Malebná kotlina, kterou protéká Tlučeňský potok, z jedné
strany ukončená tokem Labe a z ostatních obklopená věncem
vysokých kopců (na severovýchodě masivem Varhoště s romanticky
rozeklanou Krkavčí skálou, na jihu hřebenem Trabice končícím Velkým
a Malým Deblíkem) svou příhodnou polohou chráněnou před ostrými
větry od nepaměti lákala člověka k budování sídel. Pod Krkavčí
skálou byly nalezeny vůbec nejstarší stopy po lidské činnosti
v ústeckém okrese: stopy sídel a pazourkové nožíky a škrabadla
z období pozdního paleolitu (15 000 let př. n. l.). V historické
době se nejstarší písemná zmínka o obci nachází v listině
z r. 1251 (ZOBIJZIJN).
V r. 1279 se název objevuje v současné podobě (SEBUSIN).
Původ názvu je od slovanského osobního jména Chcebud, název je
někdy v listinách uváděn jako Chebuzín.
Ve 13. stol. drželi ves Ota a Jan ze Sebuzína, příslušníci nižší
šlechty. Jan ze Sebuzína byl zároveň sudím litoměřického kraje.
Vladykové ze Sebuzína, kteří měli ve znaku tři podkovy, drželi
ves až do roku 1580, kdy Sebuzín připadl městu Litoměřicím. Nejvýznamnější
příslušník tohoto rodu byl Kryštof Želinský ze Sebuzína. Jeho
schopnosti a znalost cizích jazyků způsobily, že pomocí Vratislava
z Pernštejna získal r. 1586 místo zemského místopísaře a
v r. 1590 se stal českým místokancléřem. Kryštof Želinský
byl horlivý evangelík a vzhledem k tomu, že obratnými intrikami
brzy získal přízeň vrtkavého a nevypočitatelného císaře Rudolfa
II. - našeptával mu totiž, že katolická a papežská strana usiluje
o omezení panovníkovy moci, dokázal prosazovat zájmy českých evangelíků
tak, že to budilo veliké znepokojení až u papežského dvora. Želinský
po deset let úspěšně vzdoroval intrikám papežského nuncia Speziana
a politicky zcela ovládal českou kancelář, jejíž působnost bychom
mohli přirovnat k dnešním ministerstvům vnitra a financí
dohromady. Teprve koncem srpna 1599 se podařilo nunciovi Spinellimu,
muži nevybíravých prostředků, Želinského zdiskreditovat tak, že
císař dosadil do funkce kancléře (ta byla na nátlak Želinského
dlouho neobsazovaná) Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic, odchovance
jezuitů a fanatického katolíka, osobního nepřítele Želinského.
Želinský z české kanceláře odešel; císař mu však byl i nadále
osobně nakloněn a udělil mu výnosný úřad nejvyššího mincmistra,
který byl ale bez politického vlivu. Kryštof ze Sebuzína zemřel
v listopadu 1608 a je pohřben v kostele sv. Mikuláše
na Malé Straně.
Během třicetileté války byl Sebuzín téměř celý vypleněn a vypálen,
v r. 1626 připadla část obce Heřmanu Černínu z Chudenic,
druhá část o něco později spolu s osadou Kolibov k lovosickému
panství.
V r. 1787 měl Sebuzín 73 domů. Při velkém požáru 18. srpna
1827 většina domů lehla popelem. Epidemie cholery r. 1855 si zde
vyžádala mnoho obětí na životech.
Ovocnářství bylo od pradávna tradičním způsobem obživy sebuzínských
obyvatel. Rané třešně, meruňky, hrušky, jablka a broskve se odsud
vyvážely loděmi do Německa. Po zavedení železnice sebuzínské ovoce
přicházelo na trh vedle Ústí a Litoměřic rovněž v lázeňských
Teplicích a dokonce i v Karlových Varech.
V r. 1948 postavily tehdejší Stalinovy závody v Záluží
na konci údolí Ritina rekreační středisko. V r. 1950 o prázdninách
se v tomto středisku uskutečnil l. krajský budovatelský tábor
na severu Čech. Ve dvou bězích se ho zúčastnilo 2 000 pionýrů.
V letech 1951-1954 se zde konaly velké mezinárodní pionýrské
tábory s účastí korejských, řeckých, španělských a francouzských
dětí. V r. 1951 byla zřízena v objektu střediska stanice
mladých přírodovědců, která zde působila až do r. 1954, kdy byla
přemístěna do Krásného Března.
Až do 12. června 1960 patřil Sebuzín do litoměřického okresu.