Iniciativa na zřízení komunálního pohřebního ústavu vzešla počátkem
roku 1918 od starosty Friedricha Wilhelma Bornemanna. Hlavním
důvodem byly vysoké ceny soukromých pohřebních ústavů u chudinských
pohřbů, jejichž náklady neslo město.
Výnosem z 16. května 1918 udělilo pražské místodržitelství městu
koncesi na provozování komunálního pohřebního ústavu. Město tehdy
zakoupilo za částku 83 161 rakouských korun pohřební ústav a sklad
rakví Josefa Hankeho. V městském pohřebním ústavu "Charitas"
pracovali v době vzniku správce, dvě pomocné síly a čtyři nosiči
rakví. V roce 1937 vzrostl počet zaměstnanců na 14.
Od konce roku používal městský pohřební ústav pohřební automobil
šestiválec Škoda, který byl zakoupen jako použitý za částku 11
500 Kč. V roce 1938 město zakoupilo od varnsdorfské firmy Neff
& Stoll moderní pohřební automobil v ceně 32 000 Kč. Městský
pohřební ústav obstarával pohřby v 5 cenových třídách, nejdražší
pohřeb I. třídy stál ve 30. letech 3 894,45 Kč, tzv. chudinský
pohřeb V. třídy 228,65 Kč.