Výsledky revoluce 1848 - 1849

V naší souvislosti může působit až symbolicky, že mnozí řečníci na ústeckých shromážděních během roku 1848 využívali místo řečnické tribuny násypy zeminy kolem stavby železnice. "Svoboda" přišla jakoby téměř společně s budováním dráhy. Celkový další vývoj v regionech však trvale neovlivňovaly ani tak místní události, jako spíše politická rozhodnutí přijatá v centrech. Za výsledek "revoluce", která měla v neuherských zemích spíše charakter různě motivovaných lokálních povstání, jež ale nicméně přivedla mettternichovský systém ke zhroucení, lze označit zrušení poddanství. To především znamenalo, že stát vykonával i na nejnižší úrovni soudní a politickou správu a tedy také bezprostředně vybíral daně. Pro starou vrchnost z toho vyplynula ztráta původní funkce; změnila se jen ve vrstvu "občanských" vlastníků rozsáhlých pozemků, ovšem s vysokým sociálním statutem. Naopak pro obce, jež se staly sídlem nových správních okresů, nastala doba vzrůstu jejich významu. Příliv vzdělaných úředníků navíc urychlil i proměnu v kulturní oblasti. Carl Georg Wolfrum, který do Ústí přišel roku 1843, zde založil textilní podnik a později se stal významným poslancem českého zemského sněmu a "rakouské" říšské rady, vzpomíná: "Do Ústí přišlo okresní hejtmanství a okresní soud, patrimoniální direktoři a justiciáři zmizeli. To bylo ze společenského hlediska v mnohém ohledu politováníhodné; díky úřadům však přišel do města mnohem větší počet vzdělaných osob, čímž společenský život oproti minulosti velice získal. Úředníci se bez výjimky sžili se společností, v níž jsem se pohyboval, společenský život se stal živější a příjemnější."

Druhým nejdůležitějším výsledkem revolučního roku - byť z větší části jen omezeně působícím - bylo již zmíněné "provizorní obecní zřízení" z března 1849. "Provizorní" proto, že se jednalo o říšské nařízení, jež bylo vydáno bez ústavního souhlasu říšského sněmu, který měl být získán dodatečně. Tento zákon, vypracovaný hrabětem Františkem Stadionem, sice nevstoupil v plném rozsahu v platnost, obsahoval však základní principy pozdějšího obecního zákonodárství: samosprávu ve vlastním "přirozeném" okruhu působení, legislativní zrovnoprávnění všech obcí, volební právo ve třech volebních sborech podle výšky daňového zatížení a konečně teritoriální princip, tj. pravidlo, podle něhož musel každý kousek půdy příslušet k některé obci. Ve většině zemí, v nichž byl zákon zaveden (nestalo se tak v Haliči a na Bukovině), byly skutečně zvoleny obecní rady, ale jeho působnost byla postupně omezována, až byl tzv. Silvestrovskými patenty z 31. prosince 1851, jimiž byl nastolen organický systém tzv. neoabsolutismu, úplně zrušen. Také v Ústí nad Labem se obecní rada stala opět pouhým příjemcem příkazů politické správy a její členové zůstali ve funkci i po uplynutí mandátu, resp. její místa byla po eventuálním uvolnění jednoduše znovuobsazena jmenováním.

Zbyrokratizování až na nejnižší správní úroveň se zdálo úřednicko-centralistickému režimu jen do té míry žádoucí, pokud se v jeho rámci dařilo překonat rozhodující překážku: vyžadovalo totiž náklady, které nepřinášely zisk a které tak jako tak státní rozpočet sotva mohl unést. I ministr vnitra Alexander Bach byl záhy nucen zamyslet se nad tím, jak by se správní náklady daly snížit. Podobné úvahy nevedly jen k různým "reformám", ale brzy i k položení zásadní otázky, jak a které záležitosti by mohly přejít do pravomoci zemské či obecní samosprávy. Od roku 1855 lze pozorovat vážné snahy, které měly směřovat k sestavení odpovídajícího obecního zřízení, jež by splňovalo režimní nároky. Práce se ovšem jen pomalu vlekly. Kamenem úrazu se stala po dlouhou dobu neřešitelná otázka, jaké místo připadne šlechtickému velkostatku ve vztahu k obci.

Po porážce u Solferina roku 1859 ve válce proti Francii a Sardinii, se politická diskuse musela zaměřit i na otázku obecních zřízení. Proto povolal český místodržící Karl Tsoor de Mescery na podzim 1859 osmnáctičlennou komisi, která se skládala ze stejného počtu zástupců velkostatku, měst a venkovského obyvatelstva, aby připravila návrh českého obecního zřízení. Jak nás informuje Carl Georg Wolfrum, který byl pozván k jednání, ve svých - v tomto ohledu vysoce zajímavých vzpomínkách, došlo právě v otázce vyčlenění velkostatku ze spolku obcí k ostrým sporům. Prosazení teritoriálního principu znamenalo pro bývalé patrimoniální panstvo nejen zrovnoprávnění s ostatními příslušníky obce (někteří z nich byli dříve jejich vlastními poddanými) například ve volebním právu, ale i nutnost odvádět obecní dávky stejně jako ostatní. V opačném případě by byly obce přicházely o významné finanční prostředky. Vynětí velkostatku ze společenství obcí vyžadovalo navíc zřízení nadřízených "okresních obcí", jež byly tvořeny zástupci velkostatku i obcí. To mělo prvním z nich zajistit zvláštní, nepoměrné postavení, které by aristokracii zpětně umožnilo dohled nad obcemi.

Vyčlenění velkostatku ze svazku obcí se podařilo jen v Haliči a Bukovině, kde způsobilo velké problémy nejen malým venkovským obcím, ale i velkému městu Krakov: v tomto sezónním centru veškeré polské šlechty byly postaveny výstavní paláce i divadlo, přičemž obec byla sotva schopna financovat nejnutnější hygienická zařízení.


Obsah Předchozí kapitola Následující kapitola