Obnova města a nový rozkvět v době poděbradské
a jagelonské
Právem se litoměřická krajina nazývá rájem Čech, vše je zde neobyčejně úrodné, ať máš na mysli plodiny jakéhokoliv druhu, utěšené zahrady, kopce porostlé osením a horské stráně ozdobené vinicemi. K tomu přistupuje také ta okolnost, že se bohatství z celých Čech vozí k Litoměřickým po znamenité cestě, to je po řece Labi. Cokoliv se k nám přiváží od moře, co připlulo samo od sebe, totiž lososi, okatice, jeseteři a další, takže lze u Litoměřic téměř každým rokem polapit nějaký nový druh mořských ryb. S vínem zvaným Podskalské (roste totiž pod skalami za městem Ústím) nemůže v Čechách závodit ani jediné, dokonce ani mělnické se mu nevyrovná. Dováží se do Rakous, kde úspěšně soupeří s prvořadými víny i exotickými a zámořskými.
Bohuslav Balbín: Krásy a bohatství české země, s. 237.
Obnova města
Smrt Zikmunda Lucemburského (1437) otevřela nový zápas o český trůn, který pokračoval i po předčasném skonu císařova zetě, českého a uherského krále Albrechta Rakouského (1439). Země, rozpolcená politicky i nábožensky se zmítala v neutuchajících šarvátkách, kterým načas učinil přítrž Jiří z Poděbrad, zvolený a postupně i uznaný správce českého království. A mezi městy, která stála na jeho straně bylo i Ústí n. L. Zatím Jiří vládl ve jménu krále, který teprve musel odrůst dětským střevíčkům. To ještě nikdo netušil, že po krátkém panování Ladislava Pohrobka tento český magnát, odchovaný husitskými bojišti, dosedne na český trůn.
Nicméně i mladičký král Ladislav zasáhl do dějin Ústí. Kromě obligátního potvrzení všech dosavadních privilegií, městu zároveň (12. listopadu 1454) udělil právo konat vedle jarmarku ode dne sv. Markéty ještě druhý výroční trh, který měl začít od neděle po sv. Bartoloměji a trvat osm dní. Zájem měšťanů o rozšíření privilegií hospodářského charakteru jistě svědčí o postupné renovaci města, zatímco další listina dokazuje touhu měštanů po reprezentaci. Na žádost purkmistra a rady král dne 19. června 1457 povolil Ústí n. L. obnovení starého městského praporu, uloupeného v bojích roku 1426. Zhotoven měl být dle následujícího popisu - na červeném praporci ležel uprostřed žlutý kruh, v něm pak zelený štít s v pravostojícím bílým dvouocasým lvem. Hruď lva pokrývalo kroužkové brnění, na přílbě byl umístěn klenot s říční loďkou a veslem směřujícím mezi konce ocasů. Máme před sebou prvý popis městského znaku, který se snad kryl i s původním či variantním obrazem na pečeti.
Jiří z Poděbrad bývá charakterizován jako velký podporovatel královských měst. Zdá se však, že jeho přístup k nim neplynul z výhradné preference tohoto zemského stavu jako rozhodující opory královské moci, ale spíše z konkrétních potřeb v určitém regionu. Svědčí o tom i Jiřího politika vůči královským městům severozápadních Čech. Za prvořadý úkol zde jistě považoval vyproštění Mostu ze zástavy Wettinů a vůbec likvidaci nebezpečné sasské enklávy. Prvé úspěchy se dostavily již během jeho správcovství, diplomatické završení pak představovaly chebské smlouvy z r. 1459. Jistou pozornost věnoval Jiří i Litoměřicím, Žatci a Lounům, za to Ústí nad Labem udělil pouze všeobecnou konfirmaci. Důvody mohly pramenit z nevalného postavení města ve 40.-50. letech 15. století.
Na rozdíl od celé řady královských měst, nezískalo Ústí n. L. během husitských válek žádný pozemkový majetek. Zůstalo nadále sevřeno v nevelkém údolí a obklopeno drobnými šlechtickými državami. Nemohly se ho sice dotknout Jiřího pokusy o revizi pozemkové držby (negativně se týkaly např. Loun), ale také se vytrácela naděje na rozvinutí hospodářské aktivity města. Jistá neprůbojnost Ústeckých patrně souvisela s předchozími událostmi. Nejprve opakované zástavy, přítomnost sasské posádky, a pak nároky Jakoubka z Vřesovic na poničené a značně vylidněné Ústí n. L. vedly nutně k poklesu jeho politické prestiže, ke ztrátě schopnosti samostatně rozhodovat.
