Popsat přesněji vývoj gotického sochařství v Ústí nad Labem není
z mnoha hledisek jednoduché. Jedno z nich je skutečnost, že do
dnešních dnů se nám z původního bezesporu dříve bohatého uměleckého
fondu dochovalo pouze jakési torzo, ještě k tomu roztroušené po
různých galeriích včetně té u nás nejvýznamnější. Z tohoto důvodu
zůstane s největší pravděpodobností otázka rozsahu a uměleckého
významu původního fondu gotických soch v Ústí n. L. zahalena i
nadále tajemstvím.
Z nejstarších, do dnešních dnů dochovaných, sochařských gotických
děl je Ukřižovaný Kristus, proslulé řezbářské dílo prezentované
v expozici Národní galerie v Praze, které původně pochází z dominikánkého
kláštera v Ústí n. L. Jeho význam nespočívá pouze v jeho nepopiratelné
umělecké kvalitě, ale především ve skutečnosti, že zde v Ústí
n. L. existovalo dílo související s významným uměleckým proudem,
jehož původ je nutno hledat mimo hranice Čech. Máme tu na mysli
umělecký směr nazývaný dle vnějších výrazových momentů (detailů)
tzv. "vlna mystických krucifixů". Tento směr vychází
z Porýní, kde vznikla kolem roku 1300 socha Ukřižovaného Krista
instalovaná v chrámu St. Maria in Kapitol. Umělecký význam tohoto
zcela mimořádného díla nemohl samozřejmě zůstat v tehdejším kulturním
světě bez náležité odezvy. Už z důvodu, že tato expresívní socha
nedokumentuje pouze změnu uměleckého názoru, ale především změnu
vztahu soudobého člověka nejen k životu, ale především k jeho
utrpení a bolesti. Na našem území se k tomuto západoevropskému
proudu pevněji váže socha obdobného námětu v kostele sv. Ignáce
v Jihlavě (tzv. Přemyslovský kříž). Ústecké dílo zařazujeme do
výše uvedeného uměleckého kontextu i přesto, že u této severočeské
sochy již dochází částečně k útlumu, respektive oproštění od exaltického
expresívního naturalismu. Soše však zůstaly četné znaky dokládající
uvedené vazby na zmíněný západoevropský umělecký proud. Tyto vazby
dokládá především způsob zobrazení stylizované muskulatury Ukřižovaného
nejen v oblasti hrudníku, ale především na asketických rukou a
nohách. Jejich naturalizace symbolicky zobrazuje nerovnoměrný
zápas posledních zbytků života s bolestí a pozemským utrpením,
kdy se již Kristovy údy poddávají pozemské tíži. Výrazněji se
zmíněná naturalizace projevuje na tradičně tvarovaných štíhlých
rukou, které má Kristus vodorovně rozpaženy a s již ochablým dříkem
svírají prakticky pravý úhel (starší sochy tohoto námětu měly
paže ke kříži připoutané ve tvaru písmena "Y"). Bederní
rouška zakrývající v tomto období tradičně stehna až po kolena,
je na rozdíl od jiných soudobých děl tohoto námětu na pravém boku
ohraničena dlouhým převisem látky, splývajícím s tvarově uzavřenou
rouškou. Hmota látky roušky je rytmicky členěna hustými mělkými
záhyby v dolní části trubkovitého, ve vrchní miskovitého tvaru.
Od již zmíněné výrazné expresívní naturalizace charakterizující
především stěžejní díla zmíněného expresívního proudu, se nejzřetelněni
vzdaluje tvář ústeckého Krista. Kristova hlava s klidným výrazem
tváře klesá pod tíhou utrpení k pravému rameni bez vnějšího projevu
kruté bolesti a utrpení. Ústecké dílo je již oproštěno od exaltované
naturalizace, symbolizující pozemskou bolest především v zmíněné
tváři, představuje lokální zabarvení nejen samotného uměleckého
názoru, ale především lokální projev vztahu soudobého člověka,
přesněji řezbářského mistra, k otázkám citové exponovanosti, které
ho jako člověka zákonitě obklopovaly. Dokládá změnu, jakou porýnský
vliv překonaly, při své cestě od rodiště k relativně dalekým lokálním
projevům. Ústecké dílo vzniklo nejpravděpodobněji ve 3. čtvrtině
14. století, tedy v období, kdy se již na umělecké scéně Čech
objevují první ohlasy krásného slohu.
