Ústí nad Labem na počátku 17. století

Bouřlivé změny, jimiž Ústí nad Labem v prvých desetiletích 17. století prošlo, není možné nespojit se jménem Jana Arnošta Schössera. Tento neobyčejně ambiciózní muž přišel do Čech někdy v 90. letech 16. stol. Pocházel z rodiny univerzitního mistra ve Frankfurtě n. Odrou, kde se v r. 1574 narodil. Otec byl na rozdíl od matky katolíkem a honosil se predikátem "z Embleben", který zdědil i syn. Ačkoliv M. Jan Schösser již r. 1585 zemřel, podařilo se Janovi Arnoštovi i jeho mladšímu bratrovi Kristiánovi Theodorovi získat velmi slušné vzdělání. Patrně za pobytu v Hlohově se Jan Arnošt Schösser stal katolíkem, snad studoval v pražské jezuitské koleji. B. Balbín, který byl Schösserovým prvým životopiscem a oslavovatelem, líčí později mnohokrát opakovanou epizodu o dojemném setkání Viléma Slavaty s chudým studentem, který přenocoval v prázdném sudu od piva, ujal se ho a nechal potom studovat. Na kterých cizích univerzitách měl potom Schösser studovat, není známo, víme jen, že nějaký čas pobýval v Pasově na dvoře arcivévody Leopolda.

V severních Čechách se nejprve pokusil zakotvit v Mostě, v r. 1598 se však přiženil do rodiny ústeckého primase a humanisty, Jakuba st. Mollera Solinského ze Solina a v r. 1606 do Ústí i přesídlil, když získal dům na náměstí. Vhodný sňatek, peníze i tchánova přízeň mu zjevně otevřely cestu i k rozhodujícímu postavení ve městě. Stal se radním a po tchánově smrti (1609) i purkmistrem. Po volbě pronesl v radní síni nezachovanou vstupní řeč na téma hesla, který nesl jeho erb "Vim sortis et mortis non timet fortis" (Moci osudu a smrti se nebojí statečný), který ve štítě nesl obraz řeckého mytologického hrdiny Persea, s okřídlenou přílbou a botami, s mečem v pravé ruce a v levé uťatou hlavu Medusy. Okázalé vystoupení v radě nebylo patrně míněno jen jako příslib k odhodlanému plnění úředních povinností, ale Schösser chtěl nepochybně i upozornit na své vzdělání a literární schopnosti.

Ostatně to učinil již v roce 1607, když se v Ústí n. L. konala jeho veřejná doktorská promoce, provedená saským vyslancem a kurfiřstkým radou, dr. Gödelmannem. Při této příležitosti vyšla i sbírka oslavných básní, které sepsali Schösserovi přátelé. O pár let později, v roce 1616, vyšel obdobný dedikační soubor k purkmistrově druhému sňatku s Alžbětou Buchfeldovou.

Mezi autory básní byla i řada vážených ústeckých měšťanů - děkan Jan Michaelius, synové Jakuba Mollera st., bratři Jakub ml., Michael a Rafael, městský písař Adalbert Ursus z Bärenfelsu, městský fyzikus Jiří Sober, učitel Adam Viktorin Heckler, pozdější učitel Jiří Skopmann, rektor školy Michal Jiří Kippelt, radní Jan Jakub Petersche a Václav Pankrác Rabuský, Jiří Matyáš Simonis ze Zeynova, městský písař Kristián Fridrich Windisch z Aschenfeldu, který se ve 40 letech podílel na doplňcích k dějinám pánů ze Salhausenu, bratři Jan Augustin a Matyáš Tichtenbaumové, narození v Ústí n. L. v domě čp. 212 na rohu náměstí a Široké ulice.

Z této volně seskupené pozdně humanistické družiny, jejíž obdobu bychom nalezli i v jiných městech, překročili průměr příležitosných dedikačních básní patrně dva - Jan Adalbert Ursus z Bärenfelsu a především Jan Augustin Tichtenbaum, oba byli v roce 1621 ozdobeni titulem "poeta laureatus", který přijali z rukou purkmistrova mladšího bratra Kristiána Theodora Schössera. Z Tichtenbaumovy tvorby stojí za povšimnutí především jeho veršované dějiny Ústí n. L., byť jsou méně známé v porovnání s dílem generálního vikáře pražského arcibiskupství Jiřího Bertholda Pontana z Breitenberka o dějinách jeho rodného Mostu. Tichtenbaum vydal svou rozsáhlou skladbu v Praze roku 1614 pod názvem "Usta ad Albim delineata carmine rebusque suis memorabilius illustranta" a vylíčil v ní v 7 kapitolách historii města až do své současnosti. Na úvod i závěr skladby jsou zařazeny dedikační básně nám již známých v Ústí žijících básníků, k nimž přibyl ještě lékař Ondřej Schifner, Jan Jakub Simones, podpísař Jan Charmenský z Eberfeldu, který měl na radnici na starosti česky psanou agendu a autorův švagr, Jan Václav Wels z Welsenbergu, rektor školy (1614), písař, radní a v r. 1628 ústecký rychtář. Welsovým podpisem je opatřen vzácný výtisk Tichtenbaumových dějin uložený v ústeckém archivu.

Celou skladbu Tichtenbaum věnoval Janu Arnoštovi Schösserovi, jehož zásluhy o zvelebení města i literátskou společnost nejednou připomíná především v poslední, sedmé kapitole, věnované popisu současného Ústí n. L. V knize jsou otištěny tři erby. Za titulním listem je to dekorativně vyvedený znak města Ústí, před závěrečnými básněmi to jsou erby dvou primasů - Jana Arnošta Schössera z Embleben a Jakuba Mollera Solinského ze Solina. Erbovní znamení jsou doprovázena heslem a na protější straně otištěnou vysvětlující vzletnou básní, v obou případech složenou Janem Adalbertem Urfusem. Schösser se Tichtenbaumovi odvděčil též oslavnou básní na jeho dílo.


