Rané počátky dělnického hnutí v Ústí nad Labem spadají do padesátých let 19. století. Na snahy horníků v severozápadních Čechách, ustavit svůj podpůrný spolek, varovně upozornil oběžník ústeckého okresního hejtmana v roce 1851. Ani následné pokusy horníků pravděpodobně nebyly příliš úspěšné a tak se prvním známým dělnickým spolkem v Ústí nad Labem stal podpůrný spolek tkalců (Weber Unterstützung- und Sterbekassa Verein), který byl založen v roce 1852. V roce 1858 se pak ustavil obdobný podpůrný spolek lodníků. Ve druhé polovině šedesátých let se knihtiskaři z Ústí nad Labem zapojili do tehdy ještě neúspěšného pokusu ustavit celostátní odborovou organizaci.

Ústavní změny, ke kterým v Rakousku-Uhersku došlo po roce 1867, umožnily již legální rozvoj dělnického hnutí. Na konci šedesátých let vzniká řada dělnických spolků podpůrných a ustavují se první dělnické družstevní konzumy - v Ústí nad Labem bylo nejstarší konzumní družstvo založeno 8. ledna 1869. Jeho další osud není znám.

Nejvýznamnějším dělnickým spolkem v Ústí nad Labem se stal Arbeiterfortbildungsverein Aussig (Dělnický vzdělávací spolek), který zahájil vlastní činnost 11. února 1872. Přípravný výbor spolku začal pracovat již v roce předcházejícím. V počátcích jeho činnosti se o jeho vedení a charakter střetli představitelé ředitelství ústeckého Spolku pro chemickou a hutní výrobu s představiteli rodící se sociální demokracie.

V létě 1873 přišel do Ústí Josef Schiller, který se stal vůdčí osobou dělnického hnutí na Ústecku. Pracoval jako dělník ve Spolku a aktivně se zapojil do činnosti Dělnického vzdělávacího spolku. Ten byl považován za jeden z nejsilnějších dělnických spolků v severozápadních Čechách, počet jeho členů se údajně blížil až k sedmi stům.

V roce 1873 došlo v Ústí nad Labem i k první známé stávce dělníků v ústecké sklárně. Jednalo se o stávku skupiny sklářů, kteří jako kvalifikovaní specialisté přišli do Ústí n. L. z Německa při založení sklárny, a kteří se neúspěšně pokusili prosadit své mzdové požadavky.

Na přelomu let 1873 a 1874 začalo v Ústí n. L. vznikat zásluhou Josefa Schillera a Bernharda Köhlera relativně samostatné centrum dělnického hnutí. V roce 1874 se stal Josef Schiller delegátem ustavujícího sjezdu rakouské sociální demokracie v Neudörflu, kam byl vyslán dělnickými spolky z Ústí, Trmic, Bíliny a Litvínova.

Nejúspěšnější akcí Dělnického vzdělávacího spolku v Ústí bylo založení Krankenunterstützungs- und Invalidenkasse v roce 1874. Později došlo k přejmenování na Allgemeine Arbeiter- Kranken- und Unterstützungskasse (Všeobecná dělnická nemocenská a podpůrná pokladna). Svou činnost zahájila 1. ledna 1875 a záhy se stala nejvýznamnější institucí svého druhu na Ústecku, která sdružovala desetitisíce členů.

Význam výše zmíněné instituce, nemocenské pokladny, lze nejlépe poznat na charakteristice celkové sociální situace dělníků od období sedmdesátých let. Je nutné si uvědomit, že v této době neexistovalo prakticky žádné omezení délky pracovní doby, práce dětí a žen, sociální nebo zdravotní pojištění ap. V sedmdesátých letech byla pracovní doba 12 - 14 hodin šest dnů v týdnu, ale výjimečná nebyla ani práce v neděli. V osmdesátých letech byla pracovní doba v ústeckých cihelnách 14 - 16 hodin, sklář pracoval 6 směn v týdnu po 11 hodinách, dělník ve sklárně u pece pracoval až 102 hodiny týdně. Ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu byla délka směny při práci na dvoře v létě od 6 do 18 hodin, v zimě od 7 do 17 hodin. V této továrně existovala i osmihodinová pracovní doba. Dělníci se střídali u tavících pecí ve dvou skupinách, takže dělník odpracoval v týdnu nejméně 10 směn.

