Náboženské a národnostní poměry v Ústí n.L. v 2. pol. 16. stol.

Novým náboženským trendům přicházejícím ze sousední Říše byly pochopitelně nejdříve vystaveny pohraniční kraje. Kromě nepatrné vzdálenosti ohnisek luterské víry byl styk s protestantskými zeměmi usnadněn i společným jazykem, němčinou, jíž značná část zde žijícího obyvatelstva mluvila. Okolí Ústí n. L. netvoří v tomto směru výjimku. Učení wittenberského kazatele se prosazovalo především u okolní šlechty, posílené příchodem nových rodin ze Saska - pánové ze Salhausenu, z Bünau, kteří se zvlášť horlivě snažili změnit náboženské přesvědční svých poddaných. Reakcí na zvyšující se počet luteránů byla i výzva krále Ferdinanda I. Ústeckým, jimž v roce 1542 nakazoval, aby nepřijímali jakékoliv bludné spisy a traktáty a vše co je proti "svaté víře křesťanské a církvi i dobrým řádům a chvalitebným zvyklostem a kompaktátům".

Už sám tento list napovídá o choulostivosti i komplikovanosti celé záležitosti. Ve městě jistě žilo i dost kališníků, z nichž ne všichni se přiklonili k luterství. V zájmu panovníka byla snaha zabránit přílivu novot, proto připomínal rovnoprávnost kališníků danou zemským zákonem. Jejich program se sice již dávno podstatně vzdálil basilejským kompaktátům, ale přece jen předpokládal jisté vazby ke katolictví. Kališníci uznávali papeže i obvyklé svěcení svých kněží. Existovala však dvě církevně správní centra v čele s administrátory - tzv. dolní konsistoř pro utrakvisty a horní konsistoř pro katolíky, jejíž smysl se ztratil po obsazení pražského biskupství. Od sedmdesátých let pak ve značně rozbujelém nekatolickém táboře krystalizovala snaha po vytvoření samostatné české konfese.

V Ústí n. L., stejně jako na většině míst v Čechách, přetrvávala hluboko přes polovinu 16. stol. značná tolerance a snad i určitá věroučná nevyhraněnost či nevyostřenost, odrážející se např. ve faktu, že na náhrobníku faráře od P. Marie, Urbana Fügnera (=1539) je vyobrazen kalich a na zvonu ulitém v r. 1544 pro týž kostel a dodnes v kopii existujícím je český nápis a poprsí M. Jana Husa i s označením. Český nápis měl i malý zvon z r. 1541, což však může být dáno společným zvonařem - oba zvony měl ulít mistr Matěj Špice v Roudnici. Zatímco německý text byl na zvonu z r. 1519. Český nápis nesl náhrobek Bernarda st. Glatze ze Starého Dvora, umístěný v kostele P. Marie po jeho smrti 1542.

Kališníky byl patrně nadále užíván kostel sv. Vojtěcha. S obsazováním fary však byly jisté, v Čechách však nikoliv neobvyklé, problémy. V roce 1528 se dolní konsistoř vyslovila k žádosti jakéhosi kněze Bartoloměje, kterého doporučil litoměřický děkan a městská rada za faráře v Ústí n. L. Konsistoř je však proti, protože Bartoloměj byl nedávno vyplacen z vězení, kam byl odsouzen pro nám neznámý delikt a měl by nějaký čas zůstat v Praze u některého ze starších kněží. Ani o pár let později si příliš Ústečtí nepomohli, když konsitoř eviduje "neposlušného" kněze Bartoše, který proti vůli administrátora opustil místo kaplana v Žatci a stal se farářem v Ústí n. L.

Nicméně po požáru 1538 byl kostel sv. Vojtěcha obnoven a někdy kolem r. 1555 zastřešen (dle testamentů). V r. 1551 pro kostel ulil Jan Konvář zvon s českým nápisem, který oznamoval, že se tak stalo za primase "Krycnara" (Václav Kryčnar). Ještě r. 1565 v soupisu mladíků, kteří žádají vysvěcení jako kališničtí kněží najdeme jméno Tomáše "Austeckého". Od 60. let 16. stol. se však i množí stížnosti katolických děkanů na přibývání luteránů a původní kališníci snad ustupují do pozadí. Inklinaci měšťanů k novému vyznání však nemohla zadržet ani opatření arcibiskupa, vyzývající k jednotě ve víře.

Z tohoto hlediska je jistě zajímavá odpověď pražského metropolity Antonína Bruse z Mohelnice na žádost Ústeckých z r. 1565, aby byl ve špitále u sv. Materny ustanoven samostatný utrakvistický kněz. Arcibiskup se brání, že by to jen vedlo k rozpolcení městského obyvatelstva ve víře v době, kdy se šíří různé sekty, a navíc je to zcela zbytečné, když katolický kněz smí na požádání podávat svátost i pod obojí způsobou. Věřícím však zdaleka nešlo pouze o odlišné přijímání Krve a Těla Páně. Od katolíků je dělily rozdíly věroučné, a proto se dožadovali vlastního kazatele. Zbytečná patrně byla i rada Bartoloměje Herschela, katolického faráře v Chabařovicích a toho času i ústeckého děkana, aby se přílivu luteránů zabránilo i tím, aby nebyl dosazen "český husita" za faráře do Ústí, jak tomu chce obec, a místo toho, aby byl ustanoven kaplan, který by spravoval český kostel. Z toho přípisu by se dalo usoudit, že sv. Vojtěch byl v této době (1568) neobsazen.

