatelstva. Do konce roku 1945 připravila československá vláda "Směrnice k provádění soustavného odsunu (transferu) Němců z území Československé republiky". Odsun mělo řídit ministerstvo vnitra a provádět okresní správní komise (národní výbory) za pomoci orgánů národní bezpečnosti, místních správních komisí, úřadů ochrany práce a případně vojenských orgánů v těsné součinnosti s oblastními osídlovacími úřadovnami. Celý odsun měl podle původních záměrů probíhat ve třech po sobě následujících etapách. První etapa měla být zahájena počátkem roku 1946 a měla skončit v polovině téhož roku vyčerpáním určených kvót.
V této etapě se zásadně zakazovalo odsunovat německé pracovníky z podniků, které měly zůstat v chodu. Z ústeckého okresu mělo být tímto způsobem odsunuto 22 604 Němců. Ve druhé etapě měli být odsunuti všichni zbývající Němci s výjimkou antifašistů, specialistů s jejich rodinnými příslušníky, jakož i osob z národnostně smíšených manželství. V této etapě se měl odsun řídit zásadou priority přiřčenou jednotlivým odvětvím a závodům a měl být v podstatě ukončen vystěhováním těch skupin Němců, kteří byli nasazeni na práce do vnitrozemí. V závěrečné etapě plán odsunu počítal s vyřešením otázky vysídlení kvalifikovaných pracovních sil a specialistů v průmyslu. Z ústeckého okresu mělo být v těchto dvou etapách odsunuto celkem 29 351 Němců.
Na základě přijatých směrnic základní "odsuvnou jednotkou" měla být ucelená rodina, tj. manželé, jejich děti do 18 let, rodiče manželů a práce neschopné dospělé děti. Úředním dopisem či vyhláškou byla rodina vyrozuměna o svém zařazení do transportu, místě shromáždění, nutném vybavení doklady, upozorněna na to, co si smí vzít s sebou a jakým způsobem má uzavřít a zabezpečit byt či domek. Během přesunu do sběrného střediska byl zajištěn lékařský dohled i strážní služba. Protože českých lékařů bylo v Ústí nad Labem malé množství, pracovali ve sběrném středisku lékaři němečtí, kteří poté byli s příslušným transportem rovněž odsunováni.
Všichni vysídlovaní Němci museli být řádně oblečeni, mít řádnou obuv a roční době odpovídající pokrývku hlavy. Pokud by přejímací orgány na státní hranici zjistily v tomto směru nějaké závady, nedostatečně vystrojené osoby mohly vrátit zpět. Za řádné vystrojení zodpovídala okresní správní komise. Jestliže příslušní členové tohoto orgánu zjistili, že některá vysídlovaná osoba nemá ve svém majetku některou z předepsaných věcí, byli povinni jim tuto věc zajistit.
Při vysídlování německého obyvatelstva bylo pokud možno dbáno toho, aby nedocházelo k dalším zbytečným národohospodářským ztrátám a škodám. Proto do prvních transportů byly zařazovány především osoby v neproduktivním věku a teprve s postupujícím osídlováním začal odsun dělníků a ostatních průmyslových zaměstnanců. Němci si mohli vzít s sebou do amerického pásma 70 kg (do sovětského pouze 50 kg) osobních věcí včetně potravin. Nesměli odvážet peníze a vkladní knížky, povoleno bylo maximálně 1 000 marek na rodinu. Sběrné středisko bylo zřízeno v prostorách internačního střediska (v uplynulých měsících došlo k oficiálnímu přejmenování tábora na středisko) ve Všebořicích.
26. ledna 1946 bylo internační středisko, kromě nemocničního oddělení, přesunuto do bývalého zajateckého tábora na Skřivánčím poli. Pro nemocné a přestárlé Němce bylo vybudováno zvláštní sběrné středisko v prostorách bývalého okresního chudobince na Bukově. K přesunu došlo v době, kdy ještě platila karanténa, vyhlášená v důsledku epidemie tyfu a úplavice. Transport měl pobíhat vlakem, pouze ve výjimečných případech měly pomoci lodě na Labi. Jedna vlaková souprava měla mít 40 vagónů, každý byl určen pro 30 osob, z čehož vyplývalo, že každým transportem mělo z města odjet 1 200 Němců.
