S rozvojem města i v duchu doby se rozšiřovala též úřední agenda
města, zahrnující nejen městské hospodářství, ale i soudnictví,
různá pořízení měšťanů apod. Mimo jiné stoupaly nároky na přesnější
evidenci příjmů i výdajů města, a tak vznikaly i různé soupisy
majetku měšťanů, především jejich domů. U každého bývala uvedena
jen cena, sloužící pak jako podklad pro vypočtení městských dávek
(šosu) v návaznosti na vybíraný komorní plat nebo rozličné mimořádné
berně. V Ústí n. L. bylo takovéto ocenění nemovitého majetku měšťanů
zhotoveno a do městské knihy vepsáno v 70. letech 15. stol. pod
názvem Taxatio domorum. Pro domy v hradbách pochází soupis městské
dávky z r. 1471, domy na předměstích jsou uvedeny spolu s oceněním
měšťanské pozemkové držby za hradbami v soupise z roku 1479. S
oběma soupisy se zřejmě pracovalo, tj. byly doplňovány. U Taxatia
z r. 1471 se tak poprvé patrně stalo téměř v zápětí, kdy byl do
soupisu doplněn jako držitel domu řezník Kříž (Crux), jehož jméno
snad vypadlo nepozorností, neboť je již v r. 1469 uveden mezi
konšely (opakovaně pak 1472) a nebylo myslitelné, aby člen městské
rady nevlastnil dům.
Starší Taxatio patrně sestavil písař Jan, majitel domu oceněného
na 8 kop gr., soupis z r. 1479 lze snad připsat písaři Vavřincovi
(1477 koupil za 25 kop gr. dům), zároveň se v obou oceněních vyskytující.
Obě ruce se objevují i u dalších zápisů městské knihy a to i vedle
sebe. Zdá se tedy, že ve městě působili zároveň písaři dva. Jazykem
Taxatia je z větší části latina, ale setkáme se i s mnoha českými
slovy, zvláště při určení zaměstnání, kdy se např. v soupisu z
r. 1471 volně střídá sartor - švec, bez latinského ekvivalentu
"olejník, pernikář, sladovník, tesař", z pozdějších
doplňků kožešník; v textu z r. 1479 jsou česká slova vzácnější,
ale jsou i zde - Martin krejčí, zásadně "panij" Kačka.
Snad právem se můžeme domnívat, že písař nebo jeho pomocník byl
Čech.
Jisté potíže představuje finanční vyjádření nemovitostí. Ocenění
majetku je uváděno v groších, aniž by bylo explicitně stanoveno,
zda v českých či míšeňských. Poměr mezi oběma měnami byl 1:2 ve
prospěch grošů českých. K absolutnímu rozhodnutí nedojdeme ani
porovnáním s cenami domů na jiných místech městské knihy, ale
přece jen - i s ohledem na pozdější cenové relace - se spíše jedná
o groše české.
Soupis domů na Labském předměstí již přímo uvádí výši odváděné
dávky a to tak, že kupní cena domů nebo dvorů, které platí 8 gr.,
je 8 kop. Podle soupisu šosu byly v roce 1471 v Ústí n. L. 203
domy, 7 městišť, tj. volných stavebních míst a 1 pusté ("pustka"), zahrnut je i mlýn Grubenmol ve
městě, mimo něj pak mlýn na Bílině a les proti bráně. Samostatně
je oceněna lázeň (24 kop). Na předměstí se v r. 1479 nalézalo
39 domů a jedno neoceněné stavební místo. Z dalších zápisů v městské
knize - z kupních smluv a testamentů, se zdá být soupis neúplný,
respektive je doložitelný jistý pohyb držitelů, byť někdy se může
jednat pouze o jinou podobu jména majitele či jeho dědice, uvážíme-li
nestabilitu jmen a variabilnost jejich grafické podoby.
Celkové ocenění domů ve městě k r. 1471 tedy činilo 3 109 kop.
V hradbách bylo 21 domů oceněno na 32 kop gr., 11 na 30 a 6 na
28 kop. gr., nejnižší suma zněla na 4 kopy a týkala se pouze 4
domů.
Počet domů nám může posloužit i k přibližnému odhadu počtu obyvatel
v Ústí n. L. K domu samozřejmě patřila rodina, služebnictvo, čeleď,
proto se k výpočtu užívá různých přepočtových koeficientů. Zvolíme-li
koeficient 5, žilo v Ústí v 70. letech 15. stol. okolo 1 200-1
300 obyvatel.
