| |
Gymnasium
V lepší situaci se nacházely střední školy, ke kterým v Ústí nad
Labem patřilo reálné gymnasium, obchodní akademie, státní průmyslová
škola, sociálně zdravotní škola, odborná škola pro ženská povolání,
tzv. učňovská škola a dále hudební škola, škola rytmiky a baletu.
Na popud ministerstva školství a osvěty podnikl místní národní
výbor první kroky k znovuotevření českého reálného gymnasia již
v červnu 1945. Přípravnými pracemi k obnovení ústavu a zahájení
vyučování byl pověřen profesor dr. Václav Šmejkal, který se potom
stal i prvním poválečným ředitelem ústavu. Zájemci o studium se
mohli přihlásit v ředitelství gymnasia, jež se prozatímně nacházelo
v budově dnešní 1. základní školy, do 18. července 1945. Žáci,
kteří v posledním roce války studovali na německých středních
školách byli z přijetí do nového ústavu vyloučeni. Místní národní
výbor dal reálnému gymnasiu k dispozici budovu bývalého německého
městského dívčího reálného gymnasia v Churchillově ulici, budovu
sice moderní, ale poměrně malou a potřebám střední školy nevyhovující.
Až do konce července zde byla noclehárna železničářů. Předválečné
české reálné gymnasium sídlilo od roku 1926 v nové, vlastní honosné
budově v dnešní ulici České mládeže, kde je umístěna nyní pedagogická
fakulta. Během války zde sídlil úřad vládního presidenta v čele
s Hansem Krebsem. Prostory uvnitř byly značně přebudovány a v
roce 1945 prozatím nepoužitelné pro potřeby školy. Vleklá jednání
o uvolnění této budovy pro státní reálné gymnasium nevedla k cíli,
MNV ji prozatímně přidělil ředitelství státních drah.
6. září 1945 nastoupilo do školy 180 žáků, kteří se učili v devíti
třídách. Se vzrůstajícím počtem českého obyvatelstva ve městě
stoupal i počet studentů na gymnasiu. Na konci prvého poválečného
školního roku se vyučovalo již 291 žáků v 10 třídách a v prosinci
1947 450 žáků v 16 třídách učilo 31 učitelů. Někteří členové učitelského
sboru působili na dřívějším českém reálném gymnasiu ještě v době
před okupací. Z členů profesorského sboru, kteří v ústavu působili
před druhou světovou válkou, se ihned vrátili profesoři Josef
Šťovíček a Antonín Ulrich, a profesorky Vlasta Táborská a Vlastimila
Ulrichová-Sadílková. Studium bylo organizováno od třetího ročníku
ve dvou studijních větvích, humanitní a technické. Budova, v níž
byla výuka zahájena, nemohla dlouho stačit svým rozsahem, zvláště
když se hned v prvních dnech ukázalo, že příliv žactva během školního
roku bude značný. Proto bylo jednáno znovu s místním národním
výborem o uvolnění větší školní budovy, jíž mohla být jedině budova
bývalé německé reálky v ulici České mládeže, budova sice starší,
ale poměrně prostorná a účelně stavěná, v níž byly z větší části
zachovány sbírky učebních pomůcek nezbytných pro práci ve škole.
Podařilo se dosáhnout toho, že místní národní výbor vystěhoval
z budovy SNB a na podzim roku 1945 začal s úpravami budovy, čištěním
a malováním. A tak se celý ústav před vánočními svátky stěhoval
do nové, zatím definitivní budovy, v níž po 1. lednu 1946 bylo
zahájeno vyučování.
|