Dalším dílem, které se do dnešních dní dochovalo a s největší
pravděpodobností vzniklo na území Ústí n. L., je shodou okolností
Ukřižovaný Kristus. Představuje již však zcela jiný myšlenkový
a umělecký potenciál, než před ním popsané a analyzované dílo.
Ukřižovaný Kristus, prezentovaný v expozici městského muzea, je
časově zařazován až do pol. 15. století, tedy do období, kdy se
české země jen těžko vzpamatovávaly z revolučních bouří a zápasů.
Z toho, co jsme uvedli, je zřejmé, že na území Ústí n. L. nám
chybí umělecký projev, již v jiné souvislosti vzpomenutého významného
českého kulturního fenoménu - krásného slohu. Na druhé straně
je však nutné se zmínit o tom, že projev této umělecké polohy
je možno v našem regionu interpretovat podle, od Ústí nedaleko
vzdálené obci, objevené sochy Madony. Tato socha dokládá průnik
uměleckého názoru krásného slohu i na sever Čech (dřevěná socha
Madony byla objevena v kapličce v obci Zadní Lhota u Těchlovic
nedaleko Ústí - dnes vystavena ve Státní galerii v Litoměřicích).
Zmíněná socha Ukřižovaného Krista původně z dnes neexistujícího
kostela sv. Materny dokládá umělecký vývin po období krásného
slohu, kdy již pozvolně slábne vliv tohoto uměleckého fenoménu.
Jeho sílu a dosah je však možno pozorovat i v následujícím období,
kdy zde působí silněji jeho nepopiratelné umělecké dozvuky a ohlasy.
Dokládá to, jak jsem uvedli, i Ukřižovaný Kristus z ústeckého
muzea, u kterého především plynulá "měkká" modelace
muskulatury ostře kontrastuje s expresívně naturalisticky tvarovaným
tělem Krista z dominikánského kláštera. Zcela již zde chybí zvýraznění
deformující se kůže pod zemskou tíhou Kristova těla. Úvaz bederní
roušky je netradičně veden jejím středem a rozměr beder přesahuje
pouze v jejím středu mezi stehny Kristových noh. Od principu krásného
slohu se však částečně vzdaluje modelace záhybů, které se lomí
v ostřejších záhybech i přesto, že ještě nedosáhly dynamismu a
hybnosti mladších děl vycházejících z vlivů pozdněgotické německé
plastiky (např. Tilmann Riemenschneider apod).
Klenba hrudníku se stylizovaným zvýrazněním žeber nachází svůj
předobraz již v díle jedné z nejvýznamnějších postav umělecké
aktivity v Čechách - Mistra Týnské kalvárie. Průnik středověkého
realismu se však nejvýrazněni projevuje v tváři Krista. Přestože
oproštěna od projevů hlubokého utrpení, zřetelněji se zde prosazují
portrétní rysy především v oblasti úst.
Ukřižovaný Kristus dokládá hloubku vlivů krásného slohu a zároveň
reprezentuje již nový umělecký názor, přicházející ze západní
Evropy i do našich oblastí. Časově zařazujeme sochu Ukřižovaného
Krista do druhé čtvrtiny 15. století.
Socha sv. Doroty původně z kostela sv. Materny v Ústí n. L. vychází
již z diametrálně jiného uměleckého milieu. Odráží situaci v umění
v období průniku nových myšlenek z jihu nejen na člověka jako
takového, na jeho existenci, ale i na jeho vztah k uměleckému
dílu i k jeho tvůrci. Socha sv. Doroty dokládá i vztah soudobého
člověka, přesněji mistra k realitě, která ho obklopuje. V tomto
případě vytvořil ústecký mistr dílo přicházející k diváku do dnes
nepoznané blízkosti, kdy se zdánlivá propast mezi divákem a dílem
toliko zdůrazňovaným v starším období výrazně eliminuje a to nejen
dobovým oblečením postavy, včetně módních soudobých doplňků, ale
především uměleckým výrazem a zhmotněným myšlenkovým potenciálem
oproštěným od středověkého mysticismu.
