Ústí nad Labem a prvý stavovský odboj

Nástup Habsburků na český trůn neznamenal pro město žádný zlom. Nevelký majetek města, postrádající širší pozemkové zázemí i rozhodující důležitost obchodního centra, stál zřejmě v pozadí jeho malé politické angažovanosti v prvých dvaceti letech Ferdinandova panování. Navíc postihla Ústí n. L. jedna z častých katastrof přelidněných a z velké části stále ještě dřevěných měst - požár.

Na rozdíl od převažujícího povědomí v ústeckých dějinách se zdá, že se ve třicátých letech město octlo v plamenech dokonce dvakrát. Poprvé v r. 1536 nebo brzy z jara 1537, neboť Ferdinand I. 27. května 1537 odpustil městu polovinu komorního platu na tři roky na základě žádosti obce, která svou prosbu zdůvodnila požárem radnice a poloviny města. Tehdy jistě měšťané ve svých prosbách stav zničení poněkud nadsadili, aniž by tušili, že opravdová katastrofa je teprve čeká. V noci, ve čtvrtek po sv. Stanislavovi, tj. z 8. na 9. května 1538, údajně nedbalostí děvečky, vypukl ve městě opět požár, který z celého města ušetřil pouze šest domů, jak nás přesvědčuje zmínka v cechovních statutech soukeníků, pořízených v r. 1542 a především pak barvité líčení J. A. Tichtenbauma v nám již známých veršovaných dějinách Ústí z počátku 17. stol.

O zkáze města se král přesvědčil osobně několik dní po požáru, když Ústím projížděl cestou do Drážďan. Tam je již 19. května 1538 datován Ferdinandův list, jímž promíjí městu na deset let komorní plat, neboť "téměř všechno do gruntů z dopuštění božího vyhořelo na zdech, věžích, kostelích a domích".

Dík dobrému uložení, pohotovosti či obětavosti představitelů města se přece jen podařilo zachránit spisy městské kanceláře, včetně městských knih a starých privilegí, nebo alespoň jejich většinu, a to počínaje rokem 1325. Přesto se městská rada - možná v prvním zmatku - přihlásila u krále o konfirmaci všech práv s poukazem na ztrátu panovnických listin. Ferdinand I. jí 24. května 1539 vyhověl a Ústí nad Labem potvrdil všechna privilegia a svobody udělené městu předchozími panovníky, jmenovitě pak několikrát již vzpomínané důležité právo vybírat clo a mýto "na vodě nebo po zemi tak, jakž od starodávna bylo".

Dle zachovaného "šacunku" (majetkové přiznání pro berní účely) českých královských měst z roku 1543 stojí Ústí mezi královskými městy až na 25. místě s odhadem majetku 11 087 kop 35 gr. čes.; pro srovnání údaje jiných měst - bohatý Žatec přiznával 62 461 kop 30 gr., Litoměřice a Louny kolem 50 000 kop. Vzhledem k tomu, že se v daňových přiznáních z let po r. 1547 ústecký odhad mírně zvýšil, můžeme se tedy právem domnívat, že stopy živelné pohromy byly relativně brzy zahlazeny. Snad již v r. 1542 zahájilo město i stavbu nové, renesanční radnice.

Starosti však činily přičinlivým měšťanům aktivní sousedé z řad šlechty. Zvlášť nelibě sledovali vzestup blízkých Chabařovic, formující se již od 20. let jako městečko. Požár v r. 1529 patrně jeho rozvoj poněkud zastavil, ale s novou vrchností na krupeckém panství, kam Chabařovice patřily, se plány na městské založení obnovily. Václav z Vartemberka získal Krupku v r. 1537 a mínil se intenzívně věnovat stavu panství. Na počátku 40. let začali v Chabařovicích vyrábět slad, vařit a šenkovat pivo, obchodovat se solí. Město Ústí n. L. se pochopitelně cítilo poškozeno na svém mílovém právu, zajištěném již listinou Jana Lucemburského, a podalo žalobu ke královské komoře. Ferdinand I. spor rozhodl 6. prosince 1542, a to zcela ve prospěch žalobce. Výslovně Chabařovicím zakázal vyrábět slad, vařit pivo a prodávat sůl a přikázal jim, aby "než se tak jako jiné vesnice - jsouc všelijakých obchodov městských, kteréž by Ústeckým na škodu byli, prázdni - zachovali". Panovníkovu rozhodnutí byl povinen podrobit se samozřejmě i držitel panství. Situace se změnila až po r. 1547.

