Katolická církev
Dominantní roli hrála ve městě hluboko do 19. století katolická
církev. S katolickou církví byla dlouho spojena také škola - od
roku 1825 zde působící Franz Kühnelt jako děkan byl rovněž ředitelem
školy, katechetou byl P. Laurenz Krogner. Kromě toho nadále ve
městě působili dominikáni.
Poté, co Kühnelt odstoupil, se děkanem stal Franz Weis, jenž již
od roku 1844 v Ústí působil jako kaplan. Ve funkci byl od roku
1854 do své smrti v roce 1901. Za jeho života se zdařila významná
přestavba městského děkanského kostela. Franz Weis byl podle vyprávění
pamětníků, pro svůj humor velmi oblíben.
Pozice katolické církve byla posílena zejména v roce 1855, kdy
byl uzavřen konkordát s římskou kurií, čímž se kanonické právo
mělo stát dominantou státu. Jedním z vnějších znaků daného stavu
byla také skutečnost, že nově zvolení starostové a městští radní
v letech 1850, 1859, 1861 a 1864 byli do funkce slavnostně uvedeni
v městském - děkanském kostele. Výjimku pochopitelně představoval
protestant Wolfrum. Liberálové se proti konkordátu ostře stavěli,
až nakonec byl roku 1878 zrušen. Přesto klerus nepřestal hrát
po celé 19. století významnou roli v rámci státu i jeho politického
života.
Weisovým nástupcem se stal roku 1902 dosavadní mojžířský farář
Anton Zimmler. Byl rodákem z Krásného Března a celý život v podstatě
působil jako farář ve své domovské oblasti. V úřadu děkana se
snažil rozšířit pozice katolické církve - pro cca 30 000 věřících
města - stavbou nového kostela v okrajovějších čtvrtích - nezdařila
se na Klíši, ale pod Zimmlerovým vedením kaplan dr. Eugen Kinzer
postavil kostel v Novosedlicích.
Jedním z důsledků prudkého rozvoje města bylo i to, že přestal
dostačovat hřbitov u kostela sv. Materny, kde se od roku 1786
pohřbívalo. Proto byl zřízen hřbitov nový, mimo město, směrem
na Klíši, v dnešních Mánesových sadech. Protestanté si prosadili
vlastní oddělení. Ostatek hřbitova byl majetkem děkanství.
Protestanté
Ústecký kronikář Friedrich Sonnewend uvádí ještě pro 30. léta
19. století jako dominantní katolicismus města. Ve 40. letech
v souvislosti s rozvojem průmyslu se začínají objevovat i rodiny
protestantské, a tak již se brzy jeden z jejich čelných představitelů,
Carl Wolfrum, postaral, aby roku 1849 byla zavedena soukromá evangelická
školní výuka. Roku 1861 získali protestanté zrovnoprávnění s katolíky,
v důsledku čehož se městské zastupitelstvo rozhodlo založit protestantskou
školu, roku 1862 bylo získáno povolení církve a roku 1863 byla
škola povolena i ze strany státu. Obec sbírkou, jejíž výtěžek
byl 5 000 zlatých, de facto zajistila dle zákona existenční jistotu
učitelů.
Ve městě nejprve působil farář Lumnitzer z Teplic, roku 1880 byl
instalován první místní farář Friedrich Albert de Harde, který
brzy Ústí opustil. Při sčítání lidu v roce 1880 se pro Ústí uvádí
848 protestantů, což je 5,36 % obyvatel a 37 helvetů, což je 0,22
% z celkového počtu obyvatelstva. Po de Hardem přišel roku 1883
dr. Albert Gummi, mnichovský rodák, jenž ve městě vytrval. Velice
se také angažoval ve veřejných záležitostech, založil např. roku
1888 ženský spolek Gustava Adolfa, byl také členem zastupitelstva.
Ve víře samé se dá označit za stoupence jakéhosi praktického ekumenismu.
Roku 1900 se stal superintendantem.