Zaměstnávání žen a dětí nebylo zpočátku nijak omezeno. Ženy i děti pracovaly v textilním průmyslu, ve sklářství, v hornictví. Určitá omezení se týkala pouze dětí do deseti let, starší děti směly pracovat dokonce i v nočních směnách nepřetržitého provozu. Pracovní doba dětí do 14 let byla 10 hodin. Až novela živnostenského řádu z roku 1885 zakázala zaměstnávat děti do 12 let. Pracovní směna staršího dítěte nesměla překročit 11 hodin za 24 hodin.

V letech 1887 a 1888 byly přijaty první zákony o úrazovém a nemocenském pojištění. Zákony nezaváděly žádnou účast státu, pouze stanovily povinnost pro zaměstnavatele a zaměstnance přispívat do k tomu zřízené pokladny. V ústecké chemičce, kde byla podniková nemocniční, penzijní a invalidní pokladna, dostal dělník v nemoci podporu ve výši 60 % výdělku, ale tato podpora nesměla překročiti určitou maximální denní hranici. Starobní pojištění bylo odstupňováno podle odpracovaných let do kategorií. Počátkem sedmdesátých let začala chemička systematicky budovat dělnické byty pro kvalifikované zaměstnance a zřídila také první mateřskou školku. Důvodem byla nejen snaha získat a udržet kvalitní pracovní síly v podniku, ale vybudovat mezi zaměstnanci silnou skupinu podporující zájmy firmy.

O poměrech v ústeckém Spolku pro chemickou a hutní výrobu máme několik dobových svědectví. Jedno z nich nám zanechal již zmíněný Josef Schiller. Ten musel již v roce 1874 opustit Ústí nad Labem, protože byl za kritiku pracovních podmínek ve Spolku propuštěn a když se mu nepodařilo zajistit si stabilní zaměstnání ani v hornictví, vrátil se na Liberecko.

Mezi jeho nástupci ve vedení dělnického a ilegálního sociálně demokratického hnutí se záhy stal uznávanou osobností ústecký obuvník Václav Vaic. Jako řádný delegát se účastnil ustavujícího sjezdu české sociální demokracie v Břevnově v roce 1878. Ve stejném roce je v Ústí založen výlučně český dělnický spolek Svornost. Počet jeho členů se pohyboval mezi 30 - 64.

Spolek Svornost vznikl vedle do té doby společného německo-českého Dělnického vzdělávacího spolku. Přestože motivem vzniku Svornosti byla rozdílnost jazyka, neexistuje ani jediná zpráva z té doby, která by dokládala národní nevraživost mezi českými a německými dělnickými spolky. Spíše se to všeobecně chápalo jako praktický organizační krok. Jinak ani nelze vysvětlit situaci, kdy se v roce 1880 stal Václav Vaic předsedou jak spolku Svornost, tak Dělnického vzdělávacího spolku.

Sociálně demokratické hnutí se v sedmdesátých letech výrazně zapojilo do boje za všeobecné hlasovací právo. V roce 1873 byla v Ústí n. L. zakázána veřejná přednáška na toto téma, ale o vlivu hnutí za všeobecné hlasovací volební právo svědčí 493 podpisů pod peticí z roku 1879 jenom z Ústí n. L. V celých Čechách bylo sebráno více než 15.000 podpisů, z toho byly více než dvě třetiny ze severočeského pohraničí.

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se Ústí n. L. stalo významným centrem ilegální činnosti sociálně demokratického hnutí. Přes ústecký přístav vedla cesta pro sociálně demokratickou literaturu do Německa, pravděpodobně tudy putovaly i ilegální stranické finanční prostředky. Jen na podzim 1879 zachytila policie u ústeckého knihkupce F. Hübla takřka sedmdesát výtisků českých a německých dělnických kalendářů.

Dělnické spolky byly legální formou organizace dělnického hnutí. Vedle toho v roce 1881 pracovaly v Ústí n. L. asi tři tajné sekce rakouské sociálně demokratické strany. V témže roce na tajné konferenci v Trmicích byla ustavena první okresní organizace sociální demokracie v našich zemích.

Dělnický vzdělávací spolek v Ústí n. L. slavil v roce 1881 deset let trvání. Veřejné projevy řečníků se staly důvodem pro rozpuštění spolku. 1. dubna 1882 pak několik řádných občanů zažádalo o povolení spolku Bohemia. Po kladném vyřízení ze strany místodržitelství do nového spolku vstoupili všichni členové rozpuštěného vzdělávacího spolku.

