Vysoké školy v Ústí nad Labem

Vznik fakulty je neoddělitelně spjat se snahou tehdejších státních a správních školských orgánů reagovat na výrazné demografické změny, jež po roce 1945 široce zasáhly mimo jiné i oblast školství a kulturního a společenského života pohraničních oblastí.

Většinu nového obyvatelstva tvořili mladí lidé, kteří se zde natrvalo usazovali a zakládali své rodiny. Bylo zřejmě, že během poměrně krátké doby se značně zvýší počet dětí ve věku povinné školní docházky. Záhy byl pociťován nedostatek učitelů na všech typech škol, zvláště pak v krušnohorské oblasti a Šluknovském výběžku. Obtížně řešitelný problém představovala velká migrace pedagogických pracovníků. Umisťování absolventů škol působících mimo ústecký kraj se neosvědčilo. Mladí učitelé z vnitrozemí sem přicházeli s perspektivou krátkodobého působení a jen nepatrná část z nich zde zakotvila trvale.

Rozhodujícím krokem v této etapě rozvoje vysokých škol bylo v roce 1953 vydání školského zákona o vytvoření pedagogických škol dvojího typu.

První pedagogicky zaměřená vysoká škola, druhá vysoká škola v kraji, zahájila svoji činnost v září 1954 jako Vyšší pedagogická škola v Ústí nad Labem. Podle učebních plánů schválených ministerstvem školství se začalo vyučovat 10. června 1954.

Do prvního ročníku nastoupilo tehdy 50 posluchačů, kteří studovali v těchto aprobacích: český jazyk-ruský jazyk, dějepis-zeměpis, matematika-fyzika, matematika-zeměpis, tělesná výchova-český jazyk, ruský jazyk-tělesná výchova, matematika-tělesná výchova.

Studium bylo dvouleté, zakončené státní závěrečnou zkoušku. Prvním děkanem školy se stal prof. Vladimír Hanák. Hlavně jeho zásluhou se podařilo vytvořit devítičlenný kolektiv mladých, odborně zdatných a nadšených pedagogů, zárodek budoucího pedagogického sboru. Za působiště byla nové vysoké škole určena budova bývalého německého gymnasia (nyní 23. základní škola - cvičná škola Pedagogické fakulty). Materiální vybavení bylo velmi skromné. Budova sloužila současně k výuce, zároveň zde byly i ubytovací prostory pro posluchače i jejich učitele.

Za dobu existence Vyšší pedagogické školy opustilo její bránu s diplomem absolventa přes 600 posluchačů, učitelů 6.-9. tříd základních škol.

V září 1959 byly vládním nařízením z 31. července 1957 č. 57/1959 Sb. zřízeny na místo vyšších pedagogických škol pedagogické instituty. Současně s Ústím n. L. bylo toto školské zařízení vybudováno i v Liberci. Cílem pedagogických institutů bylo organizovat komplexní vzdělávání učitelů základních devítiletých škol.

Správou a řízením Pedagogického institutu v Ústí nad Labem byl pověřen ředitel; stal se jím dosavadní děkan Vyšší pedagogické školy prof. František Malíř. Zřízení Pedagogického institutu znamenalo významné změny ve struktuře této vysoké školy. Započala systematická výstavba specializovaných kateder sdružujících odborníky pro výuku jednotlivých všeobecně vzdělávacích předmětů. Výrazně se zvýšil počet posluchačů. Jestliže v roce 1954 začalo na vysoké škole studovat 50 studentů, v roce 1960 už jejich počet stoupl na 362 a v roce 1964 navštěvovalo institut již bezmála 700 posluchačů.

K roku 1964 absolvovalo Pedagogický institut celkem 2 480 posluchačů denního studia, 1 220 posluchačů studia při zaměstnání a téměř 500 učitelů ukončilo postgraduální studium.

