ÚSTÍ NAD LABEM ODDRUHÉ POLOVINY 17. DO POČÁTKU 19. STOLETÍ
Politické a správní dějiny města
Třicetiletá válka závažným způsobem poznamenala další osudy země. Co se týče samotného průběhu války, město bylo v prvém desetiletí bezprostředních válečných událostí ušetřeno, až roku 1631 vpadli na Ústecko Sasové. Roku 1632 byl v Ústí založen sklad potravin, většinou pobraných císařskému vojsku. Když 7. června Sasové odešli do Pirny, vystřídala je načas císařská armáda. Po bitvě u Lützenu 16. listopadu 1632 se objevilo Valdštejnovo vojsko. Armáda zůstala ve městě do roku 1634. V červenci téhož roku se roznesla zpráva o blízkosti Švédů, měšťané začali prchat do okolních lesů a císařský rychtář Salomon Freudenberger s purkmistrem Jakobem Mollerem Solinskym a radními s městskou pečetí do Prahy. V okolí i městě samém se střídali Švédové a Sasové. Švédové byli v srpnu 1634 drtivě poraženi u Nördlingenu, což zapříčinilo stažení posádek z Čech. Značná část švédského vojska pak z 23. na 24. září nocovala v Ústí, samozřejmě s patřičnými požadavky na zásobování. Válka byla ukončena pražským mírem 1635. Celý kraj byl zpustošen. Léta 1635-1638 byla relativně klidná, město mělo možnost se částečně vzpamatovat. Avšak již v srpnu 1639 se znovu objevili Švédové a až do roku 1648 se v městě či okolí objevili pětkrát. K tomu byl celý kraj postižen válečnými daněmi, za snad nejhorší rok se v tomto ohledu jevil rok 1645, kdy byla zemským sněmem povolena navíc daň z hlavy. Se sasskými i švédskými jednotkami se pravidelně do země vraceli pobělohorští emigranti, s nimi však také znovu odcházeli. Na konci války bylo město naprosto zbídačené. Počet obyvatel z odhadovaných 1 900 v roce 1610 klesl asi na 1 250 v roce 1650. Od té doby město vpodstatě stagnovalo, k nárůstu obyvatel došlo až ke konci 18. století.Po třicetileté válce habsburská monarchie postupně prosazovala formu státní moci, jež je známa pod termínem absolutismus. Vytváří se celý nový systém, jenž kromě toho, že vytváří vlastní instituce, proniká a přetváří i tradiční, vesměs stavovské. Dominantní jsou finance - kromě přímých daní se stále více prosazují daně nepřímé, například daň spotřební, ke zmapování daňových povinností slouží katastry. Nepřímé daně také dále oslabují pozici stavů při ovlivňování daní, neboť jimi nejsou schvalovány. Profesionalizuje se byrokracie a klíčovým fenoménem se stává stálá armáda (v jednotlivých evropských zemích spolyká 80-90 % procent všech výdajů). Tento proces posilování státní moci se odvíjí takřka ve všech evropských zemích v různých modifikacích a s různými peripetiemi, v podstatě by se jednalo o samotnou existenci těchto zemí, pakliže by vývoj šel jiným směrem, Polsko druhé poloviny 18. století toho bylo příkladem.
Habsburská monarchie sice prosazovala absolutismus, vývoj k moderní státní moci však byl těžkopádný a s řadou problémů. Mnohé se očekávalo od sjednocení právních norem, ty samy od sebe však nic řešit nemohly. Přesto je skutečnost, že v městském právu se nejpozději roku 1610 přestalo užívat magdeburské právo a základem městského soudnictví se stal Koldínův zákoník, vzniklý v Praze roku 1579, důležitá. Sjednocené městské právo se na začátku 18. století mělo sladit s právem zemským a očekávala se revize českého zemského zřízení. K tomu však nikdy nedošlo. Koldínův zákoník byl základní normou až do vydání všeobecného občanského zákoníku v roce 1811. Odvolací instancí byl již od roku 1548 apelační soud v Praze.