Odsun Němců z města a okresu byl zahájen počátkem dubna 1946. Prvních sedm transportů vypravených v průběhu tohoto a následujícího měsíce směřovalo do amerického okupačního pásma, protože pásmo sovětské v této době ještě další Němce pro přeplněnost z roku 1945 nepříjímalo. Labskou cestu použili ke svému odchodu z města 18. května 1946 němečtí antifašisté. V červnu zhodnotila dosavadní průběh odsunu a jeho tempo předsedkyně okresní správní komise Marie Vobecká, která ve svém vystoupení především zdůraznila, že po krátké přestávce, která ve vysídlování Němců nastala, odjede 14. června další transport, tentokráte již do bližšího sovětského okupačního pásma v Sasku. Tyto transporty pak velice plynule a v rychlém sledu pokračovaly až do 24. listopadu, kdy z ústeckého nádraží odjel poslední, v pořadí již 34. transport. V rámci těchto 34 transportů, z nichž některé čítaly méně, jiné naopak více než předpokládaných 1 200 osob, bylo z města a okresu vysídleno celkem 42 618 Němců, z toho do amerického okupačního pásma 14 263 a do sovětského 28 355 osob.
Vedle těchto Němců vysídlovaných v akci tzv. řádného, neboli organizovaného odsunu, odešlo v průběhu téhož roku v samostatných akcích 3 102 německých komunistů a 3 646 sociálních demokratů. I když tedy vůči německému obyvatelstvu po skončení války byl v zásadě uplatněn princip kolektivní viny, je nutno konstatovat, že prakticky hned po osvobození se utvářel zvláštní vztah k německým antifašistům. V tehdejší situaci to, zvláště v pohraničí, nebylo nic jednoduchého, protože pojem "německý antifašista" nebyl pochopitelně nijak definován a živelná nenávist převážné většiny českého obyvatelstva, zvláště nově do pohraničí přicházejícího, ke všemu německému, nenapomáhala snahám určit v místních podmínkách, kdo z německých obyvatel má právo získat charakter antifašisty a s tím související výhody oproti ostatním Němcům.
Za antifašisty byli od počátku považováni především předváleční členové sociálně demokratické a komunistické strany a ti navrátilci z koncentračních táborů, kteří se do nich dostali kvůli svému politickému smýšlení. Těmto osobám byly poskytovány některé úlevy z opatření uplatňovaných vůči ostatnímu německému obyvatelstvu. Tak např. prověření antifašisté mohli uplatňovat nárok na stejné příděly potravin, jaké mělo české obyvatelstvo (ostatní Němci dostávali tutéž "normu", jakou za války sami stanovili pro židovské spoluobčany), nepodléhali nucenému vysídlování, bylo pro ně zavedeno zvláštní označení (rudá páska), neměly se na ně vztahovat ani nejrůznější pokyny k nucenému soustřeďování a pracovnímu nasazení vydávané místním národním výborem či okresní správní komisí.
Podle nařízení ministerstva vnitra z 16. května 1945 měly být poskytnuty úlevy těm osobám, které jednoznačně prokázaly, že nezradily republiku a že vedly na její obranu boj před Mnichovem i v průběhu násilného připojení pohraničí k německé říši. Další upřesnění v tomto směru přineslo vládní nařízení č. 6/1945 Sb., které zároveň určilo kompetentní orgány, jež měly nároky na případné úlevy posuzovat.
Prověřování antifašistů ve městě prováděli pověření členové bezpečnostního referátu místního národního výboru za přímého dohledu svých nadřízených z okresní správní komise. V některých konkrétních případech v období bezprostředně po skončení války byli přizváni dva zástupci antifašistů s hlasem poradním, zpravidla se jednalo o již prověřené osoby.
Mezi českým obyvatelstvem, zvláště mezi novými osídlenci, existovala již předem nedůvěra ke všem Němcům vůbec. Většina osídlenců přicházela do pohraničí se zjednodušenou představou, že jejich hlavním posláním je očistit tuto oblast od Němců a navrátit ji do českých rukou. Neznalost místních politických poměrů velmi ztěžovala pochopení postavení německých antifašistů. Těm bylo stále více zřejmé, ať již z jednání jednotlivých úřadů a institucí, ale především z konkrétního chování českého obyvatelstva vůči nim, že za takovýchto podmínek ani oni nebudou moci ve městě zůstat. Na podzim, kdy německým antifašistům na základě dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb. a s ním souvisejících prováděcích nařízení bylo umožněno požádat o udělení československého státního občanství a kdy se začal připravovat centrálně řízený organizovaný odsun Němců, se situace ještě více změnila v neprospěch německých antifašistů. Především bylo zrušeno jejich zvláštní označení. To sice přijali ostatní Němci s jistým uspokojením, pro antifašisty to naopak znamenalo definitivní přehodnocení jejich postoje k poválečné československé společnosti.