Rozšířilo a zkvalitnilo se rovněž kádrové obsazení jednotlivých kateder. Za dobu existence Pedagogického institutu se zde ustavilo celkem 12 kateder (katedra marxismu-leninismu, katedra pedagogiky a psychologie, katedra českého jazyka a literatury, katedra ruského jazyka a literatury, katedra zeměpisu a dějepisu, katedry matematiky, katedra přírodopisu a základů zemědělské výroby, katedra fyziky a základů průmyslové výroby, katedra chemie, katedra výtvarné výchovy, katedra hudební výchovy a katedra tělesné výchovy), na kterých působilo více než osm desítek pedagogů.

Dále byl konstituován Ústav pro další vzdělávání učitelů a výchovných pracovníků, jehož úkolem bylo organizačně zabezpečit další formy vzdělávání učitelů. K vyššímu stupni samostatnosti a také zvýšení společenské prestiže vysoké školy přispělo i vládní nařízení z 30. srpna 1962 č. 835, podle kterého byly pedagogické instituty převedeny z působnosti KNV do přímé pravomoci ministerstva školství a kultury.

V roce 1961 byla Pedagogickému institutu přidělena k užívání nová budova. Šlo o bývalé české menšinové gymnasium v ulici České mládeže 8, dnes slouží jako hlavní budova Pedagogické fakulty UJEP. Byly zde provedeny nákladné úpravy základních pracoven pro výuku. Součásti školního areálu se staly i dřevěné a zděné přízemní pavilony, postavené v letech 2. světové války. Byly rovněž mnohostranně využívány jako pracovny vyučujících, učebny a dokonce i jako ubytovací prostory pro posluchače a pedagogy. Předpokládaná životnost dřevěných domků však již dávno uplynula, a proto se stávaly tyto provizorní prostory stále více nevyhovujícími.

Další významná etapa ve vývoji ústecké vysoké školy nastává v roce 1964, kdy byla zákonným opatřením předsednictva Národního shromáždění č. 166 ze dne 12. srpna 1964 s účinností od 1. září 1964 z dosavadního Pedagogického institutu vytvořena Pedagogická fakulta.

Tím byl současně dán pokyn k delimitaci dosavadního Pedagogického institutu v Liberci, který se stal od 1. září 1966 konzultačním střediskem PF v Ústí nad Labem. Během roku 1965 až 1966 přešly z libereckého PI téměř dvě desítky pedagogických pracovníků, převážně již zkušených a erudovaných odborníků, kteří se stali významnou oporou ústeckého pedagogického kolektivu. Pedagogická fakulta v Ústí nad Labem, jež zahájila svou činnost 1. září 1965, se tak stala na dlouhá léta jedinou vysokou školou v kraji vychovávající učitele základních a později i středních škol.

V souvislosti s vytvořením nového statutu vysoké školy došlo i ke konstituování nových orgánů pověřených správou a řízením fakulty. V čele fakulty stanul s nejvyšší výkonnou mocí opět děkan fakulty. Stal se jím v roce 1965 doc. Jaroslav Joza, dosavadní ředitel PI v Liberci. Na zabezpečení řádného chodu fakulty a plnění jí svěřených úkolů se dále podíleli tři proděkani: proděkan pro denní studium a studium při zaměstnání, proděkan pro politickovýchovnou činnost a proděkan pro vědeckou činnost, zahraniční styky a postgraduální studium. Řešení hospodářských a výrobních záležitostí zajišťoval tajemník fakulty. Otázky společné pro celou fakultu byly řešeny na zasedáních vědecké rady, stálým poradním orgánem děkana se stalo kolegium děkana. Základním pracovištěm pro pedagogickou, vědeckou, odbornou a uměleckou činnost se staly katedry. Vznikem Pedagogické fakulty se jejich počet příliš nezvýšil, zvolna však rostl počet jejich členů, i když tempo tohoto růstu zdaleka. nepokrývalo optimální potřeby fakulty.

