Odsun Němců v letech 1945 - 1948
Předchozí události, zvláště ty z let 1938-1945, vytvořily mezi Čechy a Němci na Ústecku nepřekonatelnou hranici. Příklon většiny Němců k Henleinovi, Mnichov, následující příkoří, 15. březen 1939 a nakonec chování okupantů vyvolaly na české straně takovou vlnu emocí, že ji nelze nazvat jinak než živelnou nenávistí. Mnichovem a následnou okupací se vztah Čechů k Němcům říšským, ale v našem prostředí zejména k Němcům sudetským, po všech stránkách vyostřil a vyhrotil, až vyvolal pocit nutnosti hledat nové řešení postavení Němců v republice po válce. Pro inspiraci nemuseli tehdy Češi chodit nikam daleko. S myšlenkou na nové uspořádání vztahů mezi Čechy a Němci přišli hned na počátku okupace němečtí nacisté (je třeba ovšem připomenout, že s návrhem na obdobné řešení přišli ještě před okupací samostatně i sudetští Němci): českému národu hrozilo po celou dobu války nejen vysídlení ze středoevropského prostoru, ale i možné fyzické vyhlazení. Z toho všeho vyrostl v průběhu války a zvláště bezprostředně po jejím skončení český protiúder, který vedl ve svých závěrech k vysídlení Němců z českého pohraničí. V polovině roku 1945 to v naší společnosti, jak ukazují dochované prameny a především soudobý tisk, prakticky nikomu nepřipadalo nelogické. Zvláště když svůj souhlas s tímto opatřením v různé míře již v závěrečné fázi války vyslovili vedoucí představitelé protihitlerovské koalice.Řešením německé otázky se zabýval hned první vládní program přijatý na osvobozeném území 5. dubna 1945. Protože však spojenci dosud nebylo přijato definitivní rozhodnutí, program pouze vyhlásil zásadu, že "republika nechce a nebude postihovat své loajální německé a maďarské občany" a v podstatě vymezil okruh těch, jimž bude potvrzeno státní občanství, popřípadě zajištěn návrat do republiky. Můžeme tedy konstatovat, že program ještě předpokládal do určité míry diferencovaný přístup vůči Němcům, avšak již vládní prohlášení z 11. května mělo zcela jiný tón. Slova, že "Němce a Maďary, kteří se tak těžce provinili proti našim národům v republice, budeme považovat za zbavené státního občanství a přísně je potrestáme", stejně tak jako výzva "národní výbory nechť s tím začnou ihned", otevřela v podmínkách, kdy dosud fakticky neexistoval žádný zákonný rámec, stavidla živelnému a svévolnému jednání. Svůj díl odpovědnosti nesla i taková autorita našeho odboje, jakou bezesporu byl president Edvard Beneš, v jehož několika projevech z května 1945 se objevila slova o tom, že "německý problém v republice musíme definitivně vylikvidovat".
Při sledování dalších událostí v Ústí nad Labem v prvních dnech a týdnech po osvobození je nutno mít na paměti atmosféru, v níž české vojenské, strážní, bezpečnostní i různé dobrovolnické oddíly a skupiny do celého pohraničí přicházely.
Ve dnech osvobození zasáhla prakticky všechny vrstvy české společnosti nebývalá vlna nacionálního radikalismu. Dosud převážně skrytě akumulované protiněmecké emoce z let okupace se prudce uvolnily. Napomáhaly tomu ostatně i výše uvedené výzvy a provolání nejvyšších československých orgánů i jednotlivých představitelů.
Opatření, jež měla být uplatňována vůči Němcům na základě vládního programu, byla proto hned v květnu a zvláště pak v následujících týdnech v podmínkách rozjitřeného nacionálního cítění většiny českého obyvatelstva přicházejícího do pohraničí, v mnoha případech překračována. Skutečnost, že Němci byli prohlášeni za státně nespolehlivé obyvatelstvo, umožňovala nejrůznějším vojenským velitelům, národním výborům, správním komisím a jednotlivým komisařům, ale především "revolučním" ozbrojeným formacím a bezpečnostním složkám zorganizovat po svém příchodu do města akce, které vedly k nepodloženému násilnému zajišťování, vyhošťování, vysídlování či prostému vyhánění německého obyvatelstva z města a některých předměstí. Postup vojenských a bezpečnostních oddílů, ale zvláště některých příslušníků revolučních gard byl v této době velmi nekompromisní a značně tvrdý, doprovázený v řadě případů brutálními výstřelky.
Chování příslušníků československých ozbrojených formací a části prvních českých osídlenců vyvolávalo mezi ústeckými Němci masovou psychózu strachu z "odplaty". V důsledku toho spáchaly desítky Němců v prvních dnech a týdnech po skončení války sebevraždu. První předseda ústeckého revolučního národního výboru František Hájek odhadoval denní počet sebevražd ve městě a okolí na deset i více. Na 267 zemřelých uváděných jen v katolické matriční knize úmrtí od 9. května do 31. července připadalo celkem 63 sebevražd Němců. Nejvíce sebevražd mezi ústeckými Němci bylo možno zaznamenat v období "působení" revolučních gard. Zvláště v prvních chaotických dnech po osvobození byl počet sebevražd tak velký, že policie musela vydat příkaz k uzavření plynu ve městě, aby se zabránilo dalším.
Situace ve městě se poněkud zlepšila po 15. květnu, kdy se do Ústí nad Labem s delegací vyslanou do Prahy vrátil i předválečný ústecký městský radní Josef Vondra a někteří další ústečtí starousedlíci. J. Vondra byl hned následující den zvolen předsedou místního národního výboru a zreorganizovaný revoluční národní výbor začal od této chvíle fungovat jako okresní národní výbor. Oba orgány lidové správy vydaly další vyhlášky, v nichž vyzývaly obyvatelstvo ke klidu. Zakazovalo se shromažďování více osob. Všichni měli zůstat na svém pracovišti a udržovat chod výroby. Z obchodů a veřejných budov měly být co nejdříve odstraněny německé nápisy a nahrazeny názvy českými. Velké potíže začaly působit orgánům revoluční správy ve městě a jeho okolí lidé s různými osobními průkazy (doba největšího množství tzv. zlatokopů), které svévolně vydávaly některé vnitrozemské národní výbory vracejícím se či odcházejícím do pohraničních okresů. Platné proto nadále měly zůstat pouze staré okupační průkazy. Podle nich byli za Čechy považováni všichni, kdo měli v průkazu poznámku o protektorátní příslušnosti. Nejvíce vyhlášek se pochopitelně i nadále týkalo německého obyvatelstva. I v prvních zápisech ze zasedání rad a plén ústeckých správních orgánů se otázky týkající se Němců nejčastěji opakovaly. Především se jednalo o návrat německých obyvatel do stálých bydlišť. Týkalo se to těch Němců, kteří z různých důvodů několikráte změnili pobyt a ztěžovali tak již dost nepřehlednou evidenci. Byla určena i nákupní doba pro německé obyvatelstvo, několikrát byly řešeny i stížnosti na její nedodržování.
V prvních dnech po skončení války bylo nutno podniknout v Ústí nad Labem a jeho širším okolí řadu ozbrojených akcí i policejních zátahů proti bývalým exponovaným příslušníkům nacionálně socialistického hnutí, členům organizací SS, SA a wehrwolf. Prováděly je většinou bezpečnostní a vojenské orgány ve spolupráci se sovětskými jednotkami. Takto zajištění Němci byli předáváni do internačního tábora ve Všebořicích, který byl zřízen v bývalých objektech zajateckého tábora pro sovětské vojáky z období války.