 

 

 

 

Ozdobou ústecké humanistické společnosti se jistě stal Kristián Theodor Schösser z Friedhelmb, primasův mladší bratr, doktor filozofie a medicíny, který přišel do Ústí n. L. až v roce 1616 a stal se městským lékařem (později "fyzikem" celého litoměřického kraje). Studia započal ve Frankfurtu n. Odrou a pokračoval na univerzitě ve Wittenbergu. Praxi zahájil jako rektor školy na sasské straně Krušných hor, v Bärenwaldu, pak ve Stendalu, v r. 1610 odešel do Vilniusu, odkud ho vyhnaly válečné události, při nichž přišel o rozsáhlou knihovnu. Pak pobýval v Gdaňsku, navštívil Itálii, jako lékař krátce pracoval v Braunschweigu a Lüneburgu; jeho prvé literární dílo je datováno rokem 1603 a již roku 1610 byl ve Stendalu Bartolomějem Biloviem korunován vavřínovým věncem jako "poeta laureatus". Obdržel přídomek "z Friedhelmb" spolu s čestným titulem "comes palatinus" (stejným titulem se honosil i jeho bratr), což ho opravňovalo korunovat básníky a vydávat erbovní listy. V Ústí n. L. Kristián spolu s manželkou Barborou Sofií a dětmi žil v domě na předměstí, kde mu patřily též polnosti a zahrada, která byla zřejmě alespoň z části zahradou okrasnou, neboť v ní měla stát plastika Fortuny.

Kristián Theodor Schösser byl bezesporu mezi píšícími ústeckými měšťany nejnadanějším. Vydal celou řadu samostatných prací s různou tematikou, nejdůležitější z nich však bylo šest knih souborů básní nazvaných "Laurifoliorum sive Schediasmatum peoticorum". Prvý svazek vyšel v Hlohově roku 1619, poslední ve Vratislavi 1640. Pro dějiny Ústí jsou důležité knihy II-V., do nichž autor zařadil nejen básně, jimiž vzpomíná na své ústecké přátele, ale vložil sem i některá jejich vlastní dílka. Jazykem většiny skladeb je latina, výjimkou ale není ani text řecký; v souvislosti s oblíbenými výklady erbovních znamení a hesel se na několika málo místech setkáme i s němčinou. Některé osobní básně vypovídají i o osudech autora, jeho rodiny či přátel. V tomto smyslu jsou sdělné především různé nekrology. Pochopitelně je zde vzpomenut i autorův bratr Jan Arnošt Schösser, který se na rozdíl od Kristiána věnoval daleko více politické kariéře.

Tento ambiciozní muž se jistě v mnohém směru zasloužil o zvelebení města, ale svým vyhraněným katolictvím a především aristokratickými sklony, až neúnosnou touhou po reprezentaci se zákonitě musel stát i terčem kritiky až nenávisti části měšťanů. V Schösserových podnicích zaznívá okouzlení z pozdně renesanční evropské kultury, jak ji měl patrně možnost poznat, rudolfinskou Prahu v to počítaje. Postavení, jehož se ve venkovském královském městě Ústí dopracoval, mu poskytlo příležitost vyniknout a část svých představ realizovat.

Začněme proměnami ve vzhledu města. Jsme o nich dobře zpraveni především díky již vzpomínané VII. knize Tichtenbaumových dějin Ústí nad Labem. Básník věrně zachytil přeměnu stále ještě v podstatě pozdně gotického města v město renesanční. Tento obraz je pro nás o to důležitější, že následné přestavby a posléze i likvidace mnohých objektů zcela změnily tvář městského jádra. Jak tedy asi Ústí nad Labem v Tichtenbaumově jistě poněkud nadneseném popisu vypadalo.

Po obecném popisu orientace města vzhledem ke světovým stranám se básník nejprve podrobně věnuje popisu kostela Nanebevzetí P. Marie. Konstatuje, že je v něm kromě hlavního oltáře ještě deset oltářů postranních. Z nich jako nově upravené jmenuje dva - oltář sv. Apoštolů, obnovený v r. 1614 radním Tilmanem Schirßem a na náklady radního Jiřího Harlische pořízený nový oltář sv. Kříže. Z dalšího zařízení Tichtenbaum připomíná pozoruhodné klekátko soustružníků, malovanou mříž, lustr, vysoký dřevěný kříž s tělem Krista zavěšený před triumfálním obloukem. Ani zde si nenechal ujít příležitost k oslavě J. A. Schössera, když popisuje jeho praporec umístěný na jednom ze sloupů. U kostela stála věž, "jejíž střecha a špice se zdvihají až k mrakům". Kostel obklopoval hřbitov, poblíž stála kaplanka a škola. Autor vysloveně zdůrazňuje, že ve škole - pro chlapce i dívky - bylo vyučováno též "Teutonico sermone", tj. německy. Oslavným veršem připomíná děkana Michealia a rozsáhlou děkanskou knihovnu, stejně jako nadšeně hovoří o blíže nespicifikované knihovně J. A. Schössera.

Tichtenbaum připomněl i špitál sv. Materny, pro jehož kostelík nechal radní Tilman Schirß v roce 1613 u Pavla Müncha z Loun ulít zvon ke slávě Všemohoucího, P. Marie a zvláště sv. Jakuba a na památku svého zemřelého syna Jakuba. Pár slov věnoval i "českému kostelu" sv. Vojtěcha, který sice shledává pozoruhodným, nicméně v něm zaznamenává jen dva oltáře.

Frontě domů na severní straně náměstí vévodila již výše popsaná renesanční radnice, vedle níž stál dům Jakuba Mollera st., který ho přenechal svému zeti, Janu Arnoštovi Schösserovi. Ten zřejmě zvelebil předvším interiér a vybavení domu. Docílil i úpravy dosud travnatého náměstí, které nechal ozdobit kašnou, objednanou roku 1609 u kameníka v Pirně. V centru kamenné nádrže měla stát socha sv. Václava, který měl v levé ruce držet městský znak. Z podstavce pod plastikou měla ze čtyř otvorů prýštit voda tak, aby dva lokty vysoko stříkala nad hladinu.