V téže době se také začíná projevovat hnutí "pryč od Říma"
vyhlášené Georgem Schönererem v rámci bojů o Badeniho reformy
spíše z nacionálně politických důvodů. Katolická církev byla obviněna
ze zrady na němectví, a proto bylo třeba se s ní rozejít. To způsobilo,
že evangelíci získali řadu stoupenců. Duchovním vůdcem tohoto
hnutí na Ústecku byl dr. Anton Eisenkolb v Chabařovicích.
Přestup Schönererových stoupenců k evangelíkům je záležitost jedna,
na straně druhé však platí poměrně obecně teze, že se v protestantismu
až do konce století minimálně objevoval nacionalismus.
Roku 1899 byl založen evangelický spolek za účelem shromáždit
prostředky na výstavbu kostela. Vyhlášená sbírka byla úspěšná,
roku 1904 byl položen základní kámen. 30. ledna 1906 byl kostel
vysvěcen. Náklady na stavbu činily zhruba 150 000 korun, byly
získány zejména ze sbírek. Podobně evangelická obec získala finance
pro zařízení kostela. Za všechny sponzory třeba jmenovat Ludwiga
Wolfruma a Maxe Schaffnera.
Roku 1904 byla v Ústí založena místní organizace Lutherova spolku
pro udržení německých evangelických škol v Rakousku, v roce 1910
diakoniální spolek, 1914 evangelický kostelní sbor. Od roku 1903
byl vydáván evangelický obecní list. Od roku 1911 působil jako
spolupracovník dr. Gummiho prof. Ludwig Baier jako učitel náboženství
pro vyšší školská zařízení v Ústí a po odchodu Gummiho do důchodu
byl farářem až do roku 1948.
Židé
Město se stavělo k osidlování Židů vesměs negativně, první židovské
rodiny se do města natrvalo přistěhovaly koncem 40. a v průběhu
50. let 19. století. Městské zastupitelstvo, jak poznamenává A.
Marian ve svých poznámkách k městské kronice, se všemožně snažilo
i úředními rozhodnutími jejich dominující obchodní aktivitě zabránit.
Přesto Židů přibývá, především z obcí a měst, kde již po staletí
žili - např. Teplic, Roudnice ap. Roku 1863 byl založen kultovní
spolek, jenž měl vlastní modlitebnu v rohovém domě v Bílinské
a Malé hradební. Vedení převzal z Teplic pocházející lékař dr.
Angelus Bauer. Roku 1866 byl založen vlastní hřbitov. Téhož roku
byl týmž spolkem koupen dům v Malé hradební, přičemž místo bylo
vyhlédnuto ke stavbě synagogy. V roce 1870 byla povolena náboženská
izraelitská obec. Prvním duchovním správcem se stal učitel Lippmann
Deller.
Představeným obce byl v letech 1869-1892 MUDr. Angelus Bauer,
od 1892 až 1903 MUDr. Jakob Mendl, rovněž z Teplic, člen obecního
zastupitelstva. Představeným synagogy byl v letech 1872-1916 Löwy
Hammerschlag, jenž byl císařem vyznamenán zlatým křížem za zásluhy.
Když v roce 1878 Lippmann Deller zemřel, nástupcem se stal Löwy
Winterberg z Mladé Boleslavi a působil zde do roku 1888. Od tohoto
roku do 1909 ve funkci rabína a učitele židovského náboženství
na ústeckých školách je uváděn Salomon Baß z Mikulova. Po svém
penzionování odešel do Vídně, kde zemřel roku 1930. Roku 1872
bylo založeno pohřební bratrstvo Chewra-Kadischa, v čele stál
Löwy Hammerschlag od roku 1872 do roku 1916.
Stavba synagogy započala 1. dubna 1880. Tehdy bylo v Ústí 30 židovských
rodin s 295 členy, ti vybrali částku 20 000 zlatých. Vysvěcení
synagogy provedl teplický rabín dr. Artur Rosenzweig, jenž také
převzal úřad po Baßovi. Roku 1911 založil židovský lidový spolek
Theodor Herzl, během 1. sv. války byl polním rabínem. Představitelem
obce se po Mendlovi stal právní návladní dr. Siegfried Mahler,
jenž tento úřad zastával do r. 1912, po něm zubař dr. Wittenberg
a následně ještě Oskar Pick, obchodník s konfekcí, do roku 1919.
