Počátky města Ústí nad Labem
Z předchozího výkladu vyplynulo, že středověké město Ústí nad Labem nevzniklo na zelené louce, ale že navázalo na osídlení starší, formujícící se především ze dvou center - jednak v bezprostřední blízkosti hradu či původní celnice při ústí řeky Bíliny do Labe, jednak zhruba v prostoru dnešního náměstí. Toto sídlištní jádro bylo založeno zřejmě kolem počátku 13. století z iniciativy kolonistů, přišlých z nedalekého Míšeňska. Budováno bylo na průniku suchozemských cest jako středisko řemeslné výroby a obchodu. Teprve později obě centra splynula v jeden celek. Postupnému formování města odpovídá i jeho nepravidelná zástavba, postrádající pravidelnou, geometrickou dispozici. Obdobným vývojem prošla celá řada našich měst; na ještě složitějším základě se formovaly např. Litoměřice, kde středověkou městskou aglomeraci předcházela sídliště spojená s kapitulou, zeměpanským hradem či s labským obchodem. Zrekonstruovat postupné budování města Ústí n. L. není jednoduché. Zachované písemné prameny jsou kusé, stejně jako dosud provedený a vyhodnocený archeologický výzkum, proto i následující výklad může být jen načrtnutím předpokládaného vývoje.O existenci trhu v Ústí n. L. se dozvídáme z listiny datované v rozmezí let 1227-28, v níž král Přemysl I. potvrdil klášteru sv. Jiří v Praze - kromě jiného - podíl z trhu a cla "in Vzt". V daném případě se sice nejedná o listinu pravou, ale zcela nesporným originálem je listina papeže Řehoře IX., který uvedený klášterní majetek v roce 1233 potvrdil.
K počátkům města již jasně ukazuje z vícero hledisek zajímavá listina Václava I., datovaná 7. února 1249 v Žatci, kterou před časem objevil a spolehlivě interpretoval J. Šebánek. Král v ní ocenil věrné služby Erkenberta ze Starkenberka a daroval mu město Ústí n. L. ("civitatem in Huzc iuxta Albeam"), městečko Počáply a patronát nad kostelem v Ústí. Toto ustanovení nás zavádí do středu "velké" politiky, neboť se nepochybně jednalo o odměnu za věrné služby jednomu z mužů, kteří zůstali věrně na straně krále v boji proti odbojnému synovi, potomnímu Přemyslu II. Byli to právě mocní páni severních a severozápadních Čech, kteří stáli po boku Václava I. a z nichž Boreš z Rýzmburka a Havel z Lemberka jsou uvedeni i mezi svědky dané listiny. Účinnou podporu nalezl král i u míšeňského biskupa a u některých šlechticů ze sousedního Vogtlandu, odkud pocházel i zmíněný Erkenbert, stejně jako další svědkové - např. Oldřich z Koldic, Jindřich z Plavna, Jindřich z Gery, Eberhard z Voitsberka.
Listina má však rozhodující význam i pro určení počátků středověkého města Ústí n. L. Označení "civitas" totiž ukazuje, že k založení institualizovaného města muselo dojít již někdy mezi léty 1233-1249. Jednalo se o založení královské, které však bylo vzápětí změněno v držbu šlechtickou. Ani tento stav nebyl trvalý, neboť již na počátku 60. let 13. stol. bylo Ústí n. L. opět prokazatelně v rukou panovníka.
V souvislosti s patronátním právem k ústeckému kostelu se dozvídáme o existenci chrámu, který dle znění listiny z r. 1249 měl sloužit "Němcům". Zdá se tak být potvrzena domněnka, že jádro nového, protoměstského centra bylo dílem německy mluvícího obyvatelstva, přišlého v rámci začínající velké kolonizační vlny 13. století. Zároveň to znamená, že v Ústí musely stát dvě svatyně - starší poblíž hradu, zasvěcená sv. Vojtěchu, sloužící potřebám slovanských, resp. českých osadníků a nová, postavená pro nedávno usazené obyvatelstvo a zasvěcená P. Marii. V dané souvislosti je důležitá zmínka v mnohem mladším rukopise ústeckého dominikána Rudolfa Kleinnickla, který v 18. stol. sepsal dějiny Ústí n. L. Vycházel - mimo jiné - i z dnes neexistujících záznamů radního Antonína Focka, odkud pravděpodobně přejal i zmínku o postavení městského kostela v roce 1207. Tento údaj by korespondoval s interpretací zmíněné listiny, s celkovým stavem zástavby vznikající městské aglomerace i se skutečností, že i v dalších desetiletích existovaly v Ústí n. L. dva farní kostely.