Města jako celek po třicetileté válce ještě více ztratila na svém významu a hospodářsky utrpěla, avšak poddanská města se častěji díky zázemí velkostatku své vrchnosti vzpamatovávala, královská města na vývoj doplatila více. Pochopitelně tím také stále častěji dochází ke skutečnosti, že vrchnostenská města začínají zpochybňovat či ignorovat privilegia královských měst, neboť jim jsou hospodářsky schopna konkurovat. Ani Ústí nebylo takového konkurenta ušetřeno, staly se jím Trmice na panství Jana Hartwiga, hraběte z Nostic.
Roku 1662 získal Nostic Horní i Dolní Trmice, čímž obec spojil a učinil centrem svého panství. O dva roky později, roku 1664, přeložil z Řehlovic do Trmic trhové právo a vytvářel podmínky proto, aby se zde usazovali řemeslníci. 30. prosince téhož roku povýšil císař Leopold I. Trmice na městečko a udělil mu znak.
Rozvoj Trmic v Ústí vyvolal nevoli, odpor města však nesměl být příliš hlasitý, neboť hrabě Nostic měl konexe ve Vídni a Ústí potřebovalo znovu potvrdit svá privilegia. Kromě toho zvítězila i pragmatická stránka, ani ústečtí řemeslníci nechtěli ignorovat nový trh.
Trmice neztratily nic na svém nově získaném významu ani v průběhu 18. století - roku 1775 měly čtyři výroční trhy, třináct organizovaných cechů ap. Jejich postavení bylo potvrzeno přiznáním práva mít regulovaný magistrát, čímž de facto byly zcela postaveny na úroveň Ústí. Byla to hořká pilulka, přes veškeré protesty však odvolání nebylo.
Selské povstání 1680 se rozhořelo v okolí Ústí, města samého se však bezprostředně nedotklo. Pozoruhodné bylo, že se k povstalcům prokazatelně nepřidali poddaní vesnic Vaňova a Stříbrníků, jež roku 1659 žádali krajského hejtmana Gottfrieda Konstantina ze Salhausenu o ochranu proti přehmatům města a výši robotních povinností.
V uvedeném případě se jednalo o spor, zda obce město vůbec vlastní, neboť tyto měl údajně zastavit v předchozí kapitole detailně zmiňovaný primátor Schösser. Spor nakonec řešilo místodržitelství, městu bylo zjevně vyhověno. Nikdo však neví, jaké množství zdejšího vína bylo v rámci projednávání sporu do Prahy odvezeno. V čele města stál v té době jako purkmistr Johann Heinrich Tattik.
Z účasti na povstání bylo obviněno několik sedláků ze sousedních obcí, někteří z nich byli bezprostředně pověšeni v rámci hrdelního práva města. To patrně bylo znovu obnoveno, neboť představitelé města i císařský rychtář žádali apelační soud v Praze o zachování starého privilegia. Šibenice na soudním vrchu musela být proto rekonstruována. Situace se pomalu uklidňovala. 28. června 1680 byl vydán robotní patent, jenž sice pouze v nejhorších výstřelcích, ale přece jen omezoval vrchnostenskou zvůli.
Konec 17. a počátek 18. století přinesl několik významných změn v zahraničně politickém postavení rakouské monarchie. Výrazným úspěchem bylo vítězství nad Turky v roce 1683 u Vídně a následný rychlý postup do Uherské nížiny, kde nakonec muselo Turecko rovněž kapitulovat a 1699 mírem karlovickým území postoupit Rakousku. Válka o dědictví španělské na počátku 18. století přinesla další územní zisky, zejména v Itálii. Do jisté míry s výjimkou Uher se však ostatní území časem stávala zdrojem problémů a proměnlivá spojenectví spolu s nepříliš prozíravou zahraniční politikou nakonec ohrozily monarchii v její podstatě.
Po krátké vládě Josefa I. nastoupil na trůn roku 1711 Karel VI. Pro Ústí nový panovník představoval opětovný boj za potvrzení privilegií. Příležitost k žádosti se našla 4. září 1723, kdy se v Praze konala korunovace Karla VI. za českého krále, při níž také královská města směla králi holdovat prostřednictvím dvou svých zástupců. Darem bylo předáno 300 lahví podskalského vína, údajně byl předán bez postranních úmyslů. Snahou však bylo docílit nejen opětovné potvrzení privilegií, ale možno-li i likvidaci úřadu královského rychtáře, neboť zvláště s jeho současným představitelem Leopoldem Fischerem mělo město časté rozmíšky.
