Město a jeho obyvatelé
O vnitřním životě středověkého města máme jen kusé zprávy, jejichž počet ponenáhlu stoupá od 14. stol. Porůznu se zachovaly kupní smlouvy, testamenty s darováním části majetku obci či církevní instituci (špitál, kostel), některé soudní výroky, prezentace farářů. Existence podobných dokumentů svědčí o stabilizujících se formách městské správy, včetně evidence rozhodujících či fiskálně zajímavých nařizení, stejně jako o vyspělosti církevní správy. Nejrůznější dary a odkazy měšťanů duchovním či charitativním zařízením zároveň odrážejí i mentalitu středověkého člověka a jeho sociální cítění.V souvislosti s vydáváním naznačených písemností jsou při některých příležitostech jmenováni představitelé města - rychtář, kmeti a konšelé. Prvý takový dokument pochází z roku 1328, kdy je zaznamenáno nejen jméno rychtáře Hermanna, řečeného z Drážďan, ale i celé městské rady - purkmistrem byl Niclas Peterman, konšely "Herman Kunschit, Haynell Trübell, Hannus Modler, Thomas Kandler, Ulrich Krübell, Niclas z Brissen, Heinrich Renfftel, Herman Gebower, Niclas Slicheint, Hannus Liebstein, Hanuss, syn Otty von Schachow". Tehdy se totiž zmínění mužové vyjádřili k transakci měšťana Hanse z Klíše (Kleische), který se souhlasem velmistra koupil od řádu křižovníků s červenou hvězdou, kteří mají v Ústí špitál (viz dále), pole a vinici, která leží u vinice Modlerovy, s podmínkou, že bude špitálu ročně odvádět 40 strychů ječmene.
Se zajištěním špitálu souvisí i ustanovení městské rady z roku 1330, kdy je představenstvo města opět jmenováno. Rychtář zůstal stejný, purkmistrem byl tehdy Konrád Kuntzki, jako kmeti (scrabini) jsou označeni "Ttyczo" Weinner, Peslinus a písař Matěj (Mathesius) řečený Klisch, jako konšelé (jurati) Konrád "de Benesow", Otta Schlichting, Henricus Rosener, "Tyczko" Weyganer, "Ysenrius", "Franzco" Bryzin, Petr Pictor. O pět let později působil jako rychtář (judex) Jan, řečený z Klíše ("de Cleysch"), snad totožný s Hansem z Kleische z r. 1328 či alespoň příbuzný uvedeného písaře Matěje. Dál v radě zůstal Konrád z Benešova a Tyčko Weiner, opakuje se přízvisko Schlichting, tentokrát Miluláš a přibyl Hertlinus z Děčína a jmenovaný Jan Mondlar je patrně totožný s Hanušem Modlerem z r. 1328.
U vícekrát se opakujících jmen se můžeme právem domnívat, že šlo o přední měšťanské rodiny. Na prvém místě to platí o purkmistrech, z nichž známe - kromě již jmenovaných - k r. 1335 Konráda z Benešova, 1350 Mikuláše Alnitze, 1382 Mikuláše Čeláka, 1388 Mikuláše Grečera, 1400 Petra Čeláka, 1401 Jan Störa, 1402 Vincence Schlichtinga, 1407 a 1409 Mikuláše Karwyče. Dále jsou mezi konšely vícekrát jmenováni Mikuláš Gossel, Jan Munkar, Mikuláš Eckel, Petr Predik, Theodor Karwyč.
Ze zachovaných pramenů je např. patrné, že rodina Schlichting musela být trvale v Ústí usazená nejpozději od druhého desetiletí 14. stol. a její dům bychom asi našli na náměstí. Kromě od r. 1328 opakovaných členstvích v městské radě víme, že Vincenc Schlichting daroval r. 1382 farnímu kostelu P. Marie vinici "in lapide" (na Mariánské skále) a 5 a půl kopy grošů s podmínkou, že dar bude použit na pořizování hostií a mešního vína pro kostely v ústeckém děkanátu. O dvacet let později potvrdila městská rada další dar kostelu - úrok na vsi Vaňově od téhož Vincence, tehdy purkmistra, a pěti s ním spřízněných žen, z nichž např. Dorota byla manželkou Theodora Karwyče, uváděného v městské radě v r. 1401 a 1409. Schlichtigové patřili nepochybně ke starému městskému patriciátu, do jehož řad zřejmě směřovaly i rodinné sňatky. Bohatství rodiny spočívalo především v držbě půdy a statků v okolí města.