Uprostřed rynku byl 1613 postaven dům pro bratrstvo Božího Těla, jehož činnost Jan Arnošt Schösser opět vzkřísil a sám se stal jeho rektorem. I tento dům zdobily hodiny umístěné v pozlacené věžičce. Tichtenbaum je však označuje jako německé (bily každou půl hodinu), na rozdíl od českých na radnici. V přízemí domu byly masné krámy, v podkroví městská zbrojnice, zatímco prvé patro bylo vyhrazeno reprezentaci. Zaujímal ho rozlehlý sál, jehož stěny byly pokryty malovanými tapetami a čtyřmi freskami. Byly na nich namalovány symboly charakterizující postavení města a jeho ochránce - znak českého království, Madona, sv. Václav a znak města Ústí n. L. Pod obrazy byl vždy vysvětlující i poučný nápis - stojící lvi v erbu království i města značí paralelu kvetoucího města a ochraňujícího císaře, kteří stojí při sobě, P. Maria je proklamována jako trvalá ochránkyně města, sv. Václav jako patron bratrstva. Znak města je vysvětlen přibližně takto: bílá barva lva značí bezúhonnost, jeho vzpřímená postava stálost města, "zuřivý" pancíř a přilba jeho obránce. Stejný nápis je otištěn i pod městským znakem v úvodu Tichtenbaumovy básně.

Jisté splynutí výtvarných i literárních, filozoficko - moralistních představ J. A. Schössera se promítlo do koncepce víceméně soukromé zahrady, položené za městskými hradbami a určené pro schůzky vybrané vznešené společnosti. Sestavena byla umně vytvořenými záhony, které se sbíhaly k mohutnému vodotrysku a na různých místech byla vyšperkována symbolickými poučnými nápisy v latině a řečtině, k nimž bylo vázáno i uspořádání vzácných květin a rostlin. Poměrně teplé podnebí labského údolí patrně i u nás běžně nepěstovaným rostlinám svěčilo. Měly zde být pěstovány ozdobné květiny, ale i vzácné stejně jako celkem běžné koření a léčivé rostliny - fialky, růže, narcisy, lilie, mečíky, hyacinty, rozmarýn, puškvorec, izop, fenykl, anýz, vlaštovičník, šafrán, majoránka, pepř, fenykl, levandule, sasanka, bazalka, paznehtík, routa, česnek, cibule, kopr, špargl, dýně, cikorie, kerblík, plicník.

Zahrada byla budována patrně postupně, neboť Tichtenbaum pouze zahradu popisuje, zatímco zmíněné citáty otiskl až Kristián Theodor Schösser v II. knize Laurifoliorum, vydané v r. 1622 ve Freibergu a autorství přiřkl tehdy již mrtvému bratrovi. Na dveřích zahrady stálo řecky a latinsky: "Bono Genio, Gratiis, Hilaritatique" (věnováno dobrému Duchu, Graciím a Veselosti). Za tímto heslem následovala nikterak skromná titulatura zakladatele, který věnuje tento "dům Géniovi, park Graciím, prameny Nymfám, cestičky fauně a půvab celého prostoru Flóře a Sirénám, k ozdobě obce, k potěše života, zahojení starostí v ústraní a trvající potěše svých přátel". Následovaly vzletné charakteristiky světových stran.

Sestaven byl též jakýsi řád, jehož motto znělo "Gaudentu loco hic; procul hinc discedite tristes" - volně přeloženo "radosti patří toto místo, mrzutost nechť zůstane venku". Řád návštěvníky nabádavě, ale i důrazně upozorňoval, že sice mohou vdechovat vůni květin a prohlížet si rostliny, nesmějí je však poškozovat a ničit, lámat větve či vyhrabávat hlízy a kořeny. Přístup do zahrady mají jen lidé vzdělaní, ctnostní a laskaví, kteří před příchodem mají uctít všemohoucího Boha v blízkém kostele, tj. asi ve sv. Maternovi. Před služebníky, kteří se neumějí chovat má být zavřen sad, v zahradě nemají co dělat nevěstky, kejklíři, příživníci či věštci. Zábava má probíhat v uměřené veselosti a vtipu k radosti všech; nepatří sem hádky ani stesky na starosti nešťastných atd. Hry v karty a v kostky jsou dovoleny jen v takové míře, aby se nezadala příčina k rozepřím a nezkalila se radost, která má být s tímto místem spojena. Mohou sem vstoupit i ženy a dívky, které mají právo se posadit kam a ke komu chtějí, mají být dostatečně pohoštěny a ověnčeny květinami - dle sortimentu ročních období (růžemi, myrtou, vavřínem). Vína se mají podávat chlazená v čisté vodě, ledu nebo alpském sněhu. O připomenutých vznešených tématech a o učení katolické církve nesmí debatovat opilí a přesycení. Na závěr návštěvy mají hosté vzdát díky Bohu v zahradní kapli a s radostí a žertujíce se vrátit do města.

Nicméně poněkud nákladné Schösserovy ambice přesáhly patrně nejen možnosti městské pokladny, ale i duchovní obzor většiny měšťanů, kteří tváří v tvář zruinovaným financím a bojovnému katolictví se proti svému purkmistru radikálně postavili. Hněv města postupně narůstal, až skončil Schösserovou vraždou. Líčení několik let trvajích rozporů včetně tragického konce nalezneme pochopitelně v dílech všech historiků, kteří se ústeckými dějinami zabývali. Podrobnějším studiem zjistíme, že vždy jde jen o upravenou verzi Bohuslava Balbína, který Jana Arnošta Schössera oslavil ve svých Svatých Čechách v podstatě jako mučedníka pro víru. Platí to i pro rukopis dominikána Rudolfa Kleinnickla, který sestavil kolem roku 1790 dějiny Ústí n. L. s použitím dnes již nezachovaných pramenů. Z něho pak čerpal i Schösserův novodobý biograf Otto Kamshoff. Víceméně bez povšimnutí zůstaly dosud materiály, uložené ve fondu staré manipulace ve Státním archivu v Praze, které však pro naše líčení budou rozhodující.