Karel VI. se již roku 1713 snaží řešit nástupnickou otázku tzv. pragmatickou sankcí, tj. zajistit celistvost monarchie i v případě, že nebude dědic trůnu, pak právo vládnout připadne dceři. Uznání pragmatické sankce věnoval většinu své vlády. Formálního souhlasu mocností sice dosáhl, provázely jej však prohrané války, prázdná pokladna, a nakonec vývoj dal za pravdu slovům známého vojevůdce Evžena Savojského, že pragmatická sankce zůstane cárem papíru, nebude-li za ní stát bojeschopná armáda a plná státní pokladna.
Jakmile Karel VI. roku 1740 zemřel a na trůn nastoupila Marie Terezie, pruský král Friedrich II. bez skrupulí začal požadovat Slezsko a ostatní mocnosti buď přihlížely, nebo rovněž vznesly územní nároky. I čeští stavové zčásti - na rozdíl od uherských - souhlasili s přijetím bavorského kurfiřta Karla Alberta za českého krále. To jim Marie Terezie také nikdy neodpustila. Ta nakonec musela přistoupit na ztrátu Slezska a Kladska ve prospěch Pruska. Nebyla to prohra dočasná, i po válce sedmileté, jež skončila roku 1763, tak zůstalo.
Válka ohrožovala město od samého počátku. Pozice při hranici a nedaleký nakléřovský průsmyk představovaly jistá rizika. Purkmistr Ferdinand Franz Hartl spolu s městskou radou uklidili do bezpečí privilegia, pouze královský řetěz zůstal na všeobecně známém místě, zpevněny byly rovněž hradby. 7. listopadu 1741 vtrhli do Čech Sasové pod vedením hraběte Rutovského přes vesnice v okolí Ústí. Bavorského kurfiřta Karla Alberta za českého krále část okolní šlechty uznala, např. Nostic, Clary Aldringen ap., město však posly odmítlo.
Kvartýr sasských vojsk, rekvizice obilí, slámy, sena, atd. pochopitelně ochromovala život města. Po Sasech přišla rakouská posádka. Pak zase Franzouzi hlídali transporty potravin z Drážďan do Prahy, v rámci těchto transportů také sídlili ve městě a docházelo tak k řadě nedorozumění, v jejichž důsledku občas Ústí hrozilo vypálení či jiná válečná opatření. Po Francouzích město obsadili maďarští husaři, kteří částečně obnovili pobořené hradby. Když nakonec roku 1743 byla korunována Marie Terezie českou královnou, Ústí se drželo své loajální linie a zúčastnilo se korunovace s tím, že navíc doufalo, že se vyhne válečným daním. Ve hře bylo také potvrzení privilegií, to Marie Terezie učinila roku 1748.
Při tzv. druhé slezské válce 1744-1745 byly opět po zprávě o vpádu pruských vojsk do země zakopány městské klenoty. Ve městě se objevil císařský generál von Bukov s husary, kteří zároveň obsadili Děčín. Byla podniknuta opatření - potápěny lodě, kameny valeny do řeky ap., aby Labe přestalo být sjízdné pro nepřátelské dodávky potravin a munice. Friedrich II. se 23. srpna utábořil se zhruba 40 000 vojskem mezi Petrovicemi a Krásným Lesem. Znovu se v kraji rekvírovaly potraviny, zbraně a také se vyžadovalo placení daní. Generál Bukov se po zprávě o stavu nepřátelských vojsk stáhl. Kromě pruské přítomnosti v kraji se zde v zimě 1744/45 nacházelo také na rakouské straně stojící pomocné sasko-polské vojsko, jež nárokovalo zimní kvartýr v prostoru od Jablonného po Kadaň, tedy včetně Ústí. Město opustilo v květnu 1745. V prosinci táhlo přes město vojsko rakouské do Saska, princ Karel Lotrinský za hlavní kvartýr zvolil nejprve Petrovice a pak Ústí. O vánocích téhož roku pak byla podepsána v Drážďanech mírová smlouva, Marie Terezie Slezsko zpět nezískala.
