Město a měšťané
Obnova města po opakovaných požárech nebyla asi bez problémů. Nicméně brzy vyrostly nové, v renesančním duchu koncipované domy, mnohé opatřené směrem do náměstí podloubím, opraveny byly i oba kostely, upraveny a patrně vyzdobeny byly i brány městského opevnění. K nejprestižnějším počinům však jistě patřila výstavba nové radnice s vysokým štítem ve stylu sasské renesance. Starší základ prozrazuje nestejná šíře dvou oblouků podloubí, jejichž disproporčnost byla vyvážena symetrickým řešením okenní fronty prvního patra i štítu. Hrubá stavba snad existovala již kolem r. 1542, na vnitřní výzdobě se však pracovalo ještě celá desetiletí. V 70. letech 16. stol. byl dokončen kazetový strop v radním sále, zhruba o deset let později byla nově vybavena tzv. Zelená světnice, která sloužila jako úřadovna purkmistra a městského písaře. Obě zmíněné prostory zaujímaly prvé poschodí budovy, kde byla ještě jedna menší kancelář, kuchyně a velká hala, do níž ústilo dřevěné schodiště. V r. 1579 byl na radnici zavěšen poplašný zvonek, ulitý v Praze a opatřený znakem města a nápisem "Miesto Austi nad Labem". Jistě s velkou slávou byly v r. 1591 umístěny do věžičky radnice velké hodiny. Ukazovaly postavení planet a měsíce a bily každou čtvrthodinu. S mechanismem hodin byly propojeny pod nimi stojící figury, které při odbíjení pohybovaly rty. Nářky primase Josefa Hermanna poněkud blednou tváří tvář této representativní a zajisté nákladné stavbě.
Saská renesance, projevující se na téměř všech panských sídlech v nejbližším okolí, se promítla i do interieru gotické haly farního kostela. Zhotoveny byly některé nové epitafy - deskový obraz upomínající rodinu váženého radního Jakuba Mollera st., kamenný epitaf Adama Glace z r. 1588. Obnoveny byly i některé oltáře - např. o oltář sv. Barbory se postarala panna Dorota, dcera Jiřího Galla Topinky, radního a v letech 1600-1602 primase. V roce 1574 byla pořízena pískovcová renesanční kazatelna (existuje dodnes). Podrobný popis interiéru známe z básně J. A. Tichtenbauma (viz dále), z níž se však vždy nedá stanovit přesné datum vzniku jednotlivých částí výzdoby.
Centrem města pochopitelně zůstalo protáhlé nepravidelné náměstí, do něhož ústily čtyři ulice a kterého dolní (jižní) stranou protékal městský potok, jehož voda sloužila jako užitková a byla rozváděna i do dalších ulic. Náměstí obklopovaly zpravidla domy nejváženějších měšťanů (Adam Kippelt, Jonas Fritsch, Jiří Niricht, Matouš Ulbrecht, Matěj Fiebig), mezi nimiž se objevily i domy v okolí města usazené šlechty (Rebeka Kelblová, roz. ze Salhausenu, Oto Trmický z Míliny). Na západní straně stálo šest domů, z nichž čtyři byly opatřeny podloubím a vesměs patřily známým rodinám - Hermannů, Mollerů, Windischů z Aschenfeldu, Tichtenbaumů.
A nelze přehlédnout ani stoupající touhu bohatých měšťanů po společenském pozvednutí, po nobilitaci, jev v našich městech v 16. stol. celkem běžný. Z ústeckých měšťanů získali predikát např. Jakub st. Moller Solinský ze Solina (někdy koncem 16. stol.), Jan Augustin Tichtenbaum z Breitenfelsu (1614), Jan Adalbert Ursus z Bärenfelsu ("), Kippeltové z Brunnensteinu ("), Kristián Fridrich Windisch z Aschenfeldu (1641). Všichni patřili zároveň k vládnoucí špičce ve městě, zasedali v městské radě, mnozí se stali purkmistry. Ve jmenovaných úřadech se objevují samozřejmě i příslušníci dalších bohatých rodin. Nicméně vrstva představitelů města byla poměrně tenká a stále výrazněji se do sebe uzavírající, čemuž napomáhaly i četné sňatky mezi dětmi tohoto novověkého patriciátu.
Za pozornost stojí i krátké zastavení u městské úřední agendy, která citlivě odráží rozvoj města, narůstající nutnost přesné evidence, i jistou zálibu v ní, stejně jako je svědkem stoupající právní kultury a celkové vzdělanosti měšťanů. Obecně můžeme říci, že počet městských knih po polovině 16. stol. značně narostl. Od r. 1555 byla vedena další kniha testamentů, zachovaly se dvě knihy památné - Liber memorabilis sub Nro1 de Anno 1603 (zápisy až do r. 1724) a souběžná kniha památná, obsahující zápisy z let 1625 -1652, r. 1583 byla založena první radní kniha trhová, na níž navázala r. 1592 kniha další. Samostatnou řadu tvoří knihy soudní (1549-1602; 1597-1622), včetně knih porovnání (1584-1628) a dělení pozůstalostí (1599-1681). Kromě zápisů v městských knihách máme k dispozici i nečetné závěti psané ve formě listů.