Podobně tomu asi bylo i u ostatních opakujících se členů městské rady, z nichž např. u Čeláků (Czelak) známe ještě některé další podrobnosti. Na sklonku 15. stol. se vyskytují dva Čelákové - Mikuláš (1382, 1388) a Petr (1400, 1401, 1402), který v rozmezí let 1402-1409 zřejmě přesídlil do Litoměřic. V roce 1409 totiž darovali výtěžek z masného krámu v Ústí n. L. kostelu P. Marie oltářník Jan Brenner, syn ústeckého měšťana Jakuba, a litoměřický měšťan Petr Čelák a to ke spáse duše své a svých příbuzných. Z jejich výčtu pak vyplývá, že Petrův otec Miluláš byl dvakrát ženat, přičemž Petr byl jeho synem z prvního manželství s Alžbětou. Dá se předpokládat, že oba dárci byli též v nějakém příbuzenském poměru. Mobilita měšťanů byla celkem běžná, jak dokládá i Mikuláš Petermann z Ústí n. L., který byl ve třicátých letech 14. stol. rychářem v Mostě a krátký čas (1339) se dokonce objevil jako hofrychtéř, tj. dvorský sudí královských měst.
Ve výčtech ústeckých městských rad na přelomu 14. a 15. stol. přibyla nejen další jména, ale i určení zaměstnání přísedícího měšťana. V souladu s proměnami patriciátu v jiných městech království, máme i v Ústí n. L. doložen podíl řemeslníků - jistě těch nejvýznamnějších - na řízení města. K r. 1388 je uváděn Jan zlatník, 1400 soukeník Kříž (1401, 1402, 1409) a kráječ sukna Zdenko (též 1409), krejčí Zdenko (1401) a Martin (1402), kožešník Konrád (1400, 1402), konvář Ondřej (1402), řezník Otto (1400), "střelec", tj. výrobce luků a kuší Jindřich (1409). Z uvedených řemesel měla patrně větší význam výroba sukna a poměrně čilý musel být i obchod s ním. Lze tak alespoň soudit z příkazu podkomořího z r. 1343, v němž soukeníkům zakazoval ponechávat si část utkané látky k prodeji.
Z celkového obrazu českých měst 14. stol. zřejmě nevybočovalo ani národnostní složení obyvatel. Snad jen došlo k většímu prolnutí obou etnik, zpočátku asi striktněji sídlištně rozdělených - české obyvatelstvo převažovalo na předměstích, zatímco nové městské jádro hostilo především německy mluvící měšťany. Podoba jmen členů rady nemůže být samozřejmě určujícím kritériem pro stanovení národnosti, ale přece jen je lze za jisté vodítko považovat. Z tohoto hlediska by se zdálo, že v poslední třetině 14. stol. českých rodin přibylo, respektive se dostalo do vedení města.
Narůstání úřední agendy městské rady a váhu jejích rozhodnutí dokládá i existence městské pečeti, jejíž otisky jsou doložitelné již k r. 1328, 1336, 1343 (v městském archivu je nejstarší z r. 1382). Od počátku nese jako erbovní znamení vpravo otočeného dvouocasého lva ve zbroji, v jehož klenotu se snad původně nacházela loďka s veslem, později nahrazená složeným orlím křídlem (snad po r. 1426). Váhání při stanovení původní podoby klenotu je na místě, neboť čitelnost zachovaných pečetí je velmi špatná. V každém případě bylo důležité užití varianty dvouocasého českého lva, který proklamoval příslušnost města pod královskou svrchovanost. Opis na pečeti lemující erbovní znamení byl jednoduchý a zněl:
SIGILIUM CIVITATIS IN VZK (Pečeť města Ústí).S největší pravděpodobností byla nejpozději koncem 14. stol. založena i městská kniha, snad zničená za husitských válek. Až do našich dnů se dochovala až Kniha soudní a pamětní, zahrnující zápisy z let 1438 - 1514. Úřednickou praxi potvrzuje prokazatelná funkce písař, jímž byl v roce 1330 Matěj, řečený Klisch. Další zmínka je pak až z r. 1408, kdy ústecký farář potvrzuje dar kostelu ze strany Anežky, vdovy po Janovi "rectore scole et notarii civitatis in Usk". Spojení úřadu rektora školy a městského písaře by zároveň svědčil o malém počtu obyvatel města. Pro městské "úřadování" patrně stále ještě postačoval příbytek úřadujícího purkmistra, alespoň nás o tom přesvědčuje záznam o daru kněze Pavla oltáři Navštívení P. Marie, který byl 9. listopadu 1388 zpečetěn v domě purkmistra Jana Störa. Radnici můžeme v Ústí n. L. doložit až v době pohusitské. Žáci a škola jsou poprvé připomenuti opět v donaci kněze Pavla z r. 1399, který odkazoval roční příjmy ze dvora v Dolních Vyklicích, z nich část měla náležet na nákup "chleba" pro "scholares et scolam". Vyučovalo se patrně přímo v blízkosti fary, nebo přímo na ní a jednalo se jen o školu nižší, poskytující však žákům i základy latiny. Životní úroveň ústeckých měšťanů je pro tuto dobu jen těžko doložitelná. Částečně si ji však přece jen můžeme představit na základě archeologických nálezů. V předešlé kapitole jsme se zmiňovali o odpadních jímkách, jimiž se mohly stát i vyschlé či nějak znehodnocené studny a jejichž obsah pomáhá datovat urbanistické proměny města. Účelově vytvořená zahloubená "smetiště" dobře dokumentují materie, s nimiž obyvatelé v rozmezí několika let přicházeli takřka denně do styku. A ty předměty, které dosloužily, prostě vyhodili. Samozřejmě zde najdeme především zbytky domácích výrobků, včetně nejčetněji zastoupené červeně zdobené keramiky, některé nálezy však vypovídají i o dovozu přepychovějších předmětů, které se pak objevily na stole zámožnějších měšťanů.