Z naznačených skutečností vyplývá, že v době vyhrocující se situace mezi králem a stavy na podzim roku 1546 nepatřilo Ústí nad Labem mezi rozhodující politické činitele v zemi. Snad právě proto překvapí jeho postoj v počínajícím odboji. Ústí n. L., stejně jako tradičně katolická Plzeň a České Budějovice, zůstalo totiž mezi věrnými stoupenci krále Ferdinanda I. Proč" Byl postoj města jen výsledkem jeho horlivé vstřícnosti nebo zde zasáhla i důrazně projevená vůle panovníka" Ústí totiž leželo v prostoru, který se nejspíše mohl stát bojištěm.

Fiasko zemské hotovosti, svolané králem na podzim roku 1546 ke Kadani a trvající tíseň bratra Karla V. v Německu, přiměla Ferdinanda I. k vyhlášení branné povinnosti z vlastní vůle, bez povolení zemského sněmu. Stavy však pokládaly králův lednový mandát za porušení zemských práv a do ležení k Litoměřicím se jich naprostá většina odmítla dostavit.

Na straně opozice stály i Litoměřice. Logicky proto musel stoupnout strategický význam Ústí n. L., ležícího jen několik mil od držav habsburského spojence, vévody Mořice Saského.

Ferdinand dorazil do Litoměřic 6. února 1547, kde se též dovídal o vytvoření stavovského opozičního spolku, který prostřednictvím petice žádal na králi svolání zemského sněmu a odvolání lednového mandátu. Celkem vstřícnou odpověď odeslal panovník 19. února z Ústí, kam se z Litoměřic přesunul. Jakoukoli pomoc - až do vyjádření sněmu - prohlásil za dobrovolnou. Platnost mandátu tak byla fakticky zrušena. Další sněm se však měl sejít až 18. dubna, až do té doby král veškerá shromáždění zakazoval. Ve Ferdinandově táboře se pak objevilo na 70 šlechticů, kteří králi poskytli pomoc a k nim se přidala i královská města Plzeň, České Budějovice, Ústí nad Labem a komorní město Rokycany.

Vývoj situace v Ústí n. L. po vydání lednového mandátu nelze ze zachovaného materiálu přesně zrekonstruovat. Je pravděpodobné, že město vyslalo své zástupce k jednání do Litoměřic, byť konkrétní doklady máme pouze pro přítomnost delegace plzeňské. Nelze též s určitostí tvrdit, že vojenský oddíl město poskytlo Ferdinandu I. před jeho příjezdem 17. února nebo již dříve. Ferdinand pobyl v Ústí osm dní, setkal se zde se spojenci - Mořicem Saským a kurfiřtem braniborským, vedla se odtud čilá korespondence, shromážděno zde bylo i královské vojsko. Těžko tedy můžeme věrnost Ústeckých považovat za zcela dobrovolnou. Při jejich rozhodování však mohla sehrát svou roli i dávná řevnivost vůči Litoměřicím a snad i jistá vděčnost králi za pomoc po požáru, možná jim opravdu ani nic jiného nezbývalo. V Ústí nad Labem je datováno na třicet tři královských "listů posélacích" (též missiv; pouhé sdělení bez závazné moci), z nichž tři se bezprostředně dotýkají ústeckých záležitostí. V neděli 20. února 1547 oznámil Ferdinand I. Václavu z Vartemberka, že na základě stížnosti Ústeckých ohledně porušování jejich privilegií ze strany Chabařovic, které si přivlastňují některá městská práva, se rozhodl obě strany předvolat k soudu, který se má konat dva týdny po králově návratu na Pražský hrad. Do té doby však má pán panství, k němuž Chabařovice patří, dbát, aby se zde nekonaly žádné trhy, nevařilo se ani neprodávalo pivo a nevyráběl slad. Dvakrát pak Ferdinand přikazoval střekovskému pánu, Kašparovi ze Strojetic, aby vyrovnal dluh, který má u jednoho z ústeckých měšťanů. Ani v jednom případě se tedy nejednalo o nějakou zásadní výsadu či pomoc městu. Král měl jistě starosti s přípravami tažení do Saska, o němž psal vévodovi Mořicovi a které moc růžově nevypadalo. Značné těžkosti mu zřejmě působilo zajištění povozů a koní pro přepravu válečného materiálu a pilně je proto sháněl v nejbližším okolí města. Např. rytíře Kelbla z Geisinku žádal král o zapůjčení 30 koní, jež by převezli děla a munici přes "ten vrch, kdež cesta zlú jest" (zřejmě měl na mysli Nakléřov), deset formanů s vozy má poslat pan Václav z Vartemberka, za plat mají vypravit osm potahů s devíti koňmi též Litoměřice. Dva koně zapůjčil i nejmenovaný ústecký měšťan, o čemž svědčí králův list, jímž dokládá jejich navrácení, datovaný v Pirně, kam z Ústí 25. února odjel.

