Městské domy a jejich majitelé

S rozvojem města i v duchu doby se rozšiřovala též úřední agenda města, zahrnující nejen městské hospodářství, ale i soudnictví, různá pořízení měšťanů apod. Mimo jiné stoupaly nároky na přesnější evidenci příjmů i výdajů města, a tak vznikaly i různé soupisy majetku měšťanů, především jejich domů. U každého bývala uvedena jen cena, sloužící pak jako podklad pro vypočtení městských dávek (šosu) v návaznosti na vybíraný komorní plat nebo rozličné mimořádné berně. V Ústí n. L. bylo takovéto ocenění nemovitého majetku měšťanů zhotoveno a do městské knihy vepsáno v 70. letech 15. stol. pod názvem Taxatio domorum. Pro domy v hradbách pochází soupis městské dávky z r. 1471, domy na předměstích jsou uvedeny spolu s oceněním měšťanské pozemkové držby za hradbami v soupise z roku 1479. S oběma soupisy se zřejmě pracovalo, tj. byly doplňovány. U Taxatia z r. 1471 se tak poprvé patrně stalo téměř v zápětí, kdy byl do soupisu doplněn jako držitel domu řezník Kříž (Crux), jehož jméno snad vypadlo nepozorností, neboť je již v r. 1469 uveden mezi konšely (opakovaně pak 1472) a nebylo myslitelné, aby člen městské rady nevlastnil dům.

Starší Taxatio patrně sestavil písař Jan, majitel domu oceněného na 8 kop gr., soupis z r. 1479 lze snad připsat písaři Vavřincovi (1477 koupil za 25 kop gr. dům), zároveň se v obou oceněních vyskytující. Obě ruce se objevují i u dalších zápisů městské knihy a to i vedle sebe. Zdá se tedy, že ve městě působili zároveň písaři dva. Jazykem Taxatia je z větší části latina, ale setkáme se i s mnoha českými slovy, zvláště při určení zaměstnání, kdy se např. v soupisu z r. 1471 volně střídá sartor - švec, bez latinského ekvivalentu "olejník, pernikář, sladovník, tesař", z pozdějších doplňků kožešník; v textu z r. 1479 jsou česká slova vzácnější, ale jsou i zde - Martin krejčí, zásadně "panij" Kačka. Snad právem se můžeme domnívat, že písař nebo jeho pomocník byl Čech.

Jisté potíže představuje finanční vyjádření nemovitostí. Ocenění majetku je uváděno v groších, aniž by bylo explicitně stanoveno, zda v českých či míšeňských. Poměr mezi oběma měnami byl 1:2 ve prospěch grošů českých. K absolutnímu rozhodnutí nedojdeme ani porovnáním s cenami domů na jiných místech městské knihy, ale přece jen - i s ohledem na pozdější cenové relace - se spíše jedná o groše české.

Soupis domů na Labském předměstí již přímo uvádí výši odváděné dávky a to tak, že kupní cena domů nebo dvorů, které platí 8 gr., je 8 kop. Podle soupisu šosu byly v roce 1471 v Ústí n. L. 203 domy, 7 městišť, tj. volných stavebních míst a 1 pusté ("pustka"), zahrnut je i mlýn Grubenmol ve městě, mimo něj pak mlýn na Bílině a les proti bráně. Samostatně je oceněna lázeň (24 kop). Na předměstí se v r. 1479 nalézalo 39 domů a jedno neoceněné stavební místo. Z dalších zápisů v městské knize - z kupních smluv a testamentů, se zdá být soupis neúplný, respektive je doložitelný jistý pohyb držitelů, byť někdy se může jednat pouze o jinou podobu jména majitele či jeho dědice, uvážíme-li nestabilitu jmen a variabilnost jejich grafické podoby.

Celkové ocenění domů ve městě k r. 1471 tedy činilo 3 109 kop. V hradbách bylo 21 domů oceněno na 32 kop gr., 11 na 30 a 6 na 28 kop. gr., nejnižší suma zněla na 4 kopy a týkala se pouze 4 domů.

Počet domů nám může posloužit i k přibližnému odhadu počtu obyvatel v Ústí n. L. K domu samozřejmě patřila rodina, služebnictvo, čeleď, proto se k výpočtu užívá různých přepočtových koeficientů. Zvolíme-li koeficient 5, žilo v Ústí v 70. letech 15. stol. okolo 1 200-1 300 obyvatel.