Nastala doba relativního oddychu. Marie Terezie sice městu stvrdila privilegia, ale v témže roce bylo městské radě oznámeno, že se Ústí stává garnisonou. Přes špatný stav městských financí vyvstala povinnost koupit nejprve jeden, po rozšíření posádky z jedné na dvě kompanie ještě druhý dům, jež byly přetvořeny v kasárna.
Roku 1752 bylo zavedeno poštovní spojení na trase Praha-Drážďany. Smlouva byla se Saskem uzavřena na 25 let, na jejím základě dostavník jezdil každý týden obojím směrem, přičemž se na nákladech stejným dílem podílely obě strany. Tento jistě pokrok měl ještě další pozitivní důsledky, například byly rekonstruovány silnice vedoucí po trase poštovního spojení, opravy pozastavila sedmiletá válka. Poštmistrem v Ústí se stal Johann Dominik Böhm z Böhmenau, zemřel však záhy, již roku 1757. Roku 1777 byla uzavřena další rakousko-saská konvence, na jejímž základě se pošta zrychlila zavedením lehčího kočáru pro přepravu osob a zavazadel - diligence - a každá strana ji financovala na svém území. Toto přímé napojení město ztratilo roku 1801, neboť nebylo schopno se o silnici směrem na Petrovice starat a udržovat ji v dobrém stavu, proto vláda rozhodla o nové trase z Prahy přes Louny a Teplice do Petrovic a dále do Saska. V dalších letech Ústí o znovuobnovení trasy bojovalo, avšak neúspěšně. Původní cesta definitivně propadla historii.
Rakousko nesmířené se svými územními ztrátami se roku 1756 domnívalo, že nastala příhodná doba pokusit se o revizi výsledků předchozích válek s Pruskem. Ústí jako hraniční město bylo znovu v centru pozornosti, což vyvolalo snahu měšťanů, aby před vojsky zabezpečili své statky. Město i nyní slouží jako posádka a magazín. Tak obsadila rakouská a saská vojska v počtu 100 grenadýrů a 400 Chorvatů hrad Střekov, podobně byl obsazen děčínský zámek. Friedrich II., když sledoval rakouské válečné přípravy, se rozhodl preventivně zaútočit. 13. září princ z Brunšviku porazil s 10 000 muži rakouské vojsko u Nakléřova a utábořil se u Střížovic. Dne 18. nebo 19. září pruští černí husaři vpadli do Ústí, přičemž zdemolovali městské brány. Město muselo vojsko zásobovat nebo mu hrozilo vypálení. V okolí města docházelo k občasným šarvátkám Prusů s rakouskými bandury. 28. září navštívil město sám Friedrich II. Posléze pruské vojsko odtáhlo k Lovosicím, kde Prusové za cenu těžkých ztrát zvítězili. Důsledkem bitvy pro město bylo postarat se o velké množství raněných. Prusové se posléze stáhli. Na jaře příštího roku však Friedrich II. opět zamířil přes Krušné hory do Čech a znovu se v okolí města střetávají jeho vojáci s na střekovské straně tábořícími Chorvaty. Jako rukojmí byli dokonce použiti i někteří měšťané, protože však se rakouský oddíl stáhl do Litoměřic, byli propuštěni. Pruský král s krvavými ztrátami zvítězil 5. května 1757 před Prahou, ale nakonec byl poražen v bitvě u Kolína 18. června téhož roku. Znovu se v Ústí objevovali zranění vojáci a byli požadovány kontribuce. I v následujících měsících a letech přes město táhli nebo byli nakvartýrováni vojáci obou válčících stran s příslušnými doprovodnými následky, například chorobami jako byl tyfus ap. K jedné z nejhorších scén pro měšťany patrně došlo 17. a 18. dubna 1759, kdy do města dorazil oddíl třiceti kyrysarů v čele s rytmistrem von Schladernem, mající za úkol všechny potraviny buď odvést pro pruské potřeby a co nebude možné vzít s sebou, zničit. Tak bylo obilí naházeno do Labe, mouka vysypána na ulice... Až v posledních letech války 1760-1763 bylo město vcelku ušetřeno bezprostředních válečných hrůz.
