Sklárna
Konec 60. a začátek 70. let 19. století probíhal ve znamení hospodářského
rozmachu, který bezpochyby ovlivnil založení sklárny na území
města. Podnět k tomu vzešel z místních podnikatelských kruhů,
zejména od ředitele Spolku pro chemickou a hutní výrobu Maxe Schaffnera.
Chemická továrna expedovala značnou část svých produktů v tekutém
stavu a musela všechny potřebné obaly, tj. demižóny a zásobní
lahve, nakupovat od různých dodavatelů.
Proto se zde nabízela možnost založit v místě sklárnu se zajištěným
odbytem, což představovalo poměrně malé podnikatelské riziko.
Zájemci o založení nového podniku utvořili přípravný výbor akciové
společnosti, který vydal s datem 16. prosince 1871 zatímní listy
- cenné papíry o úhrnné nominální hodnotě 500 000 zlatých. Celkem
šlo o 2 500 listů, každý znějící na 200 zl., prodávaných kus za
50 % nominální hodnoty. Podle stanov společnosti, schválených
pražským místodržitelstvím 30. prosince 1873, je brzy nahradily
akcie. Vlastníci zatímních listů je mohli postupně vyměnit tak,
že za jeden list obdrželi po doplacení 100 zl. jednu akcii, čímž
uhradili její plnou nominální hodnotu.
Tak získala Rakouská společnost sklářských hutí (Österreichische
Glashütten-Gesellschaft) v Ústí n. L. dostatečný kapitál ke stavbě
a zahájení provozu továrny.
Popsání historie druhdy jednoho z nejvýznamnějších závodů Rakouska-Uherska
je dnes značně obtížné, neboť neodpovědní vedoucí pracovníci sklárny
připustili před rokem 1965 zničení velmi cenného archivu.
Výstavba sklárny započala na základě povolení okresního úřadu
ze dne 29. března 1872 na pozemku o celkové ploše 7,2 hektaru.
Proti úřednímu rozhodnutí vznesl námitky jen rolník Franz Ulbrecht,
jehož polnosti sousedily se západním okrajem katastru sklárny.
Uplatnil je již během přípravného řízení s odůvodněním, že provoz
hutě ohrozí exhalacemi výnosy jeho polností. Okresní úřad ani
pražské místodržitelství však stěžovateli nevyhověly s poukazem
na to, že hlavní zdroj exhalací představuje hutní budova, která
je dle projektu vzdálena od Tovární ulice 30 a od nejbližších
pozemků Franze Ulbrechta nejméně 22 sáhů, tj. přibližně 42 metrů.
Pro opakující se stížnosti sklárna v následujících letech pole
Franze Ulbrechta vykoupila a rozšířila své území podle Tovární
ulice směrem k Předlicím až po dnešní západní hranici svého katastru,
čímž rozšířila jeho plochu na 10,5 ha.
Od jara 1872 probíhala velkorysá výstavba sklárny jako specializovaného
závodu na výrobu obalového skla, prvního svého druhu na území
monarchie. V té době představovaly demižóny a lahve doplňkový
sortiment řady hutí. Speciálně se jimi však nezabýval žádný závod.
Vedle dvou pánvových pecí byla v Ústí n. L. poprvé u nás postavena
vanová pec, umožňující nepřetržité tavení a hromadné zpracovávání
skloviny, jež bylo v té době výlučně rukodělnou záležitostí. Tavicí,
chladicí a temperovací pece se vytápěly generátorovým plynem,
vyráběným ve vlastní plynárně. K vybavení hutě patřila též pánvárna
a šamotárna pro výrobu žárovzdorných kamenů na stavbu a opravu
pecí. Součástí závodu byla i kotelna s parním strojem.
Připojení na železniční trať získala sklárna zprvu prodloužením
vlečky ze Spolku pro chemickou a hutní výrobu. Teprve po roce
1899 prodloužila Ústecko-teplická dráha tuto vlečku ke Klíši a
do Předlic, odkud se její kolej vrací obloukem podle fotbalového
hřiště zpět k Západnímu nádraží.
Sklárna zastavěla provozními objekty zprvu jihovýchodní část svého
katastru, zatímco v jeho severozápadní části vybudovala podle
jižního okraje dnešní Sklářské ulice dělnickou kolonii zprvu o
osmi, později šestnácti domech na ploše asi dvou hektarů. Součástí
kolonie se později stala i malá kaple, oddělená spolu s obytnými
budovami od vlastní továrny plotem. Dnes se na místě osady zbořené
koncem 40. let rozkládá kmenárna a sklad surovin, generátorovna
a trafostanice.
Bez volných bytů pro skláře nemohla tehdy žádná huť pomýšlet na
získání kvalifikovaných dělníků. Ti užívali po dobu zaměstnání
ve sklárně přidělené byty bezplatně a dostávali pro otop domácností
deputátní uhlí, mistři zpravidla 20 q čtvrtletně. Pokud neměl
závod k dispozici volný byt, hradil přijatým kvalifikovaným sklářům
nájemné i otop přiměřeným paušálem.
