Literární dějiny města Ústí nad Labem po roce 1945
Do roku 1945 město Ústí n. L. v dějinách české literatury nemělo větší význam. Z řad ústecké české menšiny se nenašel nikdo, kdo by podstatnějším způsobem promluvil do dějin české literatury. Od konce 19. století se zde rozvíjela pouze místní dobová publicistika, Ústí n. L. a jeho okolí zaznamenalo pouze drobné epizody z návštěv významnějších literárních tvůrců. Výjimkou je působení básníků Jana Machalického (v jiné kapitole) a Martina Jana Vochoče (1910-1967), který v Ústí studoval na českém gymnasiu a v ústeckém Bukačově nakladatelství v roce 1933 vydal svou literární prvotinu, sbírku básní "Sonety nečasového".Až po odsunu Němců a s příchodem českého obyvatelstva se začala postupně vytvářet bohatěji strukturovaná místní česká kultura.
V roce 1951 vydalo Krajské nakladatelství v Ústí nad Labem první knihu v edici Knižnice Ústecka. Byl to sborník poezie s hornickou tématikou, jejímiž autory byli převážně horníci ze severozápadních Čech. Edice pokračovala třemi knihami zabývajícími se dějinami Ústecka a v roce 1955 vychází další sborník poezie a prózy věnované severním Čechám "Zahrada Čech" - Sborník prací Kroužku začínajících autorů při Svazu čs. spisovatelů v Ústí n. L. Kromě jiných se zde objevují jména jako Joža Mikula, Eduard Hončík a Jaroslav Moucha, jehož dílo je v této knize zastoupeno nejpočetněji.
Jaroslav Moucha se narodil 20. prosince 1899 v Bystřici u Libáně. Vydal sbírky veršů "Koleje", "Těm prvním na hranici" (tuto sbírku věnovanou pohraničí vydal vlastním nákladem v roce 1947) a "Ústecký chodníček" s podtitulem "Sbírka milostných a lidových písní, škádlivek a častušek", který hovoří sám za sebe. Na přebalu knihy byla vyslovena naděje v jejich zlidovění. Tvorba Jaroslava Mouchy reagovala na aktuální společenské dění. V roce 1970 vydal básnickou skladbu "Lenin je mír", na titulním listě s upřesněním: "Napsáno v letních a podzimních dnech roku 1968 k 25. výročí osvobození Československa bratrskou Sovětskou armádou a lidem Sovětského svazu." Následoval "Srpnový orloj", dle autorových slov historická epicko-satirická kresba veršem, jež bychom mohli též nazvat zveršovaným poučením z krizového vývoje ve straně a společnosti. Poslední básnická sbírka Mouchova vyšla v roce 1975 s názvem "Ladění zvonů".
Jaroslav Moucha je jako básník uveden ve Slovníku české literatury 1970 - 1981 (Čs. spisovatel 1985), zájemcům o jeho tvorbu zůstala však její velká část utajena, protože slovník v autorově bibliografii uvádí jen sbírku první a poslední. V tomto slovníku také nejsou pochopitelně uvedena jména řady ústeckých spisovatelů, která měla být zcela zapomenuta. Jsou to většinou autoři, kteří se v 60. letech soustředili kolem Dialogu, časopisu pro politiku, hospodářství a kulturu. Jako redaktoři nebo autoři zde publikovaly osobnosti jako: Emil Juliš, Eduard Hončík, Vladimír Páral, Ladislav Muška, Vladimír Vokolek, Ota Dub, Miroslav Sameš a další. Dialog vycházel v Ústí n. L. v letech 1966 - 1969, kdy byl pozastaven. Obnoven byl v roce 1990 jako kulturně politický měsíčník. Dva roky tvůrci časopisu usilovali o jeho existenci v nových podmínkách, v roce 1992 vycházel jako příloha Severočeského deníku, ale nakonec zanikl.