Celé drama mělo předehru na podzim roku 1610. Pokusme se o strohý výčet událostí tohoto roku. V závěru léta J. A. Schösser inicioval velké procesí do nedalekého Bohosudova, které uzavřelo slavné Te Deum, sloužené pražským arcibiskupem v ústeckém chrámu, kde nejvyšší duchovní pastýř druhý den uděloval biřmování. Patrně tehdy se též primas začal zabývat myšlenkou na založení dominikánského kláštera, který by dostal kostel sv. Vojtěcha. Náměstí již od dubna zdobila zmíněná kašna, za níž měl Rudolf Frey obdržet celkem 200 kop gr.míš., z nichž 60 kop mu bylo vyplaceno ihned na ruku. Snad právě tyto výdaje donutily primase k prodeji vsi Zálezly za 9 000 kop gr. míš. konkurenčním Litoměřicím. Ve vsi bylo usazeno 10 poddaných, patřil k ní volný prostor kolem Labe, 2 mlýny, krčma, právo rybolovu, clo a nejstarší záduší ke kostelu P. Marie, nepatrná ves Církvice. Vzhledem k tomu, že pozemkový majetek města byl více než malý, neobešla se transakce bez těžkostí a do desek zemských byla vložena až o dva roky později.

Bez jistých finančních obětí se jistě neodehrála ani událost následující - návštěva arcivévody Leopolda, který se v Ústí n. L. zastavil na cestě do Drážďan a 20. listopadu zasedl k bohatě prostřenému stolu v domě J. A. Schössera, kde zřejmě i přenocoval, aby se časně ráno a po vyslechnutí bohoslužby vydal na další plavbu po Labi. Ať již byly pohnutky pobytu pasovského biskupa jakékoliv, v dalších měsících ústeckému primasovi jistě styky s dobrodružným Habsburkem příliš neposloužily. Jeho nešťasný vojenský zásah definitivně podlomil postavení Rudolfa II., který byl nucen ustoupit bratru Matyášovi i z českého trůnu.

A tak rok 1611 začal pro ctižádostivého Schössera poněkud nešťastně. Po vytlačení pasovského vojska z Prahy, byl v březnu dokonce - obdobně jako primas Starého Města - zatčen pro "dorozumění" s arcivévodou. Brzy se mu však podařilo získat důvěru krále Matyáše, přesněji asi úředníků české kanceláře, která k šetření případu přistoupila mimo jiné i na základě supliky primasovy manželky, Doroty Alžběty Mollerové.

Část ústeckých měšťanů pochopila otřesenou Schösserovu pozici jako vhodnou příležitost k pokusu o jeho sesazení a obrátila se v tomto smyslu na českou kancelář. J. A. Schösser pochopitelně nesložil ruce do klína, odjel do Prahy, aby si patrně v prvé řadě naklonil podkomořího, katolíka Purkarta Točníka z Křimic. Z české kanceláře pak vyzývali Ústecké, aby zachovali klid a pořádek, sepsali příčiny nepokoje a poslali své zástupce na Hrad. Hlavní jednání proběhlo v červenci 1611, kdy kancelář obdržela i opakovanou, stručnou německy psanou stížnost rady, starších a celé obce města Ústí n. L. z 21. července, opatřenou 253 podpisy, z nichž prvý patřil Janu Ditrichovi z Bílé, v Ústí n. L. usedlému šlechtici. Ve spěšně, energicky napsaném listě obvinili primase z porušování práv, zatýkání a souzení počestných lidí, což stvrzují vlastnoručními podpisy a městskou pečetí. Zároveň vyhotovili děkan a nejmenovaní katolicky smýšlející měšťané obšírnější a vybroušenější a opět německy napsanou stížnost, v níž připomněli předchozí zprávu i zadržení dvou měšťanů, kteří s ní jeli do Prahy. Vysvětlovali, že chtějí žít s utrakvisty v klidu dle Majestátu, že odpor města proti Schösserovi tkví v celkových nepořádcích, které obrací hněv měšťanů nejen proti primasovi, ale i všem katolíkům.

Výsledek jednání však vyzněl jednoznačně proti nespokojeným měšťanům. Kancelář ve jménu krále vytkla vzbouřeným několikrát neposlušnost vůči panovnické vůli, neboť zpochybnili postavení jím potvrzeného primase. Listem z 5. srpna sdělil podkomoří do Ústí, že další jednání se bude odbývat 27. září v Plzni, že svého primase poškodili i jeho ženu, která pobývá od 17. srpna v Mostě a že tam mají vypravit 8 povozů, aby primase i veškerý majetek odvezli zpět do Ústí. Neklid ve městě zřejmě trval, neboť kancelář žádala krále, aby spor nebyl dle původního rozhodnutí projednáván v Plzni, což je pro Ústecké příliš nákladné, ale v Litoměřicích. V posledním listě z 11. srpna komora Ústeckým vytýkala, že zbytečně rozmrhali městské peníze, když jich přišlo do Prahy příliš mnoho, přičemž se chovali nenáležitě a svou supliku řádně nevysvětlili. V Praze uvěznění vyslanci - Matouš Ulbricht a Pavel Kreilich si česky (!) stěžovali, že dle příkazu komory mají setrvat v Praze až do Schösserova návratu do Ústí, ale ten že se nechal slyšet, že chce jet nejprve do kraje plzeňského k podkomořímu a oni, chudí lidé pro jeho "nedbanlivost a toulky" si mají platit nákladný pobyt a přitom doma mají ženy a děti a opuštěné živnosti. Dále o nich nic bližšího není známo.

Jan Arnošt Schösser se tedy vrátil jako vítěz a jako purkmistr byl znovu potvrzen i v roce 1613. Nelze se proto divit, že ještě intenzívněji pokračoval v započatém trendu. Následovaly další prodeje městských statků - Podlešína a Jílového (květen 1612). O něco později (1616) byly zastaveny pražské kapitule Stříbrníky. To se vedly již konkrétní přípravy k založení a výstavbě dominikánského kláštera.

