Přesné datum zřízení tohoto internačního tábora není známo, avšak
již z 6. června 1945 se dochoval doklad o zastřelení jednoho internovaného.
Písemná agenda tábora byla vedena až od 28. června, kdy zde bylo
přítomno již 296 internovaných. V prvních dnech po osvobození
probíhalo zatýkání většinou živelně na základě předchozího udání,
teprve později se postupovalo podle připravených seznamů.
Důvody zatýkání byly různé. Nejčastějším bylo členství v některé
z nacionálně socialistických organizací, spolupráce s hitlerovským
režimem, členství ve vojenských organizacích, ale také kriminální
a hospodářské delikty. Mezi takové delikty patřilo v té době například
podávání vody nebo ovoce transportům německých zajatců na nádraží,
mluvení s internovanými, předávání předmětů a balíčků internovaným,
"hajlování" na veřejnosti, pohlavní styk s ruským vojínem,
vyhýbání se všeobecné pracovní povinnosti, nelegální překročení
československé státní hranice po provedeném odsunu, účast německých
státních příslušníků na taneční zábavě, návštěva biografu, hlučné
chování Němců po policejní hodině aj. K hospodářským deliktům
patřilo především nedovolené obchodování s věcmi, šmelina s potravinami,
rozkrádání majetku v opuštěných bytech po Němcích, vykrádání vagónů
na nádražích apod.
Zatčení byli nejprve svezeni k prvnímu výslechu do budovy dnešní
České spořitelny na Mírovém náměstí, kde byli nějakou dobu drženi
v podzemních celách. Tato doba se pohybovala většinou od jednoho
do tří týdnů, poté byli převedeni do stavu internačního tábora.
Většinou se jednalo o starší muže (mladší ročníky byly ve vojenských
zajateckých táborech) a ženy (v prvním období často i s nezletilými
dětmi). V drtivé většině byla uváděná národnost internovaných
německá, ale vedle toho zde byli i Rumuni, Jugoslávci, Maďaři,
Polák, Slovák, Švýcar a několik Čechů. Třikrát přišel do tábora
dokonce dotaz, zda mezi internovanými nejsou i občané SSSR, odpověď
správy tábora byla však vždy zamítavá. Nebylo divu, že v atmosféře
všeobecné podezíravosti vůči všem Němcům se v táboře nezřídka
ocitly i osoby často pouze podezřelé z německé národnosti.
V ústeckém archivu se dochovalo celkem 5 458 zatýkacích lístků,
ale vzhledem k tomu, že evidence se začala vést až koncem června,
bylo zatčených a zde internovaných nepochybně mnohem více.
Nejvíce zatčení bylo provedeno v době od května do září 1945,
v pozdějších měsících již nebyla zatýkací vlna tak silná. Do konce
roku 1945 zemřelo v táboře 286 internovaných. Příčina úmrtí byla
různá od smrti v důsledku vyčerpání či podvýživy až po zastřelení
při pokusu o útěk či ubití především v prvních týdnech po válce.
Značné množství internovaných, 160 osob, zemřelo v táboře v posledních
dvou měsících roku 1945 na následky epidemie tyfu a úplavice.
Životní podmínky v táboře byly zvláště v prvním období po skončení
války neobyčejně těžké a vzhledem k tomu, že se toto zařízení
nacházelo v místě bývalého zajateckého tábora, prakticky se patrně
příliš nelišily od poměrů za války. Jen osazenstvo a role se vyměnily.
Kromě výpovědí německých pamětníků se však v archivu dochovaly
pouze zlomkovité a torzovité zprávy a údaje. Většinu z nich představují
směrnice a nařízení vydávané po linii ministerstva národní obrany,
ministerstva vnitra a v neposlední řadě samotných místních správních
orgánů (v našem případě okresní správní komise). V prvních týdnech
existence byl všebořický internační tábor stejně jako většina
jemu podobných zařízení z nejrůznějších příčin doslova hermeticky
uzavřen. Až po zásazích z nejvyšších vládních míst byly na nátlak
mezinárodní veřejnosti odstraněny nejkřiklavější závady a konkrétní
jednání některých velitelů a strážných.
Doba, kterou internovaní strávili v táboře, byla různě dlouhá
a většinou závisela na tom, kdy byli předvoláni k mimořádnému
lidovému soudu do Litoměřic, tam odsouzeni nebo naopak propuštěni
bez soudu po zjištění, že byli v táboře internováni bezdůvodně.
V takovém případě byli většinou zařazeni do transportu a v nejbližší
době vysídleni.