Léta osmistého dvacátého sedmého Russyswad a Lahoboř
spolu se uradili, šli jsou k urozenému knížeti až na Vyšehrad,
od něho jako od svého Pána žádali pomoc a povolení, že by sobě
chtěli od svých příbytků nedaleko město postavit, pro tu příčinu,
jestli že by kdy se přihodilo, a Němci národu českého nepřátelé,
chtěli by v Čechách škodu činiti, tu aby se mohli shrnouti vší
té krajiny obyvatele. Wojen žádost jich vyslyšav a slušnou býti
znamenav, dal jest jim oběma bratřím spolu třicet pacholků a třicet
hřiven zlata, kteréž vzavše a až k samé zemi schýlivše se poděkovali.
Když pak od Vyšehradu jdouce k svým se navraceli příbytkům, přeplavivše
se přes řeku Ohři, kde slove Maurach, potkali jsou se s jednou
starou babou, která měla ducha věšteckého a kteráž jim řekla:
Synové milí, neste zlato bezpečně nebo na té cestě není žádného
nepřítele a až domů přijdete, třetího dne město založte. Zastavili
se se všemi svými pacholky a řekli jí : Poněvadž víš o zlatu,
víme, že máš ducha poznání skrze kteréhož víš věci budoucí, velíš
nám založit třetího dne město, pověz nám v které místě má být
založeno, aby mohlo dlouho trvati. Jimžto ona řekla : Od zítřejšího
dne třetí den, když bude Denice vycházet, hleďte pilně, kde bude
v jednom lese veliký oheň hořeti. Rychle jděte do toho houští
a tu les pokácejte, založte ohradu města nepříliš velikého a od
toho houští dajte jméno městu - Houští. Tu se budete na tom místě
svým nepřátelům brániti a tu nad nimi zvítězíte. Za to oznámení
babě poděkování učinivše, šli svou cestou, a když se do svých
domovů přibrali, učinili tak, jakž od baby byli naučeni. Ráno
třetí den vstavše a oheň na jednom místě hořeti uzřeli, tu hned
s vší čeledí se sběhli a dříví sekali a město zakládali, davše
jemu jméno Hausstí, kterémuž potomkové Ústí říkali."
Václav Hájek z Libočan: Kronika Česká, 1541
Košaté vyprávění Václava Hájka z Libočan vám, vážení čtenáři,
vyloudí patrně shovívavý úsměv na tváři. Jistě, kronikářovu etymologii
názvu města právem lze připsat na úkor obrazotvornosti humanisticky
vzdělaného, ctižádostivého pisatele, prastarou existenci osídlení
údolí Labe při soutoku s Bílinou však lze prokázat. Název aglomerace,
doložitelný od 11. stol., lze ztotožnit se slovanským "ústím"
řeky Bíliny, tekoucí z končin též prokazatelně osídlených Slovany
a známých z nejstaršího českého bájesloví, ze Stadic. Ze slovanského
základu Vzti (doloženo 1057) se ve 13. stol. objevil i tvar Usk
(1262), z něho pak vzniklo německé označení Aussig.
Nevelké sídliště obklopující královský hrad bylo ve 13. století
nahrazeno královským městem. Ústí n. L. schoulené ve věnci hradeb
pod ochranou mohutné Mariánské skály a zdravící cestující po Labi
či souši věžemi dvou kostelů a čtveřicí věží městských bran, sice
nepatřilo mezi města nejdůležitější, přesto jeho dějiny, často
vzrušené či překvapivé, spoluvytvářely českou historii počínaje
středověkem.
Pod pojmem středověk se rozumí etapa českých dějin dlouhá téměř
šest set let. Na tomto místě není třeba probírat problémy periodizační
či pojmoslovné, postačí nám obrysové vymezení dané epochy a stručné
uvedení do její problematiky. Dějiny českého státu se odvíjely
v úsecích, dodatečně ohraničených na základě rozboru kvalitativních
změn, jimiž společnost prošla. Běžně jsou tyto vývojové úseky
vnímány prostřednictvím nějaké rozhodující události či panujícího
rodu. I my pro lepší pochopení zůstaneme u vžité konstrukce.
Začít bychom mohli od nejstaršího osídlení kraje Slovany, v době,
pro níž nemáme téměř žádné písemné prameny a hlavní zdroj poučení
nám poskytují památky hmotné, po staletí ukryté pod zemí. Octli
jsme se na počátku tvořící se sídlištní struktury, která již v
průběhu 9. stol. dostávala obrysy určitých politicko-správních
celků, mezi nimiž získaly postupně rozhodující postavení střední
Čechy v čele s rodem Přemyslovců. Důležitým momentem na cestě
k rozvoji odpovídajícímu poměrům v jiných částech Evropy bylo
i přijetí křesťanství. Styky s Velkou Moravou sice po smrti knížete
Svatopluka zanikly, nikoliv však formující se časně středověký
český stát.
Při nezbytném zjednodušení bychom mohli říci, že v rozmezí 10.-12.
stol. bylo završeno prvé období existence českého státu. Během
této doby uhájilo české knížectví v čele s Přemyslovci své postavení
ve střední Evropě, definitivně byla k Čechám připojena Morava
a s přestávkami pod svrchovanost českého panovníka náležela i
Horní Lužice. V zemi postupně vznikla dvě biskupství - v Praze
a Olomouci a jim odpovídající byla síť far a dalších církevních
institucí. Určitá stabilizace země se promítla i do kulturní úrovně,
charakterizované tzv. románským uměním. Profilovala se také společenská
struktura, v níž stále významnější místo zaujímala šlechta, která
získala nejen značný pozemkový majetek, ale prosazovala se i na
poli politickém. Panovník si proto pečlivě střežil zeměpanské
domény, zvláště pak strategicky a často i fiskálně významné body.