V agendě české kanceláře, v dnešním fondu Stará manipulace v Státním ústředním archivu v Praze, můžeme mimo jiné nalézt např. písemnosti, které vznikly s vedením nějakého sporu o "trhy" (akt koupě) nebo mezi pozůstalými o dědictví. V posledně jmenovaném případě přicházely problémy nejčastěji tehdy, pokud nebožtík zanechal děti ze dvou, případě i tří manželství a o své se hlásila i poslední, dá se předpokládat mladší manželka.
Kšaft a inventáře pozůstalostí jsou vděčným pramenem pro nahlédnutí do měšťanských domácností. Druhá ústecká kniha testamentů "Kšaftové živejch lidí ještě na světě" se zápisy z let 1555-1597 (ojedinělý zápis z r. 1606) se vydělila ze starší "Knihy testamentů a smluv", vedené až do r. 1585. Kniha pokrývá zhruba 44 let a obsahuje nejen testamenty, ale i invetáře pozůstalostí. Od r. 1574 je psána výhradně německy, s jedinou výjimkou česky psané smlouvy o dělení pozůstalosti mezi dětmi Jiřího Máchy z 29. prosince 1582.
Zapsané poslední vůle pravidelně obsahují odkazy nemovitého majetku a peněz, včetně vypočtení dluhů. Za zápisem je často připojena poznámka o převzetí dědictví, mnohdy datovaných o řadu let později. Sonda do posledních dvou desetiletí 16. stol. (léta 1580- 1597) ukázala, že jen 14 položek z celkového sta vkladů obsahuje i soupis movitých předmětů, případně i živých zvířat, nářadí a vybavení hospodářství (vozy). S různou mírou bližšího určení je zainventováno nádobí - cínové, měděné, ojediněle i dřevěné (talíře, misky, konvice, žejdlíky), jednotlivé kusy nábytku - postele, stoly, lavice, truhly, i speciální truhla na mouku), dále pak ložní výbava, ručníky, ubrusy. Objevuje se i oblečení - souhrnně i dle jednotlivých kusů : živůtky, pláště, sukně, kalhoty, jednou dlouhý kožich, čepce, čepice, boty. Téměř pravidelně do pozůstalostí bylo zapisováno víno a pivo, stejně jako nádoby na uchovávání či zpracovávání potravin (sudy vinné i pivní, máselnice).
K detailním inventářům patří např. soupis pozůstalosti po Jiřím Fischerovi z r. 1584, kde je podrobně vypsáno veškeré řemeslné náčiní v domě. Soupis značného dědictví panny Anny Nirichtové z r. 1594 obsahuje i ocenění jednotlivých položek. Velmi přehledný je též kšaft a dělení pozůstalosti po městském vrchním písaři Matyáši Tatíkovi (1596), kde se objevuje mj. podrobný popis nádobí i oblečení, včetně ojedinělých položek - zlatý čepec, zlatem zdobený závoj. Následuje smlouva o dělení majetku mezi vdovou a šesti dětmi. Tento zápis z listopadu 1596 byl zřejmě pořízen až na základě výsledku stížnosti, kterou vdova Eva Tatíková, druhá Matyášova manželka, vznesla ke komoře kvůli neshodě s dětmi o vinici. V otcových šlépějích pokračoval Valentin Tatík, který působil jako rektor ústecké školy; jeho testament je datován 11. listopadu 1601.
Ve zkoumaném vzorku kšaftů a inventářů pozůstalostí je zaznamenán pouze jeden knižní soubor v majetku Oldřicha Salingera (z 30. října 1597), obsahující 6 titulů náboženské literatury, včetně M. Luthera a sedm knih blíže nespecifikované právní literatury. V Ústí nad Labem však koncem 16. stol. žilo jistě více vzdělaných osobností i přesto, že se zdejší škola nijak podstatně nerozšířila. Základní péči jí však město věnovalo a její rektor či kantor společensky jistě patřili k inteluktuálské špičce. Na učitelském místě se po polovině 16. stol. vystřídali bakalář Havel (1539-47), v r. 1550 zde působil Matyáš Kniebendel, 1555 je uváděn Jan Neander, v letech 1575-1601 pak Kašpar Hentschel. Vzhledem k tomu, že ústecká škola nebyla kontrolována pražskou univerzitou, můžeme se právem domnívat, že konfesionálně patřila ke školám katolickým.
