ÚSTÍ NAD LABEM V 19. STOLETÍ

Programové prohlášení tzv. "provizorního obecního zřízení" z března 1849 uskutečnilo jeden ze základních liberálních požadavků revoluce roku 1848: obec osvobozenou od státně-byrokratického dozoru, jejíž příslušníci se dostali do postavení, kdy si sami mohli řídit vlastní záležitosti a určovat jejich podobu. Před rokem 1848 sice existovaly formálně "volené" orgány, jejich kompetence však byla omezena na minimum. Byly podřízeny především státní správě a vykonávaly politickou správu na nejnižší úrovni. Menší venkovské obce byly oproti tomu většinou včleněny do patrimoniálních panství. Tam vykonávala nižší soudní pravomoc a celkovou politickou i soudní správu vrchnost prostřednictvím vlastních úředníků.

Jmenovitě v menších a středních městech, a tedy i v královském svobodném městě Ústí nad Labem, nebyly tyto poměry pociťovány příliš tíživě, protože umožňovaly zvláště v dlouhém období míru (od vídeňského kongresu 1814/15) nerušený chod denního života. Řemeslná výroba a její odbyt byl regulován, svět zůstal malý a přehledný, přičemž konfesionální, tj. katolická jednota byla chráněna jak proti jinověrcům, tak proti moderním "bezbožníkům". Pokud nedopadly žně právě špatně, fungovalo i zásobování potravinami z blízkého i vzdálenějšího venkovského okolí, jež bylo naopak zaopatřováno řemeslnými výrobky. Protože bylo venkovské obyvatelstvo více méně pevně vázáno k půdě a menší a střední "provinční" města sotva lákala k přistěhování, udržoval se i růst městského obyvatelstva na omezené úrovni: roku 1750 žilo v Ústí nad Labem kolem jednoho tisíce obyvatel, do roku 1830 vzrostl jejich počet jen na 1 759.

Možná jen málo současníků tušilo, že se pod povrchem této biedermeierovské idyly před březnem 1848 začínají odvíjet události, které výrazně změní běh denního života. Již reformy, které zavedla Marie Terezie, směřovaly nejen k tomu, vytvořit centralistický jednotný stát, jehož velmocenské nároky by měly být založeny na zesíleném tvoření materiálních hodnot. Zvelebením zemědělské produkce se snažila jak ona, tak i její nástupci vybudovat jednak lepší základnu pro zaopatření vojsk a současně díky místní liberalizaci zbožní výroby získat vyšší daňový výnos. Osvobození mnoha "strategických" řemesel ve velkých městech (např. dvorští zásobovatelé) od svazujících cechovních řádů, dlouhodobé udělování privilegií pro nákladnické a manufakturní podnikatele, kteří často pocházeli ze "zahraničí", odkud přinášeli zvláštní znalosti nebo nové a lepší výrobní postupy, urychlilo v jednotlivých regionech společenskou proměnu a postupný vznik nadregionálního trhu pro "masové výrobky". To platí i pro "podnikatelské iniciativy", bylo nemálo aristokratů, kteří na svých panstvích zaváděli nové zemědělské i "průmyslové" metody. Největším podnikem tohoto druhu v šlechtických rukou (Westphalenové, Nosticové, Clary Aldringenové) byl hnědouhelný revír západně od Ústí nad Labem.

Zamýšlená "státní podpora" hospodářství vyžadovala celou řadu odpovídajících politických opatření, jako například odstranění vnitřních cel, sjednocení měr a vah (1856) nebo zavedení pokud možno v celém státě platného civilního práva (Všeobecný občanský zákoník z roku 1811), jež by regulovaly všechny vztahy mezi "soukromými osobami". Jejich zavedení do praxe vyvolalo potřebu technicky, ekonomicky a právně (akademicky) vzdělaných osob, jimž otevřelo do té doby netušené možnosti sociálního vzestupu až k nejvyšším úřadům. To platilo tím více, čím dále v tomto směru vzrůstaly obdobné nároky i ostatní státní správy. Extrémním příkladem společenského vzestupu je biografie jihlavského ševcovského syna Karl Friedricha (později svobodného pána) Kübecka (1770-1855), který významně ovlivňoval osudy státu dokonce ve funkci presidenta dvorské komory.