Sklárna zahájila výrobu nedlouho před 11. červencem 1873, kdy
došlo mezi správou závodu a západoněmeckými skláři, kteří tu pracovali,
k první vážné rozepři. Spor vznikl tím, že ředitelství odmítlo
uhradit sklářům mzdu za dva dny, během nichž probíhaly opravy
zařízení. Třicet mistrů sklářů, kteří přišli do ústecké sklárny
z Porýní, však žádalo za dva promeškané dny odškodné. Správa závodu
jim nabídla pouze náhradu mzdy ve výši 1/4. S tímto návrhem skláři
nesouhlasili a přiměli i ostatní osazenstvo, aby přerušilo práci.
Ještě téhož dne však dělníci podmínky ředitelství přijali a obnovili
výrobu. Šlo o druhou stávku sklářů zaznamenanou v Čechách, která
však skončila neúspěchem a vynuceným odchodem jejich mluvčího.
Prvním prezidentem Rakouské společnosti sklářských hutí zvolila
valná hromada akcionářů poslance na zemském sněmu v Praze a na
říšské radě ve Vídni dr. Viktora Ruße, majitele velkostatku v
Krásném Březně, vicepresidentem se stal ředitel Spolku pro chemickou
a hutní výrobu Max Schaffner. Z pěti dalších členů správní rady
byli dva podnikatelé z Ústí n. L., dva z Teplic a jeden z Vídně.
V roce 1873, kdy došlo k zahájení výroby, končilo období velké
prosperity a zakládání nových závodů. Příčinou byl pád akcií na
vídeňské burze, k němuž došlo 9. května. Začínala světová hospodářská
krize. Její důsledky se však na provozu sklárny, jak se zdá, výrazněji
neprojevily. Naopak, během 70. let rychle rostla poptávka po lahvích
všeho druhu, které nacházely uplatnění hlavně v distribuci minerálních
vod, v potravinářském i chemickém průmyslu.
Dne 30. října 1878 přinesl Aussiger Anzeiger zprávu, podle níž
"ve sklárně v Ústí n. L. zastavili dělníci práci, poněvadž
jim nebyla zvýšena mzda. Ředitelství továrny propustilo veškeré
dělníky a přijalo jiné. Propuštění chtěli opět za dřívější mzdu
pracovati, nebyli však více přijati". Toto lakonické sdělení
převzaly místní noviny z Reichenberger Zeitung a počátkem listopadu
je v doslovném překladu přinesly pražské Národní listy. Nic dalšího
není však doposud o události známo. Nepochybně tu došlo ke konfliktu
většího rozsahu, který skončil výlukou stávkujících. Propuštění
celého osazenstva je však málo pravděpodobné.
Výrazem sociálního neklidu byla i událost, k níž došlo ve sklárně
na jaře 1880. Dne 3. května napadli na nádvoří závodu tři krátce
před tím propuštění dělníci inspektora sklárny. Srazili jej k
zemi a způsobili mu lehčí zranění. Všichni byli zajištěni a dva
z nich odsouzeni okresním soudem ke čtyřem dnům vězení. Po vykonání
trestu byli pak jako nežádoucí cizinci (říšští Němci) vypovězeni
ze země.
Zatímco sociální konflikty neušly zpravidla pozornosti tisku,
zůstával vlastní vývoj závodu ve stínu veřejného zájmu. Od počátku
80. let začala na sebe Rakouská společnost sklářských hutí upozorňovat
četnými diplomy a medailemi, které získávala na výstavách nejen
v Praze a ve Vídni, ale také v Paříži, ve Filadelfii a na dalších
místech. Již koncem 70. let patentovala zlepšenou konstrukci sklářské
vanové pece, která se však stala předmětem vleklého soudního sporu
s firmou Siemens, která obhajovala vlastní prioritu vynálezu.
Tato drážďanská firma začala s úspěchem pronikat se svým obalovým
sklem na rakouský a uherský trh, kam ho dodávaly její závody z
Drážďan a z Döhlen u Drážďan. Aby se vyhnula celním překážkám
vývozu, zahájila roku 1878 stavbu velké lahvárny v Novém Sedle
u Lokte, která se stala zanedlouho vážným konkurentem ústecké
sklárny.
Příznivá odbytová situace umožnila investovat do rozvoje závodu
i Rakouskou společnost sklářských hutí. V roce 1882 postavila
ve sklárně 5. a 6. tavicí pec v nové hale. Šlo o pánvové pece
na bílé sklo o rozměrech 6,30 x 2,50 m. Nový investiční celek
měl jeden komín, osm chladicích a čtyři temperovací pece, dvě
místnosti pro přípravu kmene a další dvě pro třídění hotových
výrobků, vazárnu a sklad. Patřila k němu též nová brusírna. Poblíž
hutní haly byly postaveny čtyři plynové generátory.
Vedle demižónů a zásobních lahví vyráběla huť od samého počátku
široký sortiment lahví všeho druhu, a to barevných i bílých. V
roce 1883 rozšířila svůj výrobní program o osvětlovací skla do
plynových lamp, která si získala pod ochrannou značkou Monopol
dobrý zvuk a přispěla k vývozním úspěchům firmy.