Na jaře 1882 propukla v severozápadních Čechách rozsáhlá stávka horníků. Potlačena byla ve druhé polovině května brutálním zásahem policie a armády, které prakticky suspendovaly politická a občanská práva stávkujících. V důsledku zostřené politické perzekuce bylo v tzv. protisocialistických procesech odsouzeno takřka celé vedení sociálně demokratického hnutí. Z ústeckých předáků byl k nejvyššímu trestu - dvěma rokům vězení - odsouzen Václav Vaic.

Drakonický postup úřadů proti dělnickému hnutí vedl k prohloubení ilegálních struktur sociální demokracie a k postupné radikalizaci některých skupin v dělnickém hnutí. Jak dokládají vzpomínky Václava Holka, pokoušeli se dělníci neúspěšně získat vliv v některých měšťanských spolcích, jako byla např. česká nacionalistická Koruna východu nebo později Polaban a zábavní spolek Einigkeit.

Nové období v dělnickém hnutí v Ústí nad Labem a na Ústecku zahájil 1. máj 1890. V samotném městě Ústí bylo v předvečer 1. května nasazeno vojsko a tak bylo plánované shromáždění dělníků odvoláno. V celém městě zastavilo práci 1. května pouze několik desítek dělníků ve dvou malých podnicích. Ale na nedalekém Chabařovicku byl první máj velice úspěšný, práci zastavily všechny doly a většina továren. Veřejná shromáždění zde jsou řazena mezi osm nejvýznamnějších v českých zemích. V následujících dvou letech dokázala rodící se sociální demokracie organizovat skutečně masové demonstrace a slavnosti, kde se počet účastníků dle mínění policie pohyboval až k 10.000.

Vlastní počátky sociálně demokratické strany je třeba vidět v založení Allgemeiner Leseverein Aussig (Všeobecného čtenářského spolku) dne 3. června 1891. Ve stejném roce pod vedením Antona Beera začal vycházet měsíčník Die Zeitschwingen, který do Ústí přešel z Liberecka. Všeobecný čtenářský spolek posloužil jako základna pro vybudování první dělnické politické organizace.

Tou se stal 25. června 1892 vzniklý spolek Gerechtigkeit-Spravedlnost. Jak již název spolku napovídá jednalo se o společný spolek českých a německých sociálních demokratů. Již od 26. května 1892 začal vycházet v Ústí n. L. dvakrát měsíčně časopis Der Gesellschafter. Jeho vydavatelem a redaktorem se stal Ernest Berner. Časopis byl úspěšný a nákladem blížícím se 2 600 výtisků se stal jedním z nejčtenějších ústeckých periodik.

Po vzoru německých přátel a s jejich pomocí začal v roce 1892 vycházet i první český časopis v Ústí n. L. vůbec - Svornost. Redaktorem byl Václav Holek, bohužel úspěch obdobný německému se nedostavil, a tak po vyjití šestého čísla bylo vydávání prvního dělnického českého časopisu zastaveno.

Vedle politického hnutí sociální demokracie se v devadesátých letech rozvíjí i odborové hnutí. Vůbec nejstarší odborovou organizaci založili v roce 1883 ústečtí knihtiskaři, kteří byli i první, kdo uzavřel kolektivní smlouvu se zaměstnavatelem. Další odborovou organizací v Ústí se stala v roce 1891 ustavená místní skupina dělníků porcelánek, skláren a továren na hliněné zboží. Tato odborová organizace musela během devadesátých let několikrát obnovovat svou činnost, až se v roce 1902 rozdělila. V září 1891 založili svou odborovou organizaci dřevařští dělnící, v roce 1892 to byli textilní dělníci, stavební dělníci, natěrači a lakýrníci, krejčovští dělníci a také nakladači labské paroplavby. V roce 1893 založili odborovou organizace železničáři. Ta svou činností navázala na podpůrné spolky zaměstnanců Ústecko-teplické dráhy z osmdesátých let. V roce 1897 zakázal ministr Gutenberg odbory na železnici a jejich funkci částečně převzalo profesní sdružení zaměstanců železnic. Na přelomu století se většina samostatných místních odborových organizací postupně zapojila do celostátních odborových svazů.