O tom svědčil např. dopis německých antifašistů Okresní správní komisi a Místnímu národnímu výboru v Ústí n. L. Němečtí komunisté u vědomí neznalosti nebo malé znalosti českého jazyka sami uznávali, že by jejich situace i při zachování osobní svobody a případném udělení československého státního občanství byla v lidově demokratické republice obtížná. Proto oznamovali, že se rozhodli v souhlase a po dohodě s příslušnými činiteli vystěhovat asi 250 rodin bývalých členů KSČ z Ústecka do Německa a žádali okresní správní komisi, popř. místní národní výbor o souhlas k této akci.
Ani ministerstvo vnitra nemělo zpravidla vážných námitek proti vystěhování německých antifašistů, pokud splňovali všechny předem stanovené podmínky. Vystěhovat se tak směli pouze ti, kteří získali od úřadu národní bezpečnosti potvrzení, že v době zvýšeného nebezpečí pro republiku se neprovinili proti zájmům československého státu. Pokud však němečtí antifašisté byli zaměstnáni v podnicích pro hospodářský život státu zvláště důležitých jako specialisté, odborníci nebo kvalifikované pracovní síly, neměl jim být dobrovolný odchod prozatím povolen. Rovněž mělo být přihlíženo k tomu, aby případným náhlým odchodem většího počtu německých zaměstnanců v takovýchto podnicích nebyl ohrožen jejich provoz. Uchazeč o povolení dobrovolného odchodu z republiky se musel také prokázat, že spojenecké orgány příslušné okupační zóny nemají námitky proti jeho příchodu. Teprve po splnění všech těchto podmínek bylo antifašistům umožněno vystěhování i s jejich majetkem (popř. ho mohli odprodat).
Dobrovolné odchody německých antifašistů, po předchozím souhlasu příslušné okupační správy, probíhaly pak různou měrou v roce 1945 i po výzvě spojeneckých mocností v Postupimi o pozastavení živelného nuceného vysídlování Němců prakticky až do konce roku 1945. Část české veřejnosti v této souvislosti poukazovala na to, že skutečných antifašistů, kteří si zaslouží, aby mohli v republice zůstat, je velmi málo, což vůbec neodpovídá počtu podaných žádostí o zachování nebo navrácení československého státního občanství. Tomu koneckonců odpovídalo i psaní tisku, kde se poměrně často objevovaly zprávy o tom, že osoby s antifašistickým osvědčením pomáhají ostatním Němcům, že přejímají jejich majetek, zneužívají poskytovaných úlev apod. Tlak na rychlý odchod všech Němců - včetně antifašistů - se stupňoval. Kompetentní orgány musely uvažovat o novém přístupu k vystěhovalecké akci německých antifašistů. Po meziministerských jednáních byly podmínky odchodu antifašistů do sovětského okupačního pásma upřesněny oběžníkem ministerstva vnitra z 20. března 1946, zatímco vypravování transportů do americké zóny upřesnil obdobný oběžník z 30. dubna téhož roku.
Celkem tak na základě dochovaných materiálů v ústeckém archivu bylo vystěhováno a dobrovolně odešlo v roce 1945 z města a okresu 50 905 Němců. Jen k nepatrně odlišným závěrům dospěl ve své práci o vysídlení Němců z města a okresu Ústí nad Labem již v roce 1955 A. Bohmann. K 1. listopadu 1946 se v celém ústeckém okrese nacházelo pouze 7 202 Němců. Do konce ledna 1947 byl vypracován seznam všech zbylých Němců určených k odsunu. V průběhu roku 1947 se však uskutečnil již jen tzv. dodatkový odsun prováděný Mezinárodním červeným křížem za účelem spojení rozdělených německých rodin. Kromě toho se jednalo ještě o odsun několika rakouských občanů, německých Židů, prováděný v ústecké oblasti organizací UNRRA a některé další povolené odchody na vlastní žádost. Na přelomu let 1947 a 1948 bylo pak rozhodnuto o přesunu zbylých Němců a jejich rozptýlení do vnitrozemských okresů. Z ústeckého okresu mělo být tímto způsobem přestěhováno 242 osob do okresů Mělník, Kolín, Kralupy nad Vltavou, Rakovník a Beroun. Protože se však jednalo vesměs o dělníky a zaměstnance v oborech, kde vyučení nebo zapracování nových pracovních sil by trvalo neúměrně dlouhou dobu a zároveň také vzhledem k nechuti českých dělníků a zaměstnanců ke stěhování do prakticky osídlené oblasti, kde jim již nekynuly žádné zvláštní výhody jako v bezprostředně poválečné době, se toto opatření neuskutečnilo v plném rozsahu.