J. A. Schösser získal od krále souhlas s ustavením klášterní komunity a začal plánovat výstavbu nového konventu. Stát měl u kostela sv. Vojtěcha a prostor pro stavbu měl vzniknout zbořením plných 15 městských domů, sloužících patrně méně majetné části obyvatelstva. To vyvolalo nesouhlas zřejmě nejen u nekatolíků, zdrženlivě se k likvidaci domů vyjádřil i císař Matyáš. Schössera zcela zaslepila touha vyrovnat se předním aristokratům - církevním mecenášům. Nadaci pro postavení klášterních budov založilo bratrstvo Božího Těla, které samo vložilo 500 kop gr., ve štědrosti ho následoval ústecký primas s manželkou s plnými 240 kopami, zatímco ostatní přední měšťané přispěli částkami podstatně nižšími, v rozmezí 15-50 kop (Jakub ml. Moller). Není divu, že se mělo za to, že velkorysý dar pochází z peněz za Stříbrníky, z nichž Schösserovi ještě zbylo na koupi vinice. Luteráni reagovali na katolický "nástup" novou žádostí o určení domu k bohoslužbám a kázání. Patrně bezúspěšně.

Primase neopustila ani touha po zdůrazňované nadřazenosti, což se odráží i v opatření proti "zlořádům" při svatbách, křtech a kostelních slavnostech, které vydala městská rada v čele se Schösserem v únoru 1615 a nechala zapsat do nedávno založené knihy památné. Obdobná nařízení byla vydávána i v Rakousku či sousedním Sasku a jsou dokladem institucializovaného uzavírání se jednotlivých společenských vrstev. V ústeckém řádu se na prvém místě praví, že běžní měšťané a řemeslníci nesmějí na zásnuby zvát hosty provázeni hudebníky, radní, privilegovaní a nobilitovaní lidé, stejně jako šlechtici mohou při zásnubách svých dětí sice vystrojit hostinu, ale ovoce, konfet a pečiva má být jen tolik, co unese jeden stůl - při nedodržení hrozí pokuta 10 kop gr. čes.! Stanovuje se, kdy může jít ženich tančit s nevěstou, jaký má být zasedací pořádek u stolu atd. Zvlášť městská rada zdůrazňovala, že se musí zachovávat společensky odstupňovaný rozdíl v oblékání - svobodným měšťanům je sice promíjeno nošení hedvábných šatů, ale pouze privilegovaným je dovoleno oblékat se podle francouzské módy, nosit našité prýmky, zlaté náramky, perlové náhrdelníky, sametové sukně a kabátce stejně jako ozdobné zástěry z hedvábí či taftu. Stejně tak je pod pokutou zapovězeno trpět služkám při svatbě hedvábné síťky v účesu. Úsměvné jsou přípustné časové "limity" pro konání některých slavností, např. při křtu lze hostům nabídnout chléb, máslo, sýr i pár buchet, pohoštění však nemá trvat déle než tři hodiny.

S povýšeností a přepychem ctižádostivého primase rostla ale u větší části měšťanů vůči němu nenávist. Blížila se tragédie. Celou dramatickou událost podrobně líčí několikrát vzpomínaný dominikánský rukopis, který v podstatě přeložil Balbínův text a doplnil o některé detaily z jemu ještě dostupných ústeckých pramenů. S barokní dramatičností se snažil dobrodince kláštera postavit do jasného světla proti neurvalým vrahům, samozřejmě nekatolíkům. Schösserova likvidace měla být smluvena 31. října, tj. v den výročí Lutherova vystoupení, přísahu měli účastnící stvrdit vypitím poháru vína, do nějž předem nakapali vlastní krev z prstů k tomu poraněných. V den útoku byly zavřeny městské brány, zvoněno ke šturmu a obklíčen primasův dům. Jemu samému se však podařilo uprchnout k dominikánům, zde se vyzpovídal a očekával hodinu smrti. V úkrytu na půdě byl spatřen a posléze shozen se střechy domu, bezvládné tělo pak dovlečeno na náměstí a zde probodeno 270 ranami. A ještě jeden detail na dokreslení charakteru textu - na Schössera se údajně zuřivě vrhl též mladý řezník, jemuž druhdy byl dobrodincem, ba skutečným otcem ! V této podobě přetrval primasův příběh až do naší doby a dokonce se stal Gerhardovi Eisovi námětem pro divadelní hru "Der Primator", provedenou v červnu roku 1925.

Za den Schösserovy smrti se považuje 20. listopad. Nejasnosti však panují v určení roku - kolísá mezi léty 1617 a 1618. Pozdější datum má Balbín, který zaznamenává i údajný nápis nad Schösserovým místem posledního odpočinku v kostele sv. Vojtěcha. Text, který zanikl při barokní přestavbě kostela, měl složit bratr zavražděného, Kristián. V epigrafu se objevilo znovu oněch pověstných 270 ran, které oběť utrpěla, a věk zemřelého - 44 let. V souladu s Balbínem a Kleinnicklem se k roku 1618 přiklonil O. Kamshoff, naposledy pak i autoři Rukověti humanistického básnictví. Určení roku vraždy je pochopitelně závažné, především ve vztahu k pražské defenestraci. Balbínův text zcela vědomě klade ústecký případ za květnové události roku 1618, což autorovi umožnilo zdůraznit obdobný osud Viléma Slavaty, popsaný na jiném místě Svatých Čech. Naopak mnohem později Z. Winter označil severočeský případ za prvou defenestraci oněch vzrušených let. K roku 1617 se jednoznačně přiklonil v prvých soustavných dějinách Ústí též F. Sonnewend.

Položení události až na podzim 1618 odporují soudobé prameny. K nim patří např. báseň na smrt J. A. Schössera od M. Alexandra Arnoldiho, datovaná 16. října 1618 a otištěná ve IV. knize Kristiánových Laurifoliorum či zápis v současné kronice České Lípy, kde je uvede datum smrti 10. listopadu 1617. Na konec líčení událostí roku 1617 se o ústeckých nepokojích zmiňuje i Pavel Skála ze Zhoře, který se ale domnívá, že šlo o útok na zdejšího "papeženeckého" faráře. Jeho popis vraždy však stojí za ocitování. Za to, že z města vypudil evangelického kněze a kostel zavřel "a naposledy z lítosti veliké, opováživše se všeho nebezpečenství, učinili na příbytek jeho outok, a netoliko toho preláta zahlušili, ale tělo jeho mrtvé ven z okna vyhodili, ukuchavše je hrozně, tak že se na něm do 200 ran spatřovalo. Dům pak nebo faru, kde bydlel, zplundrovali dočista zdělavše v něm škody za 2000 kop míšeňských." Dále ví i o následném procesu a dokonce o vyhnání arcibiskupem nově dosazeného kněze. Sám Skála však poznamenává, že je třeba "Poptati se na to, takli se stalo". Zdá se, že událost nabyla vskutku na aktuálnosti - a to v obou znepřátelených táborech - až po pražské defenestraci, či spíše až po Bílé hoře a následném vývoji situace v zemi. To už se skutečný průběh listopadové vraždy pozapomněl, důležitější se stala jeho interpretace.