V devadesátých letech vznikají dělnické družstevní podniky, které měly charakter společností s ručením omezeným. V Ústí n. L. to byla především Ústecká dělnická pekárna, která byla založena v roce 1899. Patřila k nejvýznamnějším podnikům svého druhu na Ústecku, např. v roce 1909 se zde vyrobilo takřka 2 500 000 kg chleba. Úspěšný byl i Konsumverein Vorwärts G.m.b.H., založený v roce 1904. V roce 1912 měl 2 474 členů a provozoval 11 prodejen.

V devadesátých letech vznikaly i první dělnické zábavní a sportovní spolky, v roce 1893 to byl všeobecný Musikverein, v roce 1897 Arbeiter Turn- und Gesangverein Vorwärts, v roce 1899 Arbeiterturnverein Gleichheit a mnohé další. Tradičním centrem dělnického spolkového života byl hostinec "Zur Königshöhe". V roce 1905 zakoupily dělnické spolky společně nemovitost na dnešní Masarykově ulici, kde byl o tři roky později dokončen Lidový dům.

Z podnětu nemocenské pokladny v Ústí n. L. byl v roce 1895 založen spolek pro stavbu dělnické léčebny v Ryjicích. Záhy se ukázalo, že se nedostává finančních prostředků. Pomoc přišla od Heleny Petschkové, která se podílela na realizaci stavby významným finančním darem. 13. července 1902 byl otevřen Helenenheim. V roce 1906 se do projektu zapojila hornická Ústřední bratrská pokladna v Mostě a v Ryjicích postupně vznikla rozsáhlá dělnická léčebna s kapacitou 160 lůžek.

Sociální demokracie se postupně dopracovala k prvním politickým úspěchům. V roce 1893 začala vydávat měsíčník Die Fackel, od roku 1896 začal vycházet stranický časopis Die Freiheit, který záhy změnil název na Volksrecht. Ten vycházel nejdříve osmkrát do měsíce, později třikrát týdně a od roku 1914 se stal deníkem. Sociálně demokratický tisk podstatným způsobem přispěl k úspěchu ve volbách v roce 1897. Tyto volby umožnily zřízením 5. kurie poprvé volit i širokým občanským vrstvám. Ve volebním okrese do kterého patřilo Ústí n. L. zvítězil německý sociální demokrat Anton Schrammel.

Během devadesátých let se v dělnickém hnutí prosazuje vliv anarchismu. Anarchisté se prosazovali především v odborech mezi českými dělníky. Přikláněli se k němu i členové ústecké Omladiny. Když koncem roku 1904 vznikla Česká anarchistická federace, měla svou místní skupinu i v Ústi n. L. V roce 1910 existovaly české anarchistické spolky v Ústí n. L. a v Krásném Březně.

V polovině devadesátých let se začaly v severních Čechách prosazovat snahy o vznik hnutí německých národně orientovaných dělníků. V roce 1900 v Ústí n. L. již existuje spolek Bund deutscher Arbeiter - Germania. 15. listopadu 1903 se v Ústí n. L. konala říšská konference, která připravila založení Deutsche Arbeiterpartei (Německá dělnická strana) v následujícím roce. Dle policejní zprávy se této konference účastnili pouze novináři a politici a žádný dělník. Z Ústí n. L. pocházela řada významných osobností této strany, např. Wilhelm Prediger a Hans Knirsch. Zde se také do vedení strany prosadil Hans Krebs. V květnu 1918 se strana přejmenovala na Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei in Österreich.

Při střetnutí s Německou dělnickou stranou byli sociální demokraté oslabeni vnitřními organizačními problémy a vztahy mezi českými sociálními demokraty a německými sociálními demokraty. To byla i jedna z příčin, proč ve volbách v roce 1901 se ve volebním okrese prosadil kandidát německých nacionalistů. Cílem útoků německých nacionalistů se stali účastníci shromáždění českých sociálních demokratů na Králově výšině v červenci 1905. To vedlo ke sjednocení německých a českých sociálních demokratů v boji proti nacionalismu a šovinismu, který vyvrcholil 24. července 1905 účastí více než 5 000 lidí na demonstraci za demokratická práva.

V témže roce vyvrcholil boj za všeobecné volební právo během generální stávky 27. listopadu 1905. V Ústí demonstrovalo 35 000 lidí, množství, které nikdy před tím nezaplnilo ulice města. Srovnatelná je pouze generální stávka z 27. listopadu 1989 za svržení komunistického režimu. Hnutí za všeobecné volební právo podpořili svérázným způsobem železničáři. Ti měli zakázáno odborově se organizovat a samozřejmě nesměli ani vstupovat do stávky. Zvolili proto zvláštní formu pasivní rezistence, při níž stávkující začali přesně dodržovat všechny platné předpisy, což během několika dnů ochromilo celou železniční dopravu. Této stávky se účastnili i ústečtí železničáři.

