Nový druh kamene vydalo před několika málo lety Labe,
ten král našich řek. Předtím ten kámen vlastně neznali.
Možná ovšem, že právě v Labi je poměrně snadno nalezli
klenotníci,
kteří se zabývají úpravou drahokamů. Jsou to bílé kamínky,
jež se vytahují z labského dna
především u královského města Ústí nad Labem.
Bohuslav Balbín: Krásy a bohatství české země, s. 133.
Úvod
Balbínův nadšený popis úrodného, bohatého kraje s průzračnou řekou,
kde lze spatřit vzácné kameny, je sice hodně vzdálen dnešnímu
obrazu průmyslového města, ale může nám pomoci navodit si představu
o okolí Ústí nad Labem v době, kdy město prožívalo jeden ze svých
rozkvětů. Příliš se sice nezměnil ani jeho ekonomický potenciál,
ani politický význam, změnila se ale jeho podoba. A snad jen na
okraj poznamenejme, že Bohuslav Balbín citovaný údaj převzal z
díla svého nekatolického předchůdce, z Pavla Stránského, a že
zmíněné kameny se nezachovaly či spíše je nikdy nikdo neměl v
ruce a jen o nich snil, podobně jako alchymisté na dvoře Rudolfa
II. o kameni mudrců. I tato fakta dokreslují dobu, o níž hodláme
psát.
Šestnácté století představovalo v českých dějinách jedno z nejdynamičtějších
období, kdy celá společnost prošla změnami, které se odrážely
nejen ve sféře politické, ale i kulturní a hospodářské. I naše
země vstoupily do dějinné etapy, kterou jsme si navykli označovat
jako raný novověk. Specifický vývoj českého státu, usilujícího
o svébytnou podobu dal pak prvé etapě této tři století trvající
éry symbolický název - doba předbělohorská.
Ferdinand I., zvolený českými stavy na říjnovém zemském sněmu
roku 1526 nebyl jen zakladatelem nové dynastie, ale i nové vládní
koncepce. Proti rozbujelé stavovské moci prosazoval panovnický
centralismus, opírající se ne o starobylou zemskou šlechtu, ale
o schopné a výkonné úředníky. Záhy po Ferdinandově nástupu na
český trůn se zákonitě ozvaly neshody mezi králem a stavy, ohledně
jejich podílu na moci v zemi i ohledně stále se komplikujících
problémů náboženských.
Německá reformace našla pochopitelně své stoupence i u nás a vyrovnat
se s Lutherovým i Kalvínovým učením museli čeští kališníci, stejně
jako jednota bratrská. Habsburkové však setrvali na tradičních
základech katolické církve, a v tomto duchu postupovali i proti
evangelíkům v Říši. Šmalkaldská válka, vedená Ferdinandovým bratrem,
římským císařem Karlem V. proti německým protestantům včele s
Janem Fridrichem Saským, se těsně dotkla i Čech.
Narůstající nespokojenost s Ferdinandovou politikou vyvrcholila
v lednu roku 1547, kdy stavy a na prvém místě královská města,
odmítly uposlechnout králova příkazu ke svolání zemské hotovosti,
kterou mínili Habsburkové použít v Říši. Vypuklo tak prvé stavovské
povstání, jehož cílem byl návrat k upadajícím zásadám stavovské
monarchie. Aktivita stavů se přitom víceméně omezila na neposlušnost
vůči panovníkovi a na snahu dokázat legitimitu svého počínání
a nároků. Programem opozice se stalo tzv. Přátelské snešení, přijaté
na březnovém, králem nepovoleném zemském sněmu. Tvořilo ho 57
článků, v nichž stavové rozebírali dosavadní Ferdinandovy zásahy
do stavovských svobod a zároveň požadovali rozšíření stavovské
moci. Získání 1 740 podpisů však zůstalo jediným úspěchem odbojných
stavů.
Vítězství Habsburků nad šmalkaldským spolkem v dubnu 1547 u Mühlbergu,
kde byl Jan Fridrich zajat, vedlo i k rozkladu českého odboje.
