Novým náboženským trendům přicházejícím ze sousední Říše byly
pochopitelně nejdříve vystaveny pohraniční kraje. Kromě nepatrné
vzdálenosti ohnisek luterské víry byl styk s protestantskými zeměmi
usnadněn i společným jazykem, němčinou, jíž značná část zde žijícího
obyvatelstva mluvila. Okolí Ústí n. L. netvoří v tomto směru výjimku.
Učení wittenberského kazatele se prosazovalo především u okolní
šlechty, posílené příchodem nových rodin ze Saska - pánové ze
Salhausenu, z Bünau, kteří se zvlášť horlivě snažili změnit náboženské
přesvědční svých poddaných. Reakcí na zvyšující se počet luteránů
byla i výzva krále Ferdinanda I. Ústeckým, jimž v roce 1542 nakazoval,
aby nepřijímali jakékoliv bludné spisy a traktáty a vše co je
proti "svaté víře křesťanské a církvi i dobrým řádům a chvalitebným
zvyklostem a kompaktátům".
Už sám tento list napovídá o choulostivosti i komplikovanosti
celé záležitosti. Ve městě jistě žilo i dost kališníků, z nichž
ne všichni se přiklonili k luterství. V zájmu panovníka byla snaha
zabránit přílivu novot, proto připomínal rovnoprávnost kališníků
danou zemským zákonem. Jejich program se sice již dávno podstatně
vzdálil basilejským kompaktátům, ale přece jen předpokládal jisté
vazby ke katolictví. Kališníci uznávali papeže i obvyklé svěcení
svých kněží. Existovala však dvě církevně správní centra v čele
s administrátory - tzv. dolní konsistoř pro utrakvisty a horní
konsistoř pro katolíky, jejíž smysl se ztratil po obsazení pražského
biskupství. Od sedmdesátých let pak ve značně rozbujelém nekatolickém
táboře krystalizovala snaha po vytvoření samostatné české konfese.
V Ústí n. L., stejně jako na většině míst v Čechách, přetrvávala
hluboko přes polovinu 16. stol. značná tolerance a snad i určitá
věroučná nevyhraněnost či nevyostřenost, odrážející se např. ve
faktu, že na náhrobníku faráře od P. Marie, Urbana Fügnera (=1539)
je vyobrazen kalich a na zvonu ulitém v r. 1544 pro týž kostel a dodnes v kopii existujícím je český
nápis a poprsí M. Jana Husa i s označením. Český nápis měl i malý
zvon z r. 1541, což však může být dáno společným zvonařem - oba
zvony měl ulít mistr Matěj Špice v Roudnici. Zatímco německý text
byl na zvonu z r. 1519. Český nápis nesl náhrobek Bernarda st.
Glatze ze Starého Dvora, umístěný v kostele P. Marie po jeho smrti
1542.
Kališníky byl patrně nadále užíván kostel sv. Vojtěcha. S obsazováním
fary však byly jisté, v Čechách však nikoliv neobvyklé, problémy.
V roce 1528 se dolní konsistoř vyslovila k žádosti jakéhosi kněze
Bartoloměje, kterého doporučil litoměřický děkan a městská rada
za faráře v Ústí n. L. Konsistoř je však proti, protože Bartoloměj
byl nedávno vyplacen z vězení, kam byl odsouzen pro nám neznámý
delikt a měl by nějaký čas zůstat v Praze u některého ze starších
kněží. Ani o pár let později si příliš Ústečtí nepomohli, když
konsitoř eviduje "neposlušného" kněze Bartoše, který
proti vůli administrátora opustil místo kaplana v Žatci a stal
se farářem v Ústí n. L.
Nicméně po požáru 1538 byl kostel sv. Vojtěcha obnoven a někdy
kolem r. 1555 zastřešen (dle testamentů). V r. 1551 pro kostel
ulil Jan Konvář zvon s českým nápisem, který oznamoval, že se
tak stalo za primase "Krycnara" (Václav Kryčnar). Ještě
r. 1565 v soupisu mladíků, kteří žádají vysvěcení jako kališničtí
kněží najdeme jméno Tomáše "Austeckého". Od 60. let
16. stol. se však i množí stížnosti katolických děkanů na přibývání
luteránů a původní kališníci snad ustupují do pozadí. Inklinaci
měšťanů k novému vyznání však nemohla zadržet ani opatření arcibiskupa,
vyzývající k jednotě ve víře.
Z tohoto hlediska je jistě zajímavá odpověď pražského metropolity
Antonína Bruse z Mohelnice na žádost Ústeckých z r. 1565, aby
byl ve špitále u sv. Materny ustanoven samostatný utrakvistický
kněz. Arcibiskup se brání, že by to jen vedlo k rozpolcení městského
obyvatelstva ve víře v době, kdy se šíří různé sekty, a navíc
je to zcela zbytečné, když katolický kněz smí na požádání podávat
svátost i pod obojí způsobou. Věřícím však zdaleka nešlo pouze
o odlišné přijímání Krve a Těla Páně. Od katolíků je dělily rozdíly
věroučné, a proto se dožadovali vlastního kazatele. Zbytečná patrně
byla i rada Bartoloměje Herschela, katolického faráře v Chabařovicích
a toho času i ústeckého děkana, aby se přílivu luteránů zabránilo
i tím, aby nebyl dosazen "český husita" za faráře do
Ústí, jak tomu chce obec, a místo toho, aby byl ustanoven kaplan,
který by spravoval český kostel. Z toho přípisu by se dalo usoudit,
že sv. Vojtěch byl v této době (1568) neobsazen.
