František Zajíček má pamětní desku

24.02.2006
Ústecký primátor Petr Gandalovič a předseda Konfederace politických vězňů Otakar Zajíček dnes na Západním nádraží odhalili pamětní desku Františku Zajíčkovi.

   „Považuji za správné, že František Zajíček, jenž byl v roce 1993 prohlášen čestným občanem Ústí nad Labem, bude mít v krajské metropoli pamětní desku. Každé město by si totiž mělo vážit svých osobností. Narozdíl od vzpomínkových událostí v minulém roce, které se týkaly 60. výročí ukončení druhé světové války, je odhalení pamětní desky Františku Zajíčkovi uznáním III. odboje a boje proti komunismu. S touto iniciativou přišli ústečtí železničáři u příležitosti revitalizace Západního nádraží a radní rozhodli o tom, že se město bude na zhotovení desky podílet patnácti tisíci korunami“, řekl Gandalovič.

   Podle Gandaloviče je symbolické, že odhalení pamětní desky proběhne den před výročím únorových událostí roku 1948. „Zajíčkův příběh může sloužit současné mladé generaci nejen jako ilustrace klíčových dějinných událostí, ale také jako příklad lidské odvahy a neústupnosti vůči nesvobodě“, dodává primátor.

   Po ukončení akce položili Petr Gandalovič a Otakar Zajíček květiny k soše obětem komunismu v Městských sadech. Doprovázeli je radní Ivan Dostál a Václav Kůrka.

 

Kdo byl František Zajíček

 

František Zajíček se za války aktivně podílel na odboji proti německým okupantům. Od srpna 1944 se stal velitelem roty partyzánského pluku Ludvíka Svobody. Jeho oddíl prováděl četné destrukce železnice pomocí náloží trhavin a poškozoval německé vojenské transporty v prostoru Chrudim – Pardubice – Česká Třebová – Havlíčkův Brod.

František Zajíček se po únoru 1948 nesmířil s nastolením komunistického režimu a rozhodl se provádět proti němu odboj. V letech 1948 - 1950 zřizoval v Ústí nad Labem a Neštěmicích tajná skladiště zbraní a trhavin. Dne 28. května 1949 Zajíček společně se dvěma přáteli destrukcí poškodili železniční koleje v Praze a ve Veselí nad Lužnicí.

V roce 1953 při provádění akce StB LIKVIDACE proti bývalým členům Národně socialistické strany došlo k vyzrazení, že Zajíček v roce 1948 přijal do úschovy pistoli od Františka Tesaře. V březnu 1953 byl Zajíček zatčen. Při výsleších prováděných vyšetřovateli StB došlo k vyzrazení úkrytů zbraní a trhavin a ke zjištění pachatelů destrukce na dráze v roce 1949. StB nezákonnými prostředky donutila zatčené k doznání činů, které nikdy nespáchali (pokus o vraždu komunistického funkcionáře na dráze jedem, pokus o vraždu předsedy vlády Zápotockého, příprava vyhození do vzduchu budovy KV KSČ v Ústí nad Labem, předávání informací o výrobě sér v ústeckých jatkách do Svobodné Evropy) a Zajíčka učinila vůdcem teroristické skupiny.

Při veřejném procesu v sále Kulturního domu chemičky ve dnech 30. a 31. března 1953 byl Zajíček odsouzen k trestu smrti za velezradu a vyzvědačství. Jeho přátelé František Klepal s Václavem Prejzou byli odsouzeni na doživotí a dalších 8 obžalovaných (vesměs železničářů) za velezradu k trestům odnětí svobody na 11 - 25 let. V souběžných procesech byli odsouzeni k vysokých trestům i rodinní příslušníci a přátelé odsouzených.

V roce 1960 byla část odsouzených amnestována, později část propuštěna z vězení na podmínku. Žádosti o rehabilitace z let 1968 - 1969 zmařila normalizace. V roce 1990 byli všichni obžalování rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem rehabilitováni.