V roce 1884 měl závod podle Brandeise již čtyři pece vanové a
jednu pánvovou na výrobu barevného skla. Na dalších dvou pánvových
pecích vyráběl sklo bílé. Při roční produkci 15 milionů lahví
zaměstnávala huť 650 osob. Z téže doby pochází pravděpodobně též
výroba dutých skleněných koulí do rybářských sítí, které se tehdy
při rybolovu běžně používaly.
Později začala sklárna vyrábět též bohatý sortiment laboratorních
skel. Lahve se expedovaly v dřevěných přepravkách, osvětlovací
a laboratorní skla v bednách. Původně slaměnou vystýlku nahradila
později dřevitá vlna, vyráběná v závodě na speciálním stroji.
Demižóny a zásobní lahve se oplétaly do proutěných košů. Všechno
drobnější skleněné zboží určené do zámoří se po zabalení zašívalo
ještě do žoků ve tvaru slamníku.
Rozmach výroby a investiční činnosti pokračoval v ústecké sklárně
i během let 1885-1895. Na konci tohoto období měla huť již šest
pecí vanových a tři pánvové, brusírnu s parním pohonem, sklady
v Praze, ve Vídni a Budapešti, obchodní zastoupení ve všech větších
rakousko-uherských městech. Podle údajů z roku 1895 v ní pracovalo
900 osob. Roční výroba lahví překročila 20 milionů kusů. Objemem
produkce ji v té době předčila Siemensova sklárna v Novém Sedle
u Lokte. Ústecká sklárna ztratila tak svůj primát a zaujala mezi
rakousko-uherskými lahvárnami i ostatními podniky sklářského průmyslu
monarchie druhé místo.
V téže době se pozvolna měnilo i národnostní složení osazenstva
sklárny. Jak vznikaly nové provozy, přicházeli též noví zaměstnanci.
Kvalifikovaní skláři nejspíše ze zanikajících hutí v jižních,
jihozápadních a středních Čechách, nekvalifikovaní dělníci často
z dolního Poohří, ale i odjinud. Mezi nimi byla značná část Čechů.
V polovině 90. let jich v ústecké sklárně pracovala přibližně
třetina. Nebyl mezi nimi však ani jeden úředník. Správa závodu
byla výlučně německá.
Na jaře 1896 vznikla v huti odborová organizace, do níž vstoupilo
na 250 sklářů, tj. mistrů a jejich pomocníků. Koncem června zveřejnilo
ředitelství závodu nový pracovní řád, který zhoršoval postavení
dělníků. Přímo provokativní ráz mělo ustanovení, jímž se zkracovala
výpovědní lhůta ze 14 dnů na 24 hodin. Reakcí na to byl příliv
dalších 150 sklářů do odborové skupiny, čímž vzrostla její členská
základna na 400 osob. Šlo výlučně o kvalifikované mistry a jejich
pomocníky, nikoliv o odborně vyškolené dělníky jiných profesí
pracujících v závodě, o pomocných dělnících a nádenících nemluvě.
Mezi vedením závodu, které pohlíželo s nedůvěrou na organizování
dělnictva, a profesní odborovou skupinou vzniklo napětí, které
vyústilo 1. srpna 1896 ve stávku.
Jejímu vyhlášení předcházela celozávodní schůze dělnictva požadující
vedle zachování dosavadních výpovědních lhůt též ustavení výboru
z řad sklářů, který by se vyjadřoval k přijímání a propouštění
dělníků. Skláři dále požadovali uznání odborové organizace a stanovení
pevných mezd pro tři kategorie pracovníků. Zvolení mluvčí dělnictva
přednesli uvedené požadavky ředitelství závodu 29. června 1896.
Následujícího dne byli propuštěni nejen oni, ale i téměř všichni členové výboru odborové
skupiny, úhrnem 24 osob. Většinou šlo o dlouholeté zaměstnance
závodu, kteří v něm pracovali nepřetržitě nejméně deset let a
jako členové závodní pojišťovny získali nárok na poměrnou část
starobního důchodu, který jim měl být vyplácen po dosažení 65
let věku, pokud by zůstali zaměstnanci sklárny. Výpovědí ze strany
závodu tento nárok ztratili. Současně s oznámením výpovědí rozšířilo
vedení sklárny zprávu, že je ochotno znovu zvážit své dřívější
rozhodnutí a propuštěné skláře přijmout zpět, jestliže spolu s
dosud zaměstnanými dělníky vystoupí z odborové organizace.