Nová fakulta se musela dlouhodobě potýkat i s problémem personálního obsazení v jednotlivých studijních oborech. Počáteční nejistota existence a změny v učebních plánech mimo jiné způsobily odchod některých kvalifikovaných vysokoškolských učitelů. Úsilí získat kvalifikované vysokoškolské pracovníky z jiných vysokých škol a vědeckých ústavů nebylo vždy úspěšné. Učitelé z tradičních vysokých škol odmítali přejít na pedagogické fakulty, jejichž existence nebyla mnohými z nich považována za zabezpečenou. Pedagogická fakulta v Ústí nad Labem byla pak pro tyto potenciální pracovníky málo přitažlivá i vzhledem ke svému velmi špatnému vybavení.

Na uvolněná místa pedagogických pracovníků nastoupili většinou učitelé ze základních a středních škol. Nechybělo jim nadšení, ale neměli hlubší znalosti z vědecké práce ani způsobů práce na vysoké škole. Museli teprve po příchodu na Pedagogickou fakultu začít se získáváním odborných zkušeností a vědecké kvalifikace, což se projevilo jako dlouhodobý a ne vždy přímočarý proces. O šíři a hloubce uvedené problematiky je možné si učinit představu z následujících údajů: Až do roku 1964 pracovali na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem v průměru jen 2 učitelé s vědecko-pedagogickou hodností docent či profesor. V roce 1967 jich bylo již 11 (1 profesor a 10 docentů), z dalších učitelů pak 5 získalo hodnost kandidáta věd. O deset let později - v roce 1977 - nepůsobil na fakultě ani jeden profesor, počet docentů zůstal nezměněn, značně vzrostl pouze počet kandidátů věd (19).

Velmi bolavým problémem pro pedagogickou fakultu byly materiální podmínky fakulty.

Hlavní budova určená původně pro středoškolskou výuku nevyhovovala velikostí ani vybavením. Stav ke škole přiléhajících nouzových dřevěných domů byl hodnocen jako velmi špatný a neschopný opravy. Jako alarmující byl označen fakt, že na PF v Ústí n. L. připadá na jednoho posluchače pouze 3,5 m2, zatímco celostátní normy předepisují 7 m2. Vyhovující nebylo ani vybavení učeben a laboratoří. Ovšem nejbolestivější stránkou materiálního vybavení fakulty byl stav kolejí. Ubytování pro posluchače i vyučující bylo zajišťováno na čtyřech místech (šlo o nouzové domky za školou, koleje ve Vaňově, v Brněnské ulici a v Roztokách). Téměř všechny ubytovací kapacity byly přeplněny a nacházely se ve velmi špatném stavu.

Ministerstvo školství uznalo neudržitelnost situace ústecké fakulty a zařadilo její výstavbu na nejbližší možný termín. V roce 1968 byla zahájena 1. etapa výstavby vysokoškolských kolejí na Klíši.

Současně ministerstvo školství schválilo i program přestavby fakultní budovy v letech 1971-1975 a 2. etapu výstavby kolejí, jež měla být realizována v letech 1971-1973.

Celková hospodářská situace i události spojené se srpnem 1968 však značně oddálily termíny dokončení vysokoškolského areálu.

První fáze výstavby kolejí byla dokončena až v roce 1971 a stavba další plánované budovy pro studentské ubytovny byla započata až v roce 1974. Teprve ukončením této stavby a jejím předáním do užívání v roce 1976 se fakultě podařilo odstranit do té doby velmi tíživý problém spojený se zajištěním odpovídajícího ubytování pro své pracovníky a studenty.

Koleje se současně staly svým vybavením a svou kapacitou 1 050 lůžek jedněmi z největších a nejmodernějších studentských ubytovacích zařízení v celé republice.

Neocenitelný význam pro vytvoření kreditu PF jako významné kulturní a společenské instituce mělo vytvoření fakultního smíšeného pěveckého sboru. Počátky tohoto hudebního tělesa sahají téměř až k založení školy vůbec.