Jak jsme si již naznačili, Ústí se přes všechny obtíže snažilo chod města obnovit, a to nejen prosbami o vydání privilegií, ale i urychlenými opravami význačných budov, jakými byly např. kostely, ale i výstavbou měšťanských domů, přebudováním městských hradeb, stejně jako oživením činnosti samosprávných orgánů. Ze všech těchto hledisek se zdá, že se město do konce třicátých let 15. stol. navrátilo k běžnému životu, jak to proklamují i zachované prameny, které za jakýsi mezník obnovy označují rok 1438.
Pro tento rok známe opět složení městské rady; obdobně i pro léta 1439 a 1443, 1469, kontinuálně pak pro léta 1471-1514. Patřil do ní i rychtář, dosazovaný ale nyní z vůle města. Ze jmen, která se objevila před husitskou revolucí se setkáme pouze se jménem Stör, (Petr, 1388" 1401 Jan), Jan Munkar (též 1400-1402, 1409), v případě řezníka Kříže patrně neexistovala souvislost s Křížem - soukeníkem z let 1402, 1409.
"Ve dvanáctém roce od zničení města" byla založena, dosud zachovaná městská kniha soudní a pamětní, obsahující ale i několik posledních pořízení neboli kšaftů. Zápisy zahrnují léta 1438-1514, s přerušením v letech 1451-1469. Úvodní věty, stejně jako řada záznamů jsou psány latinsky, od r. 1440 se objevuje němčina a počínaje rokem 1474 stále častěji čeština, aby od 90. let převážila. Jak se rozšiřovala úřednická agenda, ukázalo se nezbytným vedení vícero řad městských knih, a tak - v souladu s vývojem i v jiných městech - byla v r. 1504 založena kniha testamentů (Liber testamentorum ac condisillorum urbis Ausigh super Albea), sahající až do r. 1585. I v ní najdeme zápisy psané všemi třemi jazyky, do poloviny 16. stol. však převažuje čeština. Ve 40. letech byla postavena i radnice, byť je písemně doložena až k letům 1471 a 1496.
Velmi rychle se také konstituoval náboženský život ve městě. Ze zpráv, které máme k dispozici, nelze vůbec usoudit, zda a v jakém počtu byli v Ústí kališníci. Neznáme ani stav zničení ústeckých kostelů, víme jen, že vzhledem k prezentaci farářů musely být oba záhy provozu schopné. U P. Marie přetrval nebo se vrátil farář Jindřich z Varnsdorfu, který prezentoval 1429 nového oltářníka u oltáře Neposkvrněného početí P. Marie a kněze Pavla z Lípy. V pohusitské době mělo na obsazování míst duchovních značný vliv i město a nadále se staralo o hospodaření s různými kostelními nadacemi, o tzv. záduší.
Pro kostel P. Marie se z doby jeho obnovy zachovala pozoruhodná registra všech takovýchto platů, byť jejich autentičnost je poněkud znehodnocena pozdějšími, jen těžko časově určitelnými přípisy. Původní elaborát dokončili 15. července 1438 dva "kostelní otcové", tj. zvolení správci kostelního hospodářství - Jiří, oltářník od oltáře Navštívení P. Marie a měšťan Jan Fojt. Tento zápis je zajímavý též dík zde uvedeným jménům plátců i specifikovaným polohám některých poplatných usedlostí, polí či vinic. Nejprve jsou vypsány platy z mlýnů - z nadace již zemřelé paní Anežky se jedná o mlýn v Ústí i vně města, dále se hovoří o příjmech ze mlýna zvaného Weydemol, ze mlýna řečeného Grubemol, následuje mlýn kamenný a mlýn za hradbami neboli "žabí", mlýn mimo město "na strouze" (in fossato), dle Umlaufta tzv. Horní mlýn a často citovaný mlýn na Bílině, blízko něhož stál též kostelu poplatný dvůr. Následuje vypsání úroků, náležících špitálu. Kromě plateb jednotlivých měšťanů, mu náleží i 4 gr. ze mlýna "post fossam", ze stodoly a zahrady, plat ze vsí Strziebrnyk, Choyna, Sslawscho, ze dvou vinic a z pole.