Tyto podmínky skláři odmítli a dne 1. srpna 1896 vstoupili do
stávky. Nedošlo však k úplnému zastavení práce. Ke stávkokazectví
se uchýlilo na čtyřicet sklářů (říšských Němců), členů továrního
pěveckého spolku, který vedl ředitel závodu. K nim se přidali
další dělníci zejména poté, co okresní hejtman namísto zprostředkování
ve sporu nechal dva skláře uvěznit pro pobuřování a četnickou
asistencí zajistil násilné vystěhování propuštěných z továrních
bytů. Bezohledným postupem ředitelství závodu i okresního hejtmana
byla stávka během deseti dnů zlomena. Nepomohly ani projevy solidarity
dělnictva jiných lahváren a peněžní podpory k vedení stávkového
boje. Skláři se vrátili do práce 11. srpna za podmínek stanovených
firmou. Nový tovární řád zůstal v platnosti. Výpovědi dělnických
důvěrníků nebyly zrušeny. Odborová organizace se zanedlouho rozpadla.
Během stávky odešli mnozí skláři do jiných závodů, aniž vyčkali
ukončení konfliktu. Po obnovení práce nemohl být proto provoz
sklárny obnoven v plném rozsahu pro nedostatek dělníků.
Před započetím stávky pracovalo ve sklárně 900 osob. Z toho bylo
520 kvalifikovaných sklářů a jejich pomocníků. Nekvalifikovaných
dělníků bylo 380, z toho 275 mužů a 105 žen. Z celkového počtu
dělníků bylo 129 mladších 16 let. Průměrné týdenní výdělky mistrů
obnášely 14,70 zl., jejich pomocníků 7,50 zl. a odnašečů 4,5 zl.
při 8,5 hodinové pracovní době (včetně přestávek).
Činnost odborové skupiny se podařilo obnovit v závodě teprve roku
1903, kdy našly dvě až tři desítky sklářů odvahu obnovit schůzovou
a agitační činnost mezi dělníky. Členská základna odborů rychle
rostla. V roce 1905 měla místní skupina již 148 členů. Do roku
1907 se jejich počet zvýšil na 367. Dříve úzce profesně vymezené
odbory přijímaly již do svých řad i pracovníky nesklářských řemesel
a pomocné dělníky obojího pohlaví. Samostatně se organizovali
jen ve sklárnách zaměstnaní němečtí kovodělníci.
Značné protesty vyvolal mezi ústeckými skláři návrh novely živnostenského
zákona, publikovaný na podzim 1905. Hostinští v něm požadovali
zákaz prodeje lahvového piva. Návrh zákona, který ohrožoval odbyt
lahváren, se jim však nepodařilo prosadit. Sklářská odborová skupina
se účastnila též akcí na podporu sociálních požadavků širších
vrstev obyvatelstva, například za zrušení mostného mezi Ústím
a Střekovem. Organizovaní skláři mařili projevy extrémního nacionalismu
a dlouho mu odolávali. Přesto nedokázali zabránit roku 1911 odchodu
českých dělníků z dosud jednotného Ústředního svazu sklářských
dělníků Rakouska.
Ve druhé polovině 90. let neprobíhal již rozmach sklárny dřívějším
tempem. Hlavní příčinou byl vznik řady konkurenčních firem, které
nasytily trh, což se projevilo v poklesu cen. V rozmezí let 1875-1879
se snížila průměrná cena za jednu tunu lahví ze 134 na 75 zlatých,
tj. o 44 %. Klesala též míra zisku, což se projevovalo ve výši
dividend. Rakouská společnost sklářských hutí je vyplácela v letech
1890-l893 ve výši 10 %, v letech 1894-1903 poklesly dividendy
na 8 % a v roce 1904 dokonce na 6 %.
Sčítání živnostenských závodů z června 1902 zaznamenalo v politickém
okrese Ústí n. L. dvě továrny na výrobu skla se 785 zaměstnanci.
Druhou sklářskou huť se vedle ústecké nepodařilo bezpečně doložit
na území města ani okresu. Sklárnu Kindlers zmiňuje Provazník
v Krásném Březně od roku 1880. Šlo však nejspíše o závod na výrobu
vodního skla, který přešel roku 1896 na firmu Karl Dlouhy. Od
roku 1883 tavil vodní sklo rovněž Albert Propfe a od roku 1888
také firma Hartung. Během sčítání živnostenských závodů v roce
1902 vyráběly vodní sklo jen dvě v obchodním rejstříku protokolované
firmy. Šlo o chemické továrny K. Dlouhy s objekty v ulici U podjezdu
(severně od železniční tratě) a Albert Propfe s provozem na rohu
Drážďanské a Žežické ulice.
Výroba skla a vodního skla se v principu neliší. Základní rozdíl
je ve složení kmene a ve výsledném produktu. Proto mohlo dojít
při sčítání živnostenských závodů k záměně předmětu podnikání.
Vodní sklo nachází široké uplatnění v chemickém, papírenském a
textilním průmyslu. Jeho výroba se sice nepovažuje za typicky
sklářskou, dodnes však tvoří součást tohoto průmyslového odvětví.
Z celkové rakousko-uherské roční produkce 500 tun kusového vodního
skla dodávala koncem 19. stol. sama firma Dlouhy na trh 350 tun.
Při výrobě skla pracovalo podle zmíněného sčítání z roku 1902
celkem 785 osob, což bylo méně než roku 1896,
kdy sklárna zaměstnávala 900 pracovníků jen v dělnických profesích.
