Po celé 17. století až do konce 18. století i v Ústí nadále podstatnou
roli hrál špitál, na jehož funkci se ve srovnání se středověkem
mnoho nezměnilo ani v této době. Více péče se vesměs věnovalo
přidruženým kostelům než špitálům samým. Například Adam Kippelt
st. z Brunnesteinu nechal kolem roku 1625 přestavět původní gotický
kostelík sv. Materny na barokní kostel. Avšak tentýž Adam pamatoval
na špitál ve své závěti roku 1644, stejně jako jeho syn, purkmistr
Adam Kippelt ml. (1623-1688 ) o 44 let později. Ne tak velkoryse,
ale přesto pamatovaly na špitál i jiné patricijské rodiny. Z těchto
peněz byl však stále také znovu a znovu udržován kostel. Na zásadní
rekonstrukci špitálu zbyly peníze až v roce 1827-28.
V 17. století vznikl také špitál vně hradeb, i tento byl se svolením
biskupa za účelem kontinuity pojmenován po sv. Maternovi. Vybudování
špitálu umožnil Johann Franz Rasch z Aschenfeldu, jenž pocházel
z bohaté ústecké rodiny.
Johann Franz Rasch z Aschenfeldu
Narodil se roku 1594, studoval jezuitské gymnasium v Chomutově
a potom v Praze teologii. Současně byl hofmistrem pobělohorského
prominenta Jaroslava hraběte z Martinic. Díky jemu získává predikát
a byl přijat mezi říšskou šlechtu. O rok později získal kněžské
svěcení, k čemuž mu ústecká městská rada blahopřála, a doktorát,
což mu umožnilo církevní kariéru. Nakonec se stal nejvlivnějším
mužem pražské arcidiecéze po arcibiskupu kardinálu Harrachovi.
Mezi lety 1650-57 je přijat i mezi českou šlechtu. Když 12. ledna
1666 zemřel, zbyla po něm slušná částka peněz, 11 888 zl, jež
odkázal svému rodnému městu. Vykonavatelem závěti určil svou sestru
Kateřinu, vdovu po císařském rychtáři Kristiánu Fridrichu Windischovi,
též z Aschenfeldu, a jejich 6 dospělých dětí. Ty vytvořily z peněz
nadaci, r. 1670 zakoupily zchátralý domek u kostela a na jeho
místě nechaly vystavět zmíněný špitál uvnitř hradeb. Do jaké míry
byly peníze na tento účel skutečně využity, zůstává otázkou. Rodina
si však nerada nechávala zasahovat do svého díla a prosazovala
obsazování špitálu svými chudými, což ukazuje na pozoruhodné diferencování
potřebných v této oblasti. Po vymření dědiců patronátní právo
de facto přešlo na město.
Zdravotnický personál té doby představovali stále ještě v prvé
řadě ranhojiči - v tehdejším lékařství se nemoci dělily na vnitřní,
které léčil lékař, a na nemoci tělního povrchu, jež léčil ranhojič
- sem patřily např. i vyrážky, zduřelé mízní uzliny. Proto i za
moru hlavním léčitelem byl ranhojič. Tudíž ústecký městský lékař
a radní Michael Franz Schmidt, když roku 1680 před morem z města
utekl, nic neztratil na své cti. O deset let později se stal purkmistrem
a roku 1698 císařským rychtářem.
Řemeslně školeným byl i lékárník, pro 17. století je v Ústí doložen
Georg Etzel roku 1644, o devět let později je prvně zmíněn Matteus
Brettschneider, po jeho smrti Daniel Straka, jenž si patrně vzal
vdovu po Brettschneiderovi. Příliš se mu však nedařilo, a tak
roku 1700 lékárnictví zanechává. Je třeba si uvědomit, že existence
lékárny nebyla v prvé řadě závislá na "lécích", ale
na vedlejší produkci - prodeji cukrovinek, léčivých pálenek ap.
Potřebnou byla i porodní bába. Podle zvyků doby to musela být
vdaná žena s dětmi. Její jedinou školou byla praxe u jiné porodní
báby. Do osvícenství bylo spíše teorií, že by jim pomohl městský
lékař, spíše si v některých případech načerpaly samy znalosti
z porodnických knih. Jako velice schopná je uváděna Zuzana Kaiserová,
která zemřela někdy mezi lety 1679-1680 při moru.
Hygienické poměry v 17. a koncem 18. století byly otřesné. Voda
v potoce, který tekl z Libouchce byla znečištěna odpadem ze stájí
a chlévů, se dokonce používala na vaření piva, jež tímto získávalo
odpornou chuť. Ani to nepřispívalo ke zdraví obyvatel. Moderní
pohled na zdravotnicko-hygienické problémy přineslo až osvícenství.
Josef II. špitály sice toleroval, avšak vymezil jim místo pro
jakési dožívání lidí. Jejich funkci měly převzít veřejné nemocnice.
V Ústí však oba špitály přetrvaly do poloviny 19. století. Roku
1856 byla otevřena první veřejná nemocnice. Špitál vně hradeb
překážel také stavebnímu rozvoji města. Proto byl roku 1882 zbourán.