Nástup Habsburků na český trůn neznamenal pro město žádný zlom.
Nevelký majetek města, postrádající širší pozemkové zázemí i rozhodující
důležitost obchodního centra, stál zřejmě v pozadí jeho malé politické
angažovanosti v prvých dvaceti letech Ferdinandova panování. Navíc
postihla Ústí n. L. jedna z častých katastrof přelidněných a z
velké části stále ještě dřevěných měst - požár.
Na rozdíl od převažujícího povědomí v ústeckých dějinách se zdá,
že se ve třicátých letech město octlo v plamenech dokonce dvakrát.
Poprvé v r. 1536 nebo brzy z jara 1537, neboť Ferdinand I. 27.
května 1537 odpustil městu polovinu komorního platu na tři roky
na základě žádosti obce, která svou prosbu zdůvodnila požárem
radnice a poloviny města. Tehdy jistě měšťané ve svých prosbách
stav zničení poněkud nadsadili, aniž by tušili, že opravdová katastrofa
je teprve čeká. V noci, ve čtvrtek po sv. Stanislavovi, tj. z
8. na 9. května 1538, údajně nedbalostí děvečky, vypukl ve městě
opět požár, který z celého města ušetřil pouze šest domů, jak
nás přesvědčuje zmínka v cechovních statutech soukeníků, pořízených
v r. 1542 a především pak barvité líčení J. A. Tichtenbauma v
nám již známých veršovaných dějinách Ústí z počátku 17. stol.
O zkáze města se král přesvědčil osobně několik dní po požáru,
když Ústím projížděl cestou do Drážďan. Tam je již 19. května
1538 datován Ferdinandův list, jímž promíjí městu na deset let
komorní plat, neboť "téměř všechno do gruntů z dopuštění
božího vyhořelo na zdech, věžích, kostelích a domích".
Dík dobrému uložení, pohotovosti či obětavosti představitelů města
se přece jen podařilo zachránit spisy městské kanceláře, včetně
městských knih a starých privilegí, nebo alespoň jejich většinu,
a to počínaje rokem 1325. Přesto se městská rada - možná v prvním
zmatku - přihlásila u krále o konfirmaci všech práv s poukazem
na ztrátu panovnických listin. Ferdinand I. jí 24. května 1539
vyhověl a Ústí nad Labem potvrdil všechna privilegia a svobody
udělené městu předchozími panovníky, jmenovitě pak několikrát
již vzpomínané důležité právo vybírat clo a mýto "na vodě
nebo po zemi tak, jakž od starodávna bylo".
Dle zachovaného "šacunku" (majetkové přiznání pro berní
účely) českých královských měst z roku 1543 stojí Ústí mezi královskými
městy až na 25. místě s odhadem majetku 11 087 kop 35 gr. čes.;
pro srovnání údaje jiných měst - bohatý Žatec přiznával 62 461
kop 30 gr., Litoměřice a Louny kolem 50 000 kop. Vzhledem k tomu,
že se v daňových přiznáních z let po r. 1547 ústecký odhad mírně
zvýšil, můžeme se tedy právem domnívat, že stopy živelné pohromy
byly relativně brzy zahlazeny. Snad již v r. 1542 zahájilo město
i stavbu nové, renesanční radnice.
Starosti však činily přičinlivým měšťanům aktivní sousedé z řad
šlechty. Zvlášť nelibě sledovali vzestup blízkých Chabařovic,
formující se již od 20. let jako městečko. Požár v r. 1529 patrně
jeho rozvoj poněkud zastavil, ale s novou vrchností na krupeckém
panství, kam Chabařovice patřily, se plány na městské založení
obnovily. Václav z Vartemberka získal Krupku
v r. 1537 a mínil se intenzívně věnovat stavu panství. Na počátku
40. let začali v Chabařovicích vyrábět slad, vařit a šenkovat
pivo, obchodovat se solí. Město Ústí n. L. se pochopitelně cítilo
poškozeno na svém mílovém právu, zajištěném již listinou Jana
Lucemburského, a podalo žalobu ke královské komoře. Ferdinand
I. spor rozhodl 6. prosince 1542, a to zcela ve prospěch žalobce.
Výslovně Chabařovicím zakázal vyrábět slad, vařit pivo a prodávat
sůl a přikázal jim, aby "než se tak jako jiné vesnice - jsouc
všelijakých obchodov městských, kteréž by Ústeckým na škodu byli,
prázdni - zachovali". Panovníkovu rozhodnutí byl povinen
podrobit se samozřejmě i držitel panství. Situace se změnila až
po r. 1547.
