Dřevozpracující průmysl a průmysl stavebních hmot
Zpracovávání dřeva bylo většinou spojeno se stavebnictvím. Téměř na všech potocích stávaly vodní pily poháněné vodními koly, kde byly řezány kmeny na trámy či prkna. V okolí Ústí n. L. se však tento typ v novějším období prakticky již nevyskytoval, protože široké okolí města bylo již odlesněné. Přesto zde pily a zpracovávání dřeva nalezly široké pole působnosti, a to při stavbě labských člunů. S postupným narůstáním objemu labské přepravy rostla i potřeba stále většího počtu člunů. Podél Labe vznikla celá řada malých loděnic, které se specializovaly na stavbu či přestavbu dřevěných člunů. Stavebním materiálem byly jednak malé čluny, které byly stavěny v jihočeských loděnicích pro plavební poměry na Vltavě a v Ústí n. L. a dalších místech na dolním Labi pak přestavovány na větší, tzv. zille či cíly a labské čluny, které se používaly při plavbě po Labi do Německa.Nové čluny se pak stavěly ze splaveného dřeva vory, většinou též pocházejících z oblasti Šumavy. Kmeny se v loděnicích rozřezávaly nejprve ručně, později se zaváděly parní pily. Čluny byly poměrně malé - délka asi 24-28 m, šíře 3-4 m, výška kolem 75 cm - a jejich konstrukce byla velmi jednoduchá. Nebyly určeny pro delší používání, ale naprostá většina těchto člunů byla hned po první plavbě prodána v Německu, a to buď na palivové dříví nebo sloužily pro plavbu na tamnějších vnitrozemských kanálech. Potřeba nových člunů byla proto veliká a tomu odpovídal i počet loděnic.
Pro ilustraci je možno uvést, že jen ústecké loděnice postavily v roce 1847 přes 270 člunů, které od nich převážně odebrali místní obchodníci s uhlím či ovocem (např. V. Klepsch jich v jediném roce odkoupil 50). Tyto loděnice však pracovaly většinou pouze v zimě, kdy zaměstnávaly zemědělce z okolí, přičemž počet zaměstnanců se pohyboval mezi 20-30 lidmi. Většina těchto loděnic však zanikla v průběhu 80. a 90. let, kdy se začínají stavět velké čluny nejprve se smíšenou konstrukcí (železné dno) a od 90. let celokovové. Stavba těchto člunů byla však náročná jak na technické vybavení, tak i na dostatek finančních prostředků na nákup stavebních dílců.
A tak se v Ústí n. L. z přibližně 10 loděnic udržela jediná: Wenzel Heinrich, která existuje dodnes. Její počátky sahají k roku 1834 a byla umístěna v Pražské ul. V roce 1889 však byla přemístěna na dnešní stanoviště v Novosedlicích (Střekov), do prostor zaniklé Struppeho loděnice (zal. 1881). Později byla přeměněna na akciovou společnost, která spravovala i druhou na Ústecku existující loděnici, A. Thieleho ve Valtířově, přičemž loděnice dostala nové jméno: Aussiger Schiffswerft (Ústecká loděnice), které si podržela až do současnosti. Ale i ona počátkem 20. stol. na čas podlehla konkurenci moderních velkých loděnic v Německu a místo lodí vyráběla dřevěné zboží (hračky, nástroje pro domácnost ap.). Její nový rozkvět nastal až po vzniku ČSR, kdy byla zmodernizována a přešla na stavbu motorových vlečných remorkérů. V loděnici našlo zaměstnání až 150 osob.
Vedle loděnic na území města vznikly pouze dva další podniky, které alespoň částečně vyráběly výrobky s využitím dřeva. Prvým z nich byl závod Gustava A. Alberta, továrny na piana v Pražské ulici 777, který zahájil provoz v roce 1868. V továrně bylo zaměstnáno kolem 30 dělníků. V roce 1912 se přestěhoval na Klíši.
Druhým podnikem byl závod Heinricha Öttla v Přístavní ulici 1636, založený v roce 1848 Juliem Glöcknerem. Öttl jej převzal roku 1901. Vyráběl především tělocvičné nářadí. Zaměstnával 30-40 osob a byl spojen s parní pilou.
Na území Střekova vznikl největší dřevozpracující podnik na Ústecku, který v roce 1887 založil Alwin Köhler. Vedle velké parní pily zde bylo i oddělení na zpracování dřeva, které se specializovalo na výrobu překližky, nábytku pro školy a dřevěných doplňků pro hotely. Firma zaměstnávala kolem 70 osob. Vedle toho zpracovávala stavební dřevo, neboť A. Köhler vlastnil i velkou stavební firmu a cihelnu v Krásném Březně.
K dalším cihelnám patřila Ústecká parní cihelna ve starých Předlicích z roku 1898. Stávala při výjezdu ze Starých Předlic vlevo. Zlikvidovaná byla v roce 1956 povrchovým dolem. Vyráběla všechny druhy strojních a zednických cihel, duté cihly, drenážové cihly, dláždění a střešní krytinu. K ní lze přiřadit cihelnu Franze Fischera pod Červeným vrchem na místě dnešních ulic Ve strži, V pískovně a Staré. Založena byla roku 1844 a zanikla roku 1874.
Nepoměrně delší tradici měla výroba cihel v řadě malých cihelen roztroušených v různých částech města. Po pol. 19. stol. v souvislosti s narůstající potřebou cihel při stavbě nových objektů na území města, se jejich počet zvýšil a mnohé z nich již byly budovány jako moderní závody s patřičným technickým vybavením. K největším z nich patřila cihelna Antona Sykory v Žižkově ul., "Ersten Aussiger Dampfziegelwerke" s kruhovou pecí, městská cihelna v Masarykově ul., která byla a do roku 1899 v majetku hraběte Westphalena ap.
Přesto, že Ústí n. L. od pol. 19. stol. zažívalo bouřlivý stavební rozvoj, nevznikl zde žádný velký závod na výrobu stavebnin a stavebních hmot. V podstatě jedinou takovouto firmou byl závod Antona Grossmanna, založený v roce 1873 v Přístavní 984, který vyráběl umělý kámen, asfaltový papír, cementové desky a později též cementové trubky, terasové desky, obrubníky ap.
S rozvojem Ústí n. L., železničních a dopravních sítí, výstavbou průmyslových podniků ap. velice úzce souvisel prudký nárůst stavebních firem, které se sice bezprostředně nepodílely na výrobní činnosti, ale jejichž technické vybavení i počty pracovníků převyšovaly úroveň řady průmyslových závodů. Větších či menších stavebních firem na území města existovalo prakticky v kterémkoliv časovém úseku vždy několik desítek, přičemž některé z nich, většinou specializované na určitý úsek stavebnictví, patřily mezi největší podniky vůbec. Snad největším z nich byla "Nordböhmische Wasserbau-Gesellschaft" v roce 1912 přeměněná v akc. společnost. Své sídlo měla v Masarykově ulici 45 a specializovala se na provádění vodních staveb, výstavbu vodovodů, kanalizací, čistících zařízení ap. (např. stavba vodárny pro Ústí n. L., klíšské koupaliště ap.). Od roku 1918 byl jejím majitelem ing. Alois Winnar a podnik zaměstnával kolem 100 technických pracovníků a 500 - 800 dělníků.