Světice, oděná do dlouhého pláště s dlouhými vlnitými vlasy, drží
v levici atribut - košík s květinami. Druhou rukou si přidržuje
zmíněný plášť, který je na rukávech zdoben řásněním. S dynamismem
s jakým mistr tvaroval a aktivizoval drapérii se setkáváme především
v západoevropských uměleckých centrech (Porýní, Norimberk). Je
to umělecká poloha, respektive názor, který koncem 15. století
v oblasti severozápadních Čech zcela jednoznačně zdomácněl. Aktivizace
hmoty pláště nebo bederních roušek u Ukřižovaných Kristů není
omezována nebo eliminována ani zemskou přitažlivostí. Těžké záhyby,
často nerespektující fyzikální zákony, prudce vymrštěné do prostoru
ztrácejí zmíněnou zemskou přitažlivost ve jménu umělecké invence.
Sochu sv. Doroty, dílo prodchnuté pozdně gotickým realismem, datujeme
do 20. let 16. století, tedy do období, kdy myšlenkový svět již
opouští středověký mysticismus, aby byl vystřídán progresívním
renesančním a humanistickým myšlením.
Během 14.
stol. bylo také dostavěno opevnění města, s hradbami zesílenými
půlkruhovými baštami, parkánem a mohutným příkopem. Písemně jsou
hradby nepřímo zmiňovány v Janově listině z r. 1335. Vstup do
města zajišťovaly čtyři brány, z nichž z předhusitské doby máme
sice písemně doloženou jen bránu Bílinskou (1350), u níž byl v
15. stol. postaven most (1497), ale jistě v této době stály i
později přestavené a teprve v 15. stol. jmenovitě uváděné brány
Hrnčířská (1479), Horní neboli Drážďanská (1479) a Teplická (1479).
Všechny brány i zbytky fortifikace vzaly za své během 19. stol.
O jejich podobě (po přestavbách) si můžeme učinit jen matnou představu
podle nečetných vyobrazení města; snad pouze u Teplické brány
napovídá kresba K. Beichlinga z r. 1827 více o stavbě, která ve
vstupu a průčelí vykazuje pozdněgotické tvarosloví, obohacené
snad o prvky renesanční. Rozhodující vzhled tedy stavba dostala
až v době pohusitské, jak tomu bylo nepochybně i u ostatních částí
opevnění, poničeného bojem v r. 1426.
Mimo opevněné jádro města nadále zůtávala již v předešlé kapitole
uvedená předměstí a v těsné blízkosti města se dále rozšiřovala
i pozemková držba ústeckých měšťanů. Hospodářské zázemí města
tvořily i četné mlýny na Klíšském potoku a později často připomínaný
mlýn na Bílině (1406 mlynář Mikuláš), v jehož blízkosti jistě
již v předhusitské době byla vystavěna valcha - nutná pro úpravu
sukna, které se v Ústí n. L. prokazatelně vyrábělo. V těsné blízkosti
města ležel i nevelký pozemkový majetek samostného města. Základ
k němu položili měšťané Heimann Zeiner a Jindřich Conclini, kteří
19. dubna 1350 městu přenechali ves Vaňov a roční úrok z blíže
nespecifikovaných dvorů před Dolní (Bílinskou) branou. Obdobně
snad získala obec i Ostrov (Oster), církevně spadající do farnosti
sv. Vojtěcha, Stříbrníky a pozemky na vrchu Špilberk.
Uvedené střípky jsou dokladem postupného dotváření městské společnosti,
její institucializace provázené budováním města, sevřeného věncem
hradeb a z dálky poznatelného dle dvou kostelních budov s věžemi
přesahujícími ostatní městské domy. Zničení města v r. 1426, jeho
pozdější přebudování a chybějící soustavný archeologický výzkum
nám sice nedovolují podrobnější rekonstrukci podoby předhusitského
města Ústí n. L., můžeme si ji však představit na základě analogie
s vývojem ostatních královských měst, byť vždy s dodáním slůvka
pravděpodobně.