Pokles počtu zaměstnaných osob souvisel s krizí, která propukla
počátkem 20. století a kulminovala v letech 1901-1903. Po jejím
odeznění příznivý vývoj sklárny pokračoval.
V mezidobí let 1906-1910 rozšířil závod počet svých vanových pecí
ze sedmi na osm (přičemž tři pánvové pece zůstaly v provozu),
parních strojů ze dvou na tři a jejich výkon ze 120 na 250 HP.
Poprvé je již zmiňována vlastní elektrárna s výrobou stejnosměrného
proudu na třech generátorech, pohánějících dvanáct elektromotorů.
Sklárna tehdy vykoupila na severní straně dnešní Sklářské ulice
pozemky o rozloze 3,8 hektaru a postavila na nich sedm obytných
domů. Spolu se 16 staveními na jižní straně Sklářské ulice představovalo
bytové hospodářství závodu celkem 23 domů se 150 byty. Vedle toho
postavila sklárna školku pro děti zaměstnanců a tovární lázně.
Roční spotřeba uhlí se tehdy odhadovala ve sklárně na 50 000 tun,
surovin na 21 000 tun. Objem vyplácených mezd přesahoval jeden
milion korun. Denní produkce závodu se pohybovala kolem 100 000
láhví, roční výroba přesahovala 30 milionů kusů skla.
Pozoruhodný doplněk sklářské výroby představovala produkce firmy
Karl Vlk, založené ve Štýrském Hradci roku 1897, která zřídila
v Čechách před rokem 1900 pobočné závody v Radnicích u Plzně a
v Ústí n. L. Ústecký závod se specializoval na výrobu lahvových
uzávěrů všeho druhu. Nejznámější z nich měly patentovou ochranu
a prodávaly se pod značkami Heureka a Styria nejen v Rakousko-Uhersku,
ale i v Itálii, Německu, Rusku a Švýcarsku.
V roce 1907 získal většinu akcií Rakouské společnosti sklářských
hutí teplický průmyslník Max Mühlig, majitel skláren v Hostomicích,
Řetenicích a v Újezdečku u Teplic. S jeho přispěním dosáhla ústecká
a. s. roku 1909 majoritu cenných papírů největší uherské lahvárny
v Salgótarjanu. Mühlig tím výrazně posílil své postavení .
Počátkem 20. století konkurovalo ruční výrobě lahví v severozápadních
Čechách jen několik poloautomatických strojů Severin, které zavedl
Max Mühlig ve své sklárně v Hostomicích roku 1906. Skutečnou revoluci
ve výrobě lahví přinesl však teprve vynález automatického stroje
Owens/USA, který ohrozil ruční výrobu obalového skla a vedl roku
1907 ke vzniku evropského lahvařského kartelu, jehož součástí
se stala i ústecká sklárna. Žádná z evropských lahváren neměla
totiž dost kapitálu k uhrazení licenčních poplatků za získání
patentových práv pro stavbu a využití nových strojů.
První zkušenosti se strojovou výrobou lahví získala ústecká sklárna
během roku 1913 na poloautomatickém stroji dosud blíže neurčeného
typu. Téhož roku došlo na valné hromadě společnosti ke zvýšení
akciového kapitálu z jednoho na dva miliony korun. Teprve ve druhé
emisi akcií od svého založení vydala Rakouská společnost sklářských
hutí 2 500 nových akcií o nominální hodnotě 400 rakouských korun
za kus.
V letech 1912-1914 probíhaly v závodě stavební úpravy k instalaci
prvního stroje Owens na automatickou výrobu lahví. Jeho provoz
vyžadoval zřízení kompresorovny, vývěvy, elektrocentrály a zavedení
kvalifikované strojní a elektrotechnické údržby. Do chodu byl
uveden krátce po vypuknutí první světové války - nejspíše ještě
v srpnu 1914. Na podzim téhož roku jej poškodil požár, když hutní
hala 3. vanové pece, kde byl instalován, lehla popelem. O rok
na to poškodil výbuch parního kotle objekt kotelny a usmrtil topiče.
Rozsah škod byl tak značný, že muselo být k odstranění havarijního
stavu pro nedostatek vlastních pracovníků povoláno ženijní vojsko.
Vypuknutí první světové války podlomilo rázem vzestupný vývoj
ústecké sklárny. Značná část zaměstnanců musela narukovat. Válečné
události vyvolaly všeobecnou nejistotu a vedly k omezení odbytu
v tuzemsku i v zahraničí. Výroba osvětlovacího skla musela být
po dobu války zcela zastavena. To vše se promítalo do výsledku
hospodaření sklárny za první válečný rok, který skončil ztrátou
76 653,34 korun. V dalších letech měl již závod aktivní bilanci,
avšak objem jeho produkce výrazně klesal. V roce 1916 využíval
sotva polovinu své výrobní kapacity.
Valná hromada akcionářů konaná 28. června 1916 zvýšila základní
jmění společnosti třetí emisí akcií. Rakouská společnost sklářských
hutí v ní vydala 2 500 cenných papírů, každý z nich v nominální
hodnotě 400 korun. Tím vzrostl základní kapitál společnosti ze
dvou na tři miliony rakouských korun.