Taxitio domorum se může stát - s použitím dalších pramenů - i podkladem pro pokus o rekonstrukci sociálního složení měšťanů, podléhajících šosu. Pro léta 1471-1479 se jedná celkem o 234 majitelů domů, z nichž osm vlastnilo domy dva. Z nich 22 prokazatelně vlastnilo pozemky nad 50 kop gr., 38 do 50 kop, 84 se zabývalo řemeslem nebo živností a u plných 90 nelze způsob obživy vůbec prokázat. Veškeré další propočty a úvahy nemohou proto být nic víc než ilustrativním pohledem do společensko-majetkové struktury měst, a to i s pomocí informací z jiných pramenů. Z řemesel Taxatio uvádí necelých 30 odvětví, vyskytuje se švec, bednář (bečvář), zedník, sladovník, pekař, řezník, pernikář, rybář, krejčí, švec, kožešník, kloboučník, soukeník, pláteník, valchař, bednář, tesař, kolář, střelec, kovář, zámečník, pasíř, nožíř, kotlář, provazník, olejník, lazebník, ale i mlynář. Nejpočetněji mezi vlastníky domů jsou zastoupeni ševci a hrnčíři (po 12), soukeníci (8), ale jen 4 řezníci, ačkoliv jich ve městě žilo více, stejně tak jako krejčích (cca 6, pouze u 2 je doložitelný dům). Dále je uváděn kramář, městský písař, strážce bran, městský služebník. V městské knize jsou doloženi ještě stolaři, postřihovači, krčmáři. Dosažitelné údaje pro Ústí se dají srovnat se stavem ostatních královských měst a odpovídají poměrům ve středně velkém řemeslnicko-zemědělském městském centru, zaměřeném především na místní trh.

Ocenění pozemkové držby v okolí Ústí má i svou cenu topografickou a urbanistickou. Soupis domů na Labském předměstí (in suburbio Albensi) tvoří doplněk předchozího soupisu domů (38, z toho 10 vlastnili hrnčíři, 1 stavební místo) a už jsme o něm mluvili. Zemědělské pozemky - pole, louky, zahrady, vinice jsou lokalizovány podél Klíšského potoka, "in loco argilloso", což bylo zřejmě území mezi Klíšským potokem a Bílinou, dále naproti brodu a na druhém břehu Bíliny, na již jmenovaném Labském předměstí, před Teplickou a před Horní branou, dále podíly měšťanů na mlýnu Swinow; na Ostrově je uveden pouze jeden majitel a naproti Střekovu měla být vinice, náležící mlynáři Vítovi.

Ocenění pozemků k r. 1479 (bez pozdějších přípisů) činilo celkem 4 678 kop gr. Bohužel nemáme k dispozici výnosy nebo plošné míry pozemků, musíme proto zůstat pouze u ne zcela výmluvných cen. Největší částka připadala na pole (2 175,5 kopy), louky (944 kop), vinice (796 kop), chmelnice (94,5 kopy), stodoly (408 kop), ostatní, tj. zahrady, štěpnice, poustky, staveniště či blíže neurčený pozemek (317,5 kopy). Pod pojmem "horreum" (též "forberg" i "stodola") se zřejmě rozuměly nejen stodoly, ale i sýpky (což latinské pojmenování připouští) a často se i samostatně stávaly předmětem transakcí. Uvedený pozemkový majetek byl rozložen mezi 137 majitelů, z nichž 85 vlastnilo prokazatelně i domy. Jsou mezi nimi i řemeslníci a živnostníci. Bezkonkurenčně nejvíce pozemků vlastnila "paní Kačka", manželka Urbana Mosteckého, který se třikrát stal rychtářem a šestnáctkrát členem městské rady.

Z uvedeného soupisu i z následných kupních smluv, donací či testamentů je patrné, že pozemkové vlastnictví ústeckých měšťanů spíše rostlo. Strukturu pozemků si můžeme přiblížit na malém vzorku, který vychází ze zachovaných záznamů v městských knihách z let 1508-1510. Nejčastěji se objevují vinice (39%), zahrady (12%), louky (11%), méně již chmelnice (5%), stodoly-sýpky (2%), štěpnice (pod 1%). K pouhému 1% polí musíme zřejmě připočítat "dědiny", tj. dědičné pozemky, nejčastěji pole.