V šedesátých letech vydala velkou část svých knih spisovatelka literatury pro děti, společenských románů a detektivek Anna Sedlmayerová. Žila a tvořila v Ústí n. L. od roku 1947, vydala bezmála tři desítky románů u nás i v zahraničí. Zpočátku psala knihy pro děti ("Juk", "Márinka"). První romány "Dům na zeleném svahu" (1947) a "Překročený práh" (1949) zaznamenávají poválečný život v malé krušnohorské vesnici, další jsou sondou do života mladých lidí "Každé jaro pampelišky" (1956), "Všechny cesty vedou domů" (1958). V roce 1961 vyšel první román ze série detektivek "Pomozte mi Terezo", který byl později zfilmován. Následovaly tituly "Grandlová brož" (1962), "Déšť ustal k večeru" (1965), "Láskám hrozí smrt" (1967), "Tráva a vítr" (1968), "Od večera do rána" (1968), kniha cestopisných črt "Na cestách" (1969) a nesmíme zapomenout na text k obrazové publikaci "České středohoří" a dětské knížky "Zajíček Březňáček" (1964) a "Keson" (1968). Celkem bychom zde vyjmenovali 21 názvů knih.
Po roce 1969 byla Anna Sedlmayerová vyloučena ze Svazu československých spisovatelů a její díla se objevila na seznamu "zakázaných" knih. Za celých dvacet let normalizace vyšla jediná kniha v italském nakladatelství Mondadori. Po dobu nuceného mlčení však autorka na své čtenáře nezapomínala. V pevné víře v návrat připravila osm rukopisů. A tak již v roce 1989 mohl vyjít román "Symbol zůstal mramorový", následovaly knihy "Tereza po 25 letech" (1991), "Tam zpívá slavík až po půlnoci" (1991), "Dům" (1993), "Noc plná útěchy" (1994), "Na cestách" (1992). Anna Sedlmayerová se narodila 17. března 1932 ve Vraníně u Třeboně a po dlouhých letech, kdy žila v Ústí n. L. - Střekově, se do jižních Čech na počátku roku 1991 s rodinou své dcery vrátila.
Podobně jako Anna Sedlmayerová psal dvacet let "do šuplíku" Ladislav Muška. Narodil se 17. září 1928 v Semilech, již dlouhá léta žije v Ústí nad Labem. Jeho jméno se objevovalo a opět objevuje v různých časopisech a novinách (My sociální demokraté, Antique, Severočeský regionální deník, Spirit, Český zápas, Dialog). Ladislav Muška je operním pěvcem a jako divadelník připravil mnoho pořadů pro děti. Do roku 1968 mu vyšly knihy "Na silnějším konci prutu - cvičebnice rybářské latiny" (1962) a pohádky pro děti i pro dospělé "Pohádky z Hubaté Pohody" (1965). Po dvacetileté odmlce vyšla řada drobných knížek. O kočkách "Kočky přes cestu" (1991), "Kocourův malíř, malířův kocour" (1994), kniha aforismů "Amorek má Mušku" (1991). Tato knížečka vyšla v zajímavém nákladu - dva kufry. V roce 1993 vydalo nakladatelství Fabio v Lounech sbírku výroků pohřebních řečníků odposlechnutých při tzv. "grill party" (pěveckých doprovodech ústeckých pěvců) ve střekovském krematoriu "Vážení truchlící a ostatní hosté! Poezie posbíraná při poslední pouti". U příležitosti 195. výročí úmrtí G. G. Casanovy vydalo nakladatelství Kapucín Muškův Casanovův dopis "Giacomo Casanova de Seingalt píše abbému Lorenzovi da Ponte". Vyprávění z přírody "Příběhy stříbrných rybníků" vyšlo v roce 1993.
Do ústecké literatury přispěl i Muškův divadelní kolega operní pěvec a dramaturg, po roce 1968 ředitel Divadla Zdeňka Nejedlého v Ústí nad Labem, Joža Mikula (nar. 6. dubna 1917). Psal literární pásma, dramata ("Matka a syn"), napsal divadelní komedii "Tanec kolem závěti". Práce na divadle mu nedovolila věnovat se literatuře tou měrou, jak by si přál, proto se k literární tvorbě vrací až po delší odmlce esejistickou knížkou "Kdybych se nevrátil" (1965), věnovanou jeho bratrovi básníku Ivanu Javorovi. Významnou součástí Mikulova díla je i zpracování a vydání bratrovy literární pozůstalosti. V roce 1967 vydal monografii o svém učiteli "Stanislav Muž pěvec Národního divadla". Dvojího vydání a televizního přepisu se dočkala novela "Děti za mřížemi" (1972). Po odchodu do důchodu napsal rozsáhlý životopisný román "Blesky z temnot" (1981) - životní příběh Prokopa Diviše, vynálezce hromosvodu. Kromě literatury měl Joža Mikula ještě jednoho koníčka - cestování. Ze svých cest po Evropě sepsal knihu reportáží "Záhadná Atalanta" (1982). Jejího vydání se však již nedočkal. Nedokončen zůstal i rozsáhlý cyklus z období první republiky. Joža Mikula zemřel 26. srpna 1982.