Taxitio domorum se může stát - s použitím dalších pramenů - i
podkladem pro pokus o rekonstrukci sociálního složení měšťanů,
podléhajících šosu. Pro léta 1471-1479 se jedná celkem o 234 majitelů
domů, z nichž osm vlastnilo domy dva. Z nich 22 prokazatelně vlastnilo
pozemky nad 50 kop gr., 38 do 50 kop, 84 se zabývalo řemeslem
nebo živností a u plných 90 nelze způsob obživy vůbec prokázat.
Veškeré další propočty a úvahy nemohou proto být nic víc než ilustrativním
pohledem do společensko-majetkové struktury měst, a to i s pomocí
informací z jiných pramenů. Z řemesel Taxatio uvádí necelých 30
odvětví, vyskytuje se švec, bednář (bečvář), zedník, sladovník,
pekař, řezník, pernikář, rybář, krejčí, švec, kožešník, kloboučník,
soukeník, pláteník, valchař, bednář, tesař, kolář, střelec, kovář,
zámečník, pasíř, nožíř, kotlář, provazník, olejník, lazebník,
ale i mlynář. Nejpočetněji mezi vlastníky domů jsou zastoupeni
ševci a hrnčíři (po 12), soukeníci (8), ale jen 4 řezníci, ačkoliv
jich ve městě žilo více, stejně tak jako krejčích (cca 6, pouze u 2 je doložitelný dům). Dále je uváděn kramář,
městský písař, strážce bran, městský služebník. V městské knize
jsou doloženi ještě stolaři, postřihovači, krčmáři. Dosažitelné
údaje pro Ústí se dají srovnat se stavem ostatních královských
měst a odpovídají poměrům ve středně velkém řemeslnicko-zemědělském
městském centru, zaměřeném především na místní trh.
Ocenění pozemkové držby v okolí Ústí má i svou cenu topografickou
a urbanistickou. Soupis domů na Labském předměstí (in suburbio
Albensi) tvoří doplněk předchozího soupisu domů (38, z toho 10
vlastnili hrnčíři, 1 stavební místo) a už jsme o něm mluvili.
Zemědělské pozemky - pole, louky, zahrady, vinice jsou lokalizovány
podél Klíšského potoka, "in loco argilloso", což bylo
zřejmě území mezi Klíšským potokem a Bílinou, dále naproti brodu
a na druhém břehu Bíliny, na již jmenovaném Labském předměstí,
před Teplickou a před Horní branou, dále podíly měšťanů na mlýnu
Swinow; na Ostrově je uveden pouze jeden majitel a naproti Střekovu
měla být vinice, náležící mlynáři Vítovi.
Ocenění pozemků k r. 1479 (bez pozdějších přípisů) činilo celkem
4 678 kop gr. Bohužel nemáme k dispozici výnosy nebo plošné míry
pozemků, musíme proto zůstat pouze u ne zcela výmluvných cen.
Největší částka připadala na pole (2 175,5 kopy), louky (944 kop), vinice (796 kop), chmelnice (94,5
kopy), stodoly (408 kop), ostatní, tj. zahrady, štěpnice, poustky,
staveniště či blíže neurčený pozemek (317,5 kopy). Pod pojmem
"horreum" (též "forberg" i "stodola")
se zřejmě rozuměly nejen stodoly, ale i sýpky (což latinské pojmenování
připouští) a často se i samostatně stávaly předmětem transakcí.
Uvedený pozemkový majetek byl rozložen mezi 137 majitelů, z nichž
85 vlastnilo prokazatelně i domy. Jsou mezi nimi i řemeslníci
a živnostníci. Bezkonkurenčně nejvíce pozemků vlastnila "paní
Kačka", manželka Urbana Mosteckého, který se třikrát stal
rychtářem a šestnáctkrát členem městské rady.
Z uvedeného soupisu i z následných kupních smluv, donací či testamentů
je patrné, že pozemkové vlastnictví ústeckých měšťanů spíše rostlo.
Strukturu pozemků si můžeme přiblížit na malém vzorku, který vychází
ze zachovaných záznamů v městských knihách z let 1508-1510. Nejčastěji
se objevují vinice (39%), zahrady (12%), louky (11%), méně již
chmelnice (5%), stodoly-sýpky (2%), štěpnice (pod 1%). K pouhému
1% polí musíme zřejmě připočítat "dědiny", tj. dědičné
pozemky, nejčastěji pole.