Nejasnosti však vznikly kolem užívání patronátního práva ke kostelu P. Marie. Za Jana Lucemburského se totiž o patronát přihlásil řád německých rytířů, v jehož archivu se nacházela i naše listina. Z ní také zřejmě řád tento nárok odvozoval, a to pravděpodobně v nějaké souvislosti s Erkenbertem ze Starkenberku. Při zahájil v r. 1318 řádový komendátor Lev, když vznesl protest proti obsazení ústecké fary. Král Jan totiž prezentoval pražskému biskupovi k potvrzení za faráře ke kostelu P. Marie v Ústí n. L. klerika Petra, syna ústeckého měšťana Hermana z Drážďan (r. 1328 je znám rychtář téhož jména). Lev poukázal na opomenutí řádových práv a král ustoupil (1321). Jan prohlásil, že předložené listiny ho přesvědčily o právoplatnosti nároku řádu a potvrdil mu veškerá práva, která mají němečtí rytíři ke kostelu v Königsteinu, k němuž je ústecký kostel uváděn jako filiální. Na ústeckou faru byl dosazen jakýsi Jan, pravděpodobně člen řádu, a Petr se opakovaně (1325) vzdal všech práv na ústecký kostel. Záležitost ale patrně nebyla bezchybná, neboť již v roce 1330 se Petr ozval znova, snad právě za podpory zmíněného rychtáře Hermana, který pokud nebyl Petrovým otcem, byl jistě jeho velmi blízkým příbuzným. V prvé instanci Petr vyhrál, řád se však odvolal k papeži a ten rozhodl r. 1332 ve prospěch řádových rytířů s odvoláním na Janovu listinu z r. 1321. Zdá se, že spor skončil jakýmsi kompromisem, neboť v dalších letech prezentoval faráře i král, ale zároveň je ústecký kostel P. Marie uveden mezi kostely, obsazovanými německými rytíři v r. 1454 nebo 1459. Řád nemohl své právo doložit žádnou listinou, která by jednoznačně o darování patronátního práva hovořila. Veškeré důkazy byly jen nepřímé, založené patrně na nesprávné interpretaci listiny z r. 1249 v tom smyslu, že výrazem "Theutonici", jimž má ústecký kostel náležet, nejsou míněni zde usedlí Němci, ale řád německých rytířů. Vágnosti důkazů ze strany řádu odpovídal i výsledek sporu.
Zcela jisti si však nejsme ani se zněním dalších královských listin pro Ústí n. L. z dob panování Přemysla II. a Václava II. Žádná se nám nezachovala v originále, můžeme se pouze pokusit o jejich obsahovou rekonstrukci na základě listin Karla IV. z 23. listopadu 1349, jimiž potvrdil některá - nezachovaná - otcova ustanovení pro město Ústí. Konkrétně se jedná o dvě konfirmace, v nichž je vždy na prvém místě přepsáno Janovo potvrzení práv, udělených městu předchozími panovníky, a na druhém místě vlastní Janovo privilegium. Dvojí zprostředkovaná výpověď sice poněkud komplikuje přesné stanovení obsahových vrstev listin, ale přesto se pokusme z oněch "dvojitých" konfirmací sestavit obrázek o stavu města do nástupu Lucemburků.
V prvé řadě se jedná o konfirmaci Janovy listiny z 22. dubna 1325, kde se hovoří o potvrzení všech privilegií udělených městu Přemyslem II., která jsou v Janově konfirmaci výslovně označena jako zakladatelská, později potvrzená i králem Václavem II. Jako důvod obnovení privilegií král Jan uvádí, že všechna zmíněná ustanovení vzala při blíže neurčeném požáru města za své, a proto se je ze zvláštní milosti rozhodl znovu proklamovat.