Ústečtí autoři vydávali své knihy zejména v Severočeském nakladatelství. Zdá se, že krajové nakladatelství bylo otevřené svým místním spisovatelům, ale i zde jsou výjimky. Eduard Hončík, Ústečan od narození (10. listopadu 1914, Trmice), mohl své knihy v sedmdesátých a osmdesátých letech vydávat jen v Praze, i když ani zde ne bez potíží. Psát začal Eduard Hončík po roce 1948, kdy onemocněl dětskou obrnou. Psal povídky, črty, fejetony, rozhlasové hry, v roce 1959 vyšel jeho první román "Třicet šest pod zemí" - o stávce skupiny horníků na dole Margareta. Další dvě knihy vyšly v roce 1964 - "Kariéra" a ,,Šel pěšky za sluncem", romány špionážního charakteru "Uzel na oprátce" a "Jízdenka do Kanady" pak v roce 1968 a 1970. Novela "Spanilá jízda" (1970) vypráví příběh party nezaměstnaných horníků, kteří se v roce 1932 rozhodli jet na kolech do sokolovského revíru, aby přesvědčili tamní havíře ke vstupu do solidární stávky. Období počátku dělnického hnutí vylíčil Eduard Hončík v románu "A sedmý den..." (1976), který vrcholí nástupem všeobecné hornické stávky v roce 1882. Další historické vyprávění "Zápis o mrtvé ženě" (1980) je příběhem účastnice ilegálního protifašistického hnutí Marie Kršňákové z Chabařovic. Poslední kniha "Noc před volným pádem", vyšla v roce 1985. Eduard Hončík zemřel 2. dubna 1988.
Během 70. let se objevuje v literární kritice termín "severočeská literární škola". Pod tento pojem byli zahrnováni autoři, kteří vydávali své knihy v Severočeském nakladatelství a shodou okolností žili v jednom regionu. Jediné, co jejich tvorbu ale spojovalo bylo prostředí, do něhož situovali své příběhy - města severních Čech. V souvislosti se severočeskou literární školou se hovořilo např. o Vladimíru Páralovi, Otovi Dubovi a byli sem zahrnováni i autoři, jejichž literární počátky spadají do konce 70. a 80. let - Arnošt Herman, Jaroslav Velinský, Jan Houška.
Doc. MUDr. Ota Dub, CSc. se narodil 8. února 1909 v Hradci Králové. Od roku 1955 pracoval jako internista v ústecké nemocnici. Nemalé jsou jeho zásluhy v oblasti výzkumu, v domácím i zahraničním tisku uveřejnil řadu odborných lékařských prací. Svá první literární díla vydal pod pseudonymem. V 70. letech vyšly knihy mapující poválečné české zdravotnictví "Sentimentální milenec" (1973), "Lékař Viktora" (1963), "Skulina" (1976), později zpracovaný jako televizní seriál román "Přísahám a slibuji" (1977). Na počátku 80. let vydal rychle po sobě několik románů z lékařského prostředí, ve kterých zdůrazňuje zejména otázky morálky a humanity. Jsou to "Profesoři" (1980), "Mimořádný případ" (1980), "Fantastické transplantace" (1982) a "Doktorka" (1982). Další kniha "Doktorské příběhy" (1984) zahrnuje sedmnáct povídek nejen s tématikou medicíny, ale i okupace a života starých lidí. Posledním dílem Oty Duba je kronika řemeslnické a podnikatelské rodiny "Byt na Vinohradech" (1986). Tento román dává čtenáři nahlédnout do života podnikatele od počátku století do hospodářské krize třicátých let. Práci na monografii o významném českém lékaři Josefu Thomayerovi zakončila předčasně smrt. Ota Dub zemřel 17. května 1987.