Průkazné argumenty pro rok 1617 a datum 20. listopadu poskytují však nečetné dobové dokumenty tragédie, zvláště pak v tzv. staré manipulaci zachované materiály k procesu, který se připravoval proti ústeckým spiklencům. V Praze o primasově smrti věděli již v pátek 24. listopadu, kdy bylo rozhodnuto o vytvoření komise, která by měla vyšetřit okolnosti "pozdvižení, jež se v pondělí toto minulé v čase nočním v Ústí sběhlo", že vzbouřenci ve velkém počtu "na dům někdy primase jejich Arnošta Schesera udeřili, jej vyšturmovali, až i on tak sám tu mezi nimi o hrdlo způsobem nenáležitým připraven jest". Vzhledem k dosud v obci trvajícímu pozdvižení má komise zasáhnout, přimět nespokojence k poslušnosti vůči purkmistru a konšelům a zároveň má zjistit původce vzbouření. List je určen Sezimovi z Vrtby, hejtmanovi Bedřichovi z Bílé, hofrychtéři Matesi Preklovi z Perklsdorfu a sekretáři Filipovi Fabriciovi. Týž den Bedřich z Bílé i jménem druhého litoměřického hejtmana, Ladislava Zejdlice z Šenfeldu, oznamuje do Ústí "přátelům a sousedům mým milým", že z pověření krále mají záležitost prošetřit přímo ve městě a žádá o zajištění ubytování již na noc "v pondělí nejprve příští" (tj. 27. listopadu). V zápětí byli Ústečtí vyzváni, aby poslali šest osob do Litoměřic a požadované osoby též do Starého Města pražského. Jmenovitě se jednalo o třináct mužů, mezi nimiž byli např. Matyáš Ulbricht, přední měšťan a majitel domu na náměstí, Oldřich Sulzer, radní Adam Fock, Jiřík Eczl (Etzl), Václav Kříž a městský rychtář Šimon Kopnic. Ti všichni se měli spolu s originály privilegií ihned vydat do české kanceláře.

Z instrukce pro komisaře vyslané do Ústí vysvítá stále trvající neklid ve městě. Zajímavá jsou opatření ve prospěch vdovy, druhé Schösserovy ženy, Alžběty Buchfelderové, která se i se sirotky (z prvního manželství) zřejmě hned po vraždě utekla do Prahy. K tomu komisí určené osoby mají dohlédnout, aby jim byly poslány všechny věci i určitá suma peněz "což by mírného a slušného bylo". Zachováno má být i vše, co v domě patřilo Rafaelu Mollerovi a jeho bratrovi, primasovým dosud nezletilým švagrům. Jak dům vypadal, zda byl vypleněn či jinak zničen není zcela jasné. Až dle přípisu z 16. února 1618 mají Ústečtí vdově i s dětmi umožnit návrat, a to do domu někdejšího primase na náměstí nebo do dvora na předměstí, má dostat náležité zabezpečení pod dohledem osob k tomu určených.

Členy zmíněné komise byli jmenováni hejtmané Litoměřického kraje, pan Ladislav Zejdlic z Šenfeldu a rytíř Bedřich z Bílé na Řehlovicích, dále Kryštof Vratislav z Mitrovic a Adam Rýzmburský z Janovic. Vyšetřování probíhalo dost ztěžka, ne všechny vyzvané osoby uposlechly, takže bylo voláno po jejich vydání atd. Poslední zachovaná zpráva je z 11. května 1618 a týká se rozkazu, podrobit právu útrpnému ty, kteří jsou z Ústí drženi v staroměstském vězení. Do vypuknutí druhého protihabsburského odboje vyšetřování zřejmě uzavřeno nebylo a dále se v něm již nepokračovalo. Přišly jiné starosti.

Poněkud strohá výpověď, avšak patrně jediná bezprostřední, neboť v žádném z dalších dokladů z vyšetřování se již o způsobu Schösserovy smrti nehovoří. Oddělit dosud tradované podrobnosti primasovy smrti od Balbínovy jasně oslavné barokní fabulace je velmi obtížné. Rukopis R. Kleinnickela, který se mnohokrát na Balbínův text odvolává, i přes evidentní snahu o přesnost a jistou objektivnost, strukturu vyprávění zachovává, i on chce mecenáše kláštera vylíčit v co nejskvělejších barvách. Pád se střechy byl asi volným navázáním na pražskou defenestraci, s níž měl v očích pisatele společný základ - odpor proti stávajícímu řádu a jeho právoplatnému představiteli, který je zároveň horlivým katolíkem stojícím ve své velkodušnosti proti zuřivým luteránům. Třídenní skrývání po půdách a stejnou dobu v napětí a krvelačnosti čekající dav asi též zcela neodpovídá mentalitě podobných útoků, o počtu účastníků - Balbín uvádí 1 000 - a zasazených ran ani nemluvě.

Závěrečný akt tragedie ztratil možná na barvitosti, jistě však ne na zajímavosti. Celková situace v Ústí n. L. v prvých desetiletích 17. století a její vyústění představují jednu z mnoha konkrétních podob prudce se proměňující české společnosti. Ústí nebylo osamělé ani v tendencích prokatolických (namátkově - pod tlakem vrchnosti se přiklonila ke katolictví Roudnice n. L.), ani ve snaze po reprezentativní přestavbě města. Ve zdech nejednoho města se zformoval kroužek humanistů a mnohde žily i nadprůměrné osobnosti. V našem případě však došlo ke střetu s postavou příliš ambiciózní, vědomě zcela vybočující ze zaběhnutého městského života. Dokladem nechť je fakt, že o mnoho nadanějšího bratra zavražděného primase, Kristiána, nikdo nepronásledoval, nadále vykonával funkci krajského fyzika, zasedal i v městské radě. Ústí opustil až pod tlakem válečných událostí.

