Internační tábor

Přesné datum zřízení tohoto internačního tábora není známo, avšak již z 6. června 1945 se dochoval doklad o zastřelení jednoho internovaného. Písemná agenda tábora byla vedena až od 28. června, kdy zde bylo přítomno již 296 internovaných. V prvních dnech po osvobození probíhalo zatýkání většinou živelně na základě předchozího udání, teprve později se postupovalo podle připravených seznamů.

Důvody zatýkání byly různé. Nejčastějším bylo členství v některé z nacionálně socialistických organizací, spolupráce s hitlerovským režimem, členství ve vojenských organizacích, ale také kriminální a hospodářské delikty. Mezi takové delikty patřilo v té době například podávání vody nebo ovoce transportům německých zajatců na nádraží, mluvení s internovanými, předávání předmětů a balíčků internovaným, "hajlování" na veřejnosti, pohlavní styk s ruským vojínem, vyhýbání se všeobecné pracovní povinnosti, nelegální překročení československé státní hranice po provedeném odsunu, účast německých státních příslušníků na taneční zábavě, návštěva biografu, hlučné chování Němců po policejní hodině aj. K hospodářským deliktům patřilo především nedovolené obchodování s věcmi, šmelina s potravinami, rozkrádání majetku v opuštěných bytech po Němcích, vykrádání vagónů na nádražích apod.

Zatčení byli nejprve svezeni k prvnímu výslechu do budovy dnešní České spořitelny na Mírovém náměstí, kde byli nějakou dobu drženi v podzemních celách. Tato doba se pohybovala většinou od jednoho do tří týdnů, poté byli převedeni do stavu internačního tábora. Většinou se jednalo o starší muže (mladší ročníky byly ve vojenských zajateckých táborech) a ženy (v prvním období často i s nezletilými dětmi). V drtivé většině byla uváděná národnost internovaných německá, ale vedle toho zde byli i Rumuni, Jugoslávci, Maďaři, Polák, Slovák, Švýcar a několik Čechů. Třikrát přišel do tábora dokonce dotaz, zda mezi internovanými nejsou i občané SSSR, odpověď správy tábora byla však vždy zamítavá. Nebylo divu, že v atmosféře všeobecné podezíravosti vůči všem Němcům se v táboře nezřídka ocitly i osoby často pouze podezřelé z německé národnosti.

V ústeckém archivu se dochovalo celkem 5 458 zatýkacích lístků, ale vzhledem k tomu, že evidence se začala vést až koncem června, bylo zatčených a zde internovaných nepochybně mnohem více.

Nejvíce zatčení bylo provedeno v době od května do září 1945, v pozdějších měsících již nebyla zatýkací vlna tak silná. Do konce roku 1945 zemřelo v táboře 286 internovaných. Příčina úmrtí byla různá od smrti v důsledku vyčerpání či podvýživy až po zastřelení při pokusu o útěk či ubití především v prvních týdnech po válce. Značné množství internovaných, 160 osob, zemřelo v táboře v posledních dvou měsících roku 1945 na následky epidemie tyfu a úplavice.

Životní podmínky v táboře byly zvláště v prvním období po skončení války neobyčejně těžké a vzhledem k tomu, že se toto zařízení nacházelo v místě bývalého zajateckého tábora, prakticky se patrně příliš nelišily od poměrů za války. Jen osazenstvo a role se vyměnily. Kromě výpovědí německých pamětníků se však v archivu dochovaly pouze zlomkovité a torzovité zprávy a údaje. Většinu z nich představují směrnice a nařízení vydávané po linii ministerstva národní obrany, ministerstva vnitra a v neposlední řadě samotných místních správních orgánů (v našem případě okresní správní komise). V prvních týdnech existence byl všebořický internační tábor stejně jako většina jemu podobných zařízení z nejrůznějších příčin doslova hermeticky uzavřen. Až po zásazích z nejvyšších vládních míst byly na nátlak mezinárodní veřejnosti odstraněny nejkřiklavější závady a konkrétní jednání některých velitelů a strážných.

Doba, kterou internovaní strávili v táboře, byla různě dlouhá a většinou závisela na tom, kdy byli předvoláni k mimořádnému lidovému soudu do Litoměřic, tam odsouzeni nebo naopak propuštěni bez soudu po zjištění, že byli v táboře internováni bezdůvodně. V takovém případě byli většinou zařazeni do transportu a v nejbližší době vysídleni.


 

 

 


Obsah Předchozí kapitola Následující kapitola