Již v roce 1955 byl na škole založen pěvecký soubor, a to bez ohledu na skutečnost, že se na tehdejší Vyšší pedagogické škole hudební výchova nestudovala. Soubor prvních nadšenců, jež pojila nejen láska k hudbě, ale i schopnost pilné a systematické práce, dosáhl pod vedením děkana VPŠ doc. F. M. Malíře i některých významných úspěchů v celostátním měřítku. Od roku 1959 stál v čele pěveckého sboru PF prof. T. Fiala, který jej díky svým dirigentským zkušenostem a osobitému uměleckému i pedagogickému citu dovedl na místo jednoho z nejlepších hudebních těles v kraji. Členové sboru se rekrutovali především z posluchačů a učitelů PF. Za 35 let své existence uskutečnil pěvecký sbor stovky koncertů a získal celou řadu významných ocenění na domácích i mezinárodních pěveckých přehlídkách a soutěžích. Pro fakultní pěvecký sbor byla vždy charakteristická vysoká úroveň hudebního projevu i široký repertoár.

Celkové společenskopolitické ovzduší roku 1967 a zejména 1. poloviny roku 1968 se bezprostředně promítlo i do života fakulty. Pochopitelně i zde se projevovala názorová diferenciace jak mezi pracovníky, tak i posluchači fakulty.

Vedení ústecké fakulty se postavilo za důsledné plnění vysokoškolského zákona z roku 1966, jenž ve svých článcích obnovil tajné volby akademických funkcionářů, požadoval účast studentů na řízení školy a usiloval o decentralizaci pravomocí na nižší stupně. Konkrétním přínosem ústecké fakulty byl pak návrh na rozšíření pravomocí studentů v otázkách přidělování stipendií, účasti jejich zástupců při volbě akademických funkcionářů apod.

Nadějný vývoj byl však násilně přerušen 21. srpnem 1968 a následným obdobím tzv. normalizace.

Vysokoškolský zákon z roku 1969, který znamenal ústup od dosavadního trendu a podpořil proces centralizace a posilování pravomocí ministerstva školství, měl vytvořit podmínky pro "usnesení a urychlení konsolidačního procesu na VŠ a pro jejich přechod k nerušené normální práci." Proto bylo třeba odstranit z vysokých škol ty, kdož byli "exponovanými nositeli a podněcovateli protisocialistických a protisovětských tendencí, iniciátory a organizátory protistátních a protisocialistických akcí a kdož popřípadě svým dosavadním postojem ztěžovali i konsolidační proces na VŠ" (viz Metodický pokyn k realizaci zákona č. 163/69).

Život na fakultě byl od roku 1969 poznamenán snahou po "konsolidaci poměrů", což mělo ve svých důsledcích nepříznivý dopad především na další vědecký a odborný vývoj školy. Byly provedeny zásadní změny ve vedení fakulty i kateder. Dosavadní děkan fakulty doc. J. Joza byl přinucen k abdikaci. Na jeho místo nastoupil na jaře 1970 dosavadní proděkan doc. M. Růžička, jenž však rezignoval na svou funkci ze zdravotních důvodů již koncem téhož roku. V letech 1971 až 1975 stál pak v čele vysoké školy doc. B. Klement.

Také ve vědecké radě došlo k podstatným změnám ve složení i celkovém počtu jejích členů. Obdobně byly provedeny změny i ve vedení kateder, kde došlo k výměně pěti vedoucích. Významné zásahy byly provedeny i do personálního obsazení jednotlivých kateder.

Celkem musely fakultu z politických důvodů opustit více než čtyři desítky pedagogických pracovníků.

V roce 1977 došlo k významné změně v obsahu i rozsahu práce na PF. V rámci aplikace nového výchovně vzdělávacího systému školství zde byla zahájena jednotná pětiletá příprava učitelů pro 5.-12. ročník všeobecně vzdělávací soustavy. Tím se Pedagogická fakulta v Ústí nad Labem stala v učitelské přípravě rovnoprávnou školou s fakultami universitními.

Na PF bylo tak možné studovat ve čtyřletém studiu učitelství pro 1.-4. ročník základní školy a v pětiletém studiu učitelství pro 5.-12. ročník základní a střední školy.