Z naznačených skutečností vyplývá, že v době vyhrocující se situace
mezi králem a stavy na podzim roku 1546 nepatřilo Ústí nad Labem
mezi rozhodující politické činitele v zemi. Snad právě proto překvapí
jeho postoj v počínajícím odboji. Ústí
n. L., stejně jako tradičně katolická Plzeň a České Budějovice,
zůstalo totiž mezi věrnými stoupenci krále Ferdinanda I. Proč"
Byl postoj města jen výsledkem jeho horlivé vstřícnosti nebo zde
zasáhla i důrazně projevená vůle panovníka" Ústí totiž leželo
v prostoru, který se nejspíše mohl stát bojištěm.
Fiasko zemské hotovosti, svolané králem na podzim roku 1546 ke
Kadani a trvající tíseň bratra Karla V. v Německu, přiměla Ferdinanda
I. k vyhlášení branné povinnosti z vlastní vůle, bez povolení
zemského sněmu. Stavy však pokládaly králův lednový mandát za
porušení zemských práv a do ležení k Litoměřicím se jich naprostá
většina odmítla dostavit.
Na straně opozice stály i Litoměřice. Logicky proto musel stoupnout
strategický význam Ústí n. L., ležícího jen několik mil od držav
habsburského spojence, vévody Mořice Saského.
Ferdinand dorazil do Litoměřic 6. února 1547, kde se též dovídal
o vytvoření stavovského opozičního spolku, který prostřednictvím
petice žádal na králi svolání zemského sněmu a odvolání lednového
mandátu. Celkem vstřícnou odpověď odeslal panovník 19. února z
Ústí, kam se z Litoměřic přesunul. Jakoukoli pomoc - až do vyjádření
sněmu - prohlásil za dobrovolnou. Platnost mandátu tak byla fakticky
zrušena. Další sněm se však měl sejít až 18. dubna, až do té doby
král veškerá shromáždění zakazoval. Ve Ferdinandově táboře se
pak objevilo na 70 šlechticů, kteří králi poskytli pomoc a k nim
se přidala i královská města Plzeň, České Budějovice, Ústí nad
Labem a komorní město Rokycany.
Vývoj situace v Ústí n. L. po vydání lednového mandátu nelze ze
zachovaného materiálu přesně zrekonstruovat. Je pravděpodobné,
že město vyslalo své zástupce k jednání do Litoměřic, byť konkrétní
doklady máme pouze pro přítomnost delegace plzeňské. Nelze též
s určitostí tvrdit, že vojenský oddíl město poskytlo Ferdinandu
I. před jeho příjezdem 17. února nebo již dříve. Ferdinand pobyl
v Ústí osm dní, setkal se zde se spojenci - Mořicem Saským a kurfiřtem
braniborským, vedla se odtud čilá korespondence, shromážděno zde
bylo i královské vojsko. Těžko tedy můžeme věrnost Ústeckých považovat
za zcela dobrovolnou. Při jejich rozhodování však mohla sehrát
svou roli i dávná řevnivost vůči Litoměřicím a snad i jistá vděčnost
králi za pomoc po požáru, možná jim opravdu ani nic jiného nezbývalo.
V Ústí nad Labem je datováno na třicet tři královských "listů
posélacích" (též missiv; pouhé sdělení bez závazné moci),
z nichž tři se bezprostředně dotýkají ústeckých záležitostí. V
neděli 20. února 1547 oznámil Ferdinand I. Václavu z Vartemberka,
že na základě stížnosti Ústeckých ohledně porušování jejich privilegií
ze strany Chabařovic, které si přivlastňují některá městská práva,
se rozhodl obě strany předvolat k soudu, který se má konat dva
týdny po králově návratu na Pražský hrad. Do té doby však má pán
panství, k němuž Chabařovice patří, dbát, aby se zde nekonaly
žádné trhy, nevařilo se ani neprodávalo pivo a nevyráběl slad.
Dvakrát pak Ferdinand přikazoval střekovskému pánu, Kašparovi
ze Strojetic, aby vyrovnal dluh, který má u jednoho z ústeckých
měšťanů. Ani v jednom případě se tedy nejednalo o nějakou zásadní
výsadu či pomoc městu. Král měl jistě starosti s přípravami tažení
do Saska, o němž psal vévodovi Mořicovi a které moc růžově nevypadalo.