Za Ferdinandova ústeckého pobytu byl sestaven i soupis osob, které chtějí králi poskytnout finanční a vojenskou pomoc. Z měst jsou jmenovány pouze České Budějovice, které se zavázaly sloužit 24 koňmi a 30 pěšími po dobu jednoho měsíce. Poskytnutí vojska Plzní a Ústím máme doloženo - podobně jako u řady šlechticů - až královskými žádostmi o prodloužení hotovosti o jeden měsíc, posílanými v březnu 1547 z Drážďan, v době, kdy se připravovalo spojení Ferdinandovy armády s císařovým vojskem u Chebu.

Na zpáteční cestě ze Saska Ferdinand I. Ústím jen projížděl. Ale to již byla naprosto jiná situace. Ferdinand se vracel ze šmalkaldské války jako vítěz, připravený zlomit stavovský odpor. Průběh následujících událostí je dostatečně znám z jiných publikací, a proto se zde zastavíme pouze u sankcí, které z porážky vyplynuly pro královská města. Musela se vzdát králi na milost a nemilost, odevzdat mu veškerá privilegia, byl jim zkonfiskován pozemkový majetek kromě záduší (kostelní držba spravovaná městem), byla odsouzena k placení tzv. dědičného posudného z veškerého "vystaveného", tj. k prodeji určeného piva, ztratila příjmy z cel, ungeltu, soli, z odúmrti a pokut, navíc byla odsouzena k vysokým pokutám. Do královské zbrojnice byla povinna odevzdat veškerou výzbroj, včetně zbraní měšťanů. Ferdinand I. zrušil cechy, do měst opět dosadil královské rychtáře, do pražských měst ještě královské hejtmany, jako jedinou odvolací instanci určil městům apelační soud. Většinu výsad hospodářského charakteru byl sice nucen městům za čas navrátit, jinak by hrozilo jejich ekonomicko-sociální zhroucení, ale svého někdejšího postavení v zemi již nikdy nenabyla. Celkové oslabení jejich samosprávné pozice je odsunulo na okraj stavovské společnosti, kde nebylo místo pro samostatnou politickou aktivitu.

Předchozí výčet byl nutný proto, abychom si mohli přiblížit situaci těch královských měst, která nebylo třeba trestat, tj. Plzně, Českých Budějovic a Ústí n. L. Král ocenil jejich příkladný postoj zvláštním listem, vydaným 25. srpna 1547 v době konání bartolomějského sněmu. Vyzdvihl věrnost, již panovníkovi zachovala, ač "majíc mnoho protivenství, příkoří a ouzkosti od jiných", a ze zvláštní milosti ustanovil, aby jmenovaným městům včele s Plzní náležel na zemském sněmu hned za pražskými městy "nejprvnější a nejpřednější hlas, místo a stání ve sněmích, přímluvách, v radách i ve všech jných věcech, k čemuž by kdy povoláni a potřebováni byli". Doposud bylo toto čestné místo vyhrazeno Kutné Hoře (viz dále).

Další "milosti" vyplývaly z neuplatnění sankcí, což zmírňovalo jejich absolutizaci a zcela nepochybně přinášelo všem třem městům jisté výhody. Jinou otázkou je působení těchto výsad v čase. V každém případě lze hovořit o momentálním zvýhodnění, neboť zmiňovaná města se mohla vyvíjet nepřerušeně, bez finančních ztrát a s jistými, byť třeba dočasnými výhodami plynoucími z oslabení konkurence ze strany momentálně zdecimovaných měst ostatních.