Další ústecký autor Vladimír Páral patří k nejznámnějším a nejvýznamnějším moderním spisovatelům. Narodil se 10. srpna 1932 v Praze, do Ústí nad Labem přišel jako inženýr chemie v roce 1956. Pracoval v tehdejší Chemopharmě, později jako redaktor Severočeského nakladatelství, od poloviny sedmdesátých let se věnuje pouze literatuře.
Svou prvotinu vydal pod pseudonymem, pod vlastním jménem vstoupil do literatury v roce 1964 "Veletrhem splněných přání" - prvním svazkem černé pentalogie. Tu dále tvoří dvě novely "Soukromá vichřice" (1966) a "Katapult" (1967) a dva romány "Milenci a vrazi" (1969) a "Profesionální žena" (1971). Páralovi hrdinové jsou většinou technici, laboranti nebo inženýři, kteří cítí postupnou ztrátu své lidské identity, pokouší se rozbít uzavřený koloběh životních situací, ale nakonec podléhají stereotypu každodennosti socialistického způsobu života. Úsilím najít aktivního hrdinu se vyznačuje román z roku 1973 "Mladý muž a bílá velryba".
Od počátku osmdesátých let inklinuje ve své tvorbě k science-fiction, s jehož pomocí vystihoval podstatu a některé mechanismy totalitní společnosti. Sem patří romány "Romeo a Julie 2300" (1982), "Pokušení A - Z Z" (1982) , "Válka s mnohozvířetem" (1983), "Země žen" (1987). Prvním dílem, které vyšlo po roce 1989 byl "Dekameron 2000". Následovala "Kniha rozkoší, smíchu a radosti" (1992) a "Playgirls I., II." (1994), ve kterém nás autor zavádí do prostředí pražského erotického salonu a s ironií charakterizuje tržní současnou českou společnost. Knihy se dočkaly mnoha českých i zahraničních vydání. Celá řada Páralových děl byla zfilmována: "Mladý muž a bílá velryba", "Radost až do rána", "Katapult", "Soukromá vichřice", "Playgirls I., II". Některé knihy byly upraveny pro divadlo, řada inscenací byla uváděna v ústeckém Činoherním studiu. V roce 1995 vydal Vladimír Páral spolu s Hedou Bartíkovou knihu "Profesionální muž Vladimír Páral o sobě a jiných zajímavějších věcech".
Prozaik Arnošt Herman se narodil 2. května 1932 v Mladé Boleslavi. Vystudoval právnickou fakultu a kromě čtyř let, kdy byl redaktorem severočeského deníku Průboj, pracoval jako právník. Publikoval již jako student, je i autorem několika rozhlasových děl. Debutoval v roce 1976 novelou "Muž na betonových schodech", která je příběhem mladého muže, jež odmítá snadnou kariéru založenou na otcově protekci. Další kniha "Velká bílá oblaka" (1979) vypráví o chlapci, který po návratu z výchovného ústavu hledá své místo ve společnosti. Hlavní postavou dalších dvou románů jsou ženy ocitající se v krizi manželské i pracovní - "Krůpěj rosy" (1982) a "Žena v taláru" (1983).
Skutečně všestrannou osobností je spisovatel, výtvarník, dramatik a písničkář Jaroslav Velinský (nar. 18. prosince 1932 v Praze), známý spíše pod trampskou přezdívkou Kapitán Kid. Vystřídal celou řadu zaměstnání a přitom psal, hrál a skládal písničky. Byl i u zrodu festivalu trampské hudby Porta v Ústí nad Labem. Jako spisovatel se specializuje především na detektivky - "Spravedlivá pistole" (1969), "Tmavá studnice" (1984), "Našeptávač" (1989), science-fiction - "Zápisky z Garthu" (1969), a na dětskou historickou dobrodružnou literaturu - "Muž v zeleném poli" (1987), "Cestou dračích lodí" (1989).