Značné těžkosti mu zřejmě působilo zajištění povozů a koní pro
přepravu válečného materiálu a pilně je proto sháněl v nejbližším
okolí města. Např. rytíře Kelbla z Geisinku žádal král o zapůjčení
30 koní, jež by převezli děla a munici přes "ten vrch, kdež
cesta zlú jest" (zřejmě měl na mysli Nakléřov), deset formanů
s vozy má poslat pan Václav z Vartemberka, za plat mají vypravit
osm potahů s devíti koňmi též Litoměřice. Dva koně zapůjčil i
nejmenovaný ústecký měšťan, o čemž svědčí králův list, jímž dokládá
jejich navrácení, datovaný v Pirně, kam z Ústí 25. února odjel.
Za Ferdinandova ústeckého pobytu byl sestaven i soupis osob, které
chtějí králi poskytnout finanční a vojenskou pomoc. Z měst jsou
jmenovány pouze České Budějovice, které se zavázaly sloužit 24
koňmi a 30 pěšími po dobu jednoho měsíce. Poskytnutí vojska Plzní
a Ústím máme doloženo - podobně jako u řady šlechticů - až královskými
žádostmi o prodloužení hotovosti o jeden měsíc, posílanými v březnu
1547 z Drážďan, v době, kdy se připravovalo spojení Ferdinandovy
armády s císařovým vojskem u Chebu.
Na zpáteční cestě ze Saska Ferdinand I. Ústím jen projížděl. Ale
to již byla naprosto jiná situace. Ferdinand se vracel ze šmalkaldské
války jako vítěz, připravený zlomit stavovský odpor. Průběh následujících
událostí je dostatečně znám z jiných publikací, a proto se zde
zastavíme pouze u sankcí, které z porážky vyplynuly pro královská
města. Musela se vzdát králi na milost a nemilost, odevzdat mu
veškerá privilegia, byl jim zkonfiskován pozemkový majetek kromě
záduší (kostelní držba spravovaná městem), byla odsouzena k placení
tzv. dědičného posudného z veškerého "vystaveného",
tj. k prodeji určeného piva, ztratila příjmy z cel, ungeltu, soli,
z odúmrti a pokut, navíc byla odsouzena k vysokým pokutám. Do
královské zbrojnice byla povinna odevzdat veškerou výzbroj, včetně
zbraní měšťanů. Ferdinand I. zrušil cechy, do měst opět dosadil
královské rychtáře, do pražských měst ještě královské hejtmany,
jako jedinou odvolací instanci určil městům apelační soud. Většinu
výsad hospodářského charakteru byl sice nucen městům za čas navrátit,
jinak by hrozilo jejich ekonomicko-sociální zhroucení, ale svého
někdejšího postavení v zemi již nikdy nenabyla. Celkové oslabení
jejich samosprávné pozice je odsunulo na okraj stavovské společnosti,
kde nebylo místo pro samostatnou politickou aktivitu.
Předchozí výčet byl nutný proto, abychom si mohli přiblížit situaci
těch královských měst, která nebylo třeba trestat, tj. Plzně,
Českých Budějovic a Ústí n. L. Král ocenil jejich příkladný postoj
zvláštním listem, vydaným 25. srpna 1547 v době konání bartolomějského
sněmu. Vyzdvihl věrnost, již panovníkovi zachovala, ač "majíc
mnoho protivenství, příkoří a ouzkosti od jiných", a ze zvláštní
milosti ustanovil, aby jmenovaným městům včele s Plzní náležel
na zemském sněmu hned za pražskými městy "nejprvnější a nejpřednější
hlas, místo a stání ve sněmích, přímluvách, v radách i ve všech
jných věcech, k čemuž by kdy povoláni a potřebováni byli".
Doposud bylo toto čestné místo vyhrazeno Kutné Hoře (viz dále).
Další "milosti" vyplývaly z neuplatnění sankcí, což
zmírňovalo jejich absolutizaci a zcela nepochybně přinášelo všem
třem městům jisté výhody. Jinou otázkou je působení těchto výsad
v čase. V každém případě lze hovořit o momentálním zvýhodnění,
neboť zmiňovaná města se mohla vyvíjet nepřerušeně, bez finančních
ztrát a s jistými, byť třeba dočasnými výhodami plynoucími z oslabení
konkurence ze strany momentálně zdecimovaných měst ostatních.
