Zdravotní péče

Po celé 17. století až do konce 18. století i v Ústí nadále podstatnou roli hrál špitál, na jehož funkci se ve srovnání se středověkem mnoho nezměnilo ani v této době. Více péče se vesměs věnovalo přidruženým kostelům než špitálům samým. Například Adam Kippelt st. z Brunnesteinu nechal kolem roku 1625 přestavět původní gotický kostelík sv. Materny na barokní kostel. Avšak tentýž Adam pamatoval na špitál ve své závěti roku 1644, stejně jako jeho syn, purkmistr Adam Kippelt ml. (1623-1688 ) o 44 let později. Ne tak velkoryse, ale přesto pamatovaly na špitál i jiné patricijské rodiny. Z těchto peněz byl však stále také znovu a znovu udržován kostel. Na zásadní rekonstrukci špitálu zbyly peníze až v roce 1827-28.

V 17. století vznikl také špitál vně hradeb, i tento byl se svolením biskupa za účelem kontinuity pojmenován po sv. Maternovi. Vybudování špitálu umožnil Johann Franz Rasch z Aschenfeldu, jenž pocházel z bohaté ústecké rodiny.


 

 

Johann Franz Rasch z Aschenfeldu

Narodil se roku 1594, studoval jezuitské gymnasium v Chomutově a potom v Praze teologii. Současně byl hofmistrem pobělohorského prominenta Jaroslava hraběte z Martinic. Díky jemu získává predikát a byl přijat mezi říšskou šlechtu. O rok později získal kněžské svěcení, k čemuž mu ústecká městská rada blahopřála, a doktorát, což mu umožnilo církevní kariéru. Nakonec se stal nejvlivnějším mužem pražské arcidiecéze po arcibiskupu kardinálu Harrachovi. Mezi lety 1650-57 je přijat i mezi českou šlechtu. Když 12. ledna 1666 zemřel, zbyla po něm slušná částka peněz, 11 888 zl, jež odkázal svému rodnému městu. Vykonavatelem závěti určil svou sestru Kateřinu, vdovu po císařském rychtáři Kristiánu Fridrichu Windischovi, též z Aschenfeldu, a jejich 6 dospělých dětí. Ty vytvořily z peněz nadaci, r. 1670 zakoupily zchátralý domek u kostela a na jeho místě nechaly vystavět zmíněný špitál uvnitř hradeb. Do jaké míry byly peníze na tento účel skutečně využity, zůstává otázkou. Rodina si však nerada nechávala zasahovat do svého díla a prosazovala obsazování špitálu svými chudými, což ukazuje na pozoruhodné diferencování potřebných v této oblasti. Po vymření dědiců patronátní právo de facto přešlo na město.

Zdravotnický personál té doby představovali stále ještě v prvé řadě ranhojiči - v tehdejším lékařství se nemoci dělily na vnitřní, které léčil lékař, a na nemoci tělního povrchu, jež léčil ranhojič - sem patřily např. i vyrážky, zduřelé mízní uzliny. Proto i za moru hlavním léčitelem byl ranhojič. Tudíž ústecký městský lékař a radní Michael Franz Schmidt, když roku 1680 před morem z města utekl, nic neztratil na své cti. O deset let později se stal purkmistrem a roku 1698 císařským rychtářem.

Řemeslně školeným byl i lékárník, pro 17. století je v Ústí doložen Georg Etzel roku 1644, o devět let později je prvně zmíněn Matteus Brettschneider, po jeho smrti Daniel Straka, jenž si patrně vzal vdovu po Brettschneiderovi. Příliš se mu však nedařilo, a tak roku 1700 lékárnictví zanechává. Je třeba si uvědomit, že existence lékárny nebyla v prvé řadě závislá na "lécích", ale na vedlejší produkci - prodeji cukrovinek, léčivých pálenek ap.

Potřebnou byla i porodní bába. Podle zvyků doby to musela být vdaná žena s dětmi. Její jedinou školou byla praxe u jiné porodní báby. Do osvícenství bylo spíše teorií, že by jim pomohl městský lékař, spíše si v některých případech načerpaly samy znalosti z porodnických knih. Jako velice schopná je uváděna Zuzana Kaiserová, která zemřela někdy mezi lety 1679-1680 při moru.

Hygienické poměry v 17. a koncem 18. století byly otřesné. Voda v potoce, který tekl z Libouchce byla znečištěna odpadem ze stájí a chlévů, se dokonce používala na vaření piva, jež tímto získávalo odpornou chuť. Ani to nepřispívalo ke zdraví obyvatel. Moderní pohled na zdravotnicko-hygienické problémy přineslo až osvícenství. Josef II. špitály sice toleroval, avšak vymezil jim místo pro jakési dožívání lidí. Jejich funkci měly převzít veřejné nemocnice. V Ústí však oba špitály přetrvaly do poloviny 19. století. Roku 1856 byla otevřena první veřejná nemocnice. Špitál vně hradeb překážel také stavebnímu rozvoji města. Proto byl roku 1882 zbourán.


Obsah Předchozí kapitola Následující kapitola