Město Ústí nad Labem a jeho bezprostřední okolí tak prošly na základě výše uvedených skutečností ve dvou poválečných letech obrovskou proměnou, národnostního složení obyvatelstva. Jestliže v předválečných letech zde žilo 77,5 % (v městě samotném ještě více) německého obyvatelstva, pak v roce 1947, kdy byl proveden první poválečný soupis obyvatel, podíl Němců na celkovém počtu obyvatel představoval již pouze 3,8 %. V důsledku této velké poválečné migrace se zde pochopitelně vytvořila velmi pestrá struktura obyvatel, v níž nescházely ani nejrůznější asociální živly. Ve sledovaných letech byla navíc mezi novými osídlenci značná fluktuace, část z nich se po určité době vracela zpět do vnitrozemí a do svých původních profesí. Po velkých migračních pohybech v prvních dvou poválečných letech došlo na přelomu roku 1947 a 1948 k určité postupné stabilizaci obyvatelstva. Noví osídlenci však jen velmi postupně a pomalu překonávali nejrůznější národnostní, zvykové, náboženské i sociální rozdíly a ještě dlouhá léta hledali svůj vztah ke krajině a městu, které se stalo jejich novým domovem.
Prameny
Vojenský historický archiv Praha, fond MNO 1945 - hl. štáb, Archiv města Ústí n. L., fond ONV Ústí nad Labem 1945-1986, inventář, fond ONV Ústí nad Labem 1945-1948, odsun Němců, fond Zápisy rady ONV v Ústí nad Labem 1945-1948, fond Zápisy pléna ONV v Ústí nad Labem 1945-1948, fond Zápisy rady MNV v Ústí nad Labem 1945-1948, fond Zápisy pléna MNV v ÚL 1945-1948, Archiv hl. města Prahy, A. Piffl: Kronika města Ústí n. L. za válečná léta 1938-1945, rukopis, Sbírka zákonů a nařízení republiky Československé, roč. 1946 - 1948, Sbírka zákonů a nařízení státu Československého. Doba svobody 1945.
Literatura
E. Beneš, Paměti. Od Mnichova k nové válce a novému vítězství. Praha 1947, E. Beneš, Šest let v exilu a druhé světové války. Praha 1946, J. Šebestík- Z. Lukeš, Přehled předpisů o Němcích a osobách považovaných za Němce. Praha 1946, S. Šulc, Národní výbory. Vývoj, správní základy, poslání a práce. Brno 1946, Osídlení pohraničí v letech 1945-1952. Praha SÚS 1953, S. Biman - R.. Cílek, Poslední mrtví, první živí. České pohraničí květen - srpen 1945. Ústí n. L. 1989, A. Bohmann, Die Ausweisung der Sudetendeutschen dargestellt am Beispiel des Stadt- und Landkreises Aussig. Marburg 1955, Na prahu nového života. Historické události, květen 1945, Ústí n. L. 1965, Z. Radvanovský, Národní výbory ústecké průmyslové oblasti a jejich podíl na osídlování pohraničí v letech poválečného revolučního procesu, in: Acta Litomericensia 1989. Litoměřice 1989, s. 3-29, Z. Radvanovský, Ústí n. L. na konci druhé světové války a vznik nových orgánů lidové moci, in: Sborník PF v Ústí n. L., řada historická 1984, Praha, SPN 1985, s. 73-96, Radvanovský Z., Zur Vertreibung und Aussiedlung der Sudetendeutschen aus dem Grenzgebiet Nordwestböhmens in die sowjetische Besatzungszone Deutschlands in den Jahren 1945-1946, Slavogermanica I., Acta Universitatis Purkynianae, Ústí nad Labem 1993, T. Staněk, Odsun Němců z Československa 1945-1947. Praha 1991, J. Hrazdíra - V. Kaiser, Internierungslager in Aussig, Odsun - Vertreibung, průvodní text k výstavě, Mnichov 1995, F. J. Umlauft, Geschichte der deutschen Stadt Aussig.