Z předhusitské doby máme především ve studnách doloženy skleněné střepy, pozůstaky pohárů a číší, které nebyly ve středověku zcela běžným nádobím. Stejně tak neobyklý je i nález tzv. svatebního poháru. Zhotoven je ze žluté kameniny, upraven polevou a na protilehlých stranách zdoben dvěma refiéfy - mužského a snad ženského obličeje. Nápadná je typová shoda obou obličejů, pouze mužský je charakterizován dlouhým vousem, který sahá od brady až k horní hraně nohy poháru a tvoří ouško. Obdobné poháry se na našem území vyskytly zcela výjimečně (ervěnická tvrz, Brno) a nepochybně se jedná o import, v našem případě nejpravděpodobněji z Porýní. Vznik unikátní památky se klade na přelom 14. a 15. stol. Snad se jednalo o mimořádnou objednávku či dar rodině, s níž vzdálený kupec udržoval dobré obchodní styky. Na jejich značný rozsah ukazuje i nález tzv. loštického pohárku, pocházejícího ze severní Moravy, kde se vyráběla specifická keramika s puchýřkovitou glazurou.
Co se týče vzhledu měštanských domů, můžeme si představit z větší části dřevěnou stavbu, spočívající na kamenných základech s nezbytnými klenutými sklepy. Zázemí domu tvořil jeho zadní trakt s hospodářskými budovami a přístavbami, dvorem a malou zahrádkou. Do domu se musela vejít nejen rodina majitele, ale také čeleď a případně i nájemníci.
Život středověkého města byl nemyslitelný bez kostelů a klášterů, s nimiž bývala úzce spojena i škola a charitativní instituce. V Ústí n. L. byl nepochybně nejstarší svatyní kostel sv. Vojtěcha (viz předešlá kapitola), uváděný i po celé 14. stol. jako farní. Při dosazování faráře bylo důsledně uplatňováno patronátní právo krále, nepochybně pocházející z dob existence zeměpanského sídla a jeho podhradí. Jména farářů známe od 14. století především dík centrální arcibiskupské evidenci v tzv. konfirmačních a erekčních knihách, zaznamenávající uvedení faráře do úřadu a přesuny majetkové, řídčeji pak i z jiných písemností. V souvislosti se sporem o plat s litoměřickými křižovníky je k r. 1342 uváděn farář Hermann, v r. 1366 byl ke sv. Vojtěchu uveden, po smrti faráře Stanislava, Ondřej. Působil předtím při "městském kostele". Již příští rok ho vystřídal karlštejnský kanovník Mikuláš, k r. 1368 je jmenován Václav Čada, k r. 1371 Matyáš Havran, kterého 1379 vystřídal Marian Šesták, r. 1400 Jan "aus Tman" atd. Před zničením Ústí je naposledy u sv. Vojtěcha vzpomenut farář Bartoloměj, který se r. 1425 stal oltářníkem u sv. Ondřeje v kostele P. Marie, o rok později se připomíná Jan, česky kázající kněz, který se stal farářem v Mirošovicích, kam byl uveden nejmenovaným farářem od sv. Vojtěcha. Jednalo se o farnost malou, kam zřejmě příslušela ústecká předměstí a podél Labe v těsné blízkosti města ležící osady.
Ve starší literatuře se traduje existence dominikánského kláštera u kostela sv. Vojtěcha. Toto tvrzení se opírá o jedinou zmínku v Husitské kronice Vavřince z Březové, v níž autor mezi husity zničenými kláštery jmenuje též dva "in Usk". Míněno je zde však s největší pravděpodobností Sezimovo Ústí, rozhodně ne Ústí nad Labem, kde je vznik dominikánského kláštera spojen až s protireformačními snahami na počátku 17. stol.