František Zajíček byl v roce 1993 jmenován čestným občanem města in memoriam.

 

               Z projevu Petra Gandaloviče před odhalením pamětní desky F. Zajíčkovi

 

   Výročí únorového komunistického puče v roce 1948 je pro nás každý rok příležitostí k úvaze, zda se naše země dokázala vyrovnat se svou komunistickou minulostí. Pokaždé si, možná právě více v tento den než jindy, uvědomíme, že to není jednoduché a že se nám to zatím příliš nedaří. Důvodů je určitě několik a některé jsou vzájemně ve zdánlivém rozporu.

 

  1. Doba, která uplynula od porážky komunistického režimu, je poměrně dlouhá, a tak pro generaci dnešních třicátníků a mladších již nepředstavuje prakticky žádnou osobní zkušenost. Diskuse o komunistickém období je pro tyto lidi neaktuální a možná i málo zajímavá.
  2. Doba, která uplynula od porážky komunistického režimu, je naopak krátká proto, že v generaci čtyřicátníků a starších žije mnoho lidí, kteří byli aktivní součástí tohoto režimu a diskuse o těchto otázkách je pro ně osobně nepohodlná.
  3. Doba, po kterou samotný režim trval byla tak dlouhá, že si stačil vychovat celé generace lidí, kteří byli jeho aktivními oporami, ale i těch, pro které se normálním stalo držet ústa a krok. Za tu dobu se navíc komunistický režim sám stačil několikrát změnit od budovatelských a zároveň krutých padesátých let přes uvolněná léta šedesátá až po normalizační a zcela pokrytecká léta sedmdesátá a osmdesátá, takže při diskusi o něm může každý mluvit o jiném období, které pro něj mělo jiný dopad.
  4. Na politické scéně působí zcela legálně strana, která na jedné straně splňuje všechny formální podmínky pro existenci v demokratickém systému a je pravidelně v demokratických volbách volena do všech úrovní samospráv, na druhé straně svým názvem a ústními prohlášeními svých představitelů potvrzuje následnictví strany, která byla strůjcem a organizátorem útlaku v naší zemi. Do každých voleb tak tuto zátěž vtahuje, a tak namísto vyrovnání s minulostí zde máme hesla o laciném antikomunismu jako nálepka pro ty lidi, kterým se to prostě nelíbí.

 

   A tak pravděpodobně jediná správná možnost jak zabránit tomu, aby se naše diskuse o minulosti vytratila do ztracena nebo byla přehlušena předvolebními hesly, je důstojně uctít památku těch, kteří přinesli oběť nejvyšší. Ústečan František Zajíček takovou oběť přinesl. Prokázal hrdinství v boji proti fašismu a aktivně vystoupil proti komunismu, což jej stálo život. Byl bezesporu velkým člověkem, na kterého je naše město právem hrdé a které mu právem v roce 1993 udělilo titul čestného občana. Uctěním Františka Zajíčka však rovněž připomínáme osudy dalších Ústečanů, kteří pod komunistickým režimem trpěli, od těch, kteří strávili svá nejlepší léta v lágru, přes ty, kteří byli vyhozeni z kvalifikovaných zaměstnání až po ty, kterým ředitel na ústeckém gymnáziu znemožnil dále studovat. Snad se nám tím podaří oslovit i ty, pro které je to naštěstí už opravdu jen minulost.

    Na závěr chci zdůraznit, že za dnešní akcí, která představuje nejen odhalení pamětní desky, ale především rozsáhlou dokumentaci života Františka Zajíčka, je velký kus práce. Chtěl bych za ni poděkovat panu řediteli Kaiserovi a panu Hendrychovi. Dejme i my si tu práci a přemýšlejme o hodnotách, které František Zajíček představoval a jejichž symbolem je i dnes.

 

Pamětní desku F. Zajíčkovi odhalili P. Gandalovič a F. Zajíček.

 

Ústecké osobnosti pak položily květiny k soše obětem komunismu.

František Zajíček má pamětní desku