Gymnasium

V lepší situaci se nacházely střední školy, ke kterým v Ústí nad Labem patřilo reálné gymnasium, obchodní akademie, státní průmyslová škola, sociálně zdravotní škola, odborná škola pro ženská povolání, tzv. učňovská škola a dále hudební škola, škola rytmiky a baletu. Na popud ministerstva školství a osvěty podnikl místní národní výbor první kroky k znovuotevření českého reálného gymnasia již v červnu 1945. Přípravnými pracemi k obnovení ústavu a zahájení vyučování byl pověřen profesor dr. Václav Šmejkal, který se potom stal i prvním poválečným ředitelem ústavu. Zájemci o studium se mohli přihlásit v ředitelství gymnasia, jež se prozatímně nacházelo v budově dnešní 1. základní školy, do 18. července 1945. Žáci, kteří v posledním roce války studovali na německých středních školách byli z přijetí do nového ústavu vyloučeni. Místní národní výbor dal reálnému gymnasiu k dispozici budovu bývalého německého městského dívčího reálného gymnasia v Churchillově ulici, budovu sice moderní, ale poměrně malou a potřebám střední školy nevyhovující. Až do konce července zde byla noclehárna železničářů. Předválečné české reálné gymnasium sídlilo od roku 1926 v nové, vlastní honosné budově v dnešní ulici České mládeže, kde je umístěna nyní pedagogická fakulta. Během války zde sídlil úřad vládního presidenta v čele s Hansem Krebsem. Prostory uvnitř byly značně přebudovány a v roce 1945 prozatím nepoužitelné pro potřeby školy. Vleklá jednání o uvolnění této budovy pro státní reálné gymnasium nevedla k cíli, MNV ji prozatímně přidělil ředitelství státních drah.

6. září 1945 nastoupilo do školy 180 žáků, kteří se učili v devíti třídách. Se vzrůstajícím počtem českého obyvatelstva ve městě stoupal i počet studentů na gymnasiu. Na konci prvého poválečného školního roku se vyučovalo již 291 žáků v 10 třídách a v prosinci 1947 450 žáků v 16 třídách učilo 31 učitelů. Někteří členové učitelského sboru působili na dřívějším českém reálném gymnasiu ještě v době před okupací. Z členů profesorského sboru, kteří v ústavu působili před druhou světovou válkou, se ihned vrátili profesoři Josef Šťovíček a Antonín Ulrich, a profesorky Vlasta Táborská a Vlastimila Ulrichová-Sadílková. Studium bylo organizováno od třetího ročníku ve dvou studijních větvích, humanitní a technické. Budova, v níž byla výuka zahájena, nemohla dlouho stačit svým rozsahem, zvláště když se hned v prvních dnech ukázalo, že příliv žactva během školního roku bude značný. Proto bylo jednáno znovu s místním národním výborem o uvolnění větší školní budovy, jíž mohla být jedině budova bývalé německé reálky v ulici České mládeže, budova sice starší, ale poměrně prostorná a účelně stavěná, v níž byly z větší části zachovány sbírky učebních pomůcek nezbytných pro práci ve škole. Podařilo se dosáhnout toho, že místní národní výbor vystěhoval z budovy SNB a na podzim roku 1945 začal s úpravami budovy, čištěním a malováním. A tak se celý ústav před vánočními svátky stěhoval do nové, zatím definitivní budovy, v níž po 1. lednu 1946 bylo zahájeno vyučování.


Obsah Předchozí kapitola Následující kapitola