Po válce se město dlouhou dobu vzpamatovávalo, také proto, že byly vypsány kromě řádných daní ještě mimořádné, což znamenalo velké zatížení pro městskou pokladnu. Svědčí o tom i stavba nového pivovaru, neboť r. 1763 byl starý komisionelně uznán za stavebně havarijní, nedostatek financí však vedl dále k udržování provizoria, až roku 1766 mohl děkan P. Anton Barm nový pivovar slavnostně vysvětit. Posledním ohlasem války se staly návštěvy vojenských odborníků a posléze i Josefa II. za účelem eventuálního vybudování pevnosti na Mariánské skále, místo však bylo nakonec označeno za strategicky nevýhodné. Velikost pohromy, jakou pro město válka představovala, lze odvodit i z demografických údajů - v letech 1750-1799 zemřelo dle matriky 378 osob, což představovalo zhruba třetinu veškerého obyvatelstva. Po sedmileté válce se město počalo více rozvíjet, dochází k rozmachu zejména textilních řemesel (soukeníci, tkalci), stoupá počet jirchářů a některých řemesel ze skupiny "ošacení"(ševci, punčocháři, kožešníci) i počet obchodníků. Ti se ne vždy živili zcela poctivě, jak dokazují vyšetřující spisy z roku 1808 týkající se Antona Danta, obchodníka s koloniálním zbožím, jenž byl obviněn z podloudnictví.
Poslední válka Marie Terezie se roku 1778 týkala tzv. dědictví bavorského - po vymření bavorské větve Wittelsbachů tu byla možnost připojit k monarchii Bavorsko, a tak posílit její pozici v Říši. Proti tomuto plánu se postavilo Prusko i Sasko. Do města vpochodovali 2. května 1778 rakouští dragouni a Chorvaté, ale již v červenci je vystřídali Prusové pod vedením prince Jindřicha Pruského, jenž velel také spojenecké sasské armádě, a 5. srpna se objevili také v Ústí, jež znovu v plné míře pocítilo tíži vojenských tažení. V září téhož roku se vrátili Chorvati, v říjnu zavítal do města znovu Josef II., opětovně na inspekční jízdě v listopadu. Císař opakovaně bydlel v hostinci U bílé labutě. "Bramborová válka", jak byla také nazývána, byla v roce 1779 rychle ukončena těšínským mírem. Rakousko získalo pouze nepatrnou innskou čtvrť.
Neúspěšné války a celkové zaostávání za evropskými mocnostmi donutilo Marii Terezii provést řadu reforem, jejichž důsledkem byla další byrokratizace společnosti. Tím dostala i větší možnost se prosadit měšťanská inteligence a dosáhnout společenského vzestupu. Proto lze konstatovat, že od poloviny 18. století vzrůstá mezi povoláními ve městě také počet příslušníků státní byrokracie. Od členů městských rad začaly být žádány právnické znalosti. Městům i šlechtě byla odnímána hrdelní pravomoc a reformou trestního řádu byla omezována libovůle v jurisdikci. Po roce 1765 zbylo v Čechách z 378 hrdelních soudů 30, mezi nimi i v Ústí nad Labem. Městský písař, který jim předsedal, musel být již roku 1751 zkoušeným právníkem. Možnost jeho sesazení městskými orgány byla silně omezena.
Po Bílé hoře také do Ústí byl dosazen tzv. královský rychtář, který byl jmenován panovníkem a byl orgánem nadřízeným městské správě a soudnictví. Jeho úřad byl zrušen až roku 1783. Zvlášť konfliktní se stal z Trutnova přišlý a přes protesty a návrhy jiných kandidátů roku 1769 jmenovaný královský rychtář Steydler, časem si na něj údajně měšťané zvykli. Dokonce se po náhlé smrti starosty Köhlera roku 1789 stal starostou - již jako osvícenecká osobnost. Jeho jméno je však spjato s událostí, která nejlépe ukazuje, jak ještě za Marie Terezie existoval značný rozpor mezi racionalitou reforem na straně jedné a nedůslednostmi, přímo myšlenkovými rezidui dob minulých. K tomu druhému bezpochyby patřil v letech 1771 a 1772 uspořádaný proces se "zaklínači ďábla" - koneckonců Marie Terezie v podstatě tyto procesy nezakázala, třebaže je považovala za ignoranství a k vyneseným rozsudkům se osobně vyjadřovala.