V 70. letech narůstala aktivita obou náboženských křídel, což
samozřejmě souviselo se zápasem nekatolíků o uznání tzv. České
konfese (1575). Vzrušená atmosféra je patrná i na obsazování ústecké
fary. Bez vyřízení zůstala žádost ústeckých měšťanů, adresovaná
roku 1570 komoře, o kněze pod obojí, zřejmě mysleli augsburského
vyznání, kterou Maxmilián II. odsunul z důvodu nevyjasněnosti
náboženských otázek v zemi. Jeho syn Rudolf II. (1577) pak znova
nabádal ústecké měšťany, aby se střežili všech "nových sekt,
které prve nebývaly".
Z katolických děkanů ve městě delší dobu pobýval Matyáš Petřík
z Krumlova (kol. 1572), který údajně vykládal i Lutherovo učení,
což může potvrzovat exitence spisů wittenberského kazatele v děkanské
knihovně (Tischreden z r. 1568), kterou Petřík mimochodem rozřířil
o dalších 8 svazků (viz dále). Ještě dramatičtější byla dráha
faráře Valentina Scherfera, doloženého v Ústí v rozmezí let 1573-74,
který přestoupil k luterství a stal se duchovním v Trmicích. Podobně
se zachoval i kantor Jakub Kriesche, který od r. 1568 působil
jako evangelický pastor v okolí Ústí, kde si v r. 1587 zakoupil
dům. V případě jiného nejmenovaného ústeckého faráře žádá Rudolf
II. město, aby ho donutilo předstoupit před arcibiskupa, protože
je obviněn ze spolužití s nějakou měšťkou. Ve městě od 2. pol.
16. stol. žili nebo alespoň měli domy i někteří význačnější protestanté.
Z okolních lutersky smýšlejících šlechticů to byla např. Anna
ze Salhausenu ze svádovské větve, krátce Günter z Bünau, na něhož
si děkan Bartoloměj Herschel v r. 1568 stěžuje, že se na svých
panstvích snaží vypudit katolické kněze a dosadit na jejich místo
luteránské duchovní. Domy získali v Ústí i okolní protestanští
kazatelé. Kromě již uvedeného Jakuba Kriesche to byl dlouholetý svádovský pastor a
vychovatel Jindřicha Abraháma ze Salhausenu, Jan Fritsch, který
si koupil dům od Jiřího Topinky (1584), zatímco vedlejší dům získal
(1587-1592) pastor z Chlumce Vilém Hirschfeld. Oba byli zřejmě
velmi aktivní, ač v samotném Ústí kázat nemohli, přilákali zřejmě
posluchače do svých nepříliš vzdálených kostelů. Alespoň v tomto
smyslu vyznívá stížnost ústeckého faráře Nettera, že Ústečtí chodí
na mši do Svádova. Na počátku 17. stol. se pak do Ústí přiženil
pastor Jan Langenberger, někdejší správce trmického panství pánů
z Bünau, který z rukou vdovy po Jiřím Ellingovi, Anny, roz. Nirichtové
získal ve městě dům, který opustil až po bitvě na Bílé hoře. Podobně
jako v celém království, i v Ústí n. L. se náboženská situace
vyhrotila v prvním desetiletí 17. stol. (viz další kapitola)
Během 16. stol. doznalo určitých proměn i národnostní složení
ústeckých měšťanů, byť podobně jako při stanovení počtu přívrženců
toho kterého náboženského směru i zde se pohybujeme víceméně na
poli přibližných soudů a deduktivních závěrů. Víceméně jsme odkázáni
na písemné památky, které vznikly z úřední činnosti města. Z tohoto
hlediska musíme ještě oddělit "vnější" a "vnitřní"
úřadování. Oficiálním úředním jazykem v království byla čeština.
Česky psal nejen panovník, královští a zemští úředníci, ale i
město se na ně většinou obracelo česky psanými žádostmi. Jiná
situace je v písemnostech městské samosprávy. Zde začíná od 70.
let převažovat němčina, zpočátku ještě vedle češtiny a latiny,
aby v 90. letech zcela městské úřadování opanovala a dokonce pronikla
i do oficiálních dokumentů určených české komoře. Svým způsobem
předělem je v tomto smyslu v předchozí kapitole rozebíraná německy
psaná zpráva Josefa Hermanna o stavu města k r. 1597. Ústí se
bude od této chvíle již víceméně prezentovat jako německy mluvící
město, s převahou katolicky smýšlejícího obyvatelstva. Ale nepředbíhejme
a nahlédněme do všedních i svátečních dnů ústecké městské společnosti
v proměnách 2. poloviny 16. století.