Ty a především pak opatření proti nekatolíkům vydaná po bitvě na Bílé hoře silně zasáhly i do ústecké měšťanské společnosti. Většina měšťanů přestoupila ke katolictví, mnozí však město i Čechy opustili. Zcela pochopitelně odešli především do nejbližších měst Königsteinu, Pirny, kde mohli mít obchodní partnery i přátele. Dík Bergmannovu drážďanskému soupisu materiálů týkajících se českých exulantů usazených v Sasku, můžeme si osudy některých z nich přiblížit. Hned úvodem snad lze říci, že je vesměs čekal velmi obtížný začátek, mnohé pak těžký celý zbytek života. Do Königsteinu odešela např. rodina Tobiáše Wagnera, doufající nepochybně v rychlý návrat domů. Situace se však spíše zhoršovala a přijetí mezi měšťany se v Königsteinu Tobiášovi také nedařilo, tak v roce 1624 požádal saského kurfiřta Jana Jiřího o dovolení přesídlit do Drážďan. Jako důvod uvedl chatrné zdraví, které si vyžaduje trvalou lékařskou péči a přístup k lékům, což mu mohou zajistit pouze Drážďany. Aby kurfiřta "naladil", zdůrazňil vazby rodiny na Sasko - psal, že kdysi navštěvoval knížecí školu v Míšni, že jeho synovec M. Jeremiáš Faber působí v Drážďanech jako duchovní. Nicméně neuspěl, Jan Jiří mu nabídl přestěhování do Pirny či Míšně, čehož Tobiáš nevyužil nebo nestihl využít, protože již v roce 1629 v Königsteinu zemřel. Zbyla po něm vdova Ludmila, která zemřela ve vysokém věku 84 let 19. května 1663. U ní žil syn Tobiáš ml., který se v Königsteinu oženil a pokřtil zde, ale i pohřbil řadu dětí. V dětském věku dvě dcerušky, čtyřiadvacetiletého syna Jan Wolfganga a dvacetiletého Hanse, který zemřel na následky bodných ran utrpěných ve vzdáleném Pomořansku (1671).

Nejvíce ústeckých obyvatel odešlo asi do Pirny. Patřil k nim i pastor M. Jan Langenberger, který zde však již 11. června 1627 zemřel. Příliv exulantů nebyl pro město lehkou záležitostí, což vyplývá i ze stížnosti, kterou v létě roku 1629 pirenští radní poslali kurfiřtovi, v níž líčili neúnosnou situaci, neboť ve městě žije na 2 123 exulantů! Z přiloženého seznamu je patrné, že i více rodin žilo v jednom domě některého z pirenských měšťanů a že asi jejich situace nebyla nejjednodušší. Z Ústí jsou jmenováni Jiří Tenler s ženou, tchýní a 3 dětmi, Hans Otto s ženou a 4 dětmi, farář Tobiáš Habermehl s dcerou, vdova po Bergovi Šimonovi, Jakub Wagner s ženou, 5 dětmi a služkou, vdova Anna Garköchová s 2 dcerami, Wolff Seifert s ženou, dcerou a jejími 3 dětmi, Walter Etzel s ženou a dítětem. S vysokým počtem exulantů kontrastuje počet nově přijatých měšťanů. Bylo jich celkem 11, z nichž 3 pocházeli z Prahy a 3 z Ústí n. L. Jednalo se o pekaře Hanse Ottu, jircháře Mikuláše Kriesche a kováře Jakuba Wagnera. Posledně jmenovaný se pokusil spolu s celou řadou dalších exulantů o návrat domů za saského vpádu do Čech roku 1632, bylo mu však souzeno zemřít v Pirně (1655). Jeho syn Jan Wagner odešel za vyučením a na zkušenou do Drážďan, vrátil se však do Pirny, kde se oženil s dcerou místního měšťana a později se dokonce stal radním. V pirenských matrikách, kam se zaznamenávaly křty, svatby a pohřby, se objevují jména ještě dalších původně ústeckých obyvatel, byť mnozí z nich již nepatřili k tak významným a bohatým měšťanům. Byli to např. Walter a Valentin Etzelové, Šimon Eichler, Wolf Seifert, Hans Levik, Vladislav Stamack, provazník Ondřej. V Hermannsdorfu u Annabergu se usadil Hans Eissemann. Ústecký historik F. J. Umlauft uvádí mezi 12 měšťany, kteří opustili Ústí, ještě majitele hostince U zlatého anděla, Bartela Wasewitze, majitele domu na náměstí Baltasara Krause a držitele domu čp. 282, Augusta a Jiřího Ellinga. V dané chvíli nelze pořídit ucelený přehled všech ústecký exulantů a jejich osudů, musíme se spokojit jen s naznačeným přehledem, který snad dost výmluvně vypovídá o tvrdém zásahu konfiskací do údělu jednotlivců i o vrtkavosti lidského štěstí.

Těžká léta však čekala i zbylé ústecké měšťany. Po Bílé hoře byla definitivně ztracena politická práva královských měst a tentokrát i do "věrného" města Ústí nad Labem byl dosazen císařský rychtář. Tím prvním byl nově přišlý Filip Ring (1622-1626), brzy ho však vystřídal příslušník starousedlé měšťanské rodiny, syn pekaře Jiřího Freudenberga, Šalamoun (*1584). Byl to zřejmě muž, který se dokázal vždy dobře a včas rozhodnout. V r. 1611 podpisoval stížnost proti Schösserovi, v r. 1626 obsadil někdejší dům protestanta Jan Langenbergera a ve 30. letech neváhal profitovat na válce. Primasem se v letech 1638-41 stal známý humanista Kristián Fridrich Windisch z Aschenfeldu, který posléze nepohrdl ani úřadem rychtáře. Výhradně katolickým se nestalo jen Ústí n. L., ale vyměnila se i okolní šlechta, mezi níž bude důležité místo patřit Thunům a Nosticům. Své způsobila i sama válka, která se města nemilosrdně dotkla.