Čarování na Mariánské skále.
Jak archivní prameny uvádějí, přesně o půlnoci ze 17. na 18. října 1771 se v opuštěné poustce vedle kaple Navštívení P. Marie sešli dva duchovní - dominikán Liebhardt Ebenher a františkán Johann Schubert - ústecký radní Josef Rabuský s chotí Františkou, dva bývalí úředníci trmického panství Johann Caspar Netter a Johann Prasch, uveden bez zaměstnání a jakýsi prý vizionářstvím posedlý Wagner. Všichni tu stáli v naději, že následující rituál spojený se vzýváním ďábla jim přinese přesně celé tři miliony dukátů. Není jasné, kdo seanci prozradil, nicméně druhý den byl v Ústí poprask. Jak z věci samé, tak i ze zatčených osob. Josef Rabuský patřil k váženým měšťanům a dominikána uctívala většina ženské části obyvatelstva.
Výslechy zatčených probíhaly po celé měsíce. Všichni svorně vypovídali, že jim k uklidnění svědomí stačilo dominikánovo ujištění, že vše probíhá zcela v intencích katolických rituálů s drobnou modifikací. Popisovaný průběh "mše" ovšem sotva svědčí o tom, že její jedinou nepatřičností bylo vzývání peněz. Aniž se budou klást přílišné nároky na přehled a vzdělání účastníků, jméno Lucifer těžko mohli spojit s pravověrným katolictvím, připustí-li se, že ostatním jménům nerozuměli. Hlavní inscenátor seance, dominikán Ebenheber, byl odvezen do Prahy, zde se v konventu sv. Jiljí, kam byl umístěn, ode všeho distancoval, do Ústí došel pouze útlý protokol bez většího obsahového významu. Rozsudky nad ostatními vynesené městským soudem již odrážely osvícenství - na pořad dne nepřišlo žádné mučení, doživotní žaláře či dokonce hranice. Převažovaly tříměsíční nucené práce v železech, peněžité tresty, učitel, který pomohl sehnat kalich, byl suspendován.
Josef II. však již své reformy prosazoval jako doktrínu, tedy důsledně. Jeho správní reformy byly neméně důležité jako ostatní, tj. toleranční patent a zrušení nevolnictví. Josef II. zrušil dosavadní právní rozdíly mezi královskými a poddanskými městy. Podstatným se stala velikost města a jeho ekonomický potenciál, nikoli dávná privilegia. Privilegia sama sice ještě potvrdil, avšak nesměly odporovat císařským reformám. Umožnily tak město otevřít hospodářským potřebám doby.
Kromě toho, že roku 1783 byly spolu se zrušeným úřadem královského rychtáře postupně rušeny i městské rady a ty byly nahrazovány regulovaným magistrátem, jednotným orgánem politické, soudní a hospodářské správy. Velikost a personální obsazení magistrátu bylo úměrné významu města.
Ústí bylo zařazeno do třetí kategorie měst. Magistrát tu byl zřízen až roku 1788. Sestával se z voleného starosty, funkce bezplatná, čestná, ze zkoušeného městského rady, který de facto představoval výkonnou moc - pobíral 400 zlatých z obecních prostředků - tří zkoušených radů sloužících bezplatně, na tato místa měli být přednostně dosazováni váleční veteráni, a 12 volitelných radních. Placený kancelářský personál se sestával ze tří kancelistů, dvou soudních sluhů, denního a nočního hlídače. Pro hospodářské záležitosti bylo vytvořeno zvláštní zastupitelstvo, sestávající ze tří radních. Radní byli voleni voliteli, jež obci určil krajský úřad, jenž volbu posléze také potvrdil. Byli zváni ke všem magistrátním zasedáním týkajícím se ekonomických záležitostí a měli zde hlas poradní.
Po komplikovaném volebním ceremoniálu byl v červnu 1788 ustanoven starostou ústecký kupec F. X. Köhler. Ten 1. července 1788 uvedl novou radu s náležitou slávou na radnici.