První parlamentní volby na základě všeobecného volebního práva se uskutečnily v roce 1907. Volit při nich směli v zásadě pouze muži starší 25 let. Volební systém byl většinový, což vyžadovalo větší množství malých volebních okresů. Ústecko bylo rozděleno do dvou volebních okresů, v okrese Ústí nad Labem - město byl zvolen německý sociální demokrat Anton Schrammel v 1. kole poměrem hlasů 4 244 : 3 127.

V roce 1911 se konaly parlamentní volby v Rakousku-Uhersku naposledy. Ve volebním okrese Ústí n. L. - město zvítězil Rudolf Lodgman von Auen - společný kandidát všech nesociálně demokratických stran, představitel německé nacionalistické politiky - nad sociálním demokratem Antonem Schrammelem poměrem hlasů 3 839 : 3 576. Ve volbách do zemského sněmu v Praze zvítězil ve druhém kole německý agrárník Erhard Lipka nad sociálním demokratem Franzem Beutelem poměrem hlasů 6 579 : 5 182.

Výsledky voleb předznamenaly střetnutí německých nacionalistů se sociálními demokraty obou národností. V létě 1908 došlo k rozsáhlým šovinistickým útokům proti Čechům, došlo při tom k rozsáhlým škodám na majetku a ke zraněním. V říjnu byl odvrácen útok šovinistů na sídlo německé sociální demokracie v Ústí n. L. Němečtí sociální demokraté organizovali mohutná shromáždění proti šovinismu, čeští sociální demokraté projevili svůj protest proti nacionalistům obou národností, zejména proti psaní pražské Národní politiky.

V roce 1910 se intezita útoků německých nacionalistů na německé sociální demokraty dále stupňovala. Největší střetnutí se odehrálo 15. října, kdy došlo k surové rvačce mezi německými nacionalisty a německými sociálními demokraty, které se účastnilo asi 1 000 lidí. Boj proti nacionalistům na obou stranách se stal jedním z hlavních úkolů sociální demokracie. Několikatisícový prvomájový průvod sociálních demokratů v roce 1911 je veden pod heslem "Za smíření a sbratření lidu proti šovinistickým štváčům". Sociální demokracie organizovala protestní schůze proti činnosti nacionalistů na Ústecku, z nichž např. schůze z 10. července 1913 měla více než 2 000 účastníků.

V období po roce 1890 se rozvíjela snaha po zlepšení sociálního postavení dělnictva. Sociální zákonodárství Rakouska-Uherska zůstalo až do roku 1918 v podstatě nezměněno, sociální demokraté se v parlamentě marně snažili prosadit požadavek osmihodinové pracovní doby, spíše se jim dařilo kritizovat časté nedostatky v dodržování již platných zákonů a dosahovali tak částečné nápravy. Vlastní snahy dělníků se projevovaly ve vyjednávání odborových organizací se zaměstnavateli, které vrcholily v případě neshod stávkou. Cíle stávkujích se soustředily především na mzdové požadavky, případně na úpravu pracovní doby, zlepšení podmínek bezpečnosti práce ap. Úspěch stávky byl závislý na dobré organizaci dělníků, základem pak byla co nejširší účast. Pokud se do stávky zapojila pouze část zaměstnanců, byla stávka většinou neúspěšná.

K úspěšným stávkám patřilo zastavení nakládání uhlí v ústeckém přístavu ve dnech 27. května - 7. června 1893. Stávky se účastnilo více než tisíc dělníků, provoz přístavu byl zastaven a stávkující dosáhli svých mzdových požadavků. Úspěšní byli v roce 1896 stavební dělníci, kterým se podařilo prosadit požadavek minimální mzdy. Ve stejném roce došlo ale k neúspěšné stávce v ústecké sklárně, kde podmínkou opětného nástupu do práce bylo vystoupení z odborové organizace. Z dochovaných pramenů lze soudit, že většina stávek skončila přijetím kompromisu a vedla tak alespoň k částečnému splnění požadavků stávkujících.