Z duchovních byl jistě mimořádnou osobností ústecký děkan Johann Michaelis, který částečně převzal a patrně výrazně rozšířil rozsáhlou knihovnu, sepsanou v roce 1590. Obsahovala celkem 229 titulů, mezi nimiž byly spisy církevních otců (sv. Ambrože, sv. Augustina), Tomáše Akvinského, dílo Duns Scota, středověké legendy, byli v ní zastoupeni i antičtí autoři (Aristoteles, Caesar, Livius), a dokonce nechyběly ani spisy reformační a humanistické (Martin Luther, Filip Melanchton, Ersamus Rotterdamský). Některé tisky pocházely z let před r. 1500 a patřily tudíž mezi tzv. inkunabule. Nejstarší knihou měl být Gratianův kodex kanonického práva, vydaný Petrem Schöffrem v r. 1472. Zakladatel knihovny je neznámý, ale určitá sbírka už musela existovat, když ji v 70. letech doplnil děkan Matyáš Petřík o 8 svazků, z nichž sedm bylo na vnitřní straně vazby opatřeno latinskými verši a děkanovým vlastnoručním podpisem. V kšaftech či inventářích měšťanů máme sice jen ojedinělé zmínky o knihách, ale to v žádném případě neznamená, že v jiných domácnostech vůbec nebyly. Aktivní kulturní činnost alespoň některých měšťanů přímo absenci knih vylučuje. Nehledě k tomu, že Jakub Moller, stejně jako písař Matyáš Tatík zakoupili knihy pro děkanskou knihovnu.
Jistým společenským fórem pro prezentaci kulturní úrovně a patrně i společenské prestiže bylo členství v literátských bratrstvech. Poznali jsme, že jich v Ústí existovalo několik, reprezentovaných na konci 16. stol. sdruženým bratrstvem Božího Těla (zvané ale i Mariánským) a svébytným bratrstvem Růžencovým. Všechna tato sdružení byla vázána na kostel Nanebevzetí P. Marie, kde mělo být zpíváno výhradně latinsky. Ze stížností ústeckého faráře z r. 1578 však vyplývá, že v důsledku postupující reformace i v návaznosti na oblibu chrámového zpěvu, pronikala do kostela nejen němčina a čeština, ale i nekatolické písně. Ani v tomto směru však nebylo Ústí n. L. výjimkou. Nepřerušenou činnost literátů připomínají mimo jiné i některé kšafty - např. r. 1527 odkázala vdova po významném měšťanu Habartovi z Chrámců, mimo jiné dary církevním institucím, 2 kopy gr. bratrstvu na koupi "knihy zpívací", podobně pamatovala na zpěváky i Gertruta, vdova po Martinu Hackelovi, která r. 1546 zapsala 8 kop gr. literátům k zakoupení misálu na kruchtu. K předním členům literátského sdružení patřil na konci 16. stol. mimo jiné Jakub Moller st. Solinský ze Solina, který byl od r. 1567 uváděn mezi radními a v letech 1602-1609 se stal ústeckým primasem. V letech 1595-1616 vlastnil výstavný dům na náměstí, hned vedle radnice. Zálibu ve zpěvu prokázal mj. tím, že se postaral o nové varhany pro kostel P. Marie (postaveny kol. r. 1593) a cenný čtyřdílný rukopisný kancionál pro literátské bratrstvo. V 90. letech byl pořízen též nový zvon Zuzana, na jehož zhotovení přispěli ústečtí měšťané, jejichž jména byla na zvonu zvěčněna - primas Hermann, Mollerus, Bieberstein, Tichtenbaum, Kippelt, Harlich, Koch, Topinka, písař Tatík, druhý notář Windisch, který byl zároveň spolu se Sieberem správcem kostela a z nichž většina patřila k literátskému bratrstvu.
Z výtvarných umělců, kteří byli v 16. století ve městě usedlí, spolehlivě víme pouze o zlatníkoví a malířích. Váženými měšťany museli být již vzpomínaní malíři Wolf a Štefan, který byl opakovaně rychtářem i purkmistrem. Jeho vnuk, Fabián Pulíř, se v letech 1550-1563 proslavil jako vyhledávaný iluminátor (vyzdobil např. 2 kancionály pro chrám sv. Víta, Žlutický a Čáslavský kancionál, Graduál pro Týnský kostel). Z Ústí záhy odešel a trvale se usídlil v Praze. Že se někdo ze jmenovaných umělců podílel i na výzdobě dvou latinských ústeckých kancionálů (uloženy v ústeckém muzeu) se můžeme jen domýšlet. V takovéto atmosféře vznikla pozdně humanistická literární společnost, která však svého vrcholu dosáhla až na prahu 17. stol.
