Označil-li Z. Winter 16. stol. za dobu zlatého věku českých měst,
měl na mysli jejich vzestup hospodářský, kulturní a kulturně-
společenský. I v Ústí se mluví o rozkvětu, který je však provázen
skrytými problémy, kterými trpělo celé království a které vyústily
do II. stavovského odboje.
Říkali jsme si, že po stránce hospodářské se Ústí příliš nezměnilo,
měnili se však ti, kdož v hradbách žili. Nástupci Ferdinanda I.,
jeho syn Maxmilián i vnuk Rudolf II. vydali obligátní konfirmace
s jistým zpožděním ve vztahu k době nástupu na trůn (1570, 1579),
ale bez komplikací. Oba panovníci město dokonce i navšívili. Maxmilián
II. spolu s manželkou, syny Rudolfem a Matyášem a celým dvorem
zde přenocoval v r. 1575, když cestoval do Drážďan k jednání s
kurfiřtem Augustem. Město tudíž muselo mít dost odpovídajících
prostor k přijetí tak vzácné návštěvy.
Vraťme se však k prozaičtějším záležitostem. Rudolf II. musel
znovu řešit stále otevřený spor o městská práva Chabařovic. Osud
tohoto městečka se v 70. letech značně zkomplikoval. Spolu s krupeckým
panstvím přešlo pod správu královské komory a v dané situaci vidělo
příležitost k vyřešení svého problematického postavení. Požádalo
o výkup z poddanství, aby se mohlo zařadit mezi města královská
(1579). Stanovené podmínky však byly nad jeho síly. Když Chabařovičtí
seznali, že poslední, třetí splátku nejsou schopni zaplatit, obrátili
se na Litoměřice a nabídli se jim vlastně ke koupi. Při rozhodování
litoměřická městská rada jistě pečlivě vážila své napjaté vztahy
k Ústí a jistě i z důvodu poškození soupeře nabídku přijala. Hned
se také začala věnovat úpravám městské správy a nabádala Chabařovické,
aby nechali své děti učit češtině, kvůli domluvě s novou vrchností.
Údajně pro neznalost češtiny totiž chabařovický purkmistr nepřijal
česky psaný slib Litoměřic, že městečko nikdy neprodají. Překladu
se nedočkal, za to jeho nástupci se dožili prodeje Chabařovic.
Stalo se tak r. 1601 a jejich novým majitelem se stal Petr Kelbl
z Geisinku, držitel Chlumce. Ostatně Litoměřice v Chabařovicích
neprosadily ani právo týdenního trhu ani 2 jarmarky. Proti takovýmto
záměrům zvedly odpor jak Ústí n. L., tak Teplice a Krupka. Zvláště
Ústí se domáhalo zastání u Rudolfa II., který prosbám vyhověl
a r. 1580 Chabařovicím zapověděl jakékoliv trhy, povolil jim pouze
vařit pivo. Za to Ústí získalo (1593) od Rudolfa II. spolu s potvrzením
celních pravidel další, již třetí výroční trh, který se měl konat
v pondělí po sv. Martinu.
Vztahy mezi Ústím n. L. a Litoměřicemi však zůstaly nadále napjaté.
Nejnovější spor (1588-1595) vznikl kolem zamítnutí žádosti Litoměřických,
aby byla v Ústí zadržena loď Jana z Bílé a na Prackovicích kvůli
nezaplacení cla v Litoměřicích. Žalobci tak chtěli zabránit nakládání
obilí na místech, kde se nevybírá clo. Ústí však popíralo právo
Litoměřických na clo ze zboží, které bylo naloženo mezi Lovosicemi
a Ústím. Navíc konstatovalo, že se mnohdy na litoměřickém trhu
nenajde tolik obilí, kolik ho kupci potřebují. Proti našim znalostem
z labských tarifů z ústecké obrany vyplývá, že se v 80. letech
již nevyvážel slad, protože Pirna bránila jeho další distribuci,
ale pouze obilí. O tom, že Litoměřicím byly trnem v oku hlavně
Lovosice, svědčí vyčerpávající a marný boj proti jejich povznesení
na město. Přes všechny drobné nesnáze však klíčová pozice Litoměřic
zůstala nedotčena. Nicméně i Ústí n. L. si dokázalo udržet stávající
postavení a nebylo možné ho v labském obchodě přehlédnout.