Ferdinand I. dovedl využít atmosféry strachu a poskytl možnost
odpuštění šlechtě, poddá-li se králi. Královská města zůstala
osamocena a na ně se také především soustředila králova trestající
pravice. Bartolomějský sněm roku 1547, jemuž předcházely popravy
čtyř účastníků povstání - dvou rytířů a dvou měšťanů, měl být
tečkou za celou rebelií. Královská města ztratila nejen pozemkový
majetek, ale i své výsady a navíc byla zatížena velkými pokutami.
Hospodářsky se sice poměrně brzy vzpamatovala, zmírněny byly v
tomto směru i panovnické represe, ale politický vliv v zemi města
v podstatě ztratila. Ferdinad jim sice ponechal třetí hlas na
zemských sněmech, ale za podmínek, které jim ve skutečnosti znemožňovaly
vyvíjet na tomto fóru jakoukoliv aktivitu. Zbylá stavovská společnost
se v dalších letech rozštěpila nabožensky i politicky.
Po tolerantní generaci staré české šlechty se koncem 16. století
ozvali ctižádostiví politici nové doby, kteří hledali uplatnění
na císařském dvoře a konfesijně byli či se stávali katolíky. Působily
závěry tridentského koncilu i španělský duch ve zdech pražského
paláce. Své ovoce začal nést nenápadný, ale důrazný rekatolizační
program zahájený již Ferdinendem I., kterému se po létech sedisvakance
(od r. 1421) podařilo r. 1562 obnovit pražské arcibiskupství a
který do Čech povolal řád jezuitů, soustřeďujících se především
na vzdělávání a výchovu mládeže. Posledním vítězstvím nekatolické
šlechty bylo prohlášení náboženské svobody Rudolfem II. v tzv.
Majestátu v r. 1609, který se vztahoval na veškeré obyvatelstvo
a pokrýval v Čechách existující nekatolická vyznání. Další léta
pak již jen spěla ke konfliktu, na jehož konci stáli vítězní Habsburkové.
Ovšem 16. století není jen politickým zápasem o podobu českého
státu. K zásadním změnám došlo ve sféře ekonomické, když se o
slovo přihlásila šlechta, hledající nové zdroje příjmů. Začíná
éra tzv. režijních velkostatků, mezi jejichž aktivitami není jen
zemědělská produkce, ale i pivovarnictví, rybníkářství, na některých
panstvích vznikají železárny či sklárny, někde vrchnost podporuje
rozptýlenou výrobu plátna atd. Klasická řemeslná výroba však zůstala
nadále soustředěna do měst. Její organizace ale nedokázala překročit
vžité cechovní zásady, jež se postupem doby stávaly brzdou dalšího
rozvoje výroby.
Proměnou prošel i životní styl celé společnosti. Humanismus, výrazněji
k nám pronikající již za Jagellonců, zapustil kořeny i ve městech
a pozdní gotika byla nahrazována renesancí. Vzdělání a cesty do
ciziny se staly samozřejmou součástí výchovy nejen mladých šlechticů,
ale i bohatých měšťanů. Jistý rozhled a základní vzdělání se časem
stalo nutností pro vedení jakékoliv živnosti či řemesla. Zámožní
a vážení měšťané se snažili vyrovnat šlechtě - zakupovali si predikáty,
často velmi honosně přestavovali své domy. Podobně i městské obce
dbaly na vzhled svého města. Rozšiřovaly a zdobily se radnice,
budovaly kašny, cechy si zřizovaly své domy atd. Gotická rozmanitost
až bizardnost byla nahrazena souměrností, bohatou dekorativností
štítů a atik, fasádami nejednou zdobenými sgrafitem.
Šťastnější města si uchovala alespoň něco ze své předešlé malebnosti,
Ústí nad Labem k nim však žel nepatří. Opět nám zbývají jen a
jen písemné památky, pomocí nichž se pokusíme oživit obraz předbělohorského
města Ústí nad Labem, města, jehož dějiny v řadě případů s naznačeným
schematem zcela nesouzněly.