Prvním větším, byť nesmělým, mezníkem národnostních sporů se stal
rok 1848. Celkové myšlení obyvatel města před rokem 1848 velmi
výstižně ve svých vzpomínkách popsal podnikatel a politik Carl
Georg Wolfrum. Poměry v Ústí v r. 1843 charakterizoval následovně
- o jakýchkoli politických názorech nebylo ani slechu. Došlo-li
ve světě k čemukoli, probíralo se háklivé téma šeptem ve stručných
poznámkách. Celkově se však věřilo, že se koneckonců v Rakousku
přece jen žije o něco lépe, než například v Německu.
Rok 1848 vše změnil. Francouzská únorová revoluce se přenesla
do dalších evropských zemí, také do rakouské monarchie. Měšťané
se začali politicky plně angažovat. Nejprve za obecnou liberalizaci
života, byl hanoben Metternich a skloňovala se slova jako konstituce,
svoboda tisku, národní gardy ap. Posléze se začaly prosazovat
také osobnější zájmy, ať již komunálního charakteru - od zavedení
přívozu na Labi po ryze soukromé, např. levnější ceny piva.
V půli dubna byla také v Ústí n. L. založena národní garda. Důstojníky
byli zvoleni Wilhelm Klepsch, Emanuel Homolka, Vincenz Klepsch,
Anton Strohschneider, Florian Nitsche, Adolf Hüber, Wenzel Werner,
Carl Mennert. Starost přinášelo od počátku vyzbrojení gardy, ceny
rostly astronomicky. Až v červenci se díky jisté podpoře magistrátu
podařilo z části tuto záležitost napravit, garda si mohla opatřit
asi 50 pušek. Později za velkého jásotu obyvatel z Ústí i okolí
byl také vysvěcen prapor - na jedné straně s vyobrazením zemského
patrona svatého Václava, na straně druhé městského znaku.
S průběhem revolučního roku narůstalo nacionální cítění českých
i německých obyvatel v zemi. Počáteční společná touha po liberalizaci
poměrů se nakonec změnila v počátek národnostních předsudků a
nedorozumění, jež se pak vyvíjela po následující desetiletí. V
Ústí samotném došlo k potyčce již v průběhu masopustu, kdy byli
čeští dělníci ze stavby železnice snad svým předákem poštváni
proti německým účastníkům masopustního průvodu za příslib peněžní
odměny. Je však otázka, zda se vzhledem k nepříliš elitní skladbě
těchto dělníků nejednalo spíše o konflikt se sociálním podtextem.
Nicméně německá vlastivěda, ale již také Carl Georg Wolfrum události
interpretují jako jednoznačně nacionální.
Katalyzátorem vzájemně negativních vztahů pak byl samozřejmě odmítavý
postoj české strany ke sněmu ve Frankfurtu n. M., který si kladl
za cíl na liberálním základě - odtud pak také výtky o zradě na
liberalismu - sjednotit Německo i s Rakouskem, včetně českých
zemí - (územní realita celé monarchie však respektována nebyla,
jednalo se především o země Německého spolku), do kterého byly
v dubnu vypsány volby. Notoricky známé je odmítnutí Palackého
zúčastnit se těchto voleb, podstata českého snažení o vlastní
identitu by tímto byla smazána, neboť Češi byli bráni spíše na
úrovni kmenové než národnostní, třebaže na straně druhé existovala
velká snaha Čechy pro Frankfurt získat.
Valná část německého obyvatelstva v monarchii před revolucí preferovala
liberalismus nad národnostní otázkou. Volba mezi velkoněmeckým
a maloněmeckým řešením však zdaleka ještě neznamenala, že ti,
jež prosazovali velkoněmeckou variantu, zároveň nepreferovali
významnou roli Rakouska v této dimenzi. Všeobecná nechuť se projevovala
vůči Slovanskému sjezdu, který se konal v červnu v Praze. Odtud
také jednoznačně negativní ohlas na červnové povstání v Praze.
Myšlení ústeckých obyvatel rovněž ovlivňovali němečtí studenti,
kteří městem projížděli do Vídně a zpět do Saska či Pruska.