Starokatolíci
Ústí se spolu s Varnsdorfem stalo významným severočeským centrem
starokatolíků. Hnutí vzniklo po vyhlášení dogmatu o neomylnosti
papeže (Pastor Aeternus 1870). Toto dogma vyvolalo i u části církevních
hodnostářů nesouhlas, jako příklad lze uvést kardinála Rauschera.
Souběžně měla tato komunita také výrazný nacionální podtext, existovalo
úzké napojení na starokatolíky v Německu, zejména v Mnichově.
V Ústí se odpor proti katolické církvi soustředil zejména na boj
proti jezuitům v Bohosudově.
V březnu 1873 měla zdejší obec asi 2 000 členů. Vůdčí osobou církve
se stal varnsdorfský farář Anton Nittel, jehož litoměřický biskup
zbavil úřadu. Nittel se ve městě představil roku 1872 přednáškou,
jíž se zúčastnilo kolem 3 000 osob. Tématem byl nesouhlas s vyhlášením
neomylnosti papeže. Přímo v Ústí hnutí vedl Hermann Becker, jenž
se stal předsedou provizorního výboru. Becker se krátce před založením
zdejšího starokatolického spolku, k němuž došlo 29. prosince 1872,
zúčastnil kongresu starokatolíků v Kolíně nad Rýnem. Starokatolické
bohoslužby se konaly již předtím v evangelické modlitebně v dnešní
Brněnské ulici. Dne 6. ledna 1873 se zde konal severočeský starokatolický
kongres s hojnou účastí - hlavními tématy byly nesouhlas s celibátem,
zpovědí, objevil se požadavek civilních sňatků a užívání německého
jazyka při bohoslužbách. Byla sepsána petice do říšské rady na
téma právní ochrany starokatolíků včetně nároků na část majetku
katolické církve.
Po počátečním rychlém vzestupu hnutí dochází po roce 1873 k jeho
stagnaci a postupnému zkomírání. Ztrátu vlivu nepozastavilo ani
úřední uznání církve z roku 1874 ani v roce 1876 říšskou radou
přijatý starokatolický zákon. Farář Cassian Spitaler se musel
postupně smířit se skutečností, že roku 1880 při sčítání obyvatel
se k této víře hlásilo asi 28 osob.
Roku 1907 byla ve městě založena místní skupina Spolku volnomyšlenkářů.
Prameny
Archiv města Ústí n. L., Fond Archiv města Ústí nad Labem 1325-1945,
inv. č. 1091-1094, 1163, 1164. Fond Písemná pozůstalost MUDr.
Alexandera Mariana a jeho blízkých, 1852 (1785)-1920 (1943), zejména
inv. č.69-79 týkající se zdravotnictví, inv. č. 198 podklady pro
městskou kroniku 1788-1850, rkp. Fond Okresní úřad, inv. č. 434
- 437. Fond Školy města Ústí n. Labem do r. 1945
Literatura
Die Habsburgermonarchie 1848-1918 III/1,2, Wien 1980. J. Havránek,
Češi v severočeských a západočeských městech v letech 1880-1930,
in: ÚSH 1979, s. 227n. Příspěvky I. Martinovského v Ústeckých
přehledech - cyklus Zdravotnictví a hygiena v ústecké minulosti
z roku 1981. A. Marian, Aussig im Jahre 1725, Ústí n. L. 1925.
F. J. Umlauft, Geschichte der deutschen Stadt Aussig, Bayreuth
1960, s. 262-527, F. J. Wünsch, Heimatkunde des Bezirkes Aussig,
Geschichte des Bezirkes von 1850 bis zum Ende des Weltkrieges,
Ústí n. L.1932.