K nim můžeme řadit i Ústí nad Labem se starobylým knížecím hradem
a celnicí.
Ve vztahu českého knížectví k nejmocnějšímu sousedovi, Říši římské,
představuje završení dlouholetého vývoje tzv. Zlatá bula sicilská
vydaná Fridrichem II. v roce 1212. Proklamovala vlastně míru samostatnosti
českého státu v rámci Říše, s níž byl český panovník spojen titulem
arcičíšníka a jako jeden ze sedmi kurfiřtů se mohl aktivně účastnit volby římského krále.
Jako jediný z nich se však směl honosit dědičným titulem krále,
titulem, o nějž Přemyslovci usilovali více než sto let, a jako
jediné si mohlo české království v případě vymření dynastie zvolit
nástupce. Lze říci, že Přemysl I. tak završil jednu z etap českých
dějin a zároveň otevíral cestu k změnám následujících desetiletí.
Století posledních Přemyslovců, jak bývá 13. století nazýváno,
znamenalo dotvoření středověké společnosti, stejně jako politický
vzestup českého království. Země prošla novou vlnou kolonizace,
provázené nejen přílivem především německy mluvícího obyvatelstva,
ale byly přijaty i nové právní normy ve vztahu mezi vrchností
a poddaným (tzv. emfyteutické právo). V souvislosti s rozšiřující
se zemědělskou produkcí se mohla oddělit výroba řemeslná, která
se pak spolu s obchodem soustředila do vznikajících měst. Nezbytný
vzájemný obchod pak vedl k obecnému rozšíření raženého kovu, tj.
k užívání peněz jako běžného platidla. Ke slovu přišla rytířská
kultura, ve výtvarném umění provázená tzv. gotikou, která vtiskla
neopakovatelně vznosnou podobu nejen bohatě zdobeným kostelům
a klášterům, ale též honosným hradům a posléze i měšťanským domům
a radnicím.
Neméně pozoruhodná byla i územní politika českých králů. Úsilí
Václava I. a především pak Přemysla II. o trvalé ovládnutí rakouských
zemí bylo sice marné, ale již Václav II. rozvinul s neobyčejnou
invencí další územní plány, které měly Přemyslovcům zajistit dokonce
dvě koruny - polskou a uherskou. V expanzní politice hrály ale
důležitou roli i méně okázalé úspěchy. Z nich se našeho tématu
týkají přemyslovské ambice směřující za severozápadní hranice
českého království.
Zřejmě od nepaměti patřilo k Čechám řídce osídlené údolí Labe
až k mohutnému skalnímu útvaru nad říčním ohybem, kde nejpozději
do 1. pol. 13. stol. prokazatelně stál královský hrad Königstein,
datoval-li zde Václav I. listinu týkající se hranic Horní Lužice
a mohl-li být kostel v Königsteinu zahrnován do pražské a ne míšeňské
diecéze. V téže době (nejdéle po r. 1212) byla pod svrchovaností českých panovníků i na důležité
obchodní spojnici z Čech do Míšeňska ležící Dohna. Václav II.
ještě české državy na Labi rozšířil, když koupil i významné město
Pirnu. Všechny tyto skutečnosti měly nepochybně vliv na formující
se město Ústí n. L. Jeho poloha mezi rozhodujícími obchodními
centry na Labi - Pirnou a především v konkurenci neporazitelnými
Litoměřicemi, spoluutvářela podmínky jeho ekonomických možností.
Strategický i hospodářský význam si severozápadní Čechy uchovaly
i za vlády prvých Lucemburků na českém trůně. Jejich rozvinutá
teritoriální politika směřovala k trvalému zajištění Horní Lužice,
za Karla IV. pak i Lužice Dolní a Braniborska. V císařových velkorysých
plánech hrálo Labe mimořádnou roli - v prostoru za Míšní koupil
zboží Strehla a Mühlberg, nad tokem Labe v Tangermünde nechal
vybudovat svou braniborskou rezidenci, plánoval též vytvoření
labsko-vltavské obchodní cesty, se sítí přístavů a flotilou lodí.
Celková stabilizace země, její rozmach hospodářský i kulturní,
umožnily Ústí n. L. nijak překotný, ale přesto zřetelný rozvoj.
Naopak kritickým se pro město stala prvá desetiletí 15. stol.,
kdy se Ústí n. L. octlo v zástavním držení sasských vévodů a posléze
bylo vypleněno za husitských válek. Teprve Jiří z Poděbrad opět
upevnil hranice v severozápadních Čechách, byť musel trvale rezignovat
na Pirnu a Königstein, ztracené ve válce Václava IV. s Vilémem
Míšeňským.
Český stát stanul na začátku nového dějinného období. Během válek
vykrystalizovalo politické spektrum české společnosti do tří stavů.
Na zemském sněmu tak po boku vyšší a nižší šlechty zasedla i královská
města. Vedle panovnické moci vyrostla velmi sebevědomá moc stavovská,
prezentující se zemskými úřady a institucemi a formulující jasně
svá práva a požadavky vůči králi. Mezi ně patřilo i české specifikum
- od přijetí tzv. basilejských kompaktát oficiálně povolené dvojvěří,
tj. rovnoprávnost mezi katolíky a kališníky. Stavovský tábor však
nebyl zcela jednotný. Přelom 15. a počátek 16. stol. poznamenaly
především spory, které se vyhrotily mezi královskými městy a šlechtou,
a to mimo jiné i kvůli otázkám ekonomickým. To jsme se však již
dostali na samý konec středověku, kdy i k nám začal pronikat humanismus
a renesance, kdy se rodil nový životní styl i nové formy vlády,
přicházel nový věk.