Rozkládající se přídělový systém donutil sklárnu obstarávat potraviny
pro své zaměstnance samostatným nákupem. V roce 1917 zabránilo
vedení závodu vypuknutí stávky mladistvých odnašečů mimořádným
přídělem 1/2 kg fazolí. Dlouhodobé hladovění vedlo k podvýživě
pracovníků sklárny a ke snížení jejich výkonnosti.
První světová válka umožnila na jedné straně monopolům, které
se podílely na jejím vedení, dosahovat mimořádné zisky, na druhé
straně však podlomila ta průmyslová odvětví, která nesloužila
válečným účelům.
Po skončení války probíhala obnova výroby s velkými obtížemi pro
nedostatek surovin, uhlí i vznikem ČSR vyvolaného zúžení vnitřního
trhu, který se rozpadem Rakousko-Uherska zmenšil o 2/3. Před rokem
1918 vyvážely české a moravské sklárny na výrobu obalového skla
přibližně pětinu své produkce. Po vzniku ČSR musely exportovat
nejméně 70 %, měla-li být využita jejich kapacita. Vzniklou situaci
si záhy uvědomili němečtí průmyslníci v českém pohraničí, kteří
měli v rukou 86 % veškeré výroby skla v ČSR. Nabádali k modernizaci
a racionalizaci výroby, ale varovali před rozšiřováním výrobních
kapacit.
Jiná byla situace ve výrobě vodního skla. Možnosti jeho využití
po válce značně vzrostly. Firma K. Dlouhy proto mohla výrazně
rozšířit a modernizovat svůj závod v Krásném Březně. Podle stavebního
projektu z května 1919 došlo k podstatnému rozšíření a zvýšení
tovární haly, postavení nové kotelny, tavicí vanové pece, komínu
o výšce 45 m a četných přístaveb. Žádnou další firmu na výrobu
vodního skla dostupné prameny v meziválečném období na území města
nezmiňují.
Po vzniku nového státu se stalo neúnosným, aby si Rakouská společnost
sklářských hutí ponechala svůj dosavadní název. Valná hromada
akcionářů konaná v Ústí n. L. dne 28. června 1919 ji proto přejmenovala
na Union, akciová společnost sklářských hutí v Ústí n. L.
Válkou oslabená sklářská výroba se dostávala postupně do normálních
kolejí. K 1. říjnu 1919 zaměstnávala sklárna již 814 pracovníků.
Do jara 1920 se jejich počet zvýšil přibližně na tisíc. Zvyšující
se zaměstnanosti využily odborové organizace sklářských dělníků
obou národností k prosazení kolektivních smluv. Ve výrobě obalového
skla se podařilo takovouto smlouvu uzavřít 16. ledna 1920.
Rostoucí odbyt lahví umožňoval rozšiřování strojní výroby, započaté
na jednom stroji Owens v roce 1914. Druhý stroj, dodaný berlínskou
strojírnou Schwarzkopf za války a uskladněný v hostomické sklárně
v rozebraném stavu, byl převezen do Ústí n. L. a zde zprovozněn
v roce 1920. Denní výkon v ústecké sklárně tehdy používaných šestiramenných
strojů se pohyboval kolem 20 000 půllitrových lahví. Za stejnou
dobu se na jedné dílně s ruční výrobou, kde pracovali dva skláři
a jeden odnašeč, zhotovilo asi 1 500 lahví stejného druhu. V roce
1920 opustilo brány závodu poprvé 38 milionů lahví. To již bylo
zřejmé, že stroje Owens nahradí postupně velkosériovou ruční výrobu,
i když část odběratelů dávala ještě přednost dražším ručně tvarovaným
lahvím s reliéfním provedením firemní značky či verbálním označením
firmy v menších sériích.
K výraznějšímu omezování ruční výroby došlo v souvislosti s první
poválečnou krizí z nadvýroby, jejíž známky se začaly projevovat
počátkem roku 1922. Na jaře 1922 vyústil spor o novou kolektivní
smlouvu mezi odborovými svazy a svazem zaměstnavatelů ve sklářském
průmyslu v hromadnou výluku dělnictva, která trvala od 13. března
do 3. dubna. Zápas, který vyprovokoval neuváženým postupem svaz
německých kovodělníků jako jeden ze signatářů smlouvy, skončil
porážkou dělnictva a všeobecným snížením mezd. Těmto událostem
předcházel pokles cen na zahraničních trzích, který měl za následek
zhoršení odbytových možností, následné omezování výroby a propouštění.
Ústecká sklárna snížila stav osazenstva ještě před zahájením výluky
na 700 osob.
Nepříznivou odbytovou situaci zhoršila v jarních měsících deflační
politika vlády, kterou se zvýšila během roku 1922 hodnota naší
koruny z 8 na 15 švýcarských centimů. Tento vývoj poškodil všechna
exportní odvětví průmyslu, přičemž ztráty každého z nich byly
o to větší, čím vyšší byl jeho vývoz. Do svízelné situace se dostala
i ústecká sklárna pracující omezeně do srpna 1922, kdy byla nucena
výrobu na přechodnou dobu zcela zastavit.