Z hospodářských výsad bylo bezesporu nejdůležitější zachování
pozemkového majetku, z něhož plynuly do městské pokladny v řadě
měst značné příjmy. Jen tak mohla v r. 1557 vlastnit Plzeň nejvíce
deskových statků (svobodný majetek stvrzený zápisem v deskách
zemských) ze všech českých královských měst. Za ní následovala
Kutná Hora, kterou však stejně jako Most konfiskace nepostihly,
a hned na třetí místo se dostaly České Budějovice. Ústí n. L.
však nemělo prakticky co zachránit. Vždyť ještě v r. 1566 se město
zdráhalo vyhovět žádosti Maxmiliána II. o půjčku a své počínání
omlouvalo nejen dvěma ničivými požáry (další požár postihl město
1562), ale i poukazem na nemajetnost obce, která vlastní jen jednoho
chudého poddaného a žádné pozemské statky, lesy či rybníky. I
když měšťané jistě líčili situaci horší než byla, faktem zůstává,
že Ústí n. L. rozšířilo svůj pozemkový majetek až v r. 1580, kdy
mu Rudolf II. prodal z krupeckého panství vsi Zálezly a Podlešín.
Ale to už bylo v době, kdy i většina ostatních královských měst
si vybudovala nový pozemkový majetek, takže se rozdíl mezi nimi
a "věrnými" městy v tomto směru víceméně setřel.
O zavedení pevné daně z piva se Ferdinand I. pokoušel již před
stavovským odbojem, ale teprve bartomějský sněm mu k jeho prosazení
poskytl vhodnou příležitost. Kromě povinnosti doplatit posudné
svolené na sněmu předchozího roku, jehož usnesení stavy počátkem
roku 1547 zrušily, byla královská města odsouzena k placení "věčného"
neboli dědičného posudného ve výši 1 groše českého ze sudu piva
a 1 gr. čes. ze strychu sladu. I tomuto zatížení se "věrná"
města vyhnula. Nikterak však nebyla osvobozena od posudného "svoleného",
vypisovaného více než často zemskými sněmy. I když bylo neplacení
dědičného posudného podle záznamů komory respektováno ještě v
r. 1580, skutečné poměry se zřejmě vyvíjely trochu jinak. Zachoval
se např. list Maxmiliána II. z března 1567, v němž Ústeckým přikazuje,
aby co nejrychleji zaplatili dědičné a svolené posudné. Zdá se,
že ani tato výhoda - alespoň u Ústí n. L. - nepotrvala příliš
dlouho nebo nebyla bezvýhradně dodržována.
Zmíněných měst se samozřejmě nedotkla ani další Ferdinandova opatření
ztenčující městské důchody. Pro Ústí mělo význam zvláště labské
clo. Jeho zvýšení se však dočkalo značně pozdě a to jako králův
příspěvek na opravu města po nedávném požáru. V květnu 1562 mu
Ferdinand I. nejen jeho vybírání opět potvrdil, ale zároveň ho
zdvojnásobil. Charakteristický je pro svou dobu i zápis nových
cel. Nejprve je uveden stávající tarif a teprve v další části
privilegia se stanovuje zvýšení cel, u obilí vezeného mimo království
to má být dokonce trojnásobek. Zajímavé je porovnání tohoto celního
tarifu se soupisem z r. 1496 ohledně sortimentu proclívaného zboží.
Vedle stále silně zastoupeného obilí, sladu (voženého z Litoměřic,
Roudnice a Třebenic), ryb a soli se nově objevuje "kdoule
vína v hroznech a všelijaké ovoce", což ukazuje na určitou
proměnu jídelníčku i rozšíření nebo založení sadů. O dva roky
později přibylo do pokladny ústecké obce ještě tzv. svádovské
clo. Uvedená zvýhodnění pomohla Ústí alespoň částečně se přiblížit
stále bohatším Litoměřicím, které stejné výše cla dosáhly až v
r. 1579. Zvýšení celních tarifů si vynutily rychle rostoucí ceny
potravin, jako jeden z důsledků zámořských objevů a následných
změn v evropské ekonomice.
Momentální zvýhodnění věrných měst se odrazilo i v soupisu majetkových
přiznání z roku 1557. Při absenci Prahy v něm vystupuje jako nejbohatší
královské město v Čechách Plzeň. Přiznávala 64 550 kop gr. čes.
na majetku ve městě a 15 488 kop na poddaných, tj. na pozemkovém
majetku. České Budějovice byly předstiženy Žatcem (přiznával celkem
50 653 kop) a Litoměřicemi, které nedržely žádné vsi a městský
majetek odhadovaly na 34 144 kop. Ústí však přiznávalo sice pouhých
12 538 kop a nevlastnilo žádné poddané, bylo to však o 1 490 kop
více než v r. 1544. Svým majetkem bylo srovnatelné s Vysokým Mýtem
a Chrudimí.