Konkrétně lze rozpoznat 21 vinic, z nichž u některých je určitelná cena i poloha. "Pod skalou" byly ve vymezené době předmětem nějaké transakce čtyři vinice. O značném rozdílu jejich velikosti svědčí cena, známá u tří z nich - 12 kop. gr. m., 80 kop gr. m., 110 kop gr. m. V r. 1471 činil odhad 70 vinic 767,5 kopy, zdá se tedy, i s ohledem na obecné stoupání cen nemoviností a pozemků na přelomu 15. a 16. stol., že se vinice plošně rozšiřovaly nebo sdružovaly. V r. 1507 prodal vážený ústecký měšťan Ondřej Podskalský městu vinici za 1 000 kop gr. m., v r. 1479 byly veškeré jeho vinice odhadnuty na 65 kop gr. čes. I když přepočteme míšenské groše na české (tj. 1 000 kop gr. m. = 500 kop gr. čes.), zůstává rozdíl značný. Použijeme-li poznatek z obecněji zaměřené literatury, že k prodeji vinic docházelo průměrně jednou za 15 let, pohyboval by se jejich počet v nejbližším okolí Ústí n. L. v prvém desetiletí 16. stol. kolem jednoho sta v odhadní ceně přes 4 000 kop gr. m. Mezi námezdními dělníky, zajišťujícími namáhavou a nárazovou práci na vinicích můžeme snad hledat i část z neurčitelného počtu chudiny, která v Ústí bezesporu žila a o níž máme jen mlhavou povědomost z některých odkazů zámožnějších měšťanů.

Podle lokalizace vinic se zdá, že přibyly nově založené vinice na svahu nad pravým břehem Bíliny ("za popravou", tj. na Větruši), rozšířeny byly na levém břehu Labe směrem k Vaňovu. Vinohrady musely sahat až před brány města - objevuje se určení za hořejší branou, v místě Buduhost. Nejrozsáhlejší a nejkvalitnější zůstaly patrně vinice "pod skalou", tj. pod a částečně i na Mariánské skále, na tzv. Podskalí. Víno odtud - a následně snad i z jiných ústeckých vinic - se vyváželo a stalo se pověstným, jak již vyplynulo z úvodního citátu.

Nepochybně se rozvíjel i obchod a řemeslná výroba. Stoupající trend prožívali soukeníci, jejichž domy patřily mezi nej-dražší a byli zaopatřeni i značným pozemkovým majetkem.

V r. 1464 cech soukeníků koupil Bělský mlýn, spojený s provozem valchy. Z nějakého důvodu se však mistři rozhodli již o čtyři roky později mlýn prodat a ponechali si pouze právo na valchu a barevnu. V r. 1469 pak byly urovnány provozní problémy, který by mohly nastat - či spíše už nastaly - v době sucha. Vzniklou dohodu s držitelem mlýna dosvědčili soukeníci Syrovátka, Ondřej Kotlík, Hans Harm a Čapek; dále se často mezi soukenickými mistry objevují jména Duchek, Langhans, Hanuš Schroter a další. Již před rokem 1464 soukeníci založili bratrstvo religiozního charakteru, které se prezentovalo zvlášť viditelně při oslavách Božího Těla. V r. 1501 se cechmistři rozhodli nechat zhotovit pozlacené ciborium (zde myšlena střížka na čtyřech sloupcích) pro monstranci, která by pak byla "ruchem poctivým přikrytá" o svátku Božího Těla nošena v průvodu a to farářem a z jejich cechu dvěma členy, "mužuov poctivých, vodětých také ruchem poctivým a ozdobeným". Rada k tomu dává souhlas a cech se zavazoval pořídit ciborium i jinou výbavu, konkrétně přikryvadla ze zlatohlavu. Kromě zbožného úmyslu, měli páni soukeníci jistě na mysli - ne-li na prvém místě - reprezentaci svého cechu. Méně již víme o odbytištích sukna, můžeme však předpokládat, že pokrývala především poptávku v nedalekém okolí, výraznějším odběratelem mohla být Krupka, jejíž doly prožívaly konjunkturu a samo město bylo dosud slabé. I dodávky suroviny stačily patrně - alespoň z větší části - pokrýt domácí zdroje.