Náhlý vzrůst nezaměstnanosti a všeobecné zhoršení sociálních poměrů
zradikalizovaly značnou část sklářů, zejména členů nově vzniklé
KSČ. Ti vystoupili s ostrou kritikou vedení socialistických odborů.
V části odborových skupin, k nimž patřila i ústecká sklárna, získali
většinu, vystoupili z českého Svazu sklářských dělníků i německého
Zentralverband aller Glasarbeiter a založili sklářskou sekci Mezinárodního
všeodborového svazu (MVS).
Nejnižšího bodu dosáhla poválečná krize v roce 1923. Během ní
poklesl export lahví z ČSR ve srovnání s rokem 1920 na polovinu.
Průměrná cena za jednu tunu lahví se snížila ze 3 460 na 1 740
Kč. V roce 1924 byl již patrný vzestup výroby. Pokles cen lahví
vyvážených do ciziny se sice ještě toho roku nepodařilo zastavit,
ale objem exportu byl již vyšší než v předcházejících letech.
Po krizi se upevnilo kartelové spojení lahvařských závodů, které
si uvědomily, že mohou obstát na trhu jen při pronikavé racionalizaci
výroby. Ta si ovšem vyžadovala další investice. Akciová společnost
Union prošla dramatickým poválečným vývojem se ztrátou, neboť
musela již v roce 1919 odepsat akcie sklárny v maďarském Salgótarjánu
ve výši 750 tisíc Kč, které získala roku 1909.
V roce 1924 se Mühligové rozhodli přeměnit svou komanditní společnost
v akciovou a připojit k ní rovněž ústeckou společnost Union. Svůj
záměr provedli po dohodě s minoritními akcionáři na valné hromadě
společnosti, která odhlasovala 5. května 1924 přeměnu a. s. Union
v Ústí n. L. na a. s. Mühlig Union se sídlem v Teplicích. Přitom
došlo ke zvýšení akciového kapitálu ze 3 na 30 milionů Kč v pořadí
již čtvrtou emisí, tentokrát 67 000 akcií po 400 Kč.
Příznivá odbytová situace umožnila další modernizaci sklárny,
která uvedla do provozu v letech 1926 a 1928 třetí a čtvrtý šestiramenný
automatický stroj Owens. Na přelomu let 1929/30 zahájila výrobu
na prvním jednoramenném automatickém stroji Roirant. Byl však
poměrně drahý a měl technické nedostatky. Proto konstruktér ústecké
sklárny ing. Ernst Kammel navrhl a postavil pro ekonomickou výrobu
sérií do 100 tisíc kusů původní jednoramenný automatický stroj
Lagena, který se plně osvědčil. Navíc byly jeho formy vzájemně
vyměnitelné se strojem Owens. Po více než dvacetiletém provozu
byly dva stroje tohoto typu odprodány indické lahvárně ve městě
Salem, stát Madras, kde navázaly roku 1959 na předchozí úspěšnou
výrobu v ústecké sklárně.
Současně s racionalizací výroby se postupně bouraly staré tavicí
a chladicí pece, aby uvolnily místo novým strojům, výkonnějším
tavicím agregátům, tunelovým chladicím pecím, skladům a dílnám.
Koncem 20. let zůstalo v provozu pět vanových pecí, z toho čtyři
na strojní a jedna na ruční výrobu lahví. Další vanová pec zůstala
v klidu jako záložní. Závod zastavil výrobu osvětlovacího a laboratorního
skla a věnoval se výlučně sklu obalovému. S rozšiřováním strojní
výroby se modernizovaly celé provozy, přestavovaly tovární haly
a zvyšovaly komíny. Výrobní kapacita sklárny vzrostla na 60 milionů
lahví ročně. V roce 1929 zaměstnával závod 816 dělníků a přibližně
stovku úředníků, úhrnem nejméně 900 osob.
Nadějný vývoj závodu podlomila světová hospodářská krize. Její
projevy nebyly zprvu nijak dramatické, neboť a. s. Mühlig Union
přenesla do ústeckého závodu výrobu lahví ze sklárny v Hostomicích,
která musela být po opakovaných požárech v letech 1926 a 1928
zastavena. Přesto bylo počátkem 30. let propuštěno v Ústí n. L.
nejméně tři sta pracovníků.
Zatímco se ve většině průmyslových odvětví projevily během druhé
poloviny 30. let známky oživení, ve sklářství přetrvávala hluboká
deprese. Na jaře 1936 zaměstnávala sklárna jen 600 provozních
pracovníků a připravovala propouštění, které mělo postihnout najednou
145 dělníků. V květnu téhož roku bylo nakonec po intervenci státních
úřadů propuštěno jen 112 osob. Firma ponechávala své nezaměstnané
v závodních bytech, které mohli i nadále užívat zdarma a poskytovala
jim bezplatně snížené příděly uhlí. Nezaměstnaní, kteří pracovali
v závodě před propuštěním alespoň deset let, dostávali podporu
ze sociálního fondu firmy ve výši 200-500 Kč měsíčně, která se
řídila věkem, délkou zaměstnání u firmy a výší mzdy dosahované
před propuštěním. V roce 1934 musel být okruh podporovaných zúžen
na ty, kdo měli v závodě odpracováno nejméně 25 let a částka příspěvku
v nezaměstnanosti jim byla snížena na 100-300 Kč měsíčně.