Více než "pětadvacetiletá evropská válka" (od francouzské revoluce 1789 přes koaliční a napoleonské války až k vídeňskému kongresu) podpořila především hospodářsky určité stimuly tohoto vývoje, a to bez ohledu na státní bankrot v roce 1811. Odvolání některých josefínských reforem (především díky uherskému odporu), "strach z revoluce", nedůvěra k hospodářským a s tím spojeným sociálním změnám a bezpodmínečné setrvávání na legitimitě (od 1804) "z Boží milosti císařství" znamenaly ovšem i významné zaostávání.

Přes neudržitelné "kancelářské poměry" (od začínajících úředníků se očekávalo, že budou poskytovat své služby po dlouhá léta téměř bezplatně), které pranýřoval ve svém díle "Dějiny rakouské státní správy 1740-1848" především Ignaz Beidtel, vznikla vrstva "josefínského" úřednictva, jehož dobře vzdělaní, centralisticky a jednotně státně orientovaní příslušníci byli do roku 1918 stále více a do jisté míry i oprávněně přesvědčeni, že jsou rozhodujícími nosnými sloupy státu. Tato byrokracie se skládala (v rakouské části říše) nejen z příslušníků centrálních úřadů říšského a rezidenčního města Vídně, ale i z místodržitelských úředníků v jednotlivých zemích (v českých zemích to byla Praha, Brno a Opava) a po roce 1848 z úředníků místní politické správy (Ústí bylo ovšem teprve od roku 1868 stálým sídlem okresního hejtmanství a okresního soudu), kteří, jako bezprostřední partneři obcí, získali později v našich souvislostech zvláštní význam.

Přes mnohé (aristokratické) naděje znamenalo období tzv. restaurace po roce 1815 vrchol v prosazení centralistické správy neuherských zemí. Ty byly zatlačeny prakticky na stupeň státně "správních provincií". Jejich zemské sněmy měly, pokud byly vůbec svolávány, pouze poradní funkci. Intenzivní snahy vybudovat zemskou samosprávu, tedy politickou samosprávu země na principu spolupůsobení stavovsko-aristokratických sněmů s (korunovaným) panovníkem (tedy mezi jiným s českým králem, moravským markrabětem a slezským vévodou) na základě starých "historických" zemských práv, zůstaly neúspěšné. Domestikální fondy, které spravovala země skutečně samostatně, ztratily materiálně v porovnání se státními zemskými pokladnami vzhledem k (daňovým) příjmům stejně jako k "veřejným investicím", jakýkoli význam. Již zmíněný výkon správy na nejnižší úrovni v patrimoniích zůstal po zrušení poddanství v roce 1848 fakticky posledním privilegiem, které odlišovalo šlechtu od ostatních "státu poddaných" obyvatel. Jak uvidíme, mělo právě pojetí "moderní obce" - ovšem přes počáteční prudký odpor šlechty - tento rozdíl definitivně překonat.

Rozšíření státní správy, stupňující se centralisace manufakturní a průmyslové výroby - v dominujícím textilním sektoru často svázané s přesunem některých pracovních kroků do domácností (tento model byl kolem poloviny století velmi rozšířen i v Ústí) - se zasloužily o růst některých míst, ať již v podobě průmyslových či obchodních středisek, která rychle nabývala na významu. Tento vývoj nezávisel nutně na starých privilegiích (např. právo tržní či městské), ale na často náhodných faktorech, které se právě i v Ústí ukázaly jako určující: dostupná surovinová a energetická základna, dopravní prostředky, podnikatelská iniciativa, pracovní síly a pod. Právě tam se utvářely jakési ostrovy měštanské společnosti, a to nejen v materiálním, ale i v kulturně ideovém smyslu. Nezřídka přicházeli "noví" podnikatelé předbřeznového období do obcí zvenčí. Často se předtím seznámili na nejrůznějších místech Evropy nejen s novými výrobními technikami, ale současně si do té míry rozšířili horizont vzdělání, že nesnesl srovnávání s omezeným, bezstarostným a starosvětským světovým náhledem. Jak ještě mezi jiným uvidíme na příkladu Carla Georga Wolfruma, platí tento model i pro Ústí nad Labem.

Rozhodně nemalý význam pro vývoj obce měla výstavba železnice. Pokud bylo jednou nějaké místo připojeno na železniční síť, znamenalo to nejen (odhlédneme-li od impulsů, které vyvolávala vlastní výstavba železnice) zjednodušení dopravy zboží, ale i přepravu osob a nových myšlenek. Poloha obce mimo dráhu mohla však znamenat prudký úpadek jejího významu. Ústí bylo od roku 1850 spojeno státní drahou s Prahou a Vídní a od roku 1851 s německými sousedy. Obdobný význam přísluší přirozeně i vývoji říční (labské) dopravy.

---