Řekli jsme si, že Ústí n. L. bylo městem prokazatelně již v roce 1249, jak si tedy vysvětlit "zakladatelské zásluhy" Přemysla II." V zásadě se nabízí dvojí interpretace - buď zakládací listina Václava I. neexistovala nebo zmizela v souvislosti se vzpomínaným postoupením města Erkenbertovi ze Starkenberka a nebo - což je pravděpodobnější - Přemysl II. vydal novou listinu vědomě ve smyslu obnovy královských práv k Ústí n. L. Erkernbert na někdejší dar někdy v 60. letech 13. stol. buď rezignoval nebo zboží na krále spadlo zpět po Starkenberkově smrti (mizí po r. 1267). Za důkaz změny majetkoprávních poměrů se většinou uvádí zápis k roku 1262, kdy Přemysl II. potvrdil pražskému klášteru sv. Jiří podíl na clu v Ústí, byť se zde přímo o městě nemluví a údaj se nepochybně vztahuje ke clu spojenému se starou celnicí při původním přemyslovském hradišti, které v Erkernbertových rukou ani být nemuselo. Nicméně přibližně ve stejné době se zřejmě pod svrchovanost panovníka vrátilo i Václavem I. kdysi založené a posléze darované město.
Nyní se vraťme k obsahu Janovy konfirmace. Král jmenovitě potvrdil, že se Ústečtí mají v soudních věcech řídit magdeburským právem, vymezuje pravomoci městského soudu, před nímž se mají řešit spory měšťanů kromě sporů s obyvateli království o dluh do výše 5 hřiven bez jednoho lotu, dluhy vyšší patří před soud cudní, z jehož pravomoci jsou ale jinak měšťané vyňati. Dále má platit právo mílové, zabraňující usadit se v okruhu jedné míle sládkům, pivovarníkům, šenkýřům, pekařům, řezníkům, krejčím či jiným řemeslníkům. Jmenována jsou zde nezbytná řemesla pro chod města - potravinářská a oděvní, která nemohla chybět v žádném městě. Zvlášť závažné bylo pro Ústí další, speciální ustanovení o svobodné plavbě po Labi a Vltavě, v rozsahu jak ji užívají Litoměřice, tj. že Ústečtí mohou po zaplacení cla na příslušných místech bez překážky své zboží plavit dále. Zdá se, že uvedená privilegia měla skutečně svůj původ ve 13. stol., neboť na aktuální situaci v případě posledně jmenované výsady - pravidel užívání labské obchodní spojnice - reagoval vzápětí král Jan opatřením poněkud kontroverzním (6. května 1325 - viz dále).
Ostatně vznikající město Ústí n. L. bylo orientováno především na suchozemské cesty, nezbytné nejen pro obchod s vnitrozemím, ale používané i v době nesplavnosti řeky, ať již z důvodu sucha či příliš vysokého stavu vody. Ve sledovaném kraji byla nejdůležitější takovouto spojnicí tzv. Srbská cesta, směřující do sousedního Míšeňska. Během 13. stol. doznal její průběh některých změn, které souvisely s prosazením pohodlnějšího přechodu Krušných hor přes Petrovice a Nakléřovský průsmyk. Celnice v Chlumci byla tehdy nahrazena celnicí v Knínicích a komunikace tak odkloněna na Ústí n. L., kam vstupovala Horní neboli Drážďanskou branou. Na tomto úseku byla cesta nazývána též Solná (die Salzstraße), zřejmě podle dominantního obchodního artiklu. Z města vycházela Bílinskou neboli Pražskou branou, překročila Bílinu, prošla předměstím Ostrov odkud mohla vést k Labi nebo pokračovat dále do vnitrozemí. Přes Novosedlice směrem na Kojetice, Tašov, Lbín vedlo také poměrně brzy spojení z Ústí do Litoměřic. Není pochyb o tom, že naznačený komunikační vývoj rovněž napomohl k vzestupu města.