Ze zde uvedených ústeckých měšťanů by pouze některá jména mohla vést k rodinám usedlým ve městě již před r. 1426 - Munkar (Jan Munkar opakovaně okolo 1400 v městské radě), Karwič (1409 Mikuláš Karwicz purkmistrem), Petr Otto (1400 Otto, řezník); problematičtější je to s již připomínaným jménem Kříž. U dvou - Wachy a Miluláše je poznámka, že se jedná o hrnčíře, Swach, Hawel a Hanussek byli řezníci, kteří vlastnili šest poplatných masných krámů. Dále registr kostelních platů uvádí testamenty (Mikuláš Puchel) a německy psané konstatování z r. 1456 o nedodržování závazků a to z realizace závětí (psáno opět latinsky) - Petra Nimrichta a Václava Dremela, kterou drží Matyáš Karwič, kšaftů Jiřího Löchela (v rukou jeho sestry řečené Nela) a Markéty z Libonowa (drží Litolt a část paní Chotiburissa); u rychtáře z Klíše se jen konstatuje, že kšaftoval kostelu půl kopy grošů, které patrně dosud nebyly odvedeny.
Řada platů měla být odváděna přímo k některému svátku. Co se týče složení, zcela převažovaly odvody v penězích (uváděných patrně v groších českých), u mlýnů a výjimečně v testamentu Mikuláše Puchela se mluví o dávkách obilí. Jazyková "pestrost" register, kde se vyskytují i bohemismy ("Krziz z mlynysst", "Kral Polsky mlady") je patrně dána i pozdějšími přípisy, ale česky znějí i některá jména - "Kottlyk, Mika, Knyeziek, Rzeha, Slywka, Bielkova, Krasa", ale platit měl i "Martin Wolff, Hans Tohenhecker, Holczschuch". Z textu soupisu platů zároveň vyplývá, že po r. 1438 byl obnoven i špitál u sv. Materny. Jeho provoz je opět nejlépe doložen následnými drobnými fundacemi.
Pro podporu výstavby kostela P. Marie byly v r. 1452 kurií vypsány pro vybrané svátky stodenní odpustky (opakovaně pak 1473). Na prosbu faráře z Krupky, který tlumočil přání měšťanů, obnovil papežský legát též konání procesí v den svátku Všech svatých, tak jak to bylo zvykem před zničením města. Protože procesí mělo být doprovázeno zpěvem, existovalo nebo bylo znovu vzkříšeno též nějaké literátské bratrstvo.
I kostel sv. Vojtěcha musel být záhy v provozu, prvý dar je mu adresován již 1441, avšak spolu s obdarováním kostela P. Marie. Sv. Vojtěch se brzy začal nazývat "český", kostel P. Marie pak je označován jako městský, někdy též velký. Poprvé se o "ecclesia Bohemicale" hovoří v nadaci Heine Töckela, který v r. 1444 pro něj určil 4 kopy gr. a 5 kop pro kostel P. Marie. Panovník užil svého patronátního práva r. 1457, když po smrti vojtěšského faráře Ondřeje ustavil na jeho místo Jiřího Mihače.
S farou u P. Marie souvisela zřejmě i škola. Jejím žákům daroval r. 1450 Petr Poetitz 5 kop gr. s podmínkou, že kněz nesoucí nemocnému svátost bude provázen zpěvem žáků. Obnos byl převeden na Pavla Mihače, uvedeného v r. 1446 mezi radními, o němž ale nevíme, jaký měl ke škole či faře vztah, ani jaký měl vztah k Jiřímu Mihačovi, od r. 1457 faráři u sv. Vojtěcha. Škola stála poblíž kostela a zřejmě plnila jen své základní poslání. Ve městě se po r. 1426 nepochybně více stavělo. O úpravách, které možná s výstavbou souvisely, svědčí i přeložení koryta Klíšského potoka přes "Poschmannovo pole" (1446), o čemž byla sepsána obsáhlá smlouva, garantovaná purkmistrem Janem Munkarem spolu s radou.
Z uvedených poznámek lze usoudit, že zhruba do dvaceti let byly válečné ztráty víceméně zahlazeny a město začalo žít běžným životem. Během vlády Jiřího z Poděbrad se městská společnost zkonsolidovala a město začalo opět prosperovat.