Přežívající nejasnosti okolo patronátního práva k druhému ústeckému farnímu kostelu P. Marie se zřejmě časem uklidnily a postupně přešly víceméně na panovníka. Nejpozději na počátku 15. stol., když král Václav IV. ztratil Königstein, definitivně pominula uvažovaná filiační vazba ústeckého kostela ke zdejší farnosti. Ústí patřilo nadále k bílinskému arcidiakonátu a bylo sídlem děkana. Pro dokreslení si můžeme jmenovat některé faráře - Jan (1354), Jindřich z Hekenbornu (1363), Jana "von Tetschen Platz" (1370), Matyáš (1373- 83), Václav z Blahotic (1385, ještě 1400), Petr ze Žitavy (1413), Jindřich z Varnsdorfu (1423).
Při kostele působilo i několik oltářníků, jejichž hmotné zajištění většinou plynulo z darů a testamentů. Oltáře byly zřízeny v průběhu 80.-90. let 14. stol., dík aktivitám zdejších měšťanů. Z iniciativy kněze Pavla, syna ústeckého měšťana Tyla Herborda, vznikl v rozmezí let 1388-89 oltář Navštívení P. Marie, jehož oltářník měl dle Pavlova pozdějšího pořízení z r. 1399 obývat dům, stojící za farou a měla mu náležet i vinice a stavební parcela; patronátní právo k tomuto oltáři mělo příslušet faráři kostela P. Marie a městské radě. Zmíněné pořízení je klasickou ukázkou spojení duchovního poslání, měšťanské hrdosti a nepochybně osobního vztahu k rodnému městu. V případě Mariánského oltáře se jednalo zároveň o vstřícné gesto vůči arcibiskupovi Janovi z Jenštejna, který zavedení svátku Navštívení prosazoval, ale až v r. 1389 dosáhl jeho schválení papežem. Proto se dá vysvětlit i osobní přítomnost pražského metropolity v Ústí při zapsání Pavlovy nadace v listopadu 1388. Vlastní zřízení oltáře potvrdil na hradě Helfenburku na základě této žádosti 4. ledna 1389. Není vyloučeno, že se kněz Pavel s mladým arcibiskupem znal blíže, třeba ze studií. Roku 1406 byl již sám Pavel oltářníkem u oltáře Navštívení P. Marie a jeho zásluhou byl zřízen oltář sv. Trojice. V roce 1389 vznikl ještě oltáře sv. Ondřeje, o něco později pak oltář sv. Kříže (doložen 1398).
Stojí ještě za zmínku, že na podpoře ústeckého kostela a jeho oltářů se podíleli i v okolí zakoupení drobní šlechtici. Z r. 1408 máme zachovanou i kupní smlouvu Jana a Zikmunda z Vartemberka, pánů na Děčíně, jíž prodávají ústeckému faráři Václavu z Blahotic 5 kop gr. ročního úroku na vsích Valtířov, Vitín a Budov. Smlouva je pro nás zajímává i proto, že je jako jedna z prvých psána česky.
V Ústí n. L. sice existovaly dva farní kostely, ale byl mezi nimi značný rozdíl ve velikosti a materiálním zajištění. Výmluvně to dokumentuje např. výše papežského desátku, který v roce 1369 činil u P. Marie 1 kopu grošů, u sv. Vojtěcha pouhých 18 grošů. Daná skutečnost se jistě promítla i do podoby a vybavení obou farních kostelů, obklopených hroby svých farníků.
Do obrazu města patří ještě třetí církevní instituce, tentokrát především charitativního účelu - špitál a kostelík sv. Materny, postavené za hradbami města ve směru na Teplice a spravované křižovníky s červenou hvězdou. Patron kostela patřil dle legendy k žákům sv. Petra a stal se třetím biskupem v Trevíru. Špitál snad vznikl brzy po založení města, písemné zprávy o něm však máme až od r. 1327. Příjmy hospitálu plynuly z milodarů a nadací různých dávek, mezi nimiž patřilo důležité místo platům naturálním. I když tyto dary nebyly zřejmě nijak velké, vznikl o jisté pohledávky spor mezi představitelem špitálu, bratrem Albertem a farářem Janem od P. Marie (1354), v němž se řešily též duchovní "kompetence" obou institucí. Z rozhodnutí vyplývá, že se farář obával o ztrátu výsadního postavení v udělování svátostí - křty, svatby, pohřby; aby nedocházelo k rozporům, byla křižovníkům vyhrazena péče pouze o duše lidí, žijících ve špitále. Skromné příjmy nedovolily křižovníkům výstavbu nějaké honosnější svatyně.