Počet přijímaných studentů výrazně rostl. Během 70. let nastupovalo ročně na školu v průměru 300 nových posluchačů. V roce 1980 byli ke studiu přijati již 433 uchazeči.

Nový zákon o vysokých školách (č. 39/1980 Sb.) umožnil organizovat a provádět na PF rigorózní řízení. Státní rigorózní zkoušky mohli vykonat uchazeči, kteří dříve získali na fakultě vysokoškolský diplom. Po vykonání rigorózních zkoušek jim byl udělen titul doktor pedagogiky (PaedDr.).

V průběhu 70. a 80. let došlo k několika personálním změnám ve vedení fakulty. V roce 1976 se stal děkanem PF prof. Josef Požárský, který stál v čele vysoké školy do r. 1984. Po poměrně krátkém období působení doc. Václava Šenkýře (1984-1985) v tomto úřadu byl děkanem fakulty pro léta 1985-1990 jmenován prof. Jan Melichar.

V tomto období započala další etapa rozsáhlé výstavby vysokoškolského areálu. V r. 1983 začala vyrůstat na místě již zbořených dřevěných domků za hlavní budovou fakulty nová moderní šestipodlažní stavba. Do užívání byla předána pedagogům i posluchačům v září 1986. Nová fakultní budova se stala sídlem většiny kateder, byly tam situovány četné posluchárny a odborné pracovny. V těsném sousedství budovy byla projektována aula pro 300 posluchačů.

Současně s ukončením stavby fakultní budovy byla započata třetí etapa výstavby moderních vysokoškolských kolejí. Koleje s kapacitou 807 lůžek byly dány do provozu v roce 1989.

Zásadní politicko-společenské změny související s vývojem v naší zemi po listopadu 1989 se výrazně promítly i do života PF v Ústí nad Labem. K významným aktivitám tohoto období patří především rehabilitace bývalých pracovníků fakulty, kteří byli postiženi politickými čistkami počátkem 70. let. Na jaře 1990 byl zvolen děkanem pedagogické fakulty prof. Vlastimil Novobilský.

V roce 1990 byl zřízen přípravný výbor pro založení university a formulován návrh pojmenovat novou universitu podle slavného libochovického rodáka Jana Evangelisty Purkyně. Původní projekt počítal se založením sedmi fakult. Akreditační komise vlády nakonec doporučila otevření fakulty sociálně ekonomické a fakulty životního prostředí a sloučením s dosavadní Pedagogickou fakultou zřízení university.

Konečné rozhodnutí padlo v červenci 1991, kdy byl na schůzi České národni rady schválen návrh zákona české vlády o zřízeni pěti nových regionálních universit, mezi které se zařadila Universita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem.

Zákonné rozhodnutí ČNR z 9. srpna 1991 pak rozhodlo o oficiálním datu vzniku UJEP - 28. září 1991.

Prvním rektorem nové university byl zvolen prof. Jan Kopka, kterého v roce 1994 vystřídal prof. Vlastimil Novobilský.

Prameny

Archiv města Ústí nad Labem, kroniky města Ústí nad Labem 1952-1986. Fond ONV Ústí nad Labem, 1945-1954, školské záležitosti, hlášení školského inspektorátu o stavu škol.

Literatura

A. Pokorná, Nástin vývoje PF UJEP Ústí nad Labem, in: PF UJEP 40 let vysokoškolské přípravy učitelů v Ústí nad Labem, Ústí nad Labem 1994, s. 9-24. 15 let krajského města Ústí nad Labem 1945 - 1960, Ústí nad Labem 1960. Výroční zpráva státního reálného gymnasia v Ústí nad Labem za školní roky 1945 - 1946 a 1946 - 1947, Ústí nad Labem 1947. Výroční zpráva státního reálného gymnasia v Ústí nad Labem za školní rok 1947 - 1948, Ústí nad Labem 1948.


Obsah Předchozí kapitola Následující kapitola