Básník Jan Houška vydal své první verše ve sbírce "Létající ryba" v roce 1982. Jeho druhou knihou byla próza - tři povídky o mladých lidech "Amorek a Amára" (1984). V pořadí třetí a bohužel poslední byla kniha poezie "Volací tón" (1986). Jan Houška se narodil v Nymburku 4. srpna 1942. Vystudoval gymnasium v Novém Boru a po vysokoškolských studiích se vrátil do severních Čech. Od roku 1967 učil a žil v Ústí nad Labem až do své smrti 8. srpna 1988.
Zajímavou sbírku povídek vydal v roce 1987 jako svou prvotinu mladý autor Vladimír Provazník. Dalším prozaikem je Vítězslav Štefl. Až v roce 1993 vydal román z prostředí rockových hudebníků "Jeden den". V poezii se spíše prosazují básnířky, např. Jana Soukupová. Narodila se 27. května 1964 v Mostě, žije a pracuje v Ústí nad Labem. Svou první sbírku básní "S něhou i bez" vydala v Severočeském nakladatelství v roce 1987. Další ústeckou básnířkou je Jana Michalcová, narozená 21. února 1971 v Mostě. Vystudovala pedagogickou fakultu University J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, zde také uveřejňovala své verše v občasníku Spirála. Nyní publikuje básně v regionálních novinách a v časopise Tvar, kde v roce 1995 vyšla její sbírka "Tento způsob léta ...".
Občasník Spirála - sborník pro mladou literaturu vydávala skupina lidí pod vedením Ivo Haráka (autor sbírky básní "Země dým - poezie pro přátele k 1. lednu 1994" ) na katedře bohemistiky pedagogické fakulty University J. E. Purkyně. Ve sborníku zveřejňovali svá díla studenti, z nichž většina dosud nepublikovala.
V sedmdesátých a osmdesátých letech se i mezi studenty pedagogické fakulty v Ústí n. L. objevuje řada samizdatových sborníků neoficiální literatury různorodé úrovně. K nejvýznamnějším organizátorům samizdatové literatury v Ústí nad Labem patřil Jaroslav Staněk, který byl spolupracovníkem několika samizdatových edic a sám také vydával vlastní sborníky. Mezi nejvýznamnější projekty, na kterých se podílel, patřilo kritické vydání díla Jakuba Demla a vydání díla Vladimíra Vokolka. V sedmdesátých a osmdesátých letech učil na gymnasiu v Jateční ulici v Ústí n. L.
Z okruhu jeho žáků se vytvořila v roce 1980 skupina, která začala vydávat nepravidelné periodikum "Vepříkův zápisník". Během osmdesátých let vyšlo více než 40 svazků. Mezi hlavní organizátory patřili Miroslav Landa, Martin Zeman a Václav Houfek. Ti se podíleli i na vydávání některých dalších samizdatových sborníků, např. Factum z r. 1987. Ve Vepříkově zápisníku původně publikoval i Luděk Marks, básník inspirovaný dekadentní literaturou přelomu 19. a 20. století. Po roce 1989 publikuje především v časopisech Vokno a Revolver revue, v roce 1994 vydal sbírku "Stín svícnu". Na přelomu osmdesátých a devadesátých let působil v Ústí n. L. Českomoravský podpůrný spolek, který po roce 1989 vydal mimo svého spolkového sborníku tři čísla literárního časopisu Absint.
Po roce 1989 vznikala nová nakladatelství, v Ústí nad Labem to byl např. Albis International Kristiny Kaiserové, kde vyšla mimo jiné kniha taoistické poezie ústeckého lékaře Jiřího Salamanczuka "Tobě ale opakuji" (1992) a vzpomínková kniha Jiřího Šosvalda "Jó, tenkrát v Ústí" (1993).
Dalším nakladatelstvím, které po zániku Severočeského nakladatelství působí v Ústí nad Labem, je AOS Publishing. To vydalo knihy ústeckého autora Ivo Wiesnera "Předpeklí ráje 1, 2, 3" (1994 - 95), "Světlo z dávných věků" (1994), "Národ v lénu bohů" (1993). Ve svých dílech formuluje Ivo Wiesner hypotézy historického vývoje s uplatněním znalostí z dějin alchymie a tajných mystických učení. Podobné zaměření mají i další publikace tohoto nakladatelství - kniha Františka Ročka "Gustav Meyrink - mystik" (1994) a Pavla Mészarose "Faustův odkaz" (1995).