Konkrétně lze rozpoznat 21 vinic, z nichž u některých je určitelná
cena i poloha. "Pod skalou" byly ve vymezené době předmětem
nějaké transakce čtyři vinice. O značném rozdílu jejich velikosti
svědčí cena, známá u tří z nich - 12 kop. gr. m., 80 kop gr. m.,
110 kop gr. m. V r. 1471 činil odhad 70 vinic 767,5 kopy, zdá
se tedy, i s ohledem na obecné stoupání cen nemoviností a pozemků
na přelomu 15. a 16. stol., že se vinice plošně rozšiřovaly nebo
sdružovaly. V r. 1507 prodal vážený ústecký měšťan Ondřej Podskalský
městu vinici za 1 000 kop gr. m., v r. 1479 byly veškeré jeho
vinice odhadnuty na 65 kop gr. čes. I když přepočteme míšenské
groše na české (tj. 1 000 kop gr. m. = 500 kop gr. čes.), zůstává
rozdíl značný. Použijeme-li poznatek z obecněji zaměřené literatury,
že k prodeji vinic docházelo průměrně jednou za 15 let, pohyboval by se jejich
počet v nejbližším okolí Ústí n. L. v prvém desetiletí 16. stol.
kolem jednoho sta v odhadní ceně přes 4 000 kop gr. m. Mezi námezdními
dělníky, zajišťujícími namáhavou a nárazovou práci na vinicích
můžeme snad hledat i část z neurčitelného počtu chudiny, která
v Ústí bezesporu žila a o níž máme jen mlhavou povědomost z některých
odkazů zámožnějších měšťanů.
Podle lokalizace vinic se zdá, že přibyly nově založené vinice
na svahu nad pravým břehem Bíliny ("za popravou", tj.
na Větruši), rozšířeny byly na levém břehu Labe směrem k Vaňovu.
Vinohrady musely sahat až před brány města - objevuje se určení
za hořejší branou, v místě Buduhost. Nejrozsáhlejší a nejkvalitnější
zůstaly patrně vinice "pod skalou", tj. pod a částečně
i na Mariánské skále, na tzv. Podskalí. Víno odtud - a následně
snad i z jiných ústeckých vinic - se vyváželo a stalo se pověstným,
jak již vyplynulo z úvodního citátu.
Nepochybně se rozvíjel i obchod a řemeslná výroba. Stoupající
trend prožívali soukeníci, jejichž domy patřily mezi nej-dražší
a byli zaopatřeni i značným pozemkovým majetkem.
V r. 1464 cech soukeníků koupil Bělský mlýn, spojený s provozem
valchy. Z nějakého důvodu se však mistři rozhodli již o čtyři
roky později mlýn prodat a ponechali si pouze právo na valchu
a barevnu. V r. 1469 pak byly urovnány provozní problémy, který
by mohly nastat - či spíše už nastaly - v době sucha. Vzniklou
dohodu s držitelem mlýna dosvědčili soukeníci Syrovátka, Ondřej
Kotlík, Hans Harm a Čapek; dále se často mezi soukenickými mistry
objevují jména Duchek, Langhans, Hanuš Schroter a další. Již před
rokem 1464 soukeníci založili bratrstvo religiozního charakteru,
které se prezentovalo zvlášť viditelně při oslavách Božího Těla.
V r. 1501 se cechmistři rozhodli nechat zhotovit pozlacené ciborium
(zde myšlena střížka na čtyřech sloupcích) pro monstranci, která
by pak byla "ruchem poctivým přikrytá" o svátku Božího
Těla nošena v průvodu a to farářem a z jejich cechu dvěma členy,
"mužuov poctivých, vodětých také ruchem poctivým a ozdobeným".
Rada k tomu dává souhlas a cech se zavazoval pořídit ciborium
i jinou výbavu, konkrétně přikryvadla ze zlatohlavu. Kromě zbožného
úmyslu, měli páni soukeníci jistě na mysli - ne-li na prvém místě
- reprezentaci svého cechu. Méně již víme o odbytištích sukna,
můžeme však předpokládat, že pokrývala především poptávku v nedalekém
okolí, výraznějším odběratelem mohla být Krupka, jejíž doly prožívaly
konjunkturu a samo město bylo dosud slabé. I dodávky suroviny
stačily patrně - alespoň z větší části - pokrýt domácí zdroje.