Na místa v novém magistrátu se však "zvolili" původní volitelé. Mezi nimi bylo minimum odborníků, za uvedení stojí František Alois Peher, zkoušený rada, který krátce předtím kvalifikaci získal tím, že v Praze složil předepsanou právnickou zkoušku, a Philipp Büchel, vysloužilý šikovatel, první z nezkoušených radů. Ten se roku 1793 na krátký čas stal i starostou. Reformy byly přijímány rozporně, města se staví ke změnám spíše negativně, zejména tradiční hospodářské myšlení vázané na cechy, historická privilegia ap. přežívala. Stejně tak v politické rovině města neuvažují o výraznější emancipaci. Například toleranční patent z roku 1781 byl v Ústí přijat přímo nevraživě. Nejen, že se do poloviny 19. století žádný obyvatel jako nekatolík nepřihlásil, ale v latinském pamětním spise, jenž byl roku 1785 vložen do opravené věže kostela sv. Materny, se ústečtí hodnostáři o náboženských reformách vyjadřují velmi rozhořčeně. Kritizuje se rušení klášterů, kongregací a bratrstev, jejichž jmění - 2 149 zl. v případě zdejšího bratrstva Božího Těla - propadlo státu. Nadšení nevzbudilo ani zrušení nevolnictví, narozdíl od poddaných okolních vesnic.
To však již se blížil konec josefinismu. Ještě Josefův bratr Leopold II., jenž vládl 1790-92, se přes jisté ústupky nevzdal osvícenských myšlenek, jeho nástupce František I. 1792-1835 však již představoval spíše byrokratickou despocii, k čemuž také významně přispěly napoleonské války. A tak mnohé z knih, které roku 1790 objednal v Sasku pro první ústeckou veřejnou knihovnu učitel Pietsch, se octly o tři roky později na indexu. Nicméně 19. století, třebaže až jeho druhé polovině, Ústí vděčí za svůj faktický vzestup.
V roce 1801 má Rakousko na svém kontě dvě neúspěšné války s Francií, jež se negativně odrazily ve finanční situaci země. Vedle běžných daní byla zavedena válečná půjčka, na niž doplácely především lidnaté země monarchie, tj. Čechy a Morava. Mírové smlouvy z let 1801-1802 však byly jen krátkými přestávkami před dalšími dvěma pro Rakousko prohranými válkami, jež v podstatě dovedly monarchii roku 1811 k bankrotu. Rakousko se dočasně snažilo hrát profrancouzskou politiku (mimo jiné sňatek Napoleona s dcerou císaře Františka), v roce 1813 již však od neutrality de facto přechází na pozici proti-francouzské koalice. V druhé polovině srpna se severní Čechy staly přímo dějištěm válečných operací.
Ve dnech 29. - 30. srpna 1813 došlo k bitvě mezi francouzským sborem generála D. R. Vandamma a spojeneckými vojsky rakousko-rusko-pruskými. Spojenecká vojska ustupovala do Čech po porážce v bitvě u Drážďan. Napoleonův sbor měl za úkol obsadit průsmyky v Krušných horách a zadržet oslabenou spojeneckou armádu v Sasku. To se do značné míry podařilo, avšak mezitím se spojeneckým vojskům 29. srpna podařilo překročit Krušné hory a posílit oslabenou ruskou obranu. Velení převzal ruský generál Michail Barclay de Tolly. Vandamme neustoupil v domnění, že mu přijde na pomoc Napoleon. Místo toho se Vandammovi v zádech objevil pruský sbor pod velením generála Kleista. Francouzi byli na hlavu poraženi a Vandamme zajat. Bitva, v níž padlo kolem 20 000 vojáků, byla jedním z momentů, jež připravila Napoleonovu porážku u Lipska v říjnu 1813.
Válečné události se dotkly celého kraje. Samo město bylo 29. srpna obsazeno francouzským vojskem, a to okamžitě vymáhalo kontribuci v částce 50 000 denních porcí chleba. Ústí s počtem 1 500 obyvatel nebylo schopno francouzské požadavky splnit, takže Francouzi rekvírovali zásoby v širém okolí. Po prohrané bitvě však museli k ulehčení obyvatel odtáhnout.
