V naší souvislosti může působit až symbolicky, že mnozí řečníci
na ústeckých shromážděních během roku 1848 využívali místo řečnické
tribuny násypy zeminy kolem stavby železnice. "Svoboda"
přišla jakoby téměř společně s budováním dráhy. Celkový další
vývoj v regionech však trvale neovlivňovaly ani tak místní události,
jako spíše politická rozhodnutí přijatá v centrech. Za výsledek
"revoluce", která měla v neuherských zemích spíše charakter
různě motivovaných lokálních povstání, jež ale nicméně přivedla
mettternichovský systém ke zhroucení, lze označit zrušení poddanství.
To především znamenalo, že stát vykonával i na nejnižší úrovni
soudní a politickou správu a tedy také bezprostředně vybíral daně.
Pro starou vrchnost z toho vyplynula ztráta původní funkce; změnila
se jen ve vrstvu "občanských" vlastníků rozsáhlých pozemků,
ovšem s vysokým sociálním statutem. Naopak pro obce, jež se staly
sídlem nových správních okresů, nastala doba vzrůstu jejich významu.
Příliv vzdělaných úředníků navíc urychlil i proměnu v kulturní
oblasti. Carl Georg Wolfrum, který do Ústí přišel roku 1843, zde
založil textilní podnik a později se stal významným poslancem
českého zemského sněmu a "rakouské" říšské rady, vzpomíná:
"Do Ústí přišlo okresní hejtmanství a okresní soud, patrimoniální
direktoři a justiciáři zmizeli. To bylo ze společenského hlediska
v mnohém ohledu politováníhodné; díky úřadům však přišel do města
mnohem větší počet vzdělaných osob, čímž společenský život oproti
minulosti velice získal. Úředníci se bez výjimky sžili se společností,
v níž jsem se pohyboval, společenský život se stal živější a příjemnější."
Druhým nejdůležitějším výsledkem revolučního roku - byť z větší
části jen omezeně působícím - bylo již zmíněné "provizorní
obecní zřízení" z března 1849. "Provizorní" proto,
že se jednalo o říšské nařízení, jež bylo vydáno bez ústavního
souhlasu říšského sněmu, který měl být získán dodatečně. Tento
zákon, vypracovaný hrabětem Františkem Stadionem, sice nevstoupil
v plném rozsahu v platnost, obsahoval však základní principy pozdějšího
obecního zákonodárství: samosprávu ve vlastním "přirozeném"
okruhu působení, legislativní zrovnoprávnění všech obcí, volební
právo ve třech volebních sborech podle výšky daňového zatížení
a konečně teritoriální princip, tj. pravidlo, podle něhož musel
každý kousek půdy příslušet k některé obci. Ve většině zemí, v
nichž byl zákon zaveden (nestalo se tak v Haliči a na Bukovině),
byly skutečně zvoleny obecní rady, ale jeho působnost byla postupně
omezována, až byl tzv. Silvestrovskými patenty z 31. prosince
1851, jimiž byl nastolen organický systém tzv. neoabsolutismu,
úplně zrušen. Také v Ústí nad Labem se obecní rada stala opět
pouhým příjemcem příkazů politické správy a její členové zůstali
ve funkci i po uplynutí mandátu, resp. její místa byla po eventuálním
uvolnění jednoduše znovuobsazena jmenováním.
Zbyrokratizování až na nejnižší správní úroveň se zdálo úřednicko-centralistickému
režimu jen do té míry žádoucí, pokud se v jeho rámci dařilo překonat
rozhodující překážku: vyžadovalo totiž náklady, které nepřinášely
zisk a které tak jako tak státní rozpočet sotva mohl unést. I
ministr vnitra Alexander Bach byl záhy nucen zamyslet se nad tím,
jak by se správní náklady daly snížit. Podobné úvahy nevedly jen
k různým "reformám", ale brzy i k položení zásadní otázky,
jak a které záležitosti by mohly přejít do pravomoci zemské či
obecní samosprávy. Od roku 1855 lze pozorovat vážné snahy, které
měly směřovat k sestavení odpovídajícího obecního zřízení, jež
by splňovalo režimní nároky. Práce se ovšem jen pomalu vlekly.
Kamenem úrazu se stala po dlouhou dobu neřešitelná otázka, jaké
místo připadne šlechtickému velkostatku ve vztahu k obci.
Po porážce u Solferina roku 1859 ve válce proti Francii a Sardinii,
se politická diskuse musela zaměřit i na otázku obecních zřízení.
Proto povolal český místodržící Karl Tsoor de Mescery na podzim
1859 osmnáctičlennou komisi, která se skládala ze stejného počtu
zástupců velkostatku, měst a venkovského obyvatelstva, aby připravila
návrh českého obecního zřízení. Jak nás informuje Carl Georg Wolfrum,
který byl pozván k jednání, ve svých - v tomto ohledu vysoce zajímavých
vzpomínkách, došlo právě v otázce vyčlenění velkostatku ze spolku
obcí k ostrým sporům. Prosazení teritoriálního principu znamenalo
pro bývalé patrimoniální panstvo nejen zrovnoprávnění s ostatními
příslušníky obce (někteří z nich byli dříve jejich vlastními poddanými)
například ve volebním právu, ale i nutnost odvádět obecní dávky
stejně jako ostatní. V opačném případě by byly obce přicházely
o významné finanční prostředky. Vynětí velkostatku ze společenství
obcí vyžadovalo navíc zřízení nadřízených "okresních obcí",
jež byly tvořeny zástupci velkostatku i obcí. To mělo prvním z
nich zajistit zvláštní, nepoměrné postavení, které by aristokracii
zpětně umožnilo dohled nad obcemi.
Vyčlenění velkostatku ze svazku obcí se podařilo jen v Haliči
a Bukovině, kde způsobilo velké problémy nejen malým venkovským
obcím, ale i velkému městu Krakov: v tomto sezónním centru veškeré
polské šlechty byly postaveny výstavní paláce i divadlo, přičemž
obec byla sotva schopna financovat nejnutnější hygienická zařízení.