V 70. letech narůstala aktivita obou náboženských křídel, což samozřejmě souviselo se zápasem nekatolíků o uznání tzv. České konfese (1575). Vzrušená atmosféra je patrná i na obsazování ústecké fary. Bez vyřízení zůstala žádost ústeckých měšťanů, adresovaná roku 1570 komoře, o kněze pod obojí, zřejmě mysleli augsburského vyznání, kterou Maxmilián II. odsunul z důvodu nevyjasněnosti náboženských otázek v zemi. Jeho syn Rudolf II. (1577) pak znova nabádal ústecké měšťany, aby se střežili všech "nových sekt, které prve nebývaly".

Z katolických děkanů ve městě delší dobu pobýval Matyáš Petřík z Krumlova (kol. 1572), který údajně vykládal i Lutherovo učení, což může potvrzovat exitence spisů wittenberského kazatele v děkanské knihovně (Tischreden z r. 1568), kterou Petřík mimochodem rozřířil o dalších 8 svazků (viz dále). Ještě dramatičtější byla dráha faráře Valentina Scherfera, doloženého v Ústí v rozmezí let 1573-74, který přestoupil k luterství a stal se duchovním v Trmicích. Podobně se zachoval i kantor Jakub Kriesche, který od r. 1568 působil jako evangelický pastor v okolí Ústí, kde si v r. 1587 zakoupil dům. V případě jiného nejmenovaného ústeckého faráře žádá Rudolf II. město, aby ho donutilo předstoupit před arcibiskupa, protože je obviněn ze spolužití s nějakou měšťkou. Ve městě od 2. pol. 16. stol. žili nebo alespoň měli domy i někteří význačnější protestanté. Z okolních lutersky smýšlejících šlechticů to byla např. Anna ze Salhausenu ze svádovské větve, krátce Günter z Bünau, na něhož si děkan Bartoloměj Herschel v r. 1568 stěžuje, že se na svých panstvích snaží vypudit katolické kněze a dosadit na jejich místo luteránské duchovní. Domy získali v Ústí i okolní protestanští kazatelé. Kromě již uvedeného Jakuba Kriesche to byl dlouholetý svádovský pastor a vychovatel Jindřicha Abraháma ze Salhausenu, Jan Fritsch, který si koupil dům od Jiřího Topinky (1584), zatímco vedlejší dům získal (1587-1592) pastor z Chlumce Vilém Hirschfeld. Oba byli zřejmě velmi aktivní, ač v samotném Ústí kázat nemohli, přilákali zřejmě posluchače do svých nepříliš vzdálených kostelů. Alespoň v tomto smyslu vyznívá stížnost ústeckého faráře Nettera, že Ústečtí chodí na mši do Svádova. Na počátku 17. stol. se pak do Ústí přiženil pastor Jan Langenberger, někdejší správce trmického panství pánů z Bünau, který z rukou vdovy po Jiřím Ellingovi, Anny, roz. Nirichtové získal ve městě dům, který opustil až po bitvě na Bílé hoře. Podobně jako v celém království, i v Ústí n. L. se náboženská situace vyhrotila v prvním desetiletí 17. stol. (viz další kapitola)

Během 16. stol. doznalo určitých proměn i národnostní složení ústeckých měšťanů, byť podobně jako při stanovení počtu přívrženců toho kterého náboženského směru i zde se pohybujeme víceméně na poli přibližných soudů a deduktivních závěrů. Víceméně jsme odkázáni na písemné památky, které vznikly z úřední činnosti města. Z tohoto hlediska musíme ještě oddělit "vnější" a "vnitřní" úřadování. Oficiálním úředním jazykem v království byla čeština. Česky psal nejen panovník, královští a zemští úředníci, ale i město se na ně většinou obracelo česky psanými žádostmi. Jiná situace je v písemnostech městské samosprávy. Zde začíná od 70. let převažovat němčina, zpočátku ještě vedle češtiny a latiny, aby v 90. letech zcela městské úřadování opanovala a dokonce pronikla i do oficiálních dokumentů určených české komoře. Svým způsobem předělem je v tomto smyslu v předchozí kapitole rozebíraná německy psaná zpráva Josefa Hermanna o stavu města k r. 1597. Ústí se bude od této chvíle již víceméně prezentovat jako německy mluvící město, s převahou katolicky smýšlejícího obyvatelstva. Ale nepředbíhejme a nahlédněme do všedních i svátečních dnů ústecké městské společnosti v proměnách 2. poloviny 16. století.


Obsah Předchozí kapitola Následující kapitola