Z hospodářských výsad bylo bezesporu nejdůležitější zachování pozemkového majetku, z něhož plynuly do městské pokladny v řadě měst značné příjmy. Jen tak mohla v r. 1557 vlastnit Plzeň nejvíce deskových statků (svobodný majetek stvrzený zápisem v deskách zemských) ze všech českých královských měst. Za ní následovala Kutná Hora, kterou však stejně jako Most konfiskace nepostihly, a hned na třetí místo se dostaly České Budějovice. Ústí n. L. však nemělo prakticky co zachránit. Vždyť ještě v r. 1566 se město zdráhalo vyhovět žádosti Maxmiliána II. o půjčku a své počínání omlouvalo nejen dvěma ničivými požáry (další požár postihl město 1562), ale i poukazem na nemajetnost obce, která vlastní jen jednoho chudého poddaného a žádné pozemské statky, lesy či rybníky. I když měšťané jistě líčili situaci horší než byla, faktem zůstává, že Ústí n. L. rozšířilo svůj pozemkový majetek až v r. 1580, kdy mu Rudolf II. prodal z krupeckého panství vsi Zálezly a Podlešín. Ale to už bylo v době, kdy i většina ostatních královských měst si vybudovala nový pozemkový majetek, takže se rozdíl mezi nimi a "věrnými" městy v tomto směru víceméně setřel.

O zavedení pevné daně z piva se Ferdinand I. pokoušel již před stavovským odbojem, ale teprve bartomějský sněm mu k jeho prosazení poskytl vhodnou příležitost. Kromě povinnosti doplatit posudné svolené na sněmu předchozího roku, jehož usnesení stavy počátkem roku 1547 zrušily, byla královská města odsouzena k placení "věčného" neboli dědičného posudného ve výši 1 groše českého ze sudu piva a 1 gr. čes. ze strychu sladu. I tomuto zatížení se "věrná" města vyhnula. Nikterak však nebyla osvobozena od posudného "svoleného", vypisovaného více než často zemskými sněmy. I když bylo neplacení dědičného posudného podle záznamů komory respektováno ještě v r. 1580, skutečné poměry se zřejmě vyvíjely trochu jinak. Zachoval se např. list Maxmiliána II. z března 1567, v němž Ústeckým přikazuje, aby co nejrychleji zaplatili dědičné a svolené posudné. Zdá se, že ani tato výhoda - alespoň u Ústí n. L. - nepotrvala příliš dlouho nebo nebyla bezvýhradně dodržována.

Zmíněných měst se samozřejmě nedotkla ani další Ferdinandova opatření ztenčující městské důchody. Pro Ústí mělo význam zvláště labské clo. Jeho zvýšení se však dočkalo značně pozdě a to jako králův příspěvek na opravu města po nedávném požáru. V květnu 1562 mu Ferdinand I. nejen jeho vybírání opět potvrdil, ale zároveň ho zdvojnásobil. Charakteristický je pro svou dobu i zápis nových cel. Nejprve je uveden stávající tarif a teprve v další části privilegia se stanovuje zvýšení cel, u obilí vezeného mimo království to má být dokonce trojnásobek. Zajímavé je porovnání tohoto celního tarifu se soupisem z r. 1496 ohledně sortimentu proclívaného zboží. Vedle stále silně zastoupeného obilí, sladu (voženého z Litoměřic, Roudnice a Třebenic), ryb a soli se nově objevuje "kdoule vína v hroznech a všelijaké ovoce", což ukazuje na určitou proměnu jídelníčku i rozšíření nebo založení sadů. O dva roky později přibylo do pokladny ústecké obce ještě tzv. svádovské clo. Uvedená zvýhodnění pomohla Ústí alespoň částečně se přiblížit stále bohatším Litoměřicím, které stejné výše cla dosáhly až v r. 1579. Zvýšení celních tarifů si vynutily rychle rostoucí ceny potravin, jako jeden z důsledků zámořských objevů a následných změn v evropské ekonomice.

Momentální zvýhodnění věrných měst se odrazilo i v soupisu majetkových přiznání z roku 1557. Při absenci Prahy v něm vystupuje jako nejbohatší královské město v Čechách Plzeň. Přiznávala 64 550 kop gr. čes. na majetku ve městě a 15 488 kop na poddaných, tj. na pozemkovém majetku. České Budějovice byly předstiženy Žatcem (přiznával celkem 50 653 kop) a Litoměřicemi, které nedržely žádné vsi a městský majetek odhadovaly na 34 144 kop. Ústí však přiznávalo sice pouhých 12 538 kop a nevlastnilo žádné poddané, bylo to však o 1 490 kop více než v r. 1544. Svým majetkem bylo srovnatelné s Vysokým Mýtem a Chrudimí.