V této souvislosti je možno též připomenout listinu markraběte Karla ze srpna 1334, v níž navracel městu výnos z lukrativního úřadu šrotéřství (officium vecture; sklad i distribuce piva a vína), které před časem neoprávněně zastavil král Jan Těmovi z Koldic a přímo poznamenal, že výnos úřadu má sloužit k opravě a zlepšení stavu cest a silnic ve městě a okolí, aby tak město mohlo řádně využít výsad předchozích panovníků.
Vraťme se však k dalším přemyslovským opatřením, rekonstruovatelným z pozdějších písemností. Obdobně jako listina z 22. dubna 1325 je druhotně zachováno i Janovo prohlášení, vydané 28. července 1335 v Chomutově, v němž král opět potvrdil shořelé listiny svých předchůdců, neboť jejich ztráta vystavuje město nebezpečí neoprávněného zatěžování, a proto stanovuje výši povinných poplatků. Komorní plat má být odváděn ze všech pozemků, z domů, masných a pekařských krámů ve městě, stejně jako z pozemků na břehu řeky Bíliny, v místě, jemuž se říká "Aue" a kde se nachází 10 a 5/8 lánů se má odvádět 56 grošů z jednoho lánu. Jiné taxy - ve čtvrtinách hřivny (fertones, vierdung, věrdunk, 8 lotů) - jsou uváděny poplatky z pozemků na pravém břehu Bíliny (4 a 1/4 lánu), pod "Magno Lapide" (dnešní Mariánská skála), kde se nachází 6 a 1/2 lánu, "supra montem" (psáno s malým písmenem, snad je myšlena jiná část půdy na úpatí Mariánské skály, ale možná též vrch Špilberk za Drážďanskou branou) leží 2 3/8 lánu a na blíže nelokalizovaném místě ještě 2 3/4 lánu. Celková výměra měla činit 26 a 3/8 lánu. Ze čtyř vinic se platilo pouze z jedné. Konečná suma komorního platu byla spočítána na 22 hřiven 56 gr. čes. a 1 lot. Mimo to ještě 6 mlýnů mělo dohromady ročně odvést 15 měřic pšenice a žita spolu s 29 gr. čes. splatnými na sv. Michala. Zemská (generální) berně (daň) má být vybírána též z pozemků měšťanů - mimo zahrad, ze dvou mlýnů na řece Bílině, z nichž jeden platí 6, ostatní 4 groše. Osvobozeni od daně jsou obyvatelé z předměstí, chudí a nádeníci.
Povzbuzením pro růst města mělo být jistě i privilegium umožňující obyvatelům Ústí n. L. získávat jakékoliv statky - kromě církevních a lén - včetně poddanských, aniž by jim v tom mohl zabránit zemský soud. Městu král též ponechával nedoplatky berně a příjmy z již zmíněného, výnosného úřadu šrotéřství.
Město Ústí nad Labem tak pomalu dostává konkrétnější podobu, ještě lépe osvětlitelnou v konfrontaci s hmotnými prameny. Půdorys města prozrazuje jeho postupné narůstání kolem nepravidelného čtyřúhleníkového náměstí, které pouze na západní straně uzavírala fronta jednorázově plánovitě postavených domů. Jistou koncepčnost lze vystopovat ještě na severní straně města, za tzv. Dlouhou ulicí (doložena 1443), která byla původně zastavěna pouze po jedné, severní straně a proti těmto domům ležely zadní části parcel domů z náměstí a za parcelami domů v Dlouhé ulici se již táhly hradby. Městský kostel Nanebevzetí P. Marie stál excentricky, mimo prostor náměstí. Stále ještě zřetelně oddělenou část sídlištní aglomerace představovalo někdejší hradiště s kostelem sv. Vojtěcha, jen nepatrně vzdáleným od kostela městského.