Celková majetková přiznání nevypovídají ještě nic o majetkové
síle měšťanů. Ta je částečně postižitelná porovnáním s počtem
domů ve městě, který začala komora bedlivěji sledovat po zavedení
domovní daně v r. 1567. Ani v tomto případě se nesetkáme ale s
čísly ideálními a přesnými. Dům - podobně jako na pozemkovém majetku
poddaný (nebo osedlý) - jsou chápáni jako berní jednotka. Není
tedy řečeno, že uváděné číslo zcela odpovídalo absolutnímu počtu
domů ve měste. Přesto se pokusme o malé, velmi přibližné srovnání
na základě údajů berních rejstříků z let 1564 a 1567, sestaveného
podle počtu domů.
Bezkonkureční se v tomto směru jeví Plzeň, která roku 1564 přiznávala
63 650 kop gr. čes. a o tři roky později uvedla, že se ve městě
nachází 416 domů. Ke stejným datům přiznávaly České Budějovice
pouhých 22 960 kop a 361 dům, Žatec 42 250 kop v poměru k 701
domu a Hradec Králové dokonce 37 491 kop na 781 dům. Plzeňské
domy tudíž musely být značně bohaté. Odhad pro Ústí k r. 1564
chybí, víme jen, že v r. 1567 zde bylo napočítáno 266 domů. Nižší
údaj - pouhých 255 domů - je shodně uváděn 1576 a 1579, snad tehdy
nebylo započteno některé předměstí. Výrazněji se Ústí rozrostlo
až koncem 16. stol.
Ještě snad jednu výhodu Ústečtí za svou věrnost získali. Ferdinand
I. jim "z milosti královské, a proto že jsou se k nám vždy
věrně a poslušně hleděli chovat" v březnu 1549 odpustil 50
kop komorního platu po dobu pěti let. Těžkostmi, jimiž měšťané
zdůvodnili svou žádost, jsou asi míněna veškerá "neštěstí",
která město postihla od požáru v roce 1538. Již r. 1542 vypukla
morová epidemie provázená suchem, které ničivě propuklo znovu
o čtyři roky později a opět v létě 1549, poměry k roku 1566 jsou
již popisovány výše. Běžné svízele královských měst se tedy nevyhnuly
ani Ústí n. L. a vše nasvědčuje tomu, že město přes mírné přehánění
své skutečné situace nebylo nijak bohaté.
Neuspokojivě nakonec skončil i spor Ústí s Chabařovicemi. Ferdinandovo
stanovisko se prudce změnilo po výměně majitele Krupky, kterou
musel opustit Václav z Vartemberka, potrestaný za účast v I. stavovském
odboji. Krupecké panství připadlo králi a ten ho udělil svému
oblíbenci, nejvyššímu zemskému písaři, Volfovi z Vřesovic. Již
v přehledu zkonfiskovaného majetku jsou Chabařovice uvedeny jako
městečko a toto jejich postavení Ferdinand vzápětí potvrdil a
upevnil, když na podzim 1549 jim udělil městský znak a právo pečetit
zeleným voskem. Ústí se znova chopilo příležitosti k pokoření
nevítaného konkurenta teprve v letech 1579-1580, kdy se Chabařovice
neúspěšně pokoušely získat výkupem statut královského města.
Valný význam pro Ústí n. L. neměla ani výsada čestného místa na
zemském sněmu. Jinak tomu bylo u Plzně, která se brzy dostala
do sporu s Kutnou Horou, jejíž účast v povstání byla sporadická
a prestiž v zemi vyšší. Celé ustanovení vůbec asi příliš dodržováno
nebylo, neboť mezi relátory ani Plzeň nenacházíme. Až koncem století,
s vzedmutou vlnou katolictví se ozval protest Plzně, Českých Budějovic
a Ústí namířený proti Kutné Hoře, která si své druhé místo po
Pražských městech via facti záhy po r. 1547 opět vydobyla. Spor
se táhl celých sto let a jeho vyřešení Leopoldem I. v r. 1694
se týkalo jen Plzně a Kutné Hory, které se měly na čestném místě
po roce střídat.
Městské samosprávy věrných měst též nebyly dotčeny,
tj. nebyl tam dosazen královský rychtář, ale apelačnímu soudu
se prostě podřídit musela stejně jako města ostatní. Ani tato
výhoda tedy nebyla trvalého rázu.
Jak je vidět, svým příklonem ke králi v roce 1547 město Ústí valné
hospodářské zvýhodnění nezískalo, kromě určitého vydechnutí krátkodobým
podlomením ekonomické síly silného konkurenta, Litoměřic. A přesto,
že čas rychle svál všechny faktické i zdánlivé výhody, pomohl
Ústí tento "mezičas" vstoupit do druhé poloviny 16.
stol. s nepatrným náskokem, který přinášel pozdní ovoce snad ještě
na prahu století nového.