Celková majetková přiznání nevypovídají ještě nic o majetkové síle měšťanů. Ta je částečně postižitelná porovnáním s počtem domů ve městě, který začala komora bedlivěji sledovat po zavedení domovní daně v r. 1567. Ani v tomto případě se nesetkáme ale s čísly ideálními a přesnými. Dům - podobně jako na pozemkovém majetku poddaný (nebo osedlý) - jsou chápáni jako berní jednotka. Není tedy řečeno, že uváděné číslo zcela odpovídalo absolutnímu počtu domů ve měste. Přesto se pokusme o malé, velmi přibližné srovnání na základě údajů berních rejstříků z let 1564 a 1567, sestaveného podle počtu domů.

Bezkonkureční se v tomto směru jeví Plzeň, která roku 1564 přiznávala 63 650 kop gr. čes. a o tři roky později uvedla, že se ve městě nachází 416 domů. Ke stejným datům přiznávaly České Budějovice pouhých 22 960 kop a 361 dům, Žatec 42 250 kop v poměru k 701 domu a Hradec Králové dokonce 37 491 kop na 781 dům. Plzeňské domy tudíž musely být značně bohaté. Odhad pro Ústí k r. 1564 chybí, víme jen, že v r. 1567 zde bylo napočítáno 266 domů. Nižší údaj - pouhých 255 domů - je shodně uváděn 1576 a 1579, snad tehdy nebylo započteno některé předměstí. Výrazněji se Ústí rozrostlo až koncem 16. stol.

Ještě snad jednu výhodu Ústečtí za svou věrnost získali. Ferdinand I. jim "z milosti královské, a proto že jsou se k nám vždy věrně a poslušně hleděli chovat" v březnu 1549 odpustil 50 kop komorního platu po dobu pěti let. Těžkostmi, jimiž měšťané zdůvodnili svou žádost, jsou asi míněna veškerá "neštěstí", která město postihla od požáru v roce 1538. Již r. 1542 vypukla morová epidemie provázená suchem, které ničivě propuklo znovu o čtyři roky později a opět v létě 1549, poměry k roku 1566 jsou již popisovány výše. Běžné svízele královských měst se tedy nevyhnuly ani Ústí n. L. a vše nasvědčuje tomu, že město přes mírné přehánění své skutečné situace nebylo nijak bohaté.

Neuspokojivě nakonec skončil i spor Ústí s Chabařovicemi. Ferdinandovo stanovisko se prudce změnilo po výměně majitele Krupky, kterou musel opustit Václav z Vartemberka, potrestaný za účast v I. stavovském odboji. Krupecké panství připadlo králi a ten ho udělil svému oblíbenci, nejvyššímu zemskému písaři, Volfovi z Vřesovic. Již v přehledu zkonfiskovaného majetku jsou Chabařovice uvedeny jako městečko a toto jejich postavení Ferdinand vzápětí potvrdil a upevnil, když na podzim 1549 jim udělil městský znak a právo pečetit zeleným voskem. Ústí se znova chopilo příležitosti k pokoření nevítaného konkurenta teprve v letech 1579-1580, kdy se Chabařovice neúspěšně pokoušely získat výkupem statut královského města.

Valný význam pro Ústí n. L. neměla ani výsada čestného místa na zemském sněmu. Jinak tomu bylo u Plzně, která se brzy dostala do sporu s Kutnou Horou, jejíž účast v povstání byla sporadická a prestiž v zemi vyšší. Celé ustanovení vůbec asi příliš dodržováno nebylo, neboť mezi relátory ani Plzeň nenacházíme. Až koncem století, s vzedmutou vlnou katolictví se ozval protest Plzně, Českých Budějovic a Ústí namířený proti Kutné Hoře, která si své druhé místo po Pražských městech via facti záhy po r. 1547 opět vydobyla. Spor se táhl celých sto let a jeho vyřešení Leopoldem I. v r. 1694 se týkalo jen Plzně a Kutné Hory, které se měly na čestném místě po roce střídat.

Městské samosprávy věrných měst též nebyly dotčeny, tj. nebyl tam dosazen královský rychtář, ale apelačnímu soudu se prostě podřídit musela stejně jako města ostatní. Ani tato výhoda tedy nebyla trvalého rázu.

Jak je vidět, svým příklonem ke králi v roce 1547 město Ústí valné hospodářské zvýhodnění nezískalo, kromě určitého vydechnutí krátkodobým podlomením ekonomické síly silného konkurenta, Litoměřic. A přesto, že čas rychle svál všechny faktické i zdánlivé výhody, pomohl Ústí tento "mezičas" vstoupit do druhé poloviny 16. stol. s nepatrným náskokem, který přinášel pozdní ovoce snad ještě na prahu století nového.


Obsah Předchozí kapitola Následující kapitola