Životní úroveň dělníků stoupala s celkovým růstem životní úrovně ve městě. Ani rozsáhlá výstavba ale neodstranila nedostek bytů, a tak bylo nájemné v Ústí n. L. jedno z nejvyšších v celém Rakousku-Uhersku. Postupně se srovnaly rozdíly ve mzdách mezi dělnickými profesemi, kdy se horníci dostali na srovnatelnou úroveň s ostatními. Průměrná mzda havíře v roce 1905 činila asi 30 korun týdně, ceny životních potřeb v Ústí n. L. v té době ale patřily rovněž k nejvyšším v Rakousku-Uhersku včetně Vídně.

Ceny životních potřeb:

Druh (1 kg nebo 1 litr) :
hovězí maso	1,66
vepřové maso	1,70
máslo	2,45
mléko	0,23
mouka	0,37
chleba	0,33
hrách	0,44
rýže	0,49
brambory	0,26
cukr	0,90
káva	4,62
cikorka	0,98
petrolej	0,46
uhlí	0,95
pivo	0,33
nájem za byt 2 + 1 ročně	550,00

Ceny potravin byly ovlivněny rychlým rozvojem průmyslové oblasti s velkou koncentrací dělnictva a v poměru ke mzdám se ceny základních potravin zvyšovaly mnohem rychleji. Úroveň životních podmínek ovlivňovalo i vysoké nájemné a často zdravotně závadné byty. Dělnické obyvatelstvo Ústí bylo soustředěno především v oblasti Důlců a v dnešní Žižkově ulici. Zde byla celková sociální situace nejhorší. Dělnické rodiny byly početné, více než polovina rodin měla alespoň tři děti.

Po vypuknutí první světové války byla činnost sociální demokracie, odborů a celého dělnického hnutí ochromena. Rakouská i česká sociální demokracie vyjadřovaly podporu válečnému úsilí Rakouska-Uherska ještě v průběhu roku 1917. Ale již z května 1916 máme zaznamenán neúspěšný pokus o svolání mírové demonstrace v Ústí n. L. 8. července 1917 požadoval německý sociální demokrat Josef Seliger na shromáždění v Ústí n. L. přestavění Rakouska v národnostní spolkový stát a žádal dokonce potrestání těch, kteří válku zavinili.

K radikalizaci docházelo především pod vlivem katastrofální zásobovací situace. Během války vzrostly ceny potravin o stovky a tisíce procent. Přídělový systém zásobování nebyl funkční a ceny na černém trhu dosahovaly závratných výšek a na dělnictvo začal doléhat přízrak hladu. První hladovou stávku v Ústí n. L. zahájilo 190 žen v přádelně firmy Meinl 19. května 1917. Pro zesláblost hladem odmítly ženy pracovat. Dne 12. července je následovali dělníci velkých cukrovarů v Neštěmicích a v Krásném Březně. Ti požadovali možnost směňovat část produktu za potraviny na venkově.

Situace se v lednu 1918 opakovala opět v cukrovarech, ale záhy se přenesla i do Spolku pro chemickou a hutní výrobu. Zde byla situace o to vážnější, že dělníci byli postaveni do situace, kdy odmítnutí práce bylo chápáno jako vojenská vzpoura, neboť ústecký podnik spadal pod pravomoc zákona o válečných úkonech. 23. ledna více než tisíc dělníků si proti vůli vedení podniku otevřelo vrata továrny a uskutečnilo demonstraci za zlepšení zásobovacích podmínek. Dosáhli částečného úspěchu a nikdo z nich nebyl potrestán.

Literatura:

F. Cvrk, První máj 1890 na Ústecku, in: Z minulosti Děčínska a Českolipska IV, Ústí n. L. 1985. D. Gawrecki, J. Machačová, Dělnické hnutí v severozápadních Čechách do r. 1918, Opava 1978. J. Kořalka, Severočeští socialisté v čele dělnického hnutí českých a rakouských zemí, Liberec 1963. J. Měchýř: Bouřlivý kraj, Ústí n. L. 1983, 334 s. J. Měchýř, J. Matějček, Černé miliony, Ústí n. L. 1987. J. Měchýř, První generace, Ústí n. L. 1972. M. Novák, Mládí mezinárodního chemického monopolu, Ústí n. L. 1967. V. Provazník, Ústí, město nad Labem, Ústí n. L. 1983. F. J. Wünsch, Heimatkunde des Bezirkes Aussig, 3. Teil: Geschichte des Bezirkes 3. Von 1850 bis 1918, Ústí n. L. 1932.

---