Desetiletí trvající boj o podobu českého státu skončil. Centralizační snahy Habsburků zesílily, zvítězil tvrdý rekatolizační kurs, změnila se struktura české společnosti. Uměřená, racionální renesance ustoupila expresivní, dramatické a okázalé nádheře barokní kultury.

Prameny

Archiv města Ústí n. L., fond Archiv města, P. Rudolf Kleinnickl, Wahrhafte Verzeichnung derer in unserer treuen Stadt Aussig ob der Elbe fürgegangenen Vorfällen, dokončen kol. r. 1790 (s pozdějším zápisem na přídeští), rkp. Tamtéž, Pozvání na promoci z 5. 2. 1607, něm. Tamtéž, Usta ad Albim delineata carmine... Authore Joanne AugustinoTichtenbaum, Pragae DMCXIV - Liber VII., sign.č. B V l/33. Státní ústřední archiv (SÚA) Praha, SM A 1/1-17. B. Balbinus, Miscellanea historica regni Bohemiae, decas I, liber IV. (Bohemia sancta), Pragae 1682. pag. 201-204. E. Richter: Gegen Aufwand und Üppigkeit in alter Zeit, in: Beiträge zur Heimatkunde des Aussig-Karbitzer Bezirkes (BHAKB) 2, 1922, s. 157n. - edice zápisu z 1. městské pamětní knihy. M. Hanse Kriesche Kronik der Stadt Böhmisch Leipa bis zum Jahre 1621, Národní muzeum, rkp. VII D l, fol. 107. Ch. T. Schössera, Laurifoliorum sive Schediasmatum poeticorum, libri II-IV, Národní knihovna Praha, odd.rkp., sing.č.52 G 76. Pavel Skála ze Zhoře v Historii české, ed. K. Tieftrunk, II. díl. Oslavena byla sbírkou dedikačních básní Aplaudus in solemnem doctoratus actum....Iohanni Ernesto Schössero ab Embleben Marchio-Francofurtensi, notario publ. apostolico et imperiali, anno MCDVII. 7. Februar ....uložená v klášteře premonstrátů na Strahově, součást svazku Academicae orationes, sing. č. FK V 9.

Literatura

O. Blumer, Die Bürgerrechtsverleihungen in Brüx von 1578-1680, Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen 49, 1931, s.204, 308. L. Bobková, Ústí nad Labem ve stavovském odboji 1547, in: Sborník Pedagogické fakulty v Ústí n. L. 1987, s.5n. G. Eis, Das geistige Leben in Aussig um 1600, Sonderheft 9 der Beiträge zur Heimatkunde des Aussig-Karbitzer Bezirkes (BHAKB), 1932. G. Eis, Die Ermordung des Aussiger Primators Ernst Schösser von Embleben, in: Beiträge zur Heimatkunde des Elbetales (BHE) I, 1939, s. 58. J. Hejnic - J. Martínek, Rukověť humanistického básnictví v Čechách a na Moravě, I.-V. díl, Praha 1966-1982. K. Hrdiny, Beiträge zur Lebensbeschreibung der Brüder Schosser, in: BHAKB 5, 1925, s. 3. J. Hrdy, Die Aussiger Marienkirche vom Jahre 1426 bis zum Jahre 1538, MVGDB 48, 1909, s.180n. F. Hrejsa, Dějiny křesťanství v Československu, V. díl, Praha 1948, s. 53. Q. Kastner, Roudnice nad Labem, Roudnice n. L. 1989. M. Košťál, Počátky luterské reformace na lužickém pomezí, in: Z minulosti Děčínska II, 1974, s. 26. O. Kamshoffa, Johann Ernst Schösser von Embleben, Ústí n. L. 1912. H. R. Kreibich, Der Aussiger Dominikanerprior P. Rudolf Kleinickl, in: BHAKB 16, 1936, s.16, 38; 17, 1937, s. 14. H. R. Kreibich, Die Dominikaner in Aussig, Ústí n. l. 1935. H. R. Kreibich, Die Kleinnickel-Chronik, in: BHAKB 16, 1936, s. 48. H. R. Kreibich, Ein Trauerspiel aus Aussigs Vergangenheit, in: Jahrbuch und Kallender für Aussig 3, 1927, s. 32n. J. Krčálová, Kašny, fontány a vodní díla české a moravské renesance, in: Umění 21, 1973, s.538 an. J. Lippert, Geschichte der Stadt Leitmeritz, Praha 1871. J. Pešek, Univerzitní správa městských latinských škol v Čechách a na Moravě na přelomu 16. a 17. století, in: Acta Universitatis Carolinae, HUCP 30/2, 1990, s. 50. J. Pešek, Kultura českých předbělohorských měst (1547-1620), in: Česká města v 16.-18. stol., Praha 1991, s. 103n. A. Rejzek, P. Bohuslav Balbín T. J., Praha 1908. A. Ressel, Alt-Aussiger Familien, Ústí n. L. 1923. J. Smetana, Palatinové Jan Ernst a Christian Theodor Schosserové z Emblebenu a Friedhelmu, in: Heraldická ročenka 1985, s. 37n. J. Smetana, Vyprávěcí prameny dějepisné vzniklé v Litoměřickém kraji do roku 1835, in: Sborník archivních prací 22, 1972, s. 221n. F. Sonnewend, Geschichte der Königlichen Freistadt Aussig , dle 2. vyd. (1855) nově vydal A. Marian, Ústí n. L. 1918. F. Šebek, Dějiny Pardubic, Pardubice 1989. J. Šitler, Svaté Čechy Bohuslava Balbína, in: Bohuslav Balbín a kultura jeho doby v Čechách, Pam. nár. písemnictví, Praha 1992, s. 14. M. Truc, Album academiae Pragensis Societati Iesu 1575-1617, Praha 1968, s. 92. F. J. Umlauft, Geschichte der deutschen Stadt Aussig, Bayreuth 1960. J. Válka, Tolerance, či koexistence", in: Studia Comeniana et historica 18/35, 1988, s. 63n. Z. Winter, Život církevní v Čechách, Praha 1895. R. Wolkan, Studien zur Reformationsgeschichte Nordböhmen VI., Reformation im Aussiger Dekanat, Praha 1885.


Obsah Předchozí kapitola Následující kapitola