Důležité místo patřilo ve městě i cechům potravinářským - sladovníkům,
pekařům. Zvláštní pozici měli hrnčíři, vytlačeni stejně jako v
jiných městech na předměstí. Hrnčíři a ševci (pro ně máme cechovní
artikuly z r. 1514) byli v Ústí početně dost silní, ne však již
majetkově.
Z příjmů města mělo jistě značnou důležitost vybírání cla a mýta.
Snad nějaké nejasnosti nebo prostá snaha o normativní stanovení
příjmů z cel, přiměly v r. 1496 městskou radu k soupisu celního
tarifu. Před jeho sepsáním vložili radní do městské knihy jakési
prohlášení o tom, že od "starodávna" polovina cla ze
zboží plaveného po Labi směrem k Ústí náleží Střekovu, zbytek
se však má vybírat v Ústí. Od obojí celní povinnosti jsou osvobozeny
výrobky ústeckých řemeslníků a pivo, které prodávají nebo mají
k vlastní spotřebě.
Vlastní celní tarif je zařazen za soupis komorního platu a dalších
pravidených městských výdajů. Ze zboží, které je v tarifu uvedené
dominuje obilí, slad, ryby a různé výrobky ze dřeva (šindele,
prkna, tyče - zřejmě pro vinohradnictví), dále jsou jmenována
sukna, kamenné žernovy, železo a sýry. Následující celní tarif
pro "suchozemské" clo, vybírané ve městě, je poněkud
pestřejší. Kromě již jmenovaného zboží přibylo víno, plátno, dobytek
a vepři, raci, z nichž má ve městě zůstat 1 kopa z jednoho vozu.
Naturální poplatek, příslušející celníkovi, se též vybíral z kaprů
a jiných živých ryb. Na mostě přes Bílinu se vybíralo mýto z počtu
koní, které vůz táhly. Směry obchodu se promítají i do střídání
měny u jednotlivých celních poplatků - uvedeny jsou groše a jejich
drobné ekvivalenty (denáry, peníze) české, míšeňské a zhořelecké.
Rozdíl mezi zbožím proclívaným na Labi a ve městě ukazuje, že
touto cestou byl uspokojován především místní trh. A na prvém
místě jistě samotné Ústí.
Ke konci 15. stol. ožily opět spory s Litoměřicemi, které si však
nadále uchovaly své monopolní postavení v labském obchodu. Ústí
n. L. bylo příliš slabým konkurentem. Jisté komplikace přinášel
i čilý obchod se Saskem. Jednak to byly zájmy stavovské obce,
která se snažila regulovat vývoz (především obilí a sladu) tak,
aby do Čech přicházelo stejné množství jiného zboží; jednak představy
saského vévody, že zboží, jdoucí k potřebám jeho dvora by nemělo
podléhat proclení. Jisté napětí vedlo až k přerušení obchodu kolem
r. 1501, kdy vévoda Jiří vyslyšení žádosti české kanceláře o zrušení
zátarasů na Labi, podmiňoval bezcelným stykem. Na blíže neznámou
stížnost města Ústí odpověděl (1508) drážďanský dvůr v tom smyslu,
že celní svoboda se týká jen dovozu sladu ke dvoru. Za tři roky
si vévoda Jiří stěžoval, že jsou slad a oves přesto proclívány
a žádal náhradu; opakované stesky zaznívají i v jeho listu z r.
1516, kde navíc žehrá na to, že je saským kupcům bráněno v nakládání
obilí. Tato stížnost mohla být reakcí na dohodu měst Litoměřic,
Ústí n. L. a Roudnice, že nebudou do Míšeňska prodávat ječmen,
ale pouze slad. O skutečném trvání zmíněných opatření nemáme zpráv,
zřejmě se časem situace ustálila, snad ke spokojenosti obou stran.
Porovnáme-li si získané údaje z jednotlivých hospodářských a částečně
i sociálních sfér, můžeme jen znovu konstatovat, že ekonomický
potenciál Ústí byl na přelomu 15. stol. poměrně slabý. Městu chybělo
dostatečné pozemkové zázemí, představující jak surovinovou, tak
odbytovou základnu pro městské podnikání. Ústí n. L. tak zůstalo
středně velkým, slušně prosperujícím řemeslnicko-zemědělským střediskem
bez šancí na větší hospodářské a politické ambice.