V Ústí nad Labem se 18. června konala velká schůze, kterou organizoval
Německý spolek z Teplic. Němci přicházeli z blízkého okolí i vzdálenějších
míst, počet účastníků se odhadoval až na 5 000. Parníkem přijelo
asi 70 Sasů, mezi nimi byli i někteří význačnější političtí představitelé,
např. dr. Göschen, předseda německého spolku v Lipsku, a profesor
dr. Heinrich Wuttke, které přivítal dr. Stradal z Teplic. Shromáždění
se konalo na Větruši a oba pánové také hovořili o posílení německého
vědomí a v podstatě ve velkoněmeckém duchu. Další saský účastník,
právník Marschall von Biberstein z Drážďan, pozdvihl jednu z velkoněmeckých
vlajek, jimiž byla obklopena tribuna, se slovy: "tuto vlajku
vám přinesli Sasové, noste ji na památku této slavnosti sbratření".
V průběhu schůze došla zpráva o porážce povstání v Praze a zatčení
Petra Fastera a barona Franze Villaniho. Dr. Göschen obratem navrhl
zaslání pozdravné adresy knížeti Windischgrätzovi. Jednání pak
pokračovala následujícího dne v Teplicích a současně byla uspořádána
slavnost také v Sasku. Na události reagoval 28. června 1848 prof.
J. A. Helfert v prohlášení k ústeckým mužům otištěném v Prager
Zeitung, v němž varoval před snahami odtrhnout severní Čechy od
Rakouska a připojit je k Sasku.
Přes toto jednoznačně proklamované národní německé cítění, nelze
je v této době ještě chápat jako nacionalismus v moderním slova
smyslu, jedná se spíše ještě o hledání identity. Nadto nezanedbatelná
část německých obyvatel také zde, v Ústí, zůstávala na bázi zemského
vlastenectví.
Politická a národní euforie však nezastavila rozvoj města, ale
také je neuchránila před obecnými hospodářskými těžkostmi. Pokračovala
výstavba železnice a s ní se měnila tvář města v jejím blízkém
okolí.
S rokem 1849 dochází ve městě k postupné rezignaci na politickou
aktivitu. Ještě se sice slavilo výročí konstituce a uctěni byli
mrtví vídeňské revoluce, reziduem událostí předchozího roku byla
však také stížnost krajského úřadu, jenž se z pověření c. k. gubernialního
vícepresidenta obrátil na ústecký magistrát, zda skutečně místní
národní garda pochodovala s velkoněmeckými barvami - s odkazem
na výše popsanou červnovou schůzi v minulém roce. Městská rada
odpověděla, že citované shromáždění nebylo svoláno ústeckými měšťany,
ale "Konstitučním spolkem" v Teplicích a Litoměřicích,
čímž nebylo v moci města čemukoli zabránit a řečníci byli navíc
údajně varováni, aby nemluvili nezdvořile o vládní reformě a císařském
domě, tudíž shromáždění fakticky nemohlo mít politický efekt.
Následujícího roku vstoupila v platnost nová správní reforma a
jedním z jejích prvních kroků bylo, že roku 1851 byla ukončena
činnost národních gard - výzbroj čítající 1 prapor, 61 pušek,
70 bajonetů, 4 bubny musela být odevzdána.
Národní faktor zůstal po delší dobu utlumen, nejen díky vnitropolitické
situaci v monarchii, překryt byl i hospodářským rozmachem města.
Bylo-li toto ve sledované době ještě ve stínu Teplic nebo Litoměřic,
vypracovávalo se postupně mezi nejvýznamnější města monarchie.
Pro rostoucí sebevědomí města bylo důležitým počinem založení
vlastních novin. Až do padesátých let 19. století byly čteny především
pražské noviny, v prvé řadě Bohemia, a pak noviny okolních měst,
zejména litoměřické, vlastní noviny město Ústí nemělo. Nakonec
se úkolu, městu zajistit týdeník, ujal podnikatel a politik Carl
Georg Wolfrum.