V roce 1937 došlo ke stavebním úpravám v tovární hale vany č.
2, v níž byl instalován tažný stroj na výrobu plochého skla. Jak
dokládá zápis z komisionálního šetření ze dne 29. prosince 1937,
byla zdvižena část střechy a od vany ke stroji přistavěn přítokový
kanál. Šlo o kombinaci technologie Libbey-Owens a Fourcault, tj.
tažení pásu skla z volné hladiny bez použití výtlačnice a ponorného
bloku s přidržováním okrajů skla pomocí rolnových držáků. Podstrojová
komora se podobala podstrojové komoře strojů Fourcault a shodný
byl i tažný stroj. Popsaný experiment byl údajně úspěšný a vyrobené
tabulové sklo mělo výbornou optiku. Pokusný provoz byl ukončen
během zářijové krize v roce 1938. Mühlig nechal údajně celé zařízení
rozebrat a uskladnit na několika místech. Patrně mělo být využito
po skončení války.
Až do jejího vypuknutí se v ústeckém závodě po připojení českého
pohraničí k Německu moc nezměnilo. Část českých pracovníků odešla
do vnitrozemí ještě před příchodem německé armády. Někteří se
přihlásili k německé národnosti. Ti kdo zůstali, prožívali těžká
léta války a okupace. Nacisté nedovolili nikomu z Čechů vykonávat
práci předáka nebo mistra. Přeřazením na pomocné práce byli postiženi
i kvalifikovaní dělníci bez rozdílu národnosti, kteří byli známi
svým levicovým smýšlením.
S prodlužující se válkou klesal odchody do armády počet zaměstnanců.
Od roku 1940 je nahrazovali francouzští a od roku 1942 též sovětští
váleční zajatci, ubytovaní ve sklárně. Z celkového počtu 839 pracovníků
v roce 1940 poklesl jejich stav do roku 1942 na 564. Během let
1943-1944 pracovalo v závodě přes 650 osob, z toho bylo 68 francouzských
a 235 sovětských zajatců, 32 z nich zahynulo v důsledku podvýživy
totálním vyčerpáním.
Nacistům se dařilo udržovat v provozu dva až tři tavicí agregáty
se stroji Owens, Roirant a Lagena. Ruční výroba lahví, provozovaná
na posledních dvou dílnách, byla zastavena roku 1942. Pokračovalo
jen foukání demižónů. Za války vzrostla výrazně poptávka po zavařovacích
sklenicích. Jejich výrobu zavedla sklárna na dvou strojích Pötting.
V roce 1943, kdy zaměstnával závod průměrně 666 osob, opustilo
jeho brány 54 milionů lahví a zavařovacích sklenic s víčky. K
podstatnému snížení výroby došlo až na jaře 1945, kdy byl 17.
dubna zastaven tavicí agregát na bílé a 5. května na olivově zelené
sklo. V den ukončení provozu měla sklárna již jen 410 zaměstnanců,
z nich byla polovina zajatců.
Prameny
Adressbuch der Glasindustrie, ročníky 1895, 1921, 1926, 1929.
Archiv města Ústí n. L., fondy Okresní úřad v Ústí n. L., Berní
správa v Ústí n. L. , Správa národního majetku v Ústí n. L. Österreichisches
Reichs-Industrie Adressbuch. Teschen-Wien-Leipzig 1900.
Literatura
J. Broul, Vývoj chemického složení obalového skla za posledních
100 let, in: Sklář a keramik, ročník 35 (1985), s. 172n. M. Grisa,
H. Horská (M. Tauerová), V. Mácha, Sto let ústecké sklárny. Praha
1971. HDI Mitteilungen. Hauptverein deutscher Ingenieure in der
Tschechoslovakischen Republik. Jahrgang 19/9-1930, Heft 12. H.
von Hugo, Rationalisierung durch Mechanisierung. Mühlig, Union,
Glasindustrie A. G. in Teplitz-Schönau, Genf 1936. J. Christmann.,
Die Industrie im politischen Bezirke Aussig. Festschrift anlässlich
des zwanzigjähr. Bestandes des Technischen Vereins in Aussig.
Ústí n. L. 1910. Jahrbuch der österreichischen Industrie 1906.
Wien 1906. A. Mitscherlich, Die böhmische Glasindustrie in Vergangenheit
und Gegenwart. Ústí n. L. 1930. A. Smrček, Mechanizace výroby
obalového skla 1850-1945, in: Historie budování moderního sklářského
průmyslu v severních Čechách, Dům techniky v Ústí n. L. 1975