Výrazněji se zřejmě rozrostlo i samotné město, zvláště přibyly
domy na předměstích, jak lze soudit ze zpráv z konce 16. stol.
V r. 1598 měla města povinně komoře nahlásit počet domů jako podklad
pro odvod domovní daně určené na turecké války. Zachované soupisy
jsou různé kvality - u některých míst máme k dispozici jen sumární
výčet domů a většinou krkolomná zdůvodnění, proč to které město
nemůže předepsané berní povinnosti dostát. Soupisy měli v královských
městech pořídit zde působící královští rychtáři, pouze u "věrných"
měst byla důvěra svěřena představiteli městské samosprávy, purkmistrovi.
Pro Ústí n. L. se zachovala obšírná německy psaná zpráva purkmistra
Josefa Hermanna, který líčí neutěšený stav města a doufá ve snížení
požadované domovní daně. Prohlašuje, že nelze brát za základ daňové
přiznání z roku 1557, kdy bylo v Ústí napočítáno 225 usedlostí,
neboť nové domy jsou podstatně chudší a při požadovaném berním
zatížení by je jejich majitelé během jednoho roku raději opustili.
Kromě požáru, který se městem přehnal v roce 1538 a znova 1562
si stěžuje na nedostatečné městské hospodářství, které je jednak
obklopeno neúrodnými kopci a jednak je ze všech stran omezováno
a utiskováno okolními šlechtici. Piva se proto může vařit jen
velmi málo a ještě navařené často ke škodě měšťanů zkysne, protože
prodeji města jsou na překážku pivovary zmíněné šlechty. Spotřeba
piva se udržuje jen díky pracím na vinicích, které ostatně představují
jediný skutečný přínos pro město. Jejich kvalita a množství
dovoluje víno vyvážet; zvláště je připomínán úrodný rok 1584,
kdy si Ústečtí mohli dovolit poslat sud vín jako dar kurfiřtu
Augustovi do Drážďan, ale zároveň purkmistr připomíná, že takový
rok je vzácný a že naopak špatná sklizeň může město uvrhnout do
značných potíží.
K listu je připojen jmenovitý soupis majitelů domů, kteří obývali
celkem 368 domů, z toho 106 leželo na předměstích. Celkem 105
domů smělo vařit pivo, z nichž tři majitelé byli označeni jako
"páni", tj. byli šlechtici - Petr Kelbel, Sekerka a
Jan z Bílé, dále zde stálo 107 domů řemeslníků, 16 jich stálo
na "Burgstadtl" a 32 domků obývali námezdní dělníci;
mimo hradby se na Ostrově nalézalo 27 domů, před Hrnčířskou branou
36 a před Horní branou 43.
Opodstatněnost purkmistrových nářků je pochopitelně sporadická
a jeho výmluvy rozhodně nejsou mezi městskými soupisy ojedinělé,
např. Hermannův kolega v Českých Budějovicích, purkmistr Zikmund
Prokeš z Hakndorfu se vůbec omluvil, že soupis nemůže provést,
protože v předešlém roce po-stihl město požár. Nicméně zdůraznění
absence zemědělského zázemí má své opodstatnění; těžko již dnes
můžeme zrekonstrukovat faktickou majetnost obyvatel domů. V každém
případě však stav městských domů se za posledních 30 let zvýšil
zhruba o sto. Počtem domů - rozhodně ale ne majetností - se Ústí
přiblížilo Lounům, kde rychtář Jiřík Dědek z Vlkové napočítal
325 domů, ale zároveň i 88 poddaných, zatímco v Žatci bylo napočítáno
celkem 508 domů, zřejmě také ne příliš majetných a v Litoměřicích
544 spolu s 240 poddanými. Ústí n. L. tedy zůstalo středně velkým
městem, s trvalým handicapem v nepatrném pozemkovém majetku.