Dost nejasností je stále kolem hradeb, nezbytné součásti středověkých měst. Ani zde se nemůžeme spolehnout jen na písemné prameny. Sporný je údaj z listiny Přemysla II. hovořící k r. 1276-78 o prodloužení čtyřleté lhůty k vystavění městských hradeb o další čtyři roky. Dle instrukce mají být hradby opatřeny věžemi (tj. baštami), příkopem, valem a parkánem, výdaje se stavbou spojené má město uhradit z výnosů z městského soudu. Text dokumentu je ale znám z formulářové sbírky Jindřicha z Isernie a nelze doložit, že se jednalo o víc, než jen o ideální, nerealizovanou předlohu. O hradbách se nic nedozvíme ani při zástavě Ústí n. L. v r. 1282, kdy se část severních Čech octla v rukou braniborského markraběte Oty náhradou za propuštění kralevice Václava II. Hned v následujícím roce však vítěz z Moravského pole a tchán mladičkého krále závazek zrušil, a tak mělo zpět českému králi připadnout i město "Uzk" a hrad s příslušenstvím (dále Žitava, Ronov, Bezděz, Ostrý-Scharfenstein, Děčín, Svádov", Most). Z textu lze ale odvodit, že obě sídlištní centra byla dosud považována za samostatné subjekty, a tudíž těžko mohla být obehnána společnou hradbou.
Nicméně koncem 13. stol. zřejmě existovaly i hradby kolem vzniklého města. Doloženy jsou části odkryté přemyslovské hradby s baštou v prostoru budovy dnešního magistrátu. Za městskými hradbami zůstal ležet zeměpanský hrad s kostelem sv. Vojtěcha a dvě předměstí - původní podhradí, "villa" na levém břehu Bíliny a záhy vzniklé sídliště na "Ostrově", nacházející se mezi Labem a Bílinou při jejich soutoku. To je poprvé jmenováno poměrně pozdě až v roce 1350 (jistou svébytnost si zachovalo až do 16. stol.). Dalším předměstím bylo nepochybně tzv. Předmostí pod Mariánskou skalou, kde sídlili početní ústečtí hrnčíři - odtud též názvy Hrnčířská ulice (1402) a Hrnčířská brána. Na základě dosavadních archeologických
výzkumů se dá říci, že počátek rozvoje hrnčířské výroby v Ústí n. L. spadá na konec 13. a počátek 14. stol. Pro dobu pohusitskou máme o existenci hrnčířů i dostatek písemných zpráv, do pol. 15. stol. však musíme vystačit jen s prameny hmotnými. Odkryty byly zbytky hrnčířských pecí ze 14.-15. stol., stejně jako střepníky, které ukazují především produkci světlé keramiky s červeně malovaným dekorem. Ojediněle se vyskytují i střepy zelené až zelenošedé barvy, které se patrně váží ke kolonistům přišlým do Čech na přelomu 13. a 14. stol. Přinesli si jisté zkušenosti, které však museli časem přizpůsobit složení a kvalitě materiálu, který našli v novém domově.
Změnami prošlo i okolí hradiště s celnicí, původně oddělených od osady v předhradí ("villa") mohutným příkopem, který byl ve 20. letech 13. stol. jednorázově zasypán. Organizovaný zásah dokládají velké střepy ze zásobních nádob, které tvoří poměrně silnou vrstvu na dně příkopu a byly sem naházeny zcela programově. Na uměle vzniklé zásypové vrstvě byly položeny základy ohradní zdi, která měla patrně chránit původní hradiště v období, kdy tento prostor dosud nesplynul se vznikajícím městským areálem. Respektovaly ji ještě objekty ze 14. a počátku 15. století (odpadní jímky). Zlomky středověkých skleněných nádob - poháry, číše - dokládají, že v předhusitské době muselo v prostoru někdejšího hradiště žít dost zámožné obyvatelstvo.
Vznik města Ústí nad Labem představoval tedy jistý vývojový proces, završený někdy na přelomu 13. a 14. století, kdy - jak vyplývá z uvedených opakovaných konfirmací - byla uzavřena prvá fáze vývoje města, na jejímž konci stálo plně institucionalizované, urbanisticky dotvořené město. Přes jisté zaváhání panovníka, zda si ponechá bezprostřední svrchovanost nad městem v kraji, kde se dostatečně rozvíjelo jiné královské město - Litoměřice, si Ústí n. L. přece jen statut svobodného královského města udrželo (např. na rozdíl od blízkého Děčína).