Důležité místo patřilo ve městě i cechům potravinářským - sladovníkům, pekařům. Zvláštní pozici měli hrnčíři, vytlačeni stejně jako v jiných městech na předměstí. Hrnčíři a ševci (pro ně máme cechovní artikuly z r. 1514) byli v Ústí početně dost silní, ne však již majetkově.

Z příjmů města mělo jistě značnou důležitost vybírání cla a mýta. Snad nějaké nejasnosti nebo prostá snaha o normativní stanovení příjmů z cel, přiměly v r. 1496 městskou radu k soupisu celního tarifu. Před jeho sepsáním vložili radní do městské knihy jakési prohlášení o tom, že od "starodávna" polovina cla ze zboží plaveného po Labi směrem k Ústí náleží Střekovu, zbytek se však má vybírat v Ústí. Od obojí celní povinnosti jsou osvobozeny výrobky ústeckých řemeslníků a pivo, které prodávají nebo mají k vlastní spotřebě.

Vlastní celní tarif je zařazen za soupis komorního platu a dalších pravidených městských výdajů. Ze zboží, které je v tarifu uvedené dominuje obilí, slad, ryby a různé výrobky ze dřeva (šindele, prkna, tyče - zřejmě pro vinohradnictví), dále jsou jmenována sukna, kamenné žernovy, železo a sýry. Následující celní tarif pro "suchozemské" clo, vybírané ve městě, je poněkud pestřejší. Kromě již jmenovaného zboží přibylo víno, plátno, dobytek a vepři, raci, z nichž má ve městě zůstat 1 kopa z jednoho vozu. Naturální poplatek, příslušející celníkovi, se též vybíral z kaprů a jiných živých ryb. Na mostě přes Bílinu se vybíralo mýto z počtu koní, které vůz táhly. Směry obchodu se promítají i do střídání měny u jednotlivých celních poplatků - uvedeny jsou groše a jejich drobné ekvivalenty (denáry, peníze) české, míšeňské a zhořelecké. Rozdíl mezi zbožím proclívaným na Labi a ve městě ukazuje, že touto cestou byl uspokojován především místní trh. A na prvém místě jistě samotné Ústí.

Ke konci 15. stol. ožily opět spory s Litoměřicemi, které si však nadále uchovaly své monopolní postavení v labském obchodu. Ústí n. L. bylo příliš slabým konkurentem. Jisté komplikace přinášel i čilý obchod se Saskem. Jednak to byly zájmy stavovské obce, která se snažila regulovat vývoz (především obilí a sladu) tak, aby do Čech přicházelo stejné množství jiného zboží; jednak představy saského vévody, že zboží, jdoucí k potřebám jeho dvora by nemělo podléhat proclení. Jisté napětí vedlo až k přerušení obchodu kolem r. 1501, kdy vévoda Jiří vyslyšení žádosti české kanceláře o zrušení zátarasů na Labi, podmiňoval bezcelným stykem. Na blíže neznámou stížnost města Ústí odpověděl (1508) drážďanský dvůr v tom smyslu, že celní svoboda se týká jen dovozu sladu ke dvoru. Za tři roky si vévoda Jiří stěžoval, že jsou slad a oves přesto proclívány a žádal náhradu; opakované stesky zaznívají i v jeho listu z r. 1516, kde navíc žehrá na to, že je saským kupcům bráněno v nakládání obilí. Tato stížnost mohla být reakcí na dohodu měst Litoměřic, Ústí n. L. a Roudnice, že nebudou do Míšeňska prodávat ječmen, ale pouze slad. O skutečném trvání zmíněných opatření nemáme zpráv, zřejmě se časem situace ustálila, snad ke spokojenosti obou stran.

Porovnáme-li si získané údaje z jednotlivých hospodářských a částečně i sociálních sfér, můžeme jen znovu konstatovat, že ekonomický potenciál Ústí byl na přelomu 15. stol. poměrně slabý. Městu chybělo dostatečné pozemkové zázemí, představující jak surovinovou, tak odbytovou základnu pro městské podnikání. Ústí n. L. tak zůstalo středně velkým, slušně prosperujícím řemeslnicko-zemědělským střediskem bez šancí na větší hospodářské a politické ambice.


